K Dragon Age: Inquisition mám takový zvláštní vztah, když jsem před lety poprvé dohrál GOTY edici, byly mé dojmy velmi pozitivní. Bohužel tenkrát jazyková náročnost angličtiny převyšovala moje schopnosti, a tak jsem si příběh a svět moc nezapamatoval, takže teď napodruhé jsem šel skoro do nové a neznámé hry. Nevím, jestli jsem se stal mrzoutem, nebo třeba prostě v posledních letech vyšlo tolik kvalitních titulů, že jsem zvýšil své nároky, ale třetí díl této série mě napodruhé tolik nenadchl a byl jsem nucen snížit hodnocení. Zde to bude seznam mých poznámek a dojmů ze druhého hraní.

Příběh a postavy
Celý děj není špatný, i když je to vlastně klišé o záchraně světa. Samotná Inquisitors path není příliš dlouhá, má jen pár misí a některé jsou v řádu minut. Příběh tedy prodlužují mise spojené s parťáky, některé jsou lepší a některé jsou jen ok. Některá rozhodnutí mají vliv, jiná jsou jen pozlátko. V konečném důsledku, ale všechny tyto mise prohlubují lore, příběh i atmosféru a především umožňují si k postavám vybudovat vztah. Mezi mé oblíbence patřili Dorian, Varric a Iron Bull, ale všechny postavy jsou fajn, jen některé dostávají výrazně méně prostoru a hloubky než jiné. Třeba Vivienne působí, že byla přidaná na poslední chvíli.

Svět
Ferelden a Orlais jsou na první pohled krásná království, ale na ten druhý je vidět, že ten svět je úplně mrtvý. Nemění se počasí, ani denní doba. Všichni jen postávají, zvířata náhodně pobíhají a na vybraných místech se pohybují nepřátelé. Celé je to velmi generické. Tyhle body zadají úkol, tyhle obsahují zdroje a tyhle na vás zaútočí. Není v tom žádný systém, o nějaké simulaci ekosystému tu nemůže vůbec být řeč. Všechno to je uměle poskládané a nepůsobí to vůbec uvěřitelně.

Pohyb a boj
Inkvizitor je velmi špatně pohyblivý. Zasekne se o každý kamínek, skoky působí jako pokus o vyražení zubů a každý kopec o sklonu větším než patnáct stupňů je nepřekonatelnou stěnou. Je tam i kůň, ten je teda víceméně nepoužitelný, ale přesto tam ta možnost je. Kůň se spawnuje odnikud, je těžkopádně ovladatelný a má otřesné animace. Navíc, když si na něj člověk sedne, tak jeho společníci zmizí.

Boj je postavený na abilitách. To by bylo cool, kdybyste bojovali a sem tam předvedli nějaký supr čupr move, ale bohužel to celé stojí jen na nich. Základní boj je postavený na opakování jedné animace při držení tlačítka pro boj. Chybí zde úhyb, úskok či krytí, ale také zde není možnost zandat zbraň a běhat. Hra vás prostě přepne do bojového módu a pokud nechcete bojovat, tak se musíte velmi pomalým krokem odplížit do povzdálí.
Celé je to strašně těžkopádné a je vlastně jedno proti komu bojujete, vždycky to vypadá skoro identicky. Jste strašně pomalí, v případě mága pro jistotu stojíte na místě, a jen spamujete schopnosti, jak se jen stačí dobíjet. Žádný plán nebo taktika. Ze začátku je to ok, později z toho je dost pruda.

Questy
BioWare neumí openworldy, nevědí, jak je zaplnit zajímavým obsahem. Krom příběhových misí a těch pár hlavních pro každou oblast (jsou v deníku vždycky nad rifty) jsou všechny questy nudný, generický fetch odpad, který mě vyloženě urážel. Vy jste Inkvizitor, poslední naděje na záchranu světa, ale nějaký dědula chce dojít na hrob, ale nemůže, a tak to máte udělat vy. Jako WTF? Tohle totálně vraždí jakoukoliv imerzi. Všechno to je jen posbírej tohle, najdi tamto a vymlať tyhle. Kreativita nula nula nic. Navíc občas musíte nelogicky skákat z oblasti do oblasti, jakoby nějaká vzdálenost v tom světě vůbec neexistovala.
Samotný systém power a war tablu tomu vůbec nepomáhá, protože v první půlce hry je člověk nucen k otravnému grindu, aby si otevřel další oblasti a posunul se v příběhu.

Tuny textu
Nevím, jestli to brát jako výtku, ale pro mě to bylo dost velké mínus. Ve hře je strašně moc zpráv, kronik, knih, textů, memoárů, reportů, kodexů a já nevím čeho všeho ještě. Je tam toho až nezdravě moc, podobně jako třeba v Dishonored. Já bych se rád ponořil do lore světa, které je dost zajímavé, ale ne touhle formou. Kdybych chtěl číst hromady textů, tak jdu číst knížku ne hrát hru. Možná jsem omezenec, ale při hraní hry chci hrát tu hru, když si pustím filmu, tak chci koukat na film a když mám chuť číst, tak si vezmu knihu. Vím, že jsem toho hodně minul, ale já prostě nechci na televizi číst dlouhé hodiny poměrně nezáživných textů. Tohle mi přece mohli naservírovat BioWare ve formě zajímavých vedlejších questů a ne takto lacině, že?

Inkvizitor
Přes parádní tvorbu postavy si člověk má možnost vytvořit vlastního hrdinu k obrazu svému. Dostane se mu dojmu, že volba rasy, pohlaví a povolání bude mít vliv, ale pravda je bohužel jiná. To, kdo je Inkvizitor, ovlivňuje jen možné romance, jinak se liší jen tělesnými proporcemi. Já hraju za člověka Trevelyana, což je defaultní stav, takže je pro něj většina hry napsaná, a tak je s ním zážitek nejlepší. Každá rasa sice dostane jiné backstory, ale vliv to nemá. Čarodějka bude elfskou kulturu a historii popisovat stejně elfovi i člověku, bez ohledu na to, jaký to dává smysl.
(Tohle beru i podle rozhovorů s kamarády a samozřejmě videí na netu)

Osobnost je taky vždycky stejná, teda pokud se dá o osobnosti mluvit. Postava Inkvizitora je taková neslaná nemastná. Je to taková ta dobrá duše, která chce zachránit svět, ale je trochu mimoň. Občas řekne něco drsného, občas něco lítostivého, ale jinak je to taková prázdná schránka. Ona možnost udělat si svoji postavu podle sebe má tedy za následek jen to, že člověk hraje za plytký charakter, který mu k srdci přiroste jen velmi obtížně.

Uspěchanost a nedodělky
Je docela známý fakt, že Inquisition byla poslední hra, která přežila pokus EA o zničení reputace BioWare a byla přijata kladně hráči i kritiky a navíc byla i komerční úspěch. Andromeda i Anthem už jsou totální průšvihy a plivance do obličejů fanoušků. Nutit studia dělat fotbálek i příběhové RPG na jednom enginu mi přijde jako naprosto pitomý nápad i bez znalosti programování a na DA:I to je dost vidět. Už jenom ten pohyb a jak vypadá svět jsou jasné signály. BioWare evidentně dost bojovali a očividně nezvládli a nedodělali vše, co by bylo potřeba. Třeba Vivienne v porovnání s jinými společníky působí strašně chudě. Většina postav dostane vlastní oblast a Vivi má jen dva nudné fetch questy. Závěr je taky strašně uspěchaný. Zřejmě nebyl čas a prostředky, a tak místo epického finále se tam jen plácla cutscéna, vysvětlení z rychlíku a nudný bossfight. V porovnání s hrátkami s časem či návštěvou fadu je tomuto věnována úplně minimální péče. Pak tu máme detaily, jako třeba to, že se postavy po Skyholdu přesunují jen v cutscénách, ale nikdo si nedal práci je přesunout fyzicky, i když k tomu mapa vybízí.

Verdikt?
Dragon Age Inquisition je velice dobrá hra, která má hromadu chyb a nedodělků. Člověk se v ní dokáže nadchnout i totálně naštvat. Chápu všechny nadšené lidi, ale i ty zklamané, co nedohráli. Překonat Hinterlands může být peklo. S určitou dávkou tolerance, trpělivosti a láskou k žánru, značce či tvorbě studia se dá třetí Dragon Age náramně užít. Mohlo to být mnohem lepší, ale pořád to není vůbec špatné.