Skoro nikdy nehraji jednu hru vícekrát (hlavně pokud jde o lineární adventuru), ale SOMA dohraji pokaždé, když hru třeba jen náhodou spustím. Příběh a atmosféra tohoto mistrovského díla ve mně silně rezonují.

Oproti předchozím titulům od Frictional Games nemá SOMA ve svém jádru strašení, ale příběh. Však i autoři se opakovaně vyjadřují, že kompletně obrátili svou tvůrčí pipeline. U všech předchozích her brali příběh spíš jako pojivo pro logické hádanky a prostředí. U SOMA poprvé zkusili hádanky a prostředí na příběhu stavět. Podařilo se.

A že je to nějaký příběh, jeho hloubka a filozofický přesah je tu zmiňován opakovaně. Ústřední koncept konce světa na mě okamžitě zapůsobil a díky němu se celá hra line v krásně melancholickém duchu. Incident, který se na podmořské základně stal má svou časovou osu a není vyprávěn pouze deníkovými záznamy, ale i prostředím. Kolikrát jsem se zastavil a dlouhé minuty hleděl na náhodného nebožáka a přemýšlel nad tím, jaký osud právě jeho potkal - prostě jsem se vyžíval v těch mrazivých představách.

Nepřátelé, kteří jsou hře často vytýkáni, mi přišli naopak skvělí. Díky tomu, že má každý svou unikátní slabinu, není velký problém se jim většinou vyhnout. Hlavně ale, v SOMA nejsou nepřátelé jen nahodilé příšery, naopak každý "bubák" tu má svůj vlastní příběh. A téměř každého z nich mi nakonec bylo líto, když jsem jeho příběh poznal.

Lore hry je celkově úžasné. Hra je nacpána informacemi, které nelze na jeden průchod vstřebat. Krom toho existuje ještě hraná mini-série Transmissions , což je víceméně prequel. A k tomu všemu jsou zde ještě Files, nebo-li střípky z života původní posádky.

Díky tomu pro mě sranda neskončila dohráním hry (a že je ten konec bravurní! - vůbec mu neubírá jistá předvídatelnost), ale ještě týden jsem procházel ve volných chvílích všechny materiály a byl jsem duchem stále ještě na PATHOS-II. Takových her bych napočítal na jedné ruce.