Po dohrání Half-Life: Alyx se mi nechtělo hned opouštět známe univerzum, a protože jsem epizody hrál vlastně jen jednou, pustil jsem se hned do první z nich. Byl jsem zvědavý, jak hra obstála testem času.

Úvodní kapitola v citadele mě nepříjemně překvapila svou šeredností. Ty strohé chodby a nuzný design mně moc neoslnily a ptal jsem se sám sebe, jestli takhle vážně hra vypadal vždycky. Jakmile jsme s Alyx ale vlezli do podzemních garáží, byla atmosféra zpět a vydržela až do konce hry. Grafity, oprýskané stěny, bordel všude kde se člověk podívá. Tak jsem si to pamatoval.

Příběh tu není žádná megalomanská záchrana světa, jen poměrně komorní útěk dvou lidí před jistou smrtí. A díky tomu to působí tak nějak intimněji a dokázal jsem se do toho rychle vcítit. Přispívá tomu i Alyx, která je tentokrát po celou dobu s hráčem, dobře komentuje situaci (a jemně laškuje s Gordonem) a v úzkých průchodech zavazí naštěstí jen málo. Pro takové to nutné odlehčení je tu pak Dr. Kleiner mluvící z všemožných obrazovek, jehož nabádání občanů k sexu jsem pochytil až teď a hodně mě pobavilo. Všechno to funguje jak má.

Co bych ale vytknul je tempo hry, které mi přišlo občas až moc roztahané, některé lokace by zasloužily i zkrátit (takové čekání na výtah mě nebavilo už tehdy ~14 let zpět). Oproti tomu chválím finální pasáž na nádraží, která pro mě byla perfektním vyvrcholením. Tam už mi dokonce i srdce bušilo, když jsme se snažil odolávat jedné vlně Combine za druhou a přitom se mi nemilosrdně krátily zdroje. Když jsem si pak vydechl u závěrečných titulků, cítil jsem se vážně dobře, že jsem to dokázal, utekl jsem.

Episode One slouží jako perfektní úvod před dalším dobrodružstvím Gordona a Alyx. O to víc zamrzí, že to další dobrodružství nebylo nikdy dotaženo do konce.