Tohle byl hodně velký rest. Starcraft jsem hrál už jako malej, měl jsem „neoficiální“ verzi, ve které nebyly žádné filmečky, hudba, ani dabing (pouze zvuky postav). Jaké bylo tedy moje překvapení, když jsem po několika letech zjistil, že hra těmito věcmi disponuje.
Vždycky jsem to hrál tak jakože „na pohodu“, tzn. začal jsem skirmish, nastavil třeba 5 nepřátel a na začátku hry následovalo okamžité „black sheep wall“, „show me the money“ a pokud jsem těch nepřátel nastavil fakt hodně, tak i „operation cwal“. Bavilo mě se prostě jenom dívat, jak se např. vlna za vlnou zergů snaží prolomit moji patřičně vybudovanou terranskou obranu složenou z bunkrů a siege tanků, nebo naopak jak nekonečnými zergskými hordami ničím Protossy atd.
Strategie nejsou moc můj šálek čaje, pokaždé, když nějakou bitvu prohraju, nebo přijdu o příliš jednotek, následuje lehký rage-quit. Vždycky se snažím mít ve hrách co nejméně ztrát, být co nejefektivnější, udělat maximálně nabušenou postavu – což mi docela jde v RPG, ve strategiích mi to nejde vůbec (a samozřejmě to ani nemá jít). A to mě štvalo, proto jsem si užíval tu moji nacheatovanou převahu, kdy na případné prohrané bitvě tolik nezáleželo, protože jsem si vcukuletu mohl udělat novou armádu.
Takže jsem si řekl, že po těch letech hanebného cheatování tu hru pokořím poctivě. A rozhodně toho nelituju! Bylo to pro mě fakt nové dobrodružství (byť třeba druhý díl jsem dohrál na normální obtížnost úplně v pohodě, některé mise jsem dával i na hard…)
Hlavně jsem ale musel opustit svůj zakořeněný herní přístup k této hře, např. jsem se v mládí nikdy nenaučil stavět více kasáren zároveň (protože k čemu to, žejo). Taky jsem musel opustit svůj postoj typu „Vylepšování brnění a zbraní je k ničemu“ a aspoň trochu se naučit využívat speciální jednotky a jejich schopnosti. Taky jsem konečně zjistil, že Reaveři a jejich „skarabové“ (protosská dělostřelecká housenka) nedávají poškození mým vlastním jednotkám, heh. Myslel jsem, že je to podobné jako se Siege tanky.
No, takhle to vypadá, když hrajete nějakou hru od svých cca 11 let a máte v ní zakořeněné špatné návyky. Vzpomínám si, jak jsem zhruba v této době hrál jednu hru proti svému staršímu bratránkovi po síti a odmítal jsem opustit svou počáteční lokaci, kterou jsem obestavěl obrannými věžemi atd. Jak to asi mohlo dopadnout, že.
Obecně jsem pak měl problém, když jsem měl hodně jednotek nebo když byla velká mapa, udržet si přehled nad bojištěm, co vyrábím, co musím vyzkoumat, co postavit, jaké budovy postavit 2x apod. Ještě že šlo hru zpomalit, to jsem využíval docela často, abych měl čas rozmyslet si co a jak.
První dvě kampaně (Terrané a Zergové) byly překvapivě v pohodě, nemusel jsem ani nějak extrémně často loadovat. Problémy jsem měl až v poslední kampani za Protossy, zejména od 7. mise včetně (mise, kdy musíte porazit Conclave na Aiuru a zničit aspoň dvě její základny). Dosud počítač útočil docela na pohodu, ale od této mise už byl vážně nebezpečný a vždycky zaútočil tam, kde jsem měl nejmenší obranu, sviňák.
V misích za Protossy jsem také poprvé narazil na problém s inteligencí mých jednotek, nevím proč, ale Protossové měli většinou dost debilní zvyk stát a čumět, když zrovna 2 metry od nich útočil nepřítel a ničil mi obrannou věž. Fakt, u Terranů ani Zergů jsem nic takového nepozoroval. A ještě dodám, že Protossové jsou hrozně ukecaná rasa, ty jejich nepřeskočitelné in-game promluvy o povinnosti, hrozbě a nutnosti jí čelit mě už ke konci začínaly trochu nudit. Naštěstí jich nebylo zas tolik.
Jsem rád, že jsem tedy konečně čestně zvládl tuhle herní legendu, a tím jsem si trochu spravil své strategické sebevědomí. Do datadisku se ale pouštět nebudu, abych o něj zase rychle nepřišel…
Herní výzva 2020 - Výzva naruby (SC)
Vždycky jsem to hrál tak jakože „na pohodu“, tzn. začal jsem skirmish, nastavil třeba 5 nepřátel a na začátku hry následovalo okamžité „black sheep wall“, „show me the money“ a pokud jsem těch nepřátel nastavil fakt hodně, tak i „operation cwal“. Bavilo mě se prostě jenom dívat, jak se např. vlna za vlnou zergů snaží prolomit moji patřičně vybudovanou terranskou obranu složenou z bunkrů a siege tanků, nebo naopak jak nekonečnými zergskými hordami ničím Protossy atd.
Strategie nejsou moc můj šálek čaje, pokaždé, když nějakou bitvu prohraju, nebo přijdu o příliš jednotek, následuje lehký rage-quit. Vždycky se snažím mít ve hrách co nejméně ztrát, být co nejefektivnější, udělat maximálně nabušenou postavu – což mi docela jde v RPG, ve strategiích mi to nejde vůbec (a samozřejmě to ani nemá jít). A to mě štvalo, proto jsem si užíval tu moji nacheatovanou převahu, kdy na případné prohrané bitvě tolik nezáleželo, protože jsem si vcukuletu mohl udělat novou armádu.
Takže jsem si řekl, že po těch letech hanebného cheatování tu hru pokořím poctivě. A rozhodně toho nelituju! Bylo to pro mě fakt nové dobrodružství (byť třeba druhý díl jsem dohrál na normální obtížnost úplně v pohodě, některé mise jsem dával i na hard…)
Hlavně jsem ale musel opustit svůj zakořeněný herní přístup k této hře, např. jsem se v mládí nikdy nenaučil stavět více kasáren zároveň (protože k čemu to, žejo). Taky jsem musel opustit svůj postoj typu „Vylepšování brnění a zbraní je k ničemu“ a aspoň trochu se naučit využívat speciální jednotky a jejich schopnosti. Taky jsem konečně zjistil, že Reaveři a jejich „skarabové“ (protosská dělostřelecká housenka) nedávají poškození mým vlastním jednotkám, heh. Myslel jsem, že je to podobné jako se Siege tanky.
No, takhle to vypadá, když hrajete nějakou hru od svých cca 11 let a máte v ní zakořeněné špatné návyky. Vzpomínám si, jak jsem zhruba v této době hrál jednu hru proti svému staršímu bratránkovi po síti a odmítal jsem opustit svou počáteční lokaci, kterou jsem obestavěl obrannými věžemi atd. Jak to asi mohlo dopadnout, že.
Obecně jsem pak měl problém, když jsem měl hodně jednotek nebo když byla velká mapa, udržet si přehled nad bojištěm, co vyrábím, co musím vyzkoumat, co postavit, jaké budovy postavit 2x apod. Ještě že šlo hru zpomalit, to jsem využíval docela často, abych měl čas rozmyslet si co a jak.
První dvě kampaně (Terrané a Zergové) byly překvapivě v pohodě, nemusel jsem ani nějak extrémně často loadovat. Problémy jsem měl až v poslední kampani za Protossy, zejména od 7. mise včetně (mise, kdy musíte porazit Conclave na Aiuru a zničit aspoň dvě její základny). Dosud počítač útočil docela na pohodu, ale od této mise už byl vážně nebezpečný a vždycky zaútočil tam, kde jsem měl nejmenší obranu, sviňák.
V misích za Protossy jsem také poprvé narazil na problém s inteligencí mých jednotek, nevím proč, ale Protossové měli většinou dost debilní zvyk stát a čumět, když zrovna 2 metry od nich útočil nepřítel a ničil mi obrannou věž. Fakt, u Terranů ani Zergů jsem nic takového nepozoroval. A ještě dodám, že Protossové jsou hrozně ukecaná rasa, ty jejich nepřeskočitelné in-game promluvy o povinnosti, hrozbě a nutnosti jí čelit mě už ke konci začínaly trochu nudit. Naštěstí jich nebylo zas tolik.
Jsem rád, že jsem tedy konečně čestně zvládl tuhle herní legendu, a tím jsem si trochu spravil své strategické sebevědomí. Do datadisku se ale pouštět nebudu, abych o něj zase rychle nepřišel…
Herní výzva 2020 - Výzva naruby (SC)
