Bál jsem se. Bál jsem se, že ty hory textu shledám přinejlepším snobské, a že budu mít pocit, že tu někdo opět ouplně můj čas nerespektuje. Bál jsem se, že humor mi nesedne. A ze všeho nejvíc jsem se bál, podobně jako můj Lemmy Kilmajstr po otevření dveří v bunkru, toho politického bubáka, že mě bude až přehnaně nutit s někým řešit všelijaké ideologie, protože když něco nesnáším ve skutečném životě, opravdu to nevyhledávám ani v tom herním.

A bál jsem se de facto zbytečně. Hra tedy ve větší či menší míře všechny ty obavy naplnila, ale souběžně mě opakovaně hlasitě rozesmívala, nejednou mě upřímně dojala (primárně při oznamování ženě, že právě ovdověla, to jsem se ani ty slzy nesnažil zatlačit), a všechnu tu svou ohromnou přemíru politických a sociologických pohnutek zpracovala tak, aby je hráč byl schopen v rámci vlastních přání náležitě ignorovat. No a hlavně se hře povedlo být po vzoru dobré knížky příšerně návykovou, takže jsem ji kopnul na všehovšudy tři posezení.

Všechno je to totiž jen pohopouhou slupkou, pod kterou se skrývá hluboce a surově lidský příběh, který s Vámi zákonitě prostě musí rezonovat, pokud sami máte alespoň pár bodíků v empatii. Jo, vyšetřujete vraždu a snažíte se rozlousknout, kdo za ní stojí, ale dalekosáhle více napříč celou hrou rozlouskáváte, kdo je Harrier Du Bois (nebo Raphael Ambrosius Costeau, samozřejmě), potažmo kdo jste Vy sami. Skutečnost, že většinu dialogů Vaše postava vede s aspekty vlastní osobnosti, není samoúčelná, naopak je přísně integrovaná do skutečného děje hry. Jakožto detektivka to není špatné - obzvláště ocenitelná je ta velmi reálná možnost si pohnojit vztahy s NPC už jen tím, že člověk typicky hráčsky vyzobává každou dialogovou možnost, jen aby mu neunikla žádná informace, přičemž některé ty možnosti dané NPC akorát prudce naserou, a někdy to může být i smrtelné - ale na prdel Vás její rozuzlení rozhodně neposadí. Což ani nemá za cíl, protože stejně jako všechno ostatní, i ta zdejší vražda zde existuje primárně jen jako další nástroj k Harryho sebepoznání, konečnému smíření se zlomeným srdcem, a následnému vykoupení.

Což mě vede k heretické myšlence, že to imho vlastně vůbec nemuselo být takovým komplexním cRPGčkem, protože kdyby svobodu voleb a jednání zredukovali na ty vycházející z dialogů (a náhodné, evidentně nedůležité telefonní budky), staty měli nastavené fixně a v menší míře (protože ne, všechny staty rozhodně nejsou zastoupeny a zpracovány stejnou měrou) a člověk je následně mohl zlepšovat/zhoršovat jen pasivně skrze myšlenkový kabinet a hadry, moooooožná by jim pak zbyl čas a prostředky dopilovat hru na technické úrovni, a moooožná by zajistili, že jádro příběhu bezpečně už nikomu neunikne. Protože byť si hra nesporně užila a stále užívá nepřeberný úspěch, stejně se najde až šokující množství hráčů, kterým toho uniklo hodně. A já jim to nemám vůbec za zlé, protože upřímně, skill checky mi na zážitku nepřidaly vůbec, možnost chlastat a fetovat také ne, možnost zlomit si krk neustálým přikyvováním je jen jedna z mnoha vtipných pětivteřinových jednohubek, které v tom nemusely být vůbec...věřím prostě tomu, že kdyby si byli ubrali trochu práce na zbytečnostech, mohli tím ústřední zážitek ještě posilnit, a hlavně udělat i technologicky vymazlenou hru (a ideálně si pro práci nevybírat Unity).

Jinak mi ale nic moc nechybělo. Má to bugy, až do konce jsem se pral s nemožností volně pohnout kamerou, poletující kolečka s textem jsou řešena přinejlepším nešťastně, a taky jsem v této 2.5D hře měl četné framedropy. A občas se mi i zastesklo po možnosti zvýraznit vše interaktivní na scéně, ale chápu, proč mi ji nedali. Jinak ale doporučuju velmi intenzivně, pokud nemáte zášť k četbě. Zároveň ale doporučuju si případně všelijaké ty blbůstky, které hra umožňuje, ozkoušet jen tak lajt hned zkraje, a co nejdřív to začít brát a hrát navážno.

Výsledný myšlenkový kabinet