V době psaní mého komentáře má Deus Ex 1 na DH dalších 41 komentářů, takže asi nemůžu napsat nic moc nového, co by ještě nikdo nenapsal. Na druhou stranu je to ale díky Herní výzvě 2020 ideální možnost rozkecat se trochu obecněji.
Bod číslo 4 Herní výzvy 2020 totiž zní Dohraj hru, jejíž část se odehrává v reálném konkrétním místě na naší planetě (SC) / Dohraj hru, jejíž část se odehrává v reálném konkrétním místě, které jsi osobně navštívil nebo do konce roku navštívíš (HC).
Já nikdy nebyl moc cestovatelský typ, můj postoj k turismu by se dal v podstatě shrnout touto písničkou. Jak by řekl Čerwuiš, když mu druhý den ukazovali Prahu: „Ty dobře opracované staré budovy jsem už viděl, teď chci vidět něco jiného.“
Proto je docela s podivem, když se nějaké hře podaří ve mně ten smysl pro cestování oživit. A to Deus Ex zvládl, protože to byl asi jediný důvod, proč bych měl chuť se kdy vydat do New Yorku (Hell’s Kitchen, Liberty Island) nebo do Paříže (ulice, katakomby). Samozřejmě mám nějaká další místa, na která bych se chtěl podívat, ale vždy jsou pro mě z nějakého důvodu důležitá (jsou tradičně symbolická, někdo pro mě důležitý mi je doporučil, apod.) Deus Ex se to povedlo už jen tím, že jsem ho hrál.
Čím to je? Upřímně, těžko říct. Je to moje srdcovka, kterou jsem poprvé hrál ještě na ZŠ. Pamatuju si, že když mi starší brácha o Deus Ex zaníceně vyprávěl a doporučoval ho všema deseti, nějak extra mě nezaujal. Jenže už při prvním hraní mě totálně dostal. Ty možnosti! To prozkoumávání lokalit! Ten rozvoj postavy! Ta akce! Stealth část (pravda, nepřátelé trpí šedým zákalem, ale jinak by to bylo těžko hratelné). Ta hudba! Ta atmosféra! Ten příběh!
Pokud vím, Deus Ex byla první hra, která mě do jejího světa vcucla tak moc, že mi bylo líto nepřátele zabíjet. Když se například procházíte po katedrále v Paříži, kde si můžete číst osobní deníky vojáků MJ12, najednou se z anonymních NPC stanou postavy s nějakým příběhovým pozadím, osobností, příběhem…takže už to nejsou jenom tuctoví anonymní panáci na odstřel. Korunu tomu nasadil rozhovor s ženou v pařížské kavárně, která vás prosí, abyste vojáky nezabíjeli, protože jeden z nich může být její syn.
Jo, myslím, že právě Deus Ex mě naučilo dívat se na NPC trochu lidskýma očima (to mi samozřejmě nebránilo hrát třeba Manhunt nebo tak). Kolikrát jsem jenom úporně přemýšlel, co mám z inventáře vyhodit, abych mohl Dowdovi donést lahvičku ambrózie. Takže to byla první hra, kterou jsem cíleně dohrál stylem "omračuj, schovávej se, ale nezabíjej".
Je úžasné, jak se autorům povedlo do hry vměstnat tolik myšlenek a příběhů (ze zpráv, z knih), popř. vyloženě filozofických rozhovorů např. na téma „Proč jsou lidé rádi sledováni“ (Morpheus).
Taky mi sedl gameplay, možnost (nutnost) vylepšování postavy za zkušenostní body (které dostáváte i za nepovinné úkoly, popřípadě průzkum lokací). Zásahové zóny jsou super, růžné poškození na vás má různý vliv (zhoršení míření, zpomalení běhu). Nebo nutnost volit mezi augmentacemi, což mi třeba v Human Revolution fakt chybělo (budu neviditelný pro lidi, nebo pro boty a kamery? Budu rychlý, nebo tichý? Atd.) A ten blažený pocit, kdy si tak hledáte, kde by co zajímavého mohlo být, a pak najdete modrý vylepšovací kanystr… a to už ani nezmiňuju nutnost šetřit s paklíči a multitooly (to mi opět v HR hodně chybělo). A feeling toho, že jsem opravdu tajný agent, zvyšovala třeba i lehce nepřehledná mapa, resp. fotky důležitých objektů a cílů.
Co se záporů týče, moc toho není, ocenil bych možnost prodávat předměty a trochu více těch nepovinných úkolů. Jinak nic :)
Jo, Deus Ex je moje srdcovka. Asi jediná hra, která mě svým soundtrackem dokáže přenést do Paříže nebo New Yorku – zrovna minulý týden jsem to poslouchal, když jsem byl vyzvedávat dárek ve městě a prostě… uaaa! Neřekl bych, že je to JENOM nostalgie (i když na tom má samozřejmě lví podíl). Přecejenom jsem hrál spoustu her, ale jen u několika mám chuť hrát je pořád i dnes – a ještě u méně z nich mám chuť je hrát každý rok.
Deus Ex mezi takové hry patří – hraju ho vždycky v období Vánoc/na přelomu roku, takže mi Herní výzvu 2020 krásně symbolicky uzavřel.
Herní výzva 2020 - Reálná virtualita (SC)
Bod číslo 4 Herní výzvy 2020 totiž zní Dohraj hru, jejíž část se odehrává v reálném konkrétním místě na naší planetě (SC) / Dohraj hru, jejíž část se odehrává v reálném konkrétním místě, které jsi osobně navštívil nebo do konce roku navštívíš (HC).
Já nikdy nebyl moc cestovatelský typ, můj postoj k turismu by se dal v podstatě shrnout touto písničkou. Jak by řekl Čerwuiš, když mu druhý den ukazovali Prahu: „Ty dobře opracované staré budovy jsem už viděl, teď chci vidět něco jiného.“
Proto je docela s podivem, když se nějaké hře podaří ve mně ten smysl pro cestování oživit. A to Deus Ex zvládl, protože to byl asi jediný důvod, proč bych měl chuť se kdy vydat do New Yorku (Hell’s Kitchen, Liberty Island) nebo do Paříže (ulice, katakomby). Samozřejmě mám nějaká další místa, na která bych se chtěl podívat, ale vždy jsou pro mě z nějakého důvodu důležitá (jsou tradičně symbolická, někdo pro mě důležitý mi je doporučil, apod.) Deus Ex se to povedlo už jen tím, že jsem ho hrál.
Čím to je? Upřímně, těžko říct. Je to moje srdcovka, kterou jsem poprvé hrál ještě na ZŠ. Pamatuju si, že když mi starší brácha o Deus Ex zaníceně vyprávěl a doporučoval ho všema deseti, nějak extra mě nezaujal. Jenže už při prvním hraní mě totálně dostal. Ty možnosti! To prozkoumávání lokalit! Ten rozvoj postavy! Ta akce! Stealth část (pravda, nepřátelé trpí šedým zákalem, ale jinak by to bylo těžko hratelné). Ta hudba! Ta atmosféra! Ten příběh!
Pokud vím, Deus Ex byla první hra, která mě do jejího světa vcucla tak moc, že mi bylo líto nepřátele zabíjet. Když se například procházíte po katedrále v Paříži, kde si můžete číst osobní deníky vojáků MJ12, najednou se z anonymních NPC stanou postavy s nějakým příběhovým pozadím, osobností, příběhem…takže už to nejsou jenom tuctoví anonymní panáci na odstřel. Korunu tomu nasadil rozhovor s ženou v pařížské kavárně, která vás prosí, abyste vojáky nezabíjeli, protože jeden z nich může být její syn.
Jo, myslím, že právě Deus Ex mě naučilo dívat se na NPC trochu lidskýma očima (to mi samozřejmě nebránilo hrát třeba Manhunt nebo tak). Kolikrát jsem jenom úporně přemýšlel, co mám z inventáře vyhodit, abych mohl Dowdovi donést lahvičku ambrózie. Takže to byla první hra, kterou jsem cíleně dohrál stylem "omračuj, schovávej se, ale nezabíjej".
Je úžasné, jak se autorům povedlo do hry vměstnat tolik myšlenek a příběhů (ze zpráv, z knih), popř. vyloženě filozofických rozhovorů např. na téma „Proč jsou lidé rádi sledováni“ (Morpheus).
Taky mi sedl gameplay, možnost (nutnost) vylepšování postavy za zkušenostní body (které dostáváte i za nepovinné úkoly, popřípadě průzkum lokací). Zásahové zóny jsou super, růžné poškození na vás má různý vliv (zhoršení míření, zpomalení běhu). Nebo nutnost volit mezi augmentacemi, což mi třeba v Human Revolution fakt chybělo (budu neviditelný pro lidi, nebo pro boty a kamery? Budu rychlý, nebo tichý? Atd.) A ten blažený pocit, kdy si tak hledáte, kde by co zajímavého mohlo být, a pak najdete modrý vylepšovací kanystr… a to už ani nezmiňuju nutnost šetřit s paklíči a multitooly (to mi opět v HR hodně chybělo). A feeling toho, že jsem opravdu tajný agent, zvyšovala třeba i lehce nepřehledná mapa, resp. fotky důležitých objektů a cílů.
Co se záporů týče, moc toho není, ocenil bych možnost prodávat předměty a trochu více těch nepovinných úkolů. Jinak nic :)
Jo, Deus Ex je moje srdcovka. Asi jediná hra, která mě svým soundtrackem dokáže přenést do Paříže nebo New Yorku – zrovna minulý týden jsem to poslouchal, když jsem byl vyzvedávat dárek ve městě a prostě… uaaa! Neřekl bych, že je to JENOM nostalgie (i když na tom má samozřejmě lví podíl). Přecejenom jsem hrál spoustu her, ale jen u několika mám chuť hrát je pořád i dnes – a ještě u méně z nich mám chuť je hrát každý rok.
Deus Ex mezi takové hry patří – hraju ho vždycky v období Vánoc/na přelomu roku, takže mi Herní výzvu 2020 krásně symbolicky uzavřel.
Herní výzva 2020 - Reálná virtualita (SC)
