Kreativní ředitel Japan Studia byl údajně překvapený, jak silné pouto si hráči vytvořili s koněm Argo v Shadow of Colossus. Osobně jsem jím byl taky unešený a věnoval mu celý třetí odstavec v komentáři. Autoři dokázali simulovat chování živého tvora do neskutečně reálné podoby. U The Last Guardian chtěli jít ještě dál. Stvořili křížence griffina a dvou nejoblíbenějších domácích mazlíčků, který je alfou a omegou celé hry - Trico.
Interaguje se svým okolím a chová se přesně tak, jak by se od správného kočkopsa dalo čekat. Zaujme ho kaluž vody, ve které se nadšeně vyválí, kouká kolem sebe, škrábe se za krkem a stříhá ušima, čmuchá, kňučí a ošívá se, občas si vyžaduje pozornost a chce pohladit, jindy je potřeba ho uklidnit. Trico se většinu času pohybuje sám, nezávisle na hráči, ale v některých momentech je potřeba mu gestikulací naznačit, co udělat.
Někdy poslechne, někdy nechápavě kouká. Pozorovat Trica a jeho eskapády je vděčné pro přísedící. Snad poprvé v historii hra zaujala i moji přítelkyni, která skoro celé hraní sledovala a dle jejích slov to bylo lepší a napínavější než film. A jestli je skvělé TLG sledovat, není skvělé jej ovládat.
Když se ve hře, založené na pohybu a skákání, nedá pořádně ani běžet rovně, je tady něco špatně. Ovládání je jedna velká tragédie a může to být jedna z věcí, kvůli které spousta hráčů sekne s gamepadem. Kamera krouží kolem postavy, ale je zoufale pomalá a když se někam rozběhnu, chvíli ji trvá, než mě vůbec dožene. Zároveň reaguje s velkým zpožděním na pohyb a po vyhnutí analogové páčky trvá celou vteřinu, než se dá do pohybu. Často jsem sebou třískal do všeho okolo, než se mi podařilo nasměrovat chlapce správným směrem. Vytáčela mě i herní mechanika, při které je potřeba asi stopadesátkrát zmáčknout tlačítko na gamepadu (jakékoli), aby se chlapec vysmeknul ze sevření nebo aby se restartoval checkpoint. Díky tomu jsem se párkrát uchýlil raději k tvrdému ukončení hry a jejímu znovuspuštění...
Přes ovládací peripetie ale musím smeknout poklonu autorům, protože se jim skutečně podařilo vytvořit mimořádný herní zážitek. Originální a zajímavé zasazení, se spoustou úžasných momentů. Vzájemná důvěra obou protagonistů je budována postupně a zatímco na začátku působí nejistě a vrtošivě, ke konci už je bezmezná a silně emotivní.
ona: "Skoč! On tě chytí!"
já: "Nechytí, nemám tu výzvu na obrazovce a doteď jsem se chytal jen jeho chlupů, tam nedoskočím."
ona: "Dívej se, jak na tebe kouká těma očima, dává ti najevo, že mu máš věřit!"
já: "Pff, to určitě..."
...
Chytil mě.
Hodnocení: ✰✰✰✰
Interaguje se svým okolím a chová se přesně tak, jak by se od správného kočkopsa dalo čekat. Zaujme ho kaluž vody, ve které se nadšeně vyválí, kouká kolem sebe, škrábe se za krkem a stříhá ušima, čmuchá, kňučí a ošívá se, občas si vyžaduje pozornost a chce pohladit, jindy je potřeba ho uklidnit. Trico se většinu času pohybuje sám, nezávisle na hráči, ale v některých momentech je potřeba mu gestikulací naznačit, co udělat.
Někdy poslechne, někdy nechápavě kouká. Pozorovat Trica a jeho eskapády je vděčné pro přísedící. Snad poprvé v historii hra zaujala i moji přítelkyni, která skoro celé hraní sledovala a dle jejích slov to bylo lepší a napínavější než film. A jestli je skvělé TLG sledovat, není skvělé jej ovládat.
Když se ve hře, založené na pohybu a skákání, nedá pořádně ani běžet rovně, je tady něco špatně. Ovládání je jedna velká tragédie a může to být jedna z věcí, kvůli které spousta hráčů sekne s gamepadem. Kamera krouží kolem postavy, ale je zoufale pomalá a když se někam rozběhnu, chvíli ji trvá, než mě vůbec dožene. Zároveň reaguje s velkým zpožděním na pohyb a po vyhnutí analogové páčky trvá celou vteřinu, než se dá do pohybu. Často jsem sebou třískal do všeho okolo, než se mi podařilo nasměrovat chlapce správným směrem. Vytáčela mě i herní mechanika, při které je potřeba asi stopadesátkrát zmáčknout tlačítko na gamepadu (jakékoli), aby se chlapec vysmeknul ze sevření nebo aby se restartoval checkpoint. Díky tomu jsem se párkrát uchýlil raději k tvrdému ukončení hry a jejímu znovuspuštění...
Přes ovládací peripetie ale musím smeknout poklonu autorům, protože se jim skutečně podařilo vytvořit mimořádný herní zážitek. Originální a zajímavé zasazení, se spoustou úžasných momentů. Vzájemná důvěra obou protagonistů je budována postupně a zatímco na začátku působí nejistě a vrtošivě, ke konci už je bezmezná a silně emotivní.
ona: "Skoč! On tě chytí!"
já: "Nechytí, nemám tu výzvu na obrazovce a doteď jsem se chytal jen jeho chlupů, tam nedoskočím."
ona: "Dívej se, jak na tebe kouká těma očima, dává ti najevo, že mu máš věřit!"
já: "Pff, to určitě..."
...
Chytil mě.
Hodnocení: ✰✰✰✰
Silent Hill: The Short Message