Jak jsem psal u komentáře k Mafii, jsou hry jejichž první dohrání si budete pamatovat navždy. V drtivé většině případů je to proto že vás hra z nějakého důvodu abnormálně uchvátila. U mě a L.A. Noire to není výjimka i když si budu tento počin pamatovat i z jiného výjimečného důvodů a to proto že jsem hraní musel přibližně ve dvou třetinách cca na měsíc přerušit kvůli onemocnění Covidem.

Je páteční odpoledne a přesto že je konec února venku svítí slunce a je celkem příjemně. Já ale jako správný asociální pařan :) sedím za notebookem a hltám právě rozehranou detektivku ze 40. let minulého století. První mise je klasická „seznamovačka“ s mechanikami hry a netrvá dlouho a první důkazy jsou na světě. Cole Phelps vypadá na správného poldu a tak napjatě čekám co bude dál. Přichází i první akce a je to velmi zajímavé zpestření k průzkumnické práci na místě činu.

V akci bych vyzdvihl hlavně střelbu a s ní spojený systém krytí, za který by se nemusela stydět žádná vyloženě akční hra a v titulu který se považuje spíše za adventuru jde skutečně o nadstandardně zpracovaný prvek. U další akčnější složky hry, tedy automobilových honiček, to mám trochu složitější protože mi trvá docela dlouho než se sžiju s citlivostí řízení a zvyknu si na chování ostatních aut ve městě. Ale i to se mi po čase daří a i když bych mohl častokrát nechat řídit parťáka užívám si jízdu po krásném městě andělů sám. I když v pozdější fázi si kolegové přece jen zašoférují když se mi nechce jezdit za side questy z Hollywoodu až do centra :)

Grafická stránka je vůbec další super věc která mě nejednou posadila na zadek. Co mě nejvíc uhranulo bylo právě impozantně a mimořádně detailně zpracované město. Když si k tomu pak připočtete jeho rozlohu máme před sebou málem ne jen nějaký herní prostor ale rovnou simulaci. Tak rozsáhlá věc se asi ale téměř zákonitě nemohla obejít bez chyb a tak se sice jen zřídka ale přeci jen občas vytratí silnice nebo se pozdě načtou textury okolí.

Už teď to vypadá že výlet do policejního sboru je na vysoké herní úrovni ale věřte že ten největší triumf L.A. Noire se skrývá až v příběhu. Tak jak by to nakonec ve správné adventuře mělo být. Vše začíná u postav a to ať už příběhem provází či jen proplují a které jsou bez přehánění mistrovsky napsané a snad za celou hru jsem se nesetkal se slabým „hereckým“ výkonem. Nerudní ale poctivý parťáci na které budu dlouho vzpomínat, šéfové co musí bilancovat mezi spravedlností a politikou i hnusáci, zločinci a falešní přátelé ti všichni skládají dohromady úžasnou lidskou mozaiku se stylovou třešničkou na dortu ve formě až fanaticky propracované mimiky.

Dny se hrou mi plynou jako voda a každou volnou chvíli se snažím ponořit do tajů velkoměsta a všech jeho obyvatel prostřednictvím Colea Phelpse. Hrdiny jakého jsem ve hře ještě neviděl. Válkou zoceleného ale za jakýchkoliv okolností spravedlivého. Vždy v perfektně padnoucím obleku ale zároveň připraveného skočit za podezřelými i do městských kanálů. Uznávám že Cole během první poloviny hry působí trošku moc jako Mirek Dušín ale další čas ukáže že i on je nakonec jenom člověk a ne vždy se dobře rozhodne nebo udělá správnou věc. Zároveň ale předvede že i přes různá klopýtnutí nikdy není pozdě svoje chyby napravit a poučit se z nich. A to je odkaz který se ve hrách málokdy vidí za který tvůrcům upřímně tleskám. Válečný hrdina se postupně z pochůzkáře stává dopravákem pak detektivem atd. a s tím také stoupá i obtížnost výslechů a vůbec úspěšné uzavírání případů. Hollywoodská herečka totiž bude lhát mnohem přesvědčivěji než drážní dělník a najít dostatečně přesvědčivé důkazy proti organizovanému drogovému kartelu je těžší než proti chlapovi co chtěl utéct za milenkou a nafingoval tak svou vraždu za pomoci prasečí krve. Párkrát tak moje vyšetřování skončí i neúspěchem což ale aspoň vede k větší snaze příště získat víc důkazů, vést lépe výslechy a myslím že si tak postup nakonec i víc užít.

Přibližně po dvou třetinách hry ale přichází již zmíněná nucená pauza kvůli Covidu a starosti o spravedlnost v Los Angeles jsou tak to poslední co musím řešit a ke hře se vracím až po více než měsíční pauze. Dost jsem se obával že jsem z ní úplně vypadl a že bude těžké se vrátit do rozjetého vlaku protože právě v poslední třetině hry story nejvíc graduje a to i na osobní úrovni hlavní postavy. Už po pár desítkách minut se mi ale jak ovládání tak příběh vrací do mysli a musím tak opět pochválit vývojáře za to že udělali po všech stránkách tak silnou hru že vám ani tak nepříjemná věc, jakou Covid byl, nedokáže zkazit herní zážitek.

V poslední třetině jsou případy stále propojenější a zločin prostupuje už i samotné policejní řady a vysokou politiku. Na scénu nečekaně přichází i hra za další postavu což je vítané zpestření a vše nakonec vrcholí v úchvatném finále jak po příběhové tak po herní stránce. Sice ne vše nakonec dopadne dobře ale tak už to prostě v životě chodí. Když se nakonec ohlédnu zpět za celou herní dobou je příběh hrdiny Phelpse jednou úžasnou jízdou s fascinující cílovou rovinkou se kterou se může měřit jen málokterá jiná hra.

Je víkend a přesto že je květen venku je zima jako v únoru. Sedím u wordu, stále dokola poslouchám Menu Theme a psaním komentáře se s výjimečným titulem loučím. V duchu už se ale těším až si L.A. Noire zase někdy dám znova až se mi trochu vytratí z paměti. Vzhledem k tomu jakou silnou stopu ve mně ale hra zanechala to bude možná tak někdy v důchodu :) L.A. Noire je velmi komplexní hra která v sobě skrývá výzvu ve formě adventurního řešení případů tak akorát prošpikovanou skvělou akcí a vyprávěnou v krásných kulisách pamětihodnými postavami. S Colem Phelpsem, jedním z nejlepších videoherních frajerů vůbec, v jejich čele. Titul který by si měl zahrát doslova každý.

P.S.: Já si teď v sobě nechám ještě zážitek „doznít“ s filmy L.A.: Přísně tajné, Gangster Squad: Lovci Mafie nebo Černá Dahlia. A sorry že je to zas takový elaborát ale tenhle šperk si to beze zbytku zaslouží ;)