Předem upozorňuju, že můj komentář a hodnocení jsou zcela subjektivní.

Tomb Raider 3 je můj první zážitek s Larou. Navždy si budu pamatovat, jak jsem jako 6ti letý sledoval bratra řešit dokonalé puzzle, zabíjet většinou vyzývavé nepřátelé, s úžasem prozkoumávat každičký centimetr každého levelu, žasnout nad fantazií tvůrců a vytrhávat vlastní vlasy nad opravdu vysokou obtížností. Tehdy jsem z toho pochopitelně měl prd v podobě jedný copatý prsatý ženský, která společně s ostatními postavami mluví pouhými epileptickými pohyby hlavy. Měl jsem z toho srandu, ale stejně mi cosi říkalo, že k týhle hře si vybuduju vztah pevný jako skála, a nakonec se z celé série stane má droga. Stalo se. Jak roky plynuly a mě se pod ruce dostávaly ostatní díly, má láska a závislost rostla a zesilovala.

A teď k těm osobním důvodům, proč si ode mě právě tento díl vysloužil absolutní hodnocení. Tak za prvé, vzbudil ve mě vůbec prvotní zájem o ostatní díly. Když jsem byl trochu starší, začal jsem tuto hru vnímat docela jinak a poprvé jsem jí úspěšně dokončil až v 13ti letech. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem se vlastně zamiloval do způsobu, jakým se hra hraje, a bylo mi jasný, že ostatní 4 díly se budou hrát stejně, a to byl důvod, proč jsem je všechny musel mít. Nicméně, zatímco kromě Chronicles jsou na tom všechny díly kvalitativně stejně, všechny mají zkrátka dokonalý soundtrack, všechny se vskutku hrají stejně, všechny mají fantastické levely a všechny jsou podobně těžké, trojka je čímsi zvláštní. Je to tedy jednoznačně ten nejtěžší díl, obsahuje pro mě ty nejlepší levely (tj. nejkrásnější, největší, nejoriginálnější, nejzábavnější a nejobtížnější), ústřední melodie je nejen to nejlepší, co jsem slyšel z této série (ačkoliv všechny melodie všech dílů jsou fantastické), ale také se nachází v mém TOP 3 ústředních melodií vůbec. Ačkoliv jsou CGI sekvence zastaralejší, než ve čtyřce a pětce, stojím si za tím, že pořád jsou daleko působivější a preciznější, čehož si pochopitelně vážím víc. Herní doba je zhruba právě tak dlouhá, jako dvojky, jinými slovy to zabere hodně času, než hru dokončíte.

Jungle levely jsou všechy ukázkovým příkladem perfektního level designu, a zároveň se jedná o druhou nejhezčí lokaci ve hře. Žádný úkon zároveň není přespříliš obtížný, a tak jako uvítání do hry fungují bezchybně, a nejlépe ze všech dílů. Jako jediný díl vám posléze nabízí možnost vybrat si, v jakém pořadí zavítáte do tří předposledních lokací, a tato volba je důležitější, než se zprvu zdá, ovšem zde tvůrci poněkud zachybovali, neboť když hrajete hru poprvé, nevíte, že v Nevadě příjdete o veškerou výbavu, a tak je moudré nejdříve zavítat do ní. Nevada je zároveň nejjednoduší z těch tří lokací, a tak se nabízí pomyslné plus pro ty hráče, kteří si raději nejdříve projdou tím snadným, a to opravdu obtížné si nechají na závěr. Okamžitě při první procházce po Nevadské poušti vás ohromí její uvěřitelné zpracování a dokonalá atmosféra. Následující level je společně s prvním levelem celé hry ten nejjednoduší, avšak ne nejkratší nebo snad nedejbože nejméně propracovaný. Naopak, jako v málo levelech zde vše dává perfektní smysl, myšlenka osvobození ostatních vězňů coby jediného způsobu, kterak se zbavit strážných a získat tak některé klíčové předměty nepůsobí zpočátku právě smysluplně, nakonec ale dojdete k závěru, že lepší útěk z vězení se na takovém enginu nedal vymyslet, natož zrealizovat. Poslední Nevadský level je jedním slovem epický a dá se říct, že obsahuje všechno, co si hráč od oblasti 51 mohl přát společně s lecčím navíc, a sice odpálení rakety, které je překvapivě víc než působivě zpracované, prohlídku mimozemšťanů připravených na pitvu, mírumilovně si plavající kosatky, které úspěšně indikují relaxaci, a nakonec samozřejmě i puzzle točící se kolem neidentifikovatelného létajícího objektu. Jižní Pacifik zase dominuje těmi nejnádhernějšími levely (avšak ne nejlepšími designy) celé hry. Úvodní level na vaše smysly útočí ihned ze začátku, když se vynoříte na pláži. Troufám si říct, že ve té době bylo pramálo her nabízející stejný estetický zážitek. Druhý level na vás pro změnu jako první hodil dinosaury, a aby se netroškařilo, střetnete se i s T-rexem (a to, že právě v této hře představuje tu největší hrozbu, jakou kdy v herní historii představoval, není můj názor, ale fakt). Ukončení tohoto levelu je rovněž velkolepé. Madubu Gorge, další level, je význačný pro svou krásu a pro jednoznačně nejlepší level design. Jo, jízda na kayaku je frustrující, ale zároveň poskytuje prohlídku CELÉHO levelu, a to vám každopádně nesmí uniknout. Následující level je kraťoučký, ale v cestě za zdárným dokončením vám stojí boss, který je druhý nejtužší v celé hře. Level navzdory své délce a linearitě (!) však pořád jako ukončení nejbáječnější lokace ze hry funguje líp než dobře, jelikož se v něm stále najdou vyzývavé úkoly a dokonce i jedna adrenalinová pasáž. Londýn je ta nejtemněší a nejošklivější lokace hry, avšak také je nejobtížnější, a svými EXTRAMEGA komplexními levely plnými EXTRAMEGA těžkými úkony si mě omotal kolem prstu a já můžu říct, že to jsou vůbec nejlepší (ne nejkrásněší nebo nejlépe navrženy) levely, které jsem kdy v jakémkoliv TR hrál. Všechny tři si jsou podobné, ovšem každý z nich dominuje něčím jiným - Thames Wharf nečekaně různorodým prostředím (půlka levelu se odehrává "venku", půlka uvnitř skvěle navrženého komplexu, závěrečná pasáž na střechách), The Aldwych dechberoucím designem, takřka úchylnou komplexností a těžko uvěřitelnou sofistikovaností (to se nedá popsat, to se musí zažít) a konečně Lud's Gate, který jasně dominuje nejvyšší obtížností a nejmenší lineárností (zkrátka a dobře, kamkoliv kročíte, můžete volit z více cest, na konci kterých nikdy není slepá ulička či zavřené dveře). Tento level také zahrnuje nemalé hrátky s podvodním plavidlem, jelikož vody, kterou budete opravdu muset plavat, je v tomto levelu nejvíc, což osobně hodně oceňuju. City v podsatě slouží pouze jako příjemné rozloučení s Londýnem a jako mapa pro bitku s bossem - v obou případech však pokulhává, neboť Sophia na vás pouze ustavičně střílí, a jediný způsob, jak se jí zbavit, je doskákat a došplhat se až do jasně daného cíle (což netrvá dlouho a překážky tu nejsou žádné), a tam párkrát vystřelit. Klidně to mohlo být přímou součástí předchozího levelu, o tom žádná. O Antarktidě řeknu jenom tolik, že její nespornou součástí je nejdelší level celé hry (co do délky je to vlastně nerozhodně mezi Tinnosem a Aldwychem, nicméně v Tinnosu je mnohem méně vracení se zpátky do již navštívených míst, a je prošpikován mnohem obtížnějšími úkoly, takže myslím, že ocenění si zaslouží. A samozřejmě, na konci Antarktidy a tedy v posledním levelu celé hry je ten nejdrsnější finální boss ze všech dílů. V konečné CGI sekvenci se mimo jiné v plné kráse ukazuje ta stará bezcitná a nelítostná Lara, které jde především o vlastní přežití, a právě do této Lary jsem se kdysi zamiloval a právě tato Lara započala mou závislost. Takhle čistě mimochodem nevyplula její povaha na povrch v žádném jiném díle.

Hráči často argumentují, že TR III nestojí za ty nervy, jelikož od dvojky nepřináší takřka nic nového a od prvního dílu se jaksi taksi neděje technologický či hratelnostní pokrok, a ačkoliv je to jistě opodstatněné tvrzení, já na to můžu zvysoka hodit bobek, jelikož to byl můj první TR zážitek, a jelikož jsem hrál všechny díly. Díky tomu můžu říct, že právě trojka má ty nejnezapomenutelnější momenty, nejlepší levely (ve všech podstatných aspektech), setsakramentsky dlouhou herní dobu, nejlepší nápady a v neposlední řadě i největší úroveň zábavnosti. TR II stojí těsně za trojkou, to je pravda, ale ultimátní zážitek z tohoto dílu je zkrátka jedinečný, zatímco ze dvojky je "pouze" výborný.

Má srdcovka, druhá nejoblíbenější hra vůbec a fakt, že z objektivního hlediska je tato hra snad jen lehce nadprůměrná, je mi u konečníku.