Před Elden Ringem se snažím ukojit svojí sebemrskačskou touhu. To znamená, že jsem si musel dát nějakou souls like hru a takovou touhu může ukojit jen trilogie Dark Souls. Druhý díl této série nepatří mezi mé oblíbené hry tohoto podžánru a proto jsem si ho nechal až na konec. Nikdy bych nevěřil, jak hodně bude znát, že hru dělali jiní vývojáři, když si hry zahraji v těsném sledu za sebou.

Začnu změnami, které tak trochu mění tempo hry, jsou otravné, vůbec je nechápu a pokud nejste Happy Hob nebo LobosJr, tak si jich musíte všimnou okamžitě. Mám na mysli animace navíc a jejich dobu trvání. Před bodnutím nepřítele do zad se napřed musí naplácat jeho záda jílcem a až poté se do něj může bodnout. V případě úspěšného parry napřed nepřítel (skoro až komicky) zavrávorá, spadne na zadek a pak teprve je možné mu zasadit ránu. Plunging útok je i přes zaměření si nepřítele nepoužitelný a v drtivé většině případů nedostane nepřítel onu mnohdy důležitou první ránu. Taková menší třešnička – pokud používáte skákání na O (tedy jako v prvním díle), tak v této hře nedoskočíte tak daleko, jako s novým nastavením na L3 (levý analog).

Další problém dokážu pojmenovat jen jako zbytkové momentum postavy. Kromě něčeho tak zásadního jako je nesmrtelnost při rollování, kdy je to buď „perfect roll“ nebo nic, je tohle v mých očích druhá nejnepříjemnější změna. Při bojování v nějaké takové hře, jako je Dark Souls mám rád plnou kontrolu nad svojí postavou a to obzvlášť v lokacích, kde je minimum prostoru na manévrování. Ono manévrovat s postavou, která se ovládá jakoby měla boty od ledu není nic příjemného. K čemuž se dostávám k problému numero uno téhle hry – level design.

Vývojáři se na design vykašlali nejspíš proto, že si řekli „hele, nechápe je se warpovat od bonfirů k bonfirům jak chtějí“ a strašně nechutně a uměle přestřelili obtížnost ve většině lokacích. Mám na mysli pasti v podobě tlakových desek, které při spuštění spustí salvu šípu. Mám na mysli nádoby s různými okouzleními, které berou kompletně životy z HP baru. Mám na mysli všude přítomné jedovaté kaluže a nepřátelé, které dávají poison efekt. Ono totiž není problém upižlat jakéhokoli nepřítele, je problém se pak dostat z lokace pryč. Ne že by to v jiných hrách od Fromu nebylo, jenže normálně existuje balance mezi takovými lokacemi, nepřáteli a bossákama. V tomhle díle je největší nepřítel prostředí.

Jak jsou nudní nepřátelé, tak jsou nudní bossové. Boss je buď obklopen vodou dávající poison nebo jen zpomalující vodou (Mytha, Sinner). Nebo je to menší aréna, která nemá okraje a je možné z ní spadnou (Dragonrider, Old Iron King). Nebo je to boss, který má své otravné pomocníky nebo dokonce sám boss se skládá z více postav (Skeleton Lords, Ruin Sentinels, Freja, Royal Rat). Bossům chybí nějaké to mojo, něco kvůli čemu si je člověk zapamatuje. Souboje s nimi jsou rozhodně výzva, ale nejsou zábava.

Nakonec musím alibisticky zmínit to, že nehrát první a třetí díl před tímto, nikdy bych tuhle hru takhle nepoplival. Vždycky mi tak nějak seděla míň, ale nedokázal jsem přesně pojmenovat problémy, které s ní mám. Je to pořád hratelná hra a jestli někomu přijde jako ta nejlepší, neprosto to chápu. Můj problém s ní je ten, že působí jako samostatná hra mimo trilogii. Nemusela by mít vůbec za jménem číslovku, ale mohlo by to být Dark Souls Reimagination. Když skočím z trojky na jedničku, rozeznám je tak (kromě grafiky duh), že jednička nepůsobí tak začištěně a je o něco pomalejší, ale fungují úplně stejně na stejných principech. Dvojka má problém s balancem obtížnosti a odměňování. S čímž asi přišly právě změny, které nebyly úplně třeba. A na konec zmíním, že si tuhle hru dám pořád radši, než nějaké souls like hry z Polska. 

Herní výzva 2022 - 3. Ticho jako v hrobě