Srdcelivný příběh o tom, kterak vysloužilý veterán s nebojácným synkem jdou na výšlap a způsobí přitom apokalypsu. 

Původní GoW díla to semnou neměla snadné. Oceňoval jsem jejich mechanickou jednoduchost a ostrý fokus na brutalitu a kidlení všemocných bytostí a to, jak krásně znázornila, až jak nepříjemné by tyto bytosti asi byly, kdyby opravdu existovaly. Už jsem ovšem neoceňoval jistou těžkopádnost a zbytečně frustrující nesoubojové pasáže. Také jsem oceňoval Kraťákovu prostoduchost, byla to prostě vraždící mašina poháněna touhou po pomstě a vesměs ničím jiným. Zdejší ostřílený, usazený Kraťák pln zkušeností, mentálních jizev, s gezichtem plným nových vrásek a úctyhodných fusů, se na toto všechno mermomocí snaží zapomenout, stejně jako se tvůrci mermomocí snaží přimět hráče zapomenout, kým Kratos vždycky byl, a udělat z něj tak relatable sympoše. A činí tak skrz Atreuse, jeho syna. Děj tak navoko dělá, že je o tůře na nejvyšší vrcholek nejvyšší hory, aby spolu chalani rozprášili popel mrtvé maminky, přičemž se jim do cesty přimele skvadra nesmrtelných Jágrů a komorních čarodějek, ale reálně je takřka výhradně o poutu mezi zrajícím jinochem a jeho odcizeným otcem. A na této rovině hra solidně failuje, vcelku nevyhnutelně vzhledem ke snaze narvat pár let osobního vývoje do jedné hry - synáčkova rozvíjející se sebejistota se v rámci jednoho kvestu mění v čirou spratkovskou drzost (a že jsem fakt čuměl, že nepřišla ani jedna výchovná) a v rámci dalšího kvestu instantně mutuje v dokonale vyspělého jedince. Skutečný problém ale je, že hra přesto působí překouřeně nafoukle. Vedlejšího obsahu má poctivou tunu, ale jakmile i hlavní lajna páchne po vedlejším obsahu, ie. hned třikrát po sobě člověk musí nejdřív jít udělat něco jiného, než konečně udělá to, co má udělat od půlky děje, tak to holt mrdá tempo a irituje. A vskutku, skutečný závěr příběhu se zjevuje stejně náhle a nenadále, jako prosincový dopis od zdravky o dlužném pojistném.

Ale obraťme list a řekněme si něco málo o tom důležitém. Stejně jako do děje se Atreus vtírá i do hratelnosti, a to mimořádně zdařile. Je fakt, že i čistě herně mám výhrady na zvolené tempo - hru začínáte jako glorifikovaný dřevorubec a trvá hned několik hodin, než začnete nabírat nové skilly a dovednosti a souboják se začne trochu prohlubovat, a na sekundární zbraň si taky počkáte pekelně dlouho - ale v konečném důsledku musím seznat, že čím déle jsem hrál, tím více jsem se bavil. GoW vskutku je veskrze 'prostou' rubačkou, ale ono rubání rozhodně není povrchní či bezmyšlenkovité, ba naopak. A přestože se Kratos postupně stává tím starým dobrým nezastavitelným kidlícím turbostrojem, Atreus mu více než adekvátně dopomáhá čím dál solidnější lukostřelbou. A taky je kluk jeden ušatá nezranitelnej, takže se to zaplaťsatan nikdy neredukuje do sáhodlouhé escort mise! A když už se člověk cítí neporazitelně, razí osvobodit královnu Valkýr, u které zařve víckrát, než v celém zbytku hry dokupy vč. čelendžového Muspelheimu a soulsyroguelike-lite Niflheimu. Ne, fakt, Sigi nechť ide do prdele (spoilerz).

Takže ták. Začátek hry se táhne jak snopel, a pak najednou člověka pohltí. A než skončí, stihne ho zase už troške nudit. Byl bych možná udělal líp, kdybych prostě jel striktně hlavní linku, a veškerý vedlejší obsah si nechal až na potom, což se ostatně Kratos průběžně opakovaně snaží i podpořit nekončícími připomínkami toho, že na vedlejší pičičárny nemá čas ani chuť. Leč nezrobíš nic, takhle já hry hrát neumím, jakmile dojedu příběh, motivaci dělat ostatní nedůležitosti mám nulovou. Přesto ale můžu rozhodně doporučit, v nejlepších chvílích je to řádný nářez, a těch nejlepších chvil je víc než dost. 

Sbírka pohlednic