První Dying Light mě v době vydání bavilo, neboť zkombinovat parkour a zombíky bylo splněným mého herního snu. Během let jsem se ke hře vracel a s každým hraním jsem jí doceňoval víc a víc, takže když přišla trailerová masírka na druhý díl nemohl jsem se ubránit nadšení, hypu a obrovských očekávání....
Druhý Dying Light není ani tak pokračování, ale spíš taková menší reimaginace Odkazy na příběh a postavy z prvního dílu ve hře jsou, ale není kolem nich ani trochu postavené dění. Nevím jestli bych zmínku o změně parkour systému měl začít slovem bohužel nebo díkybohu, každopádně oproti prvnímu dílu máte pocit, že má hlavní hrdina Aiden nohy a tělo.
Kyle se po Harranu pohyboval rychle a v podstatě bez záseků, protože se stačilo podívat na okraj střechy a v mžiku se na ní vytáhl- jakoby měl jen ruce. Což je podle mě super, protože pohyb po mapě má onu parkourovou flow a je hrozně zábavný navazovat skoky ze střechy na římsu a obráceně. Aiden je znatelně pomalejší, úkony nedělá tak rychle. Čemuž napomůže odemknutí nových schopností jako rychlejší šplh nebo možnost zrychlení po překonání překážky. Ale Aiden hlavně má omezenou výdrž, kterou spotřebovává jak boj tak i parkour. Díky tomu je první desítka hodin ve hře utrpení, protože se při hraní musí člověk hrozně omezovat a nemůžu si vyskočit kde chce, nebo si nemůže podat bandu zombíků stojící u válečného konvoje plných zásob. Čímž ale vznikl pro takovou hru zajímavý prvek nutného vracení se už k navštíveným budovám.
Na vrcholku větrného mlýnu se musí zapnout elektřina a tím se aktivuje bezpečná zóna. Jenže na vrcholek se musí vyskákat. Je s tím spojené skákání, chvilkové držení se na pohyblivém bloku z betonu nebo třeba i nutnost vlastním nástroj pro noční běžce a to vše samozřejmě spotřebovává výdrž. Hratelnost jako taková mi i přes znatelné změna z prvního dílu hodně sedla. O něco větší důraz na survival prvky, změna systému parkouru nebo neobvyklý styl „čištění zamořených lokací“, které vyčistit nejdou a budou vždy plné zombíků, ale i craftovacích materiálů.
Nakonec se mi i přes moje obavy zalíbila druhá část mapy, která je plná vysokých budov. Miloval jsem Sector 0 v první díle, kde byla střecha na střeše a vždy bylo za co se chytit, takže jsem při cestě někam neměl důvod skákat na zem. Což platí i pro dobrodružství s Aidenem, ale hlavně díky super duper kluzáku a kotvičce nekotvičce.
Výčet negativ musím začít poukázáním na fakt, že Dying Light 2 vyšlo ve stavu, který je hrozně moc podobný Cyberpunku 2077. Špatný technický stav a nenaplněné sliby spojují obě zajímavě vypadající hry z Polska a já se ptám, proč to nikomu nevadí u hry od Techlandu?
Druhé Dying Light slibovalo plno frakcí, rozhodování se a změnu herní mapy podle rozhodnutích. Ne že by to nakonec vývojáři nedodali, ale opravdu jen dvě frakce? Vizuální změnu reálně reflektuje jen jinak zbarvená věž na mapě. Hru jsem rozehrál podruhé, abych si vyzkoušel „druhou příběhovou linku“. Ano, někdy jsem kvůli jinému rozhodnutí vynechal nějakou část hry a objevil se někdo, kdo mi řekl tři jiné věty, ale pokaždé se hra dostane do stejného bodu.
Vztah frakce x Aiden nebo dokonce frakce x frakce není ve hře nějak brát vážně. Při prvním průchodu jsem stranil Přežívším. Kvůli příběhu se později Aiden musí sčuchnout i se Strážci. Několikrát postava od Strážců pronese něco jako „snad se z toho Karel dostane, aby nám řekli co se stalo ve Starým Villedoru, protože s ním nemáme kontakt“. Dokonce je možnost Karla nezachránit a nechat ho umřít, ale mě zajímalo co se stane, když přežije a bude jim moci říct, jak jsem Strážce strašně zradil a kvůli mně dostali na kokos. A ono nic, prostě se nic nestane. Nikdo nic neřekne, nikdo nic neřeší. Při jedné hlavní misi, ve které hrajou velkou roli Strážci se musí zabrat elektrárna, kterou jsem dal do správy Přeživším. Při návratu jeden ze Strážců pronese něco jako „škoda, že si ji dal Přeživším, no nic, pokračujeme“ a nikoho to nezajímá. Vztahy nemají žádnou váhu a nikoho ostatní frakce nezajímá, pokud to není nějak scénáristicky vynucený. A že se scénaristicky dějou věcičky.
První půlka hry je po příběhové stránce v pořádku a navazování nových vztahů funguje. Věci se dějí, lidí mají jasné motivace a tak dále. Po vstupu do druhé půlky se i s ohledem na „rozhodnutí“ začínají dít příběhové věci podivněji a zkratkovitěji. V zhruba poslední třetině hry se příběh rozsype jak domeček z karet a pomalu nic nedává smysl nebo se nesnaží vůbec nic vysvětlit. Co se Waltz snaží dosáhnout celou hru víme, ale proč nebo co se stane, když se mu to povede a proč to musí udělat takhle není ve hře vůbec zmíněno. Vůbec jsem netušil, proč jsem se na konci musel rozhodnout tak, jak mi hra dala hra na výběr. S ohledem na finální plot twisty jsem ale těžkou hlavu s rozhodováním neměl.
Největší zklamání ale přinesl finální souhrn mých rozhodnutích napsaných v jedné až dvou větách na černém pozadí bez nějaké fanfáry. A finální filmeček, který spíše připomíná první animované filmy v 360p byl už jen plivnutí do obličeje.
Rád bych viděl post mortem hry. Nebo vylité srdíčku propuštěného vývojáře na Twitteru, protože od Cyberpunku žádná jiná hra takhle moc nekřičela "jsem poslepovaná a vydaná jen aby mě měli z krku". Jádro hry funguje, něco působí divně (respawnující se materiály, včetně těch vzácnějších jako jsou vojenské díly) nebo není vůbec k užitku (dalekohled jsem vytáhl po prologu 6x a to jen kvůli tomu, že jsem se přehmátl, když jsem chtěl zrušit výstřel z luku). Většinu parkourových pohybů a velkou část bojových pohybů jsem používal minimálně nebo vůbec. Když jsem si vylepšil kotvičku a kluzák, nebylo ani třeba je začít používat. Ale prostě první půlka hry je dobrá a hotfixy vycházejí jak na běžícím páse. S ohledem na to, jak se vývojáři starali o první díl, nemám moc obav o budoucnost téhle hry. Snad jen aby vydali brzo nějaké rozšíření, ono těch vedlejších aktivit je ve hře docela pomálu a po dohrání hlavní příběhové linky není moc co ve hře dělat.
Herní výzva 2022 - 7. Hippokratova přísaha
Druhý Dying Light není ani tak pokračování, ale spíš taková menší reimaginace Odkazy na příběh a postavy z prvního dílu ve hře jsou, ale není kolem nich ani trochu postavené dění. Nevím jestli bych zmínku o změně parkour systému měl začít slovem bohužel nebo díkybohu, každopádně oproti prvnímu dílu máte pocit, že má hlavní hrdina Aiden nohy a tělo.
Kyle se po Harranu pohyboval rychle a v podstatě bez záseků, protože se stačilo podívat na okraj střechy a v mžiku se na ní vytáhl- jakoby měl jen ruce. Což je podle mě super, protože pohyb po mapě má onu parkourovou flow a je hrozně zábavný navazovat skoky ze střechy na římsu a obráceně. Aiden je znatelně pomalejší, úkony nedělá tak rychle. Čemuž napomůže odemknutí nových schopností jako rychlejší šplh nebo možnost zrychlení po překonání překážky. Ale Aiden hlavně má omezenou výdrž, kterou spotřebovává jak boj tak i parkour. Díky tomu je první desítka hodin ve hře utrpení, protože se při hraní musí člověk hrozně omezovat a nemůžu si vyskočit kde chce, nebo si nemůže podat bandu zombíků stojící u válečného konvoje plných zásob. Čímž ale vznikl pro takovou hru zajímavý prvek nutného vracení se už k navštíveným budovám.
Na vrcholku větrného mlýnu se musí zapnout elektřina a tím se aktivuje bezpečná zóna. Jenže na vrcholek se musí vyskákat. Je s tím spojené skákání, chvilkové držení se na pohyblivém bloku z betonu nebo třeba i nutnost vlastním nástroj pro noční běžce a to vše samozřejmě spotřebovává výdrž. Hratelnost jako taková mi i přes znatelné změna z prvního dílu hodně sedla. O něco větší důraz na survival prvky, změna systému parkouru nebo neobvyklý styl „čištění zamořených lokací“, které vyčistit nejdou a budou vždy plné zombíků, ale i craftovacích materiálů.
Nakonec se mi i přes moje obavy zalíbila druhá část mapy, která je plná vysokých budov. Miloval jsem Sector 0 v první díle, kde byla střecha na střeše a vždy bylo za co se chytit, takže jsem při cestě někam neměl důvod skákat na zem. Což platí i pro dobrodružství s Aidenem, ale hlavně díky super duper kluzáku a kotvičce nekotvičce.
Výčet negativ musím začít poukázáním na fakt, že Dying Light 2 vyšlo ve stavu, který je hrozně moc podobný Cyberpunku 2077. Špatný technický stav a nenaplněné sliby spojují obě zajímavě vypadající hry z Polska a já se ptám, proč to nikomu nevadí u hry od Techlandu?
Druhé Dying Light slibovalo plno frakcí, rozhodování se a změnu herní mapy podle rozhodnutích. Ne že by to nakonec vývojáři nedodali, ale opravdu jen dvě frakce? Vizuální změnu reálně reflektuje jen jinak zbarvená věž na mapě. Hru jsem rozehrál podruhé, abych si vyzkoušel „druhou příběhovou linku“. Ano, někdy jsem kvůli jinému rozhodnutí vynechal nějakou část hry a objevil se někdo, kdo mi řekl tři jiné věty, ale pokaždé se hra dostane do stejného bodu.
Vztah frakce x Aiden nebo dokonce frakce x frakce není ve hře nějak brát vážně. Při prvním průchodu jsem stranil Přežívším. Kvůli příběhu se později Aiden musí sčuchnout i se Strážci. Několikrát postava od Strážců pronese něco jako „snad se z toho Karel dostane, aby nám řekli co se stalo ve Starým Villedoru, protože s ním nemáme kontakt“. Dokonce je možnost Karla nezachránit a nechat ho umřít, ale mě zajímalo co se stane, když přežije a bude jim moci říct, jak jsem Strážce strašně zradil a kvůli mně dostali na kokos. A ono nic, prostě se nic nestane. Nikdo nic neřekne, nikdo nic neřeší. Při jedné hlavní misi, ve které hrajou velkou roli Strážci se musí zabrat elektrárna, kterou jsem dal do správy Přeživším. Při návratu jeden ze Strážců pronese něco jako „škoda, že si ji dal Přeživším, no nic, pokračujeme“ a nikoho to nezajímá. Vztahy nemají žádnou váhu a nikoho ostatní frakce nezajímá, pokud to není nějak scénáristicky vynucený. A že se scénaristicky dějou věcičky.
První půlka hry je po příběhové stránce v pořádku a navazování nových vztahů funguje. Věci se dějí, lidí mají jasné motivace a tak dále. Po vstupu do druhé půlky se i s ohledem na „rozhodnutí“ začínají dít příběhové věci podivněji a zkratkovitěji. V zhruba poslední třetině hry se příběh rozsype jak domeček z karet a pomalu nic nedává smysl nebo se nesnaží vůbec nic vysvětlit. Co se Waltz snaží dosáhnout celou hru víme, ale proč nebo co se stane, když se mu to povede a proč to musí udělat takhle není ve hře vůbec zmíněno. Vůbec jsem netušil, proč jsem se na konci musel rozhodnout tak, jak mi hra dala hra na výběr. S ohledem na finální plot twisty jsem ale těžkou hlavu s rozhodováním neměl.
Největší zklamání ale přinesl finální souhrn mých rozhodnutích napsaných v jedné až dvou větách na černém pozadí bez nějaké fanfáry. A finální filmeček, který spíše připomíná první animované filmy v 360p byl už jen plivnutí do obličeje.
Rád bych viděl post mortem hry. Nebo vylité srdíčku propuštěného vývojáře na Twitteru, protože od Cyberpunku žádná jiná hra takhle moc nekřičela "jsem poslepovaná a vydaná jen aby mě měli z krku". Jádro hry funguje, něco působí divně (respawnující se materiály, včetně těch vzácnějších jako jsou vojenské díly) nebo není vůbec k užitku (dalekohled jsem vytáhl po prologu 6x a to jen kvůli tomu, že jsem se přehmátl, když jsem chtěl zrušit výstřel z luku). Většinu parkourových pohybů a velkou část bojových pohybů jsem používal minimálně nebo vůbec. Když jsem si vylepšil kotvičku a kluzák, nebylo ani třeba je začít používat. Ale prostě první půlka hry je dobrá a hotfixy vycházejí jak na běžícím páse. S ohledem na to, jak se vývojáři starali o první díl, nemám moc obav o budoucnost téhle hry. Snad jen aby vydali brzo nějaké rozšíření, ono těch vedlejších aktivit je ve hře docela pomálu a po dohrání hlavní příběhové linky není moc co ve hře dělat.
Herní výzva 2022 - 7. Hippokratova přísaha
Pumpkin Jack