Málokdy se stane, že by mě hra pohltila mnohem víc svou atmosférou, pojetím, hlavním hrdinou a (nekomplikovaným) dějem, než hratelností. Hratelností není Hellblade nic moc. Je to jen obyčejná mlátička, ve které máte 2 typy úderů, cosi-jako-bulltet-time a možnost udělat pár komb (na která si musíte přijít sami, ale jsou snad jenom 2).
Mnohem větší část herní doby strávíte chozením po lokacích a hledáním run, na které se musíte vždy podívat z jasně daného úhlu pohledu. To je na dobrou hru podle mého gusta docela málo, jenomže hru zachraňuje hlavně naprosto dokonalá atmosféra, sympatická hlavní hrdinka (které jsem prostě musel držet palce) a v neposlední řadě i možnost dozvědět se něco o vikinském náboženství, o kterém toho vím povážlivě málo (takže jsem si po dohrání přečetl knížku Vikingové: Sága tří staletí – doporučuju!).
Ani to chození a hledání správného „úhlu pohledu“ mě nenudilo, protože jednotlivé lokace se mi hrozně líbily a bavilo mě si je prohlížet. Atmosféru neustále dokreslují i hlasy, které Senua slyší a runové kameny, na kterých si můžete nechat „přehrát“ vikinské mýty. Body nahoru dávám i za menší ozvláštnění s iluzemi v říši boha Valravna.
Při spuštění vás hra pokaždé varuje, že se zabývá psychickými problémy a že některé scény nejsou úplně pro děti. Nad tím jsem mával rukou s tím, že se jedná o klasický marketingový trik, popřípadě nutnou právní ochranu před přecitlivělými a odškodněnílačnými jedinci. Jak jsem se mýlil! Rámcově jsem věděl, do čeho jdu, měla to být nenáročná bojovka ve stylu Horizon Zero Dawn. Ale takový emocionální veletoč jsem vážně nečekal. Možná jsem citlivka, ale některé vypjaté pasáže (a že jich ve hře je) jsem prožíval opravdu hodně. Takový souboj s Garmem je asi nejatmosféričtější boss-fight, jaký jsem kdy hrál a udělal na mě hrozně silný dojem. Klobouk dolů, tady se autorům opravdu povedlo předvést ono Nietzcheho „když se díváte do jámy, jáma se dívá do vás“. Podobný (a samozřejmě mnohem lehčí) dojem na mě udělalo snad jen intro k Throne of Bhall. Dále třeba na takové „moře mrtvých“ taky jenom tak nezapomenu, podobný zážitek z „pekla“ mi zprostředkovalo asi jenom Planescape se svým Sloupem lebek.
No a co teprve úrovně, ve které jste bez meče a musíte plížit temnotou… samozřejmě že nejlepší zážitek je pak hrát to v noci a mít sluchátka.
Ale abych se jen nerozplýval, hra mě občas potrápila technickými problémy. Nebylo to nic extrémního, ale občas se mi špatně načetla grafika a třeba v pasážích v temnotě jsem neviděl opravdu VŮBEC NIC. Pomohl až restart hry. Nebo ve zmíněném souboji s Garmem se mi občas obraz zasekl při „červených epileptických výjevech“, kdy Garm zmizí a na vteřinku se objeví červené tvary… tak mně to takhle dělalo pořád, po celou dobu souboje. Myslím, že se mi to stalo už při prvním souboji, takže jsem nevěděl, že to je chyba a hrál pak vlastně úplně poslepu. Kdybych byl epileptik, tak už asi nejsem mezi živými. Opět pomohl až restart hry.
Taky mě štvaly „ohnivé“ pasáže, kdy jsem prostě nestihl uniknout plamenům včas, ale to může být prostě způsobeno mým neumětelstvím.
Asi je vám jasné, že na mě hra udělala opravdu silný dojem, ale pokud bych si měl hrát na recenzenta a snažil se být objektivnější, asi bych doporučil, abyste se podívali na videa a řekli si, jestli na vás taky silně působí nebo ne. Hratelností to vážně není nic světoborného, ale působit na emoce za mě hra umí. Tím mi bez nadsázky poskytla zážitek, jaký jsem ještě z žádné hry neměl.
Herní výzva 2022 - Na vážkách (SC)
Mnohem větší část herní doby strávíte chozením po lokacích a hledáním run, na které se musíte vždy podívat z jasně daného úhlu pohledu. To je na dobrou hru podle mého gusta docela málo, jenomže hru zachraňuje hlavně naprosto dokonalá atmosféra, sympatická hlavní hrdinka (které jsem prostě musel držet palce) a v neposlední řadě i možnost dozvědět se něco o vikinském náboženství, o kterém toho vím povážlivě málo (takže jsem si po dohrání přečetl knížku Vikingové: Sága tří staletí – doporučuju!).
Ani to chození a hledání správného „úhlu pohledu“ mě nenudilo, protože jednotlivé lokace se mi hrozně líbily a bavilo mě si je prohlížet. Atmosféru neustále dokreslují i hlasy, které Senua slyší a runové kameny, na kterých si můžete nechat „přehrát“ vikinské mýty. Body nahoru dávám i za menší ozvláštnění s iluzemi v říši boha Valravna.
Při spuštění vás hra pokaždé varuje, že se zabývá psychickými problémy a že některé scény nejsou úplně pro děti. Nad tím jsem mával rukou s tím, že se jedná o klasický marketingový trik, popřípadě nutnou právní ochranu před přecitlivělými a odškodněnílačnými jedinci. Jak jsem se mýlil! Rámcově jsem věděl, do čeho jdu, měla to být nenáročná bojovka ve stylu Horizon Zero Dawn. Ale takový emocionální veletoč jsem vážně nečekal. Možná jsem citlivka, ale některé vypjaté pasáže (a že jich ve hře je) jsem prožíval opravdu hodně. Takový souboj s Garmem je asi nejatmosféričtější boss-fight, jaký jsem kdy hrál a udělal na mě hrozně silný dojem. Klobouk dolů, tady se autorům opravdu povedlo předvést ono Nietzcheho „když se díváte do jámy, jáma se dívá do vás“. Podobný (a samozřejmě mnohem lehčí) dojem na mě udělalo snad jen intro k Throne of Bhall. Dále třeba na takové „moře mrtvých“ taky jenom tak nezapomenu, podobný zážitek z „pekla“ mi zprostředkovalo asi jenom Planescape se svým Sloupem lebek.
No a co teprve úrovně, ve které jste bez meče a musíte plížit temnotou… samozřejmě že nejlepší zážitek je pak hrát to v noci a mít sluchátka.
Ale abych se jen nerozplýval, hra mě občas potrápila technickými problémy. Nebylo to nic extrémního, ale občas se mi špatně načetla grafika a třeba v pasážích v temnotě jsem neviděl opravdu VŮBEC NIC. Pomohl až restart hry. Nebo ve zmíněném souboji s Garmem se mi občas obraz zasekl při „červených epileptických výjevech“, kdy Garm zmizí a na vteřinku se objeví červené tvary… tak mně to takhle dělalo pořád, po celou dobu souboje. Myslím, že se mi to stalo už při prvním souboji, takže jsem nevěděl, že to je chyba a hrál pak vlastně úplně poslepu. Kdybych byl epileptik, tak už asi nejsem mezi živými. Opět pomohl až restart hry.
Taky mě štvaly „ohnivé“ pasáže, kdy jsem prostě nestihl uniknout plamenům včas, ale to může být prostě způsobeno mým neumětelstvím.
Asi je vám jasné, že na mě hra udělala opravdu silný dojem, ale pokud bych si měl hrát na recenzenta a snažil se být objektivnější, asi bych doporučil, abyste se podívali na videa a řekli si, jestli na vás taky silně působí nebo ne. Hratelností to vážně není nic světoborného, ale působit na emoce za mě hra umí. Tím mi bez nadsázky poskytla zážitek, jaký jsem ještě z žádné hry neměl.
Herní výzva 2022 - Na vážkách (SC)
