Gothic jsem poprvé hrál až potom, co jsem dohrál – a naprosto si zamiloval – Baldur’s Gate 1. Když jsem pak ve Score viděl reklamu na Gothic, kde stálo, že je tam tuna možností, jak si vypilovat postavu, hrozně mě to namlsalo.

Jaké pak po spuštění hry bylo moje zklamání. Na začátku si nemůžu vybrat povolání, nemůžu si rozdělit statistiky, dovednosti jsou hrozně osekané (síla, obratnost, magická energie a to je jako všechno??), hrome, nemůžu si vybrat ani jméno! JMÉNO! Dodnes si pamatuju, jak jsem se nad tím ošklíbal a začátek mě VŮBEC nebavil. Divně se to ovládalo, deník byl hrozně  nepřehledný, mapa nikde...

Ale protože tehdy byla jiná doba, takže jsem neměl moc co jiného hrát, dal jsem tomu šanci. A světe div se, postupně mě to chytlo. Hlavně tou naprosto dokonalou atmosférou trestanecké kolonie, která si – na dobu vydání – žije svým vlastním životem. Postavy se schovávají před deštěm, ráno se koupou, v noci spí, když se jim vloupete do pokoje, tak vám vyhrožují, volají na vás stráže… tohle byla asi jediná hra, kde mě bavilo jenom si tak sednout a pozorovat lidi a poslouchat jejich hlášky („Some people never learn!“).

Systém vylepšování postavy mi pak nepřišel úplně pitomý, hlavně se mi líbí, jak vám učitel konkrétně řekne, co máte se zbraní dělat a Bezejmenný to pak opravdu dělá: „Většina začátečníků drží zbraň oběma rukama, na to se vykašli…“ I to ovládání postupně přejde do ruky.

Taky se mi líbil systém reputace, kdy nejdřív musíte přesvědčit X lidí, že stojí za to, aby vás přijali do své gildy, jinak se s vámi nikdo moc bavit nebude. A když si chcete koupit lepší zbroj, obchodník se vám většinou vysměje, že na to nestojíte v hierarchii dost vysoko. Bomba!

V RPG většinou vždycky hraju za mága a Gothic jsem napoprvé taky chtěl hrát jako „pure mage“, což ale moc (bez několika předchozích průchodů hry) nejde. Chtě nechtě jsem si tak musel vypiplat jakýsi mišmaš (myslím, že jsem to poprvé dohrál za Bažinný tábor). Když jsem to ale hrál opět letos, zkoušel jsem už být trochu větší mág a teda na konci jsem nadával jako špaček. To když na konci získáte „ultimátní“ kouzlo Kruh smrti, přičemž v praxi je vám dost k ničemu, pokud teda trapně nevyužíváte prostředí a toho, že se nepřátelé zasekávají o stěny apod. Nakonec jsem teda prostě spamoval golemy ze svitků :(

Nejvíc mě bavily první dva akty (tak je to vlastně ve všech her od Pyraní), kdy si budujete imidž, získáváte spojence, plníte mrtě úkolů a když máte dveře do všech 3 frakcí otevřeny, rozhodnete se, ke komu se přidáte. Další akty už jsou potom většinou dost akční, což není vyloženě špatně, ale na drobné radosti typu „Mám Whistlerovi říct, že za meč chce obchodník víc peněz, než mi dal?“ to prostě nemá.

Prozkoumávání světa mělo taky svoje kouzlo, díky zmíněné atmosféře, hudbě (!!!) a faktu, že jste v prozkoumávání omezeni jen svými dovednostmi, potažmo úrovní. Není lepší pocit, než si jako badass s obouručákem konečně dát Stínovou šelmu na 2 – 3 rány… herní mapa je sice relativně malá, ale zato „dává smysl“, je naplněná jedinečným obsahem (čili žádné copy-paste dungeony typu Morrowind) a působí mnohem sevřeněji… sevřeněji než ve trojce, kde s tou rozlohou už autorům poněkud ujela ruka a potvrdili tak, že méně je někdy více.

A jak nemám rád prolézání dungeonů prošpikovaných pastmi, tak tady mi finální dungeon nevadil, naopak mě docela bavilo luštit, kde jakou past jak obejít. Taky to bylo dáno tím, že nebyl přehnaně rozlehlý.

Takže ano, nakonec jsem docela přišel na chuť RPG, ve kterém si nevybíráte povolání, jméno ani přesvědčení. Dalo by se říct, že mě tím pádem Gothic hezky připravil na Planescape :)

Herní výzva 2022 - Cesta do středu země (SC)