Když jsem hrál The Suffering kdysi poprvé, nešlo to hrát v noci se sluchátky. Ta hra na mě působila tak moc, že to prostě nešlo, atmosféra věznice pro těžké zločince mě docela semlela. Přece jenom jste patrně vrah své manželky (!) a malých dětí (!!), odsouzený k trestu smrti, s výpadky paměti, které se vám vrací v ne zrovna hezkých flashbacích (lekačkách). Hlášky mrtvých vězňů, které občas slyšíte, např. "Když jsem s tou holčičkou skončil, už nebyla tak nevinná," taky klidu na duši zrovna nepřidají. A to nemluvím o tmě a charakteristickém klapání mačet u nejčastějších nepřátel (Slayerů), kteří se po vzoru Vetřelce mohou pohybovat po stěnách i stropech.
Hlavní (anti)hrdina naštěstí není žádné ořezávátko, takže i když za celou hru nepromluví (a tohle je asi jediná hra, kdy mlčení hlavního hrdiny dává trochu smysl), rozhodně se umí bránit. Možná že by hře slušel trochu méně akční tón, protože zejména v druhé půlce (kdy opustíte vězení a pohybujete se volně po ostrově) už atmosféra není tak hutná. Munice a zbraní je relativně dost, takže už to pak často na některých místech připomíná klasickou akční řežbu, což je podle mě škoda.
Super prvkem ve hře jsou vaše morální volby typu "pomůžu někomu přežít / nezabiju ho, ale ani mu nepomůžu / zabiju ho". Součet těchto voleb v určitých momentech hry trochu pozmění vaše flashbacky, kdy se postupně dozvídáte, jak to vlastně s úmrtím vaší rodiny bylo (to samozřejmě až na úplném závěru). Navíc jsou NPC až na jednu výjimku v boji užiteční a umí se o sebe jakž takž postarat sami, takže udržovat je na živu není úplně frustrující (zdravím Lance z Vice City!).
Další vychytávkou je možnost po naplnění (čím jiným než zabíjením) „stresometru“, díky čemuž se pak budete moct proměnit na omezený čas v zabijácké monstrum, které většinu nepřátel sejme jednou ranou svými pařáty.
Hra má taky podle mě jednoho z nejlepších bossů (jakožto postavu, ne z hlediska souboje), které jsem kdy musel porazit. Mluvím o Hermovi, popravčím, který bral svou práci opravdu vážně (tak vážně, že nakonec chtěl smrtící plyn vyzkoušet sám na sobě). Ty jeho monology („Existují dva druhy lidí, jedni se cítí v bezpečí na světle, ti druzí v temnotě. Který z nich jsi ty?“) a jeho dabing (dikce) na mě neskutečně zapůsobily a budu si ho pamatovat snad až do smrti. Takhle se IMHO pozná skvělá záporná postava – zaryje se vám do hlavy bez toho, že by musela provádět něco vyloženě nechutného - jenom vám v klidu vysvětluje, jaký je to úžasný pocit, mít absolutní moc nad posledními okamžiky člověka.
Jak už jsem psal, cca v polovině hry atmosféra trochu opadne, hra je postupně (aspoň se mi zdálo) akčnější a akčnější a i když se autoři snaží měnit prostředí (obligátní opuštěná psychiatrická léčebna, pobřeží s lodí, hořící lesy…) a nastupovat s novými nepřáteli, nadšení ze hry lehce vyprchalo. No a souboj se závěrečným bossem mi přišel tak trochu… trapný (hlavně když ho porovnám s parádním Hermem).
Pozitivní dojmy ale jasně převažují a hlavně ta první polovina hry, kdy se atmosféra dá většinou krájet, vážně stojí za to.
Herní výzva 2022 - Ticho nadevše (SC)
Hlavní (anti)hrdina naštěstí není žádné ořezávátko, takže i když za celou hru nepromluví (a tohle je asi jediná hra, kdy mlčení hlavního hrdiny dává trochu smysl), rozhodně se umí bránit. Možná že by hře slušel trochu méně akční tón, protože zejména v druhé půlce (kdy opustíte vězení a pohybujete se volně po ostrově) už atmosféra není tak hutná. Munice a zbraní je relativně dost, takže už to pak často na některých místech připomíná klasickou akční řežbu, což je podle mě škoda.
Super prvkem ve hře jsou vaše morální volby typu "pomůžu někomu přežít / nezabiju ho, ale ani mu nepomůžu / zabiju ho". Součet těchto voleb v určitých momentech hry trochu pozmění vaše flashbacky, kdy se postupně dozvídáte, jak to vlastně s úmrtím vaší rodiny bylo (to samozřejmě až na úplném závěru). Navíc jsou NPC až na jednu výjimku v boji užiteční a umí se o sebe jakž takž postarat sami, takže udržovat je na živu není úplně frustrující (zdravím Lance z Vice City!).
Další vychytávkou je možnost po naplnění (čím jiným než zabíjením) „stresometru“, díky čemuž se pak budete moct proměnit na omezený čas v zabijácké monstrum, které většinu nepřátel sejme jednou ranou svými pařáty.
Hra má taky podle mě jednoho z nejlepších bossů (jakožto postavu, ne z hlediska souboje), které jsem kdy musel porazit. Mluvím o Hermovi, popravčím, který bral svou práci opravdu vážně (tak vážně, že nakonec chtěl smrtící plyn vyzkoušet sám na sobě). Ty jeho monology („Existují dva druhy lidí, jedni se cítí v bezpečí na světle, ti druzí v temnotě. Který z nich jsi ty?“) a jeho dabing (dikce) na mě neskutečně zapůsobily a budu si ho pamatovat snad až do smrti. Takhle se IMHO pozná skvělá záporná postava – zaryje se vám do hlavy bez toho, že by musela provádět něco vyloženě nechutného - jenom vám v klidu vysvětluje, jaký je to úžasný pocit, mít absolutní moc nad posledními okamžiky člověka.
Jak už jsem psal, cca v polovině hry atmosféra trochu opadne, hra je postupně (aspoň se mi zdálo) akčnější a akčnější a i když se autoři snaží měnit prostředí (obligátní opuštěná psychiatrická léčebna, pobřeží s lodí, hořící lesy…) a nastupovat s novými nepřáteli, nadšení ze hry lehce vyprchalo. No a souboj se závěrečným bossem mi přišel tak trochu… trapný (hlavně když ho porovnám s parádním Hermem).
Pozitivní dojmy ale jasně převažují a hlavně ta první polovina hry, kdy se atmosféra dá většinou krájet, vážně stojí za to.
Herní výzva 2022 - Ticho nadevše (SC)
