Jak ohodnotit hru, která je objektivně sama o sobě technicky velice zdatná, evidentně úžasně zábavná coby f2p hra, jejíž loňský výdělek činil přibližně 146 096 200 000,00 korun českých, a kvůli které pracanti z dev týmu regulérně dřou 70h týdny v honu za ustavičnou vypilovaností, nicméně k ní cítím hlubokou osobní zášť?
Menším bolístkem budiž skutečnost, že fortnajt dorazil v době, kdy jsem stále optimisticky mastil alfu posledního UTčka a vyhlížel updaty, které již nikdy nedorazily. Větším bolístkem budiž má proxy zkušenost s hrou skrze svého synovce. Řekněme, že v ideálním světě jsem schopen hru hrát, nemyslet přitom na to, že proti mně běží šestiletý polák, nezaobírat se tím, jak dokonale je hra navržena na co možná nejintenzivnější proluftování bankovních účtů rodičů jejích hráčů - není náhodou, že ve hře nepadne jediná kapka krve, je rozkošně barevná, a tou nejvyšší měrou je každým cloumem koncipovaná na bandwagon trendy a kulturu, ze které se těm důstojným leda tak zvedá kufr - a ledabyle ignorovat i to protivné vědomí, že do světa mého synovce, stejně jako jeho vrstevníků a hromadě mnohem mladších i starších bobanů, s chirurgickou precizností vstřikává jedy moderní společnosti, před kterými bych synovce nejradši zcela skryl. V takovém světě bych hře s klidem na ledvince vlepil osmičku a šel dál.
Jenomže v tom reálném světě mi to svědomí nedovolí, přestože vím, že jen zbytečně dramatizuju a reálně jde, v mezích této naší databáze, vcelku vohovno. Reálně můžu stejně jen doufat, že podobně jako když jsem já v jeho věku hrával MK a druhý Postal, nikdy synek nikterak razantně nepozbyde jistoty, že hry jsou hry a ve skutečném světě si bude muset poradit jinak, a účet jeho tatínka vskutku není neomezený. Vyrostlo ze mě tedy solidně úchylný čuně, ale na své hodnoty nedám dopustit.
A tak prostě Fornite neohodnotím. Na mechanické úrovni se hraje naprosto bezproblémově, umělecky je konzistentní, a dokonce absolutně nemůžu říct, že by vývojářům na hráčích nezáleželo. Sám jsem mu dokonce dal necelých 20 hodin. Při vší své zapšklosti jej ale bytostně nenávidím a vnímám jako jeden z nejzářnějších symbolů mnoha aspektů aktuální doby, se kterými si echt nikdy nepotykám.
A jestli můj vlastní potomek bude do 10 let mít nejmenší tušení, co znamená slovo Fortnite, bude se neomylně jednat o rodičovské selhání biblických rozměrů.
Menším bolístkem budiž skutečnost, že fortnajt dorazil v době, kdy jsem stále optimisticky mastil alfu posledního UTčka a vyhlížel updaty, které již nikdy nedorazily. Větším bolístkem budiž má proxy zkušenost s hrou skrze svého synovce. Řekněme, že v ideálním světě jsem schopen hru hrát, nemyslet přitom na to, že proti mně běží šestiletý polák, nezaobírat se tím, jak dokonale je hra navržena na co možná nejintenzivnější proluftování bankovních účtů rodičů jejích hráčů - není náhodou, že ve hře nepadne jediná kapka krve, je rozkošně barevná, a tou nejvyšší měrou je každým cloumem koncipovaná na bandwagon trendy a kulturu, ze které se těm důstojným leda tak zvedá kufr - a ledabyle ignorovat i to protivné vědomí, že do světa mého synovce, stejně jako jeho vrstevníků a hromadě mnohem mladších i starších bobanů, s chirurgickou precizností vstřikává jedy moderní společnosti, před kterými bych synovce nejradši zcela skryl. V takovém světě bych hře s klidem na ledvince vlepil osmičku a šel dál.
Jenomže v tom reálném světě mi to svědomí nedovolí, přestože vím, že jen zbytečně dramatizuju a reálně jde, v mezích této naší databáze, vcelku vohovno. Reálně můžu stejně jen doufat, že podobně jako když jsem já v jeho věku hrával MK a druhý Postal, nikdy synek nikterak razantně nepozbyde jistoty, že hry jsou hry a ve skutečném světě si bude muset poradit jinak, a účet jeho tatínka vskutku není neomezený. Vyrostlo ze mě tedy solidně úchylný čuně, ale na své hodnoty nedám dopustit.
A tak prostě Fornite neohodnotím. Na mechanické úrovni se hraje naprosto bezproblémově, umělecky je konzistentní, a dokonce absolutně nemůžu říct, že by vývojářům na hráčích nezáleželo. Sám jsem mu dokonce dal necelých 20 hodin. Při vší své zapšklosti jej ale bytostně nenávidím a vnímám jako jeden z nejzářnějších symbolů mnoha aspektů aktuální doby, se kterými si echt nikdy nepotykám.
A jestli můj vlastní potomek bude do 10 let mít nejmenší tušení, co znamená slovo Fortnite, bude se neomylně jednat o rodičovské selhání biblických rozměrů.
Dragon Age: The Veilguard