Není tomu dávno, co jsem doma řešil epidemii her, které na začátku nadchnou, a ono nadšení pak už jen pomalu a jistě chcípá. Věděl jsem, že jednoho dne se tato epidemie vrátí. Je jen příhodné, že se vrátila s dokonalým jmenovcem.

Co se mi zprvu jevilo jako báječný simulátor lokální turistiky se satanužel ukázalo býti Beskydskou Čarodějnicí, která v konkrétních dílčích částech dokonce svou švigru z Blair vyloženě kopíruje. Půl bídy, příběh je solidní a v konečném důsledku to nejlepší na celé hře, ale dosti zásadně trpí na narativní klišé a nejednou věru ohavné dialogy. O ostrém kontrastu mezi nádherným prostředím a jeho šeredným, toporně zanimovaným obyvatelstvem nemluvě. Zas a opět se mi na mysl dere otázka, která mi už dlouhou řádku let nedává spát - proč prosatana tolik malých developerů vyvíjejíc hru za skromné kapesné pořád má tendenci snažit se emulovat AAA styl? Proč, pokud si stáli za tím, že se v tom bude kecat s dalšími postavami, nezkusili radši více stylizovanou uměleckou stránku? 

Ale vem čert tuto otravnou, imerzi imrvére rozbíjející disparitu, když hlavní problém mám stejně beztak s hratelností. Podobně jako se hra zřejmě bála být stran artstylu sebevědomě konzistentní, slipy si mokřila především před bubákem nálepky walking simulatoru. A tak tu máme třeba jednu rannou hádanku, v rámci které je třeba pohledat a posbírat různej vercajk a správně jej zkombit na designovaném pracovním stole. Člověk by si řekl fajn, tak akorát příjemné zpestření. Jenže hned na to člověk nafasuje bágl a takřka veškerý crafting bude provádět v něm. Posléze na řadu přijde i kuchtění lektvarů z jasně označených bylin, jejichž sběr pocitově nikdy nepřesahuje kvalitní busywork. A pak tu máme šplhání, přehazování pák, pobíhání bludišťáckými tunely...vlastně kolem a kolem všechno naprosto neškodné individuální elementy, které by v osmihodinové hře asi ani nestihly ozaj srát.

Jenže tohle je dvaceti, možná i třicetihodinová hra. Každou druhou kapitolou jsem už chtivě a cílevědomě vyhlížel konec, a von konec nikde. Místo toho mi hra zmasírovala zádel dalším bludištěm, které vypadalo echt stejně, jako to, kterým jsem prolezl dvě hoďky zpátky, ovšem tentokrát jsem za každým rohem musel opět kajsi šplhat. A mě se ta šphlací mechanika, stejně jako mnoho věcí, zprvu opravdu líbila. Bohužel tohle je jedna z těch her, která Vám všechny svoje nápadité mechaniky mlátí o hlavu tak dlouho a repetivně, že se Vám prostě ukrutně zprotiví.

Takže tu máme vlastně hororovou hru, která se fatálně bála hned tří bubáků - nálepky walking simulátoru, svéráznější stylizace/vystřihnutí interakcí s dalšími postavami, a odřezání přebytečného tuku, protože přece všechno, co jsme vytvořili a zpotvořili, je hodnotným obsahem, a nic z toho nelze dát pryč, aniž by to zkazilo kýžený zážitek. Pokud kýženým zážitkem bylo emulovat chlastačku v místní knajpě čerstvě po ošklivém rozchodu, kdy se na první dobrou zabouchnu do obdařené hospodské, a od dalšího dne dál si to už jen vyčítám a všímám si každého beďáru, tak všechna čest. 

Předpokládám ale, že kýženým zážitkem bylo předeslat storku o zpustošeném otci, jenž během hledání ztracené dcerky hledá hlavně sám sebe, a to ideálně v takovém hororovém kabátku, který nebude povrchně připomínat x jiných značek. Aktuální stav jest satanužel takový, že se Someday You'll Return větší půlkou hraje vcelku blbě, je překouřeně dlouhej, a coby hororovka na Steamu má toliko individuální unikátnosti a hodnoty jako jedno stéblo mozarelly v italské pizzérce.