To se takhle vrátíte z První světové války a doma vás přivítá... Španělská chřipka. To by ještě nebylo tak hrozné, kdybyste se neprobudili v masovém hrobě... pokousáni vampýrem. Což by vlastně taky ještě nebylo tak hrozné, kdybyste obratem nevysáli... svou vlastní sestru. Jaký to paradox, že se vampýrem stane zrovna doktor, specialista na krevní infuze. K čertu s Hippokratovou přísahou, otázka dne zní - stane se vampýr gayem, pokud vysaje muže?

Po devatenácti hodinách hru navždy ukládám k ledu a kladu si otázku, pro koho je vlastně určena. Pro milovníky zajímavých temných příběhů, rozhovorů, voleb nad osudy NPC a obsáhlých materiálů ke čtení? Nebo pro milovníky erpégé mlátiček s číslíčkem nad hlavou nepřátel? Protože kdo má větší číslíčko, má větší... číslo bot. Obě složky hry musely dělaly rozdílné týmy lidí, které mezi sebou nekomunikovaly, jinaxi to fakt nedokážu vysvětlit.

Prakticky u každého bosse jsem chtěl s hraním seknout a podařilo se to až u toho třetího, cca v polovině hry. Ta si pamatuje všechny použité předměty v boji, takže léčivé stříkačky a náboje mizí s každým reloadem, včetně zásob krve až do chvíle, než tam stojím jen s palicí a snažím se mechanicky umlátit bosse s větším... číslem bot. Aby toho mlácení nebylo málo, ulice jsou stále zaplavovány dalšími a dalšími nepřáteli, kteří se často nestačí spawnovat s dostatečným předstihem a zjevují se mi před gzichtem, popř. rovnou za zády.

Budu klidně grindovat z popelnic vruty a pružinky, abych si mohl tunit zbraně a budu plnit bezvýznamné vedlejšáky pro zmrdy a ztracené existence, abych si je naboostoval zkušenostmi a získal z nich tak vyšší číslíčko, ale nebudu --- NEBUDU --- chcípat dokola v otravných soubojích s bossy, nejsem žádná darksoulsácká děvka!