Od května 2018 pobýval AH v mém Seznamu přání na Steamu a když se mě někdo během těch pěti let zeptal, na jakou hru se nejvíc těším, odpověď byla jasná. Už od prvních trailerů působil taxtrašně divně, že mi z něj naskakovaly pupeny zvědavosti. Retro futuristický art style, v kombinaci s mnoha bizarnostmi, se zdál být až příliš fejkový a dlouhou dobu jsem ani nevěřil, že by to mohlo někdy vyjít.
Atomic Heart se může pochlubit snad nejpůsobivějším videoherním openingem v historii. První hodinu jsem vejral na obrazovku nad mírou nápadů a prvotřídního zasazení. Alternativní Sovětský svaz vyobrazili autoři naprosto dokonale. Tedy, až na vozový park, který zůstal ve vývoji tak nějak pozadu.
Ve hře se střídají lineární interiéry a rozsáhlé exteriéry, v obou případech to ale skřípe. Zatímco uvnitř se hra stane rychle repetivní, venku je zase až příliš hektická, díky nekonečnému respawnu nepřátel. Za naprostou kravinu potom považuju nepovinné Testing Grounds - obrovské podzemní komplexy, ve kterých jsou k nalezení upgrady zbraní. Je potřeba se k nim ale proklestit přes rádoby logické překážky, u kterých jsem chcípal. NUDOU!
Obtížnost je nastavená hodně nízko a naštěstí se dá celá hra projít i se základním arzenálem, bez upgradů. Škoda, že se tady nedá vykraftit lopata, abych měl čím přehazovat ty hromady munice. Lékárničky? Ty jsem vůbec nevyráběl a na konci jich bylo v inventáři přesně 98. Jo, počítal jsem to. Ikonky v inventáři jsou tak obrovsky humpolácké, že jsem od začátku na jeho konec scrolloval asi čtvrt minuty.
Nejhorším protivníkem tak pro mě byla samotná Xbox aplikace Gamepassu, která několikrát hru úplně shodila. Nepříjemné bylo zasekávání se v prostoru, což taktéž vedlo k nutnému restartu. Nepotěšily mě ani horší zvuky, pokud tedy zrovna úplně nechyběly. Na hudbu jsem se hodně těšil a samotné songy nejsou špatné, ale do atmosféry hry se nehodily a často jsem je musel utlumit.
Za největší průšvih ale považuju příběh. To, jakým způsobem je hra napsaná, jak hráče zahltí absolutně povrchními a zbytečnými rozhovory, textovými zprávami (které ani není příjemné číst, protože text se různě vlní) a videosekvencemi, u kterých jsem zažíval jen jedno velké WTF. Nemluvě o zakončení, u kterého mi už nezbývalo nic jiného, než pokrčit rameny a mávnout nad vším rukou...
Žánr "chytrých 3D akcí" patří mezi mé nejoblíbenější a i když je gunplay zábava a námět neskutečně sexy, tenhle ruský Bioshock nakonec nedopadl skvěle. Jen dobře. A dobrý je za tři.
Hodnocení: ✰✰✰
Atomic Heart se může pochlubit snad nejpůsobivějším videoherním openingem v historii. První hodinu jsem vejral na obrazovku nad mírou nápadů a prvotřídního zasazení. Alternativní Sovětský svaz vyobrazili autoři naprosto dokonale. Tedy, až na vozový park, který zůstal ve vývoji tak nějak pozadu.
Ve hře se střídají lineární interiéry a rozsáhlé exteriéry, v obou případech to ale skřípe. Zatímco uvnitř se hra stane rychle repetivní, venku je zase až příliš hektická, díky nekonečnému respawnu nepřátel. Za naprostou kravinu potom považuju nepovinné Testing Grounds - obrovské podzemní komplexy, ve kterých jsou k nalezení upgrady zbraní. Je potřeba se k nim ale proklestit přes rádoby logické překážky, u kterých jsem chcípal. NUDOU!
Obtížnost je nastavená hodně nízko a naštěstí se dá celá hra projít i se základním arzenálem, bez upgradů. Škoda, že se tady nedá vykraftit lopata, abych měl čím přehazovat ty hromady munice. Lékárničky? Ty jsem vůbec nevyráběl a na konci jich bylo v inventáři přesně 98. Jo, počítal jsem to. Ikonky v inventáři jsou tak obrovsky humpolácké, že jsem od začátku na jeho konec scrolloval asi čtvrt minuty.
Nejhorším protivníkem tak pro mě byla samotná Xbox aplikace Gamepassu, která několikrát hru úplně shodila. Nepříjemné bylo zasekávání se v prostoru, což taktéž vedlo k nutnému restartu. Nepotěšily mě ani horší zvuky, pokud tedy zrovna úplně nechyběly. Na hudbu jsem se hodně těšil a samotné songy nejsou špatné, ale do atmosféry hry se nehodily a často jsem je musel utlumit.
Za největší průšvih ale považuju příběh. To, jakým způsobem je hra napsaná, jak hráče zahltí absolutně povrchními a zbytečnými rozhovory, textovými zprávami (které ani není příjemné číst, protože text se různě vlní) a videosekvencemi, u kterých jsem zažíval jen jedno velké WTF. Nemluvě o zakončení, u kterého mi už nezbývalo nic jiného, než pokrčit rameny a mávnout nad vším rukou...
Žánr "chytrých 3D akcí" patří mezi mé nejoblíbenější a i když je gunplay zábava a námět neskutečně sexy, tenhle ruský Bioshock nakonec nedopadl skvěle. Jen dobře. A dobrý je za tři.
Hodnocení: ✰✰✰
Silent Hill: The Short Message