Já jsem vlastně nikdy o hraní Bioshocku nestál. V době, kdy vyšel, tak nějak prošuměl kolem mě a ani existence dalších dílů mě ke hraní nepřesvědčila (i když jsem BioShock Infinite vlastnil skoro hned po vydání). Roky plynuly a nic se neměnilo, až do letoška, kdy je v módě hrát dieselpunk hry. I tak sice nebyl Bioshock první volbou, ale rozhodnul fakt, že jsem ho měl v knihovně a že to byla ve své době dle lidí fakt pecka (a víc hlav víc ví).
Pustil jsem to a po 15 minutách jsem věděl, že to bude hodně dobře strávený čas :) Mnoho lidí přede mnou srovnává hru se System Shockem, takovým srovnáním já sloužit nemůžu, protože to jednoduše nemám odehráno, ale tak nějak vzdáleně mi hraní připomínalo Dishonored, v jiných kulisách a jiné době, ale nějaké styčné body tam byly a to přeci není vůbec špatné srovnání ;) Bioshock je hned od začátku pořádný šok, v podstatě všechny smysly (snad kromě čichu a chuti, ale trochu i ty) dostávají pěkně zabrat. Milion zvuků, informací, vjemů a ztřeštěnosti je chrleno hned od vstupu do města Rapture, nutno uznat, že pak už se člověk nějak srovná a dokáže s tím pracovat, ba co víc, baví ho to.
S první zbraní se jde na věc, hasák je fajn, ale narozdíl od jiných, jsem ho používal pouze do nalezení pistole a pak už jen snad dvakrát během hry, kdy jsem byl úplně bez nábojů. Výběr zbraní je na hře asi to nejnormálnější, protože snad až na chrlič ohně/ledu/elektriky jsou to běžné kousky, které se dají potkat v lepším americkém ghettu. Jasně, jejich vlastnosti jsou na poměry stříleček dost šizené a v normální hře by neobstály, ale mě to stačilo, protože v téhle hře jde o úplně jiné věci.
Stokrát zmíněný příběh je tahounem celé hry, sice je vyprávěn jen monology z vysílaček a "tajnými" deníky na všude poházených walkmanech, ale právě to skládání střípků a často bláznivých vizí a myšlenek je skvěle zvládnuto. Hráče to tak ještě víc nutí, aby prošmejdil každý kout, aby mu něco neuteklo, ono mu to stejně občas uteče, protože se často objeví nějaký magor, který si to chce taky poslechnout, ale neumí se u toho chovat a tak je ukázněn ideálně pistolí. Vono vůbec celé město je plné magorů, většina obyvatelstva je v takovém polozombie módu a tak je jen jedna cesta, jak je ukáznit. Prakticky v každé úrovni je však ještě jeden geniální magor, který sice ještě má nějaké zbytky rozumu, ale ve své genialitě a bestialitě nakonec dopadne stejně a hráč dostane pěkný achievement a nějakou odměnu na další cesty. Za celou hru jsem objevil asi jen 2 osoby, které jsou v rámci možností ještě normálními lidmi, shodou okolností to byly ženy, nicméně pro příběh velmi významné. Brigid Tenenbaum jsem si hned zamiloval, mám pro takové ostré přízvuky celkem slabost a to i přes její minulost.
No a co jsem konečně pochopil, to jsou všechny ty různé narážky, memy, a odkazy na Velký taťky a Malý sestřičky, které na mě těch 15 let občas někde vyskočily. Při prvních setkáních jsem byl opravdu na trní a bál se jako malý kluk, ale brzy jsme byli nejlepší kamarádi, samozřejmě, než jsem začal střílet :) Jen tedy nevím, kolik jsem těch sestřiček nakonec zachránil, ale asi by to dalo na slušnou školní třídu. No, ale nejlepší část hry na kterou budu vzpomínat je level s panem Cohenem, to je opravdu největší pošuk z celé hry, jeho úkoly byly super a jeho komentáře opravdu lahodné. No a když jsem ho pak někdy za pár hodin potkal pěkně tváří v tvář a jeho mrtvolu vyfotil, já jsem se snad tvářil jako on, jak jsem byl spokojen :D
Jo, ta hra má chyby - jednoduchého bosse, slabý gunplay, "nesmrtelnost"... Ale mě to bavilo i tak, dokonce i to hackování, které je sice stejné a je ho dost, ale je to příjemná minihra a když se nepovede (jakože se to stává často), tak se povede potom, nebo hned pak, vždyť není kam spěchat. Je tam i focení, který má smysl, vždyť to je přece jasných 10% navíc. Němý hrdina je za mě taky správně zvolený, nahrává to vlastní představivosti a vžití do postavy. No prostě, já se bavil a je jasný, že se pustím do dalších dílů, jen si teď dám pár měsíců přestávku, aby mi pak díly ve vzpomínkách nesplývaly.
Hurry, Mr. B! Angels are waiting for our kisses.
Pustil jsem to a po 15 minutách jsem věděl, že to bude hodně dobře strávený čas :) Mnoho lidí přede mnou srovnává hru se System Shockem, takovým srovnáním já sloužit nemůžu, protože to jednoduše nemám odehráno, ale tak nějak vzdáleně mi hraní připomínalo Dishonored, v jiných kulisách a jiné době, ale nějaké styčné body tam byly a to přeci není vůbec špatné srovnání ;) Bioshock je hned od začátku pořádný šok, v podstatě všechny smysly (snad kromě čichu a chuti, ale trochu i ty) dostávají pěkně zabrat. Milion zvuků, informací, vjemů a ztřeštěnosti je chrleno hned od vstupu do města Rapture, nutno uznat, že pak už se člověk nějak srovná a dokáže s tím pracovat, ba co víc, baví ho to.
S první zbraní se jde na věc, hasák je fajn, ale narozdíl od jiných, jsem ho používal pouze do nalezení pistole a pak už jen snad dvakrát během hry, kdy jsem byl úplně bez nábojů. Výběr zbraní je na hře asi to nejnormálnější, protože snad až na chrlič ohně/ledu/elektriky jsou to běžné kousky, které se dají potkat v lepším americkém ghettu. Jasně, jejich vlastnosti jsou na poměry stříleček dost šizené a v normální hře by neobstály, ale mě to stačilo, protože v téhle hře jde o úplně jiné věci.
Stokrát zmíněný příběh je tahounem celé hry, sice je vyprávěn jen monology z vysílaček a "tajnými" deníky na všude poházených walkmanech, ale právě to skládání střípků a často bláznivých vizí a myšlenek je skvěle zvládnuto. Hráče to tak ještě víc nutí, aby prošmejdil každý kout, aby mu něco neuteklo, ono mu to stejně občas uteče, protože se často objeví nějaký magor, který si to chce taky poslechnout, ale neumí se u toho chovat a tak je ukázněn ideálně pistolí. Vono vůbec celé město je plné magorů, většina obyvatelstva je v takovém polozombie módu a tak je jen jedna cesta, jak je ukáznit. Prakticky v každé úrovni je však ještě jeden geniální magor, který sice ještě má nějaké zbytky rozumu, ale ve své genialitě a bestialitě nakonec dopadne stejně a hráč dostane pěkný achievement a nějakou odměnu na další cesty. Za celou hru jsem objevil asi jen 2 osoby, které jsou v rámci možností ještě normálními lidmi, shodou okolností to byly ženy, nicméně pro příběh velmi významné. Brigid Tenenbaum jsem si hned zamiloval, mám pro takové ostré přízvuky celkem slabost a to i přes její minulost.
No a co jsem konečně pochopil, to jsou všechny ty různé narážky, memy, a odkazy na Velký taťky a Malý sestřičky, které na mě těch 15 let občas někde vyskočily. Při prvních setkáních jsem byl opravdu na trní a bál se jako malý kluk, ale brzy jsme byli nejlepší kamarádi, samozřejmě, než jsem začal střílet :) Jen tedy nevím, kolik jsem těch sestřiček nakonec zachránil, ale asi by to dalo na slušnou školní třídu. No, ale nejlepší část hry na kterou budu vzpomínat je level s panem Cohenem, to je opravdu největší pošuk z celé hry, jeho úkoly byly super a jeho komentáře opravdu lahodné. No a když jsem ho pak někdy za pár hodin potkal pěkně tváří v tvář a jeho mrtvolu vyfotil, já jsem se snad tvářil jako on, jak jsem byl spokojen :D
Jo, ta hra má chyby - jednoduchého bosse, slabý gunplay, "nesmrtelnost"... Ale mě to bavilo i tak, dokonce i to hackování, které je sice stejné a je ho dost, ale je to příjemná minihra a když se nepovede (jakože se to stává často), tak se povede potom, nebo hned pak, vždyť není kam spěchat. Je tam i focení, který má smysl, vždyť to je přece jasných 10% navíc. Němý hrdina je za mě taky správně zvolený, nahrává to vlastní představivosti a vžití do postavy. No prostě, já se bavil a je jasný, že se pustím do dalších dílů, jen si teď dám pár měsíců přestávku, aby mi pak díly ve vzpomínkách nesplývaly.
Hurry, Mr. B! Angels are waiting for our kisses.
HeistGeist
Pro: Město, příběh, velký taťkové a malý sestřičky, smysluplné focení, Cohen, je to krásné, všichni jsou magoři
Proti: jsou tam chybičky, slabý boss, dal bych pár levelů navíc