Ať jsem poloelfka s penisem, nebo řádně vousatý trpaslík s vagínou, či naprosto prachobyčejný člověk, odhadem větší půlka populace Zapomenutých Říší, od druidů přes ďábly až po samotné chapadloníry, zakopává o své ztopořené údy a uklouzává na loužích vlastní výroby v honu za mým odpaněním. Aneb o tom, kterak BG3 může působit na někoho, kdo D&D nikdy nehrál, a z děl předchozích si sotva pamatuje záběry z dětství.
Příhodně si hra užívá mediální felaci po několikaleté early access rozkuřovačce, a já také chválou šetřit nebudu, odbijme si tedy otravné technikálie a další protivné rozkošnosti rovnou z kraje, což?
- Miluju všechny ty konzistentní nekonzistence. Mnoho psaní lze přečíst jediným klikem, několik psaní pajdulák místo toho chce defaultně nabrat, a minimálně jedno psaní mu dokonce do inventáře skočí turboteleportem a ukáže se, že jestli si to chci přečíst, musím si to nejdřív koupit. A ne, nedává to absolutně žádný smysl ani kontextuálně. A co takové páčení zámků? Drtivá většina všeho zamčeného se dá ledabyle lockpicknout, včetně nejedné KAMENNÉ ZDI BEZ JEDINÉ ŠKVÍRKY, ale jakmile příběh rozhodne, že tyhle polorozpadlý dřevěný dvířka předčasně neotevře, tak je to najednou lockpick impossible.
- Jestli bych nějakou nekonzistenci uvítal, tak by to byla ta dialogové kamery. Jsem všemi deseti pro, aby v plné kráse ukázali svůj vynikající mocap a mimořádnou variabilitu xichtů (vlastně si nevybavuju jedinou konkrétní kopii!), ale probhaal, opravdu se hra musí seknout a mrdnout mě do dialogu pro každý uniklý pšouk i toho nejvíc random enpécéčka? Když na ně tolikrát kliknu zcela nechtěně? Fakt nemohli svůj jediný skvostný žblept hodit do éteru, stejně jako to dělá má družina při banteru?
- To už se váže na tu nejzásadnější nekonzistenci, ze které pramení mnoho menšího bordelu, a jejíž samotný původ bych tipnul na překouřeně velké oči tvůrců. Totiž, vesměs ustavičně mou hru krom vypravěčky s podmanivým hlasem doprovázel i nepohodlný pocit, že se autoři mermomocí snažili skloubit co možná nejvěrnější adaptaci tabletop zážitku s co možná nejfilmovější cinematickou hrou. Narvali, hádám, nechutný kvanta prostředků do dialogů - které jsou většinově solidně napsané a bravurně zahrané, ale s přehledem první housle opravdu hraje ten tělesný mocap - a na 'zbytkovou' kameru už toho moc nezbylo. A tak pohoňkám nad intenzivním předbitevním prokecnutím nějakého zlosyna, a začátek boje kamera hrdinně oslaví vyšvihnutím se do stropu, ideálně až do oob. Nascrolluju se zpátky dolů, připravím si útok, a sotva se útok spustí, kamera se zbhaaldarma mrdne do zdi a to tak šikovně, že před samotnou akci mi postaví sloup a já ani na první dobrou nevidím, jestli můj útok vůbec trefil. Ve finále bych asi byl radši, kdyby kamera byla nad rámec dialogů striktně izometrická a statičtější. Mnoho prostředků pak taky zřejmě nezbylo na vypolišování takových malicherností, jakou je třeba snadná sběratelnost malých předmětů, a tak kolikrát musím vydrtit alt a kliknout circa metr pod klíček na nočním stolku, abych ho ozaj vzal. Nebo interaktivní okno na spojení něčeho s něčím, co mám v inventáři, které se umístí doprostřed obrazovky a jakmile otevřu inventář, tak toto okénko skryje, takže pokaždé musím nejdřív řádně oldschoolově inventář přesouvat. A inventář samotnej! A SKÁKÁNÍ, BHAALE MŮJ!
Nicméně, i přes všemožné nasíráky se hře podařilo mne přikovat a to tak silně, že jsem ji byl schopen věnovat bajvoko 90 hodin napříč devíti dny, tedy průměrně 10 hodin denně od vydání, a to v době prudkého sucha, kdy jsem si delší dobu na žádnou hru ani nevzpomněl. Něco tedy musí dělat i velice dobře.
A zastřešující příběh to není! Ten je sám o sobě donebevolajícně všední verzí klasického modelu "jsem vyvolený a razím zachránit svět, ve kterém jsou všichni odporní bigoti!", nicméně v dílčích částech se tu skrývá toliko narativní geniality, že to opravdu suverénně člověka žene a nutí nevypínat, protože ještě jeden kout mapy přece před spaním zvládneme. Celkovému dojmu úspěšně napomáhá i fakt, že zdejší tři akty jsou dějově a hlavně atmosférou natolik distinktivní, že si to imrvére samovolně vrací dech zpátky do plic, a s přehledem to mohly být tři rozdílné hry a vesměs bych to i sežral. První akt je sluncem zalité seznámení s několika hlavními aktéry na pozadí ustavičného hajpování nadcházejícího prokletého kraje, který dominuje aktu druhému. A právě v druhém aktu dle mého hra dosahuje svého neomylného vrcholu, kdy servíruje nejen exkvizitní adventůrku, ale taky ten zdaleka nejbáječnější cRPG horor, s jakým jsem měl kdy tu čest. Ty rámcově nejsilnější důrazné dějové momenty a finále, které by si nezadalo s koncem dobré knížky, ani netřeba zmiňovat. Hra klidně mohla skončit přesně tam a do Baldur's Gate mě ani nepustit, a stejně bych odcházel nadmíru spokojen. Jenže hra mě do slavného města pustila v aktu třetím, scénu ukradly zbrusu nové postavy, a vzpomínky na první akt se jevily býti mlhou z úplně jiné hry. Taktéž nám znovu vylezlo slunénko, avšak přítomné motivy se plynule sklouzly do těch nejdusivějších temnot. Jo, hrál jsem za dobráka a dočkal se hromady feel good momentů, každému z nichž ovšem předcházely minimálně dva, ze kterých se až čelisti chtělo padat na stůl. Svůj part na tom opět hrál ten rukopisný lariánský jemný humor, který je zaplaťbhaal většinově spíš Ego Draconis než-li Original Sin.
A ještě daleko zásadnější part na tom hrálo místní osazenstvo dostupných kumpánů. Považuji za malý zázrak každý kolektiv, ve kterém si dokážu oblíbit skorem každého jedince, a přesně tak tomu bylo na této túře. Dokonce i takovej Astarion, kterého jsem po téměř celých 30 hodinách prvního aktu stále nesnášel úplně stejně, jako při seznámení, se mi nakonec přisál k srdíčku natolik, že jsem ho nechal přisát se mi i na krk a nakrmit se, a že se to posléze v boji vyplatilo! Mám holt slabost pro trýzněné, hluboce traumatizované osobnosti, které si to kompenzují falešným sebevědomím, nuceným šarmem a nemístným humorem. A dokonce i naše rezidentní připitomělá ďáblice Karlach, která sic bezesporu byla napsaná a zakomponovaná jako poslední - a vsadím fusky, že mnohem později, než ostatní - a tak má oproti zbytku vyloženě prosťounkou osobní linku a vývoj, stejně mě jako ústřední fanynka vracejících se ikonických postav bavila, a jako barbarka měla na mnohých bojištích možná až to nejdůležitější uplatnění. Nicméně to, jak ji vystřihli z mého konce, bylo ozaj sprostý. Oblíbil jsem si je všechny natolik, že jsem jim i odpustil tu ohavně překouřenou touhu mě ojet. Jediný, kdo mě nakonec vlastně vůbec nezajímal, byl Minsc, ale to on ani nemohl, když mi ho hra dobrosrdečně přihrála do party až na posledních circa 10hod.
A byť tu poslední plusmínuskrátděleno desítku odehraných hodin to už citelně ztrácelo dech, aniž by si to i nadále dokázalo onen dech samo vracet, neboť 12. úrovně člověk dosáhne s velice divokým předstihem, pakliže razí a snaží se zkompletovat vše možné, nové druhy nepřátel pak už hra taky nikterak s chutí neservíruje, a poslední hrstce vedlejších questů dominují spíše různé kryplopucle (kryplo hlavně kvůli zmíněným technikáliím) než zajímavé dějové berličky či záživné boje, tak se hře stejně daří skončit na velice vysoké notě skrze nefalšovaně epické finále, které přece jen, ještě jednou na závěr, lecčím překvapí. Závěrečné titulky následně doprovázely jen ty hezké vzpomínky. Na ten úžasný tělesný mocap v dialozích, nikoli na čudnou, často nechtěně legrační mimiku. Na to absurdní moře tuze variabilního obsahu (dokonce jsem nejednou narazil na řádového enemáka, který se objevil jen jedenkrát za celé dobrodrůžo!), nikoli na to, jak prudce tu hromadě věcí značně chybí poliš. Na často nezapomenutelné rozhovory v kempu, nikoli na to, kolikrát mě vyloženě sralo, že se do toho kempu musím trmácet jen abych rychle vyměnil druida za čaroděje. A samo sebou i na nadstandardně povedenou rostoucí zábavnost bojů skrze nesmírně citelné rozdíly po každé další dosažené úrovni, nikoli na to, jak mě vlastně většinu prvního dlouhého aktu nebavily de facto vůbec. A ze všeho nejvíc na druhý akt, jeho labužnickou atmosféru, a naprosto všechno okolo Moonrise Towers. Opravdu to stojí za ty prachy a čas už jen kvůli tomu.
Teď si jen tak pro prdel veverkám na pár hodin vyzkouším Dark Urge drowku, poctivé druhé hraní si ale nechám až na něěěkdy, kdy bude v éteru více modů a hlavně, doufám, patchů. Je to nedomrlý, ale pořád impozantní technický div a obrovský úspěch, který si rozhodně zaslouží být i pořádně vopečovanej.
Kapku tučnější sbírka pohlednic, jen z druhého a třetího aktu
Příhodně si hra užívá mediální felaci po několikaleté early access rozkuřovačce, a já také chválou šetřit nebudu, odbijme si tedy otravné technikálie a další protivné rozkošnosti rovnou z kraje, což?
- Miluju všechny ty konzistentní nekonzistence. Mnoho psaní lze přečíst jediným klikem, několik psaní pajdulák místo toho chce defaultně nabrat, a minimálně jedno psaní mu dokonce do inventáře skočí turboteleportem a ukáže se, že jestli si to chci přečíst, musím si to nejdřív koupit. A ne, nedává to absolutně žádný smysl ani kontextuálně. A co takové páčení zámků? Drtivá většina všeho zamčeného se dá ledabyle lockpicknout, včetně nejedné KAMENNÉ ZDI BEZ JEDINÉ ŠKVÍRKY, ale jakmile příběh rozhodne, že tyhle polorozpadlý dřevěný dvířka předčasně neotevře, tak je to najednou lockpick impossible.
- Jestli bych nějakou nekonzistenci uvítal, tak by to byla ta dialogové kamery. Jsem všemi deseti pro, aby v plné kráse ukázali svůj vynikající mocap a mimořádnou variabilitu xichtů (vlastně si nevybavuju jedinou konkrétní kopii!), ale probhaal, opravdu se hra musí seknout a mrdnout mě do dialogu pro každý uniklý pšouk i toho nejvíc random enpécéčka? Když na ně tolikrát kliknu zcela nechtěně? Fakt nemohli svůj jediný skvostný žblept hodit do éteru, stejně jako to dělá má družina při banteru?
- To už se váže na tu nejzásadnější nekonzistenci, ze které pramení mnoho menšího bordelu, a jejíž samotný původ bych tipnul na překouřeně velké oči tvůrců. Totiž, vesměs ustavičně mou hru krom vypravěčky s podmanivým hlasem doprovázel i nepohodlný pocit, že se autoři mermomocí snažili skloubit co možná nejvěrnější adaptaci tabletop zážitku s co možná nejfilmovější cinematickou hrou. Narvali, hádám, nechutný kvanta prostředků do dialogů - které jsou většinově solidně napsané a bravurně zahrané, ale s přehledem první housle opravdu hraje ten tělesný mocap - a na 'zbytkovou' kameru už toho moc nezbylo. A tak pohoňkám nad intenzivním předbitevním prokecnutím nějakého zlosyna, a začátek boje kamera hrdinně oslaví vyšvihnutím se do stropu, ideálně až do oob. Nascrolluju se zpátky dolů, připravím si útok, a sotva se útok spustí, kamera se zbhaaldarma mrdne do zdi a to tak šikovně, že před samotnou akci mi postaví sloup a já ani na první dobrou nevidím, jestli můj útok vůbec trefil. Ve finále bych asi byl radši, kdyby kamera byla nad rámec dialogů striktně izometrická a statičtější. Mnoho prostředků pak taky zřejmě nezbylo na vypolišování takových malicherností, jakou je třeba snadná sběratelnost malých předmětů, a tak kolikrát musím vydrtit alt a kliknout circa metr pod klíček na nočním stolku, abych ho ozaj vzal. Nebo interaktivní okno na spojení něčeho s něčím, co mám v inventáři, které se umístí doprostřed obrazovky a jakmile otevřu inventář, tak toto okénko skryje, takže pokaždé musím nejdřív řádně oldschoolově inventář přesouvat. A inventář samotnej! A SKÁKÁNÍ, BHAALE MŮJ!
Nicméně, i přes všemožné nasíráky se hře podařilo mne přikovat a to tak silně, že jsem ji byl schopen věnovat bajvoko 90 hodin napříč devíti dny, tedy průměrně 10 hodin denně od vydání, a to v době prudkého sucha, kdy jsem si delší dobu na žádnou hru ani nevzpomněl. Něco tedy musí dělat i velice dobře.
A zastřešující příběh to není! Ten je sám o sobě donebevolajícně všední verzí klasického modelu "jsem vyvolený a razím zachránit svět, ve kterém jsou všichni odporní bigoti!", nicméně v dílčích částech se tu skrývá toliko narativní geniality, že to opravdu suverénně člověka žene a nutí nevypínat, protože ještě jeden kout mapy přece před spaním zvládneme. Celkovému dojmu úspěšně napomáhá i fakt, že zdejší tři akty jsou dějově a hlavně atmosférou natolik distinktivní, že si to imrvére samovolně vrací dech zpátky do plic, a s přehledem to mohly být tři rozdílné hry a vesměs bych to i sežral. První akt je sluncem zalité seznámení s několika hlavními aktéry na pozadí ustavičného hajpování nadcházejícího prokletého kraje, který dominuje aktu druhému. A právě v druhém aktu dle mého hra dosahuje svého neomylného vrcholu, kdy servíruje nejen exkvizitní adventůrku, ale taky ten zdaleka nejbáječnější cRPG horor, s jakým jsem měl kdy tu čest. Ty rámcově nejsilnější důrazné dějové momenty a finále, které by si nezadalo s koncem dobré knížky, ani netřeba zmiňovat. Hra klidně mohla skončit přesně tam a do Baldur's Gate mě ani nepustit, a stejně bych odcházel nadmíru spokojen. Jenže hra mě do slavného města pustila v aktu třetím, scénu ukradly zbrusu nové postavy, a vzpomínky na první akt se jevily býti mlhou z úplně jiné hry. Taktéž nám znovu vylezlo slunénko, avšak přítomné motivy se plynule sklouzly do těch nejdusivějších temnot. Jo, hrál jsem za dobráka a dočkal se hromady feel good momentů, každému z nichž ovšem předcházely minimálně dva, ze kterých se až čelisti chtělo padat na stůl. Svůj part na tom opět hrál ten rukopisný lariánský jemný humor, který je zaplaťbhaal většinově spíš Ego Draconis než-li Original Sin.
A ještě daleko zásadnější part na tom hrálo místní osazenstvo dostupných kumpánů. Považuji za malý zázrak každý kolektiv, ve kterém si dokážu oblíbit skorem každého jedince, a přesně tak tomu bylo na této túře. Dokonce i takovej Astarion, kterého jsem po téměř celých 30 hodinách prvního aktu stále nesnášel úplně stejně, jako při seznámení, se mi nakonec přisál k srdíčku natolik, že jsem ho nechal přisát se mi i na krk a nakrmit se, a že se to posléze v boji vyplatilo! Mám holt slabost pro trýzněné, hluboce traumatizované osobnosti, které si to kompenzují falešným sebevědomím, nuceným šarmem a nemístným humorem. A dokonce i naše rezidentní připitomělá ďáblice Karlach, která sic bezesporu byla napsaná a zakomponovaná jako poslední - a vsadím fusky, že mnohem později, než ostatní - a tak má oproti zbytku vyloženě prosťounkou osobní linku a vývoj, stejně mě jako ústřední fanynka vracejících se ikonických postav bavila, a jako barbarka měla na mnohých bojištích možná až to nejdůležitější uplatnění. Nicméně to, jak ji vystřihli z mého konce, bylo ozaj sprostý. Oblíbil jsem si je všechny natolik, že jsem jim i odpustil tu ohavně překouřenou touhu mě ojet. Jediný, kdo mě nakonec vlastně vůbec nezajímal, byl Minsc, ale to on ani nemohl, když mi ho hra dobrosrdečně přihrála do party až na posledních circa 10hod.
A byť tu poslední plusmínuskrátděleno desítku odehraných hodin to už citelně ztrácelo dech, aniž by si to i nadále dokázalo onen dech samo vracet, neboť 12. úrovně člověk dosáhne s velice divokým předstihem, pakliže razí a snaží se zkompletovat vše možné, nové druhy nepřátel pak už hra taky nikterak s chutí neservíruje, a poslední hrstce vedlejších questů dominují spíše různé kryplopucle (kryplo hlavně kvůli zmíněným technikáliím) než zajímavé dějové berličky či záživné boje, tak se hře stejně daří skončit na velice vysoké notě skrze nefalšovaně epické finále, které přece jen, ještě jednou na závěr, lecčím překvapí. Závěrečné titulky následně doprovázely jen ty hezké vzpomínky. Na ten úžasný tělesný mocap v dialozích, nikoli na čudnou, často nechtěně legrační mimiku. Na to absurdní moře tuze variabilního obsahu (dokonce jsem nejednou narazil na řádového enemáka, který se objevil jen jedenkrát za celé dobrodrůžo!), nikoli na to, jak prudce tu hromadě věcí značně chybí poliš. Na často nezapomenutelné rozhovory v kempu, nikoli na to, kolikrát mě vyloženě sralo, že se do toho kempu musím trmácet jen abych rychle vyměnil druida za čaroděje. A samo sebou i na nadstandardně povedenou rostoucí zábavnost bojů skrze nesmírně citelné rozdíly po každé další dosažené úrovni, nikoli na to, jak mě vlastně většinu prvního dlouhého aktu nebavily de facto vůbec. A ze všeho nejvíc na druhý akt, jeho labužnickou atmosféru, a naprosto všechno okolo Moonrise Towers. Opravdu to stojí za ty prachy a čas už jen kvůli tomu.
Teď si jen tak pro prdel veverkám na pár hodin vyzkouším Dark Urge drowku, poctivé druhé hraní si ale nechám až na něěěkdy, kdy bude v éteru více modů a hlavně, doufám, patchů. Je to nedomrlý, ale pořád impozantní technický div a obrovský úspěch, který si rozhodně zaslouží být i pořádně vopečovanej.
Kapku tučnější sbírka pohlednic, jen z druhého a třetího aktu
Dragon Age: The Veilguard
Pro: Výprava; vizuál; tělesný mocap; vynikající cast postav, jak těch nejbližších, tak i zcela druhořadých; přemíra možností, které rozkvétají do dalších přemír možností; takřka kompletní absence balastu
Proti: Slabší soundtrack; mnohé technické závady; svět oplývá štědrou reaktivitou, která je ale velmi selektivní; na pomezí mezi uvěřitelným tabletop zážitkem a cinematickým zážitkem se ztratilo hafo QOL vychytávek