Sigil, neoficiální pátá epizoda DOOMu navazuje na tu čtvrtou příběhem a obtížností, ale méně už prostředím. Vše je stísněné, lomozící, temné nebo naopak křiklavé. Romero se snažil nacpat co nejvíce obsahu na co nejmenší plochu, a povedlo se mu to aniž by obětoval hratelnost. Můžete zapomenout na prázdné vysoké chodby z druhé epizody, nebo na procházkové pasáže z té první. Boj je hektický, často se balancuje na úzké římse nebo na vyvýšené cestičce v jezírku lávy. Specialitou jsou miniarény, kdy je nutné absolvovat tuhý souboj na pár metrech čtverečních. Za zády je buď zeď, nebo smrt. Tady se projeví rozdíl v nastavení obtížnosti, když závěrečná místnost prvního levelu je na Hurt me plenty pohodová a ničím výjimečná, ale na Ultra-violence je zběsilá a dost tuhá.

Laťka obtížnosti je zvolená realisticky. Sigil je těžký a není těžký. Je těžký v porovnání s ostatními epizodami, kdy je znatelně těžší než první tři a o trošku těžší než ta čtvrtá, ale je lehký když si uvědomíte, že je vytvořen pro lidi, kteří strávili poslední čtvrt století procvičováním svých herních dovedností. Sigil je v pohodě dohratelný na Hurt me plenty, a s trochou snahy i na Ultra-violence. Realisticky se dá očekávat, že jestli na tuhle obtížnost zvládnete E4M1 a hlavně E4M2, tak Sigil projdete.

Level design ovšem připomíná spíše kombinaci E3M2 - to je ten co vypadá jako ruka, s E4M6 - to je ten s Cyberdémonem na balkónku. Orientace není složitá, jen občas je nutné trošku pátrat po skrytých pokladech. Přišlo mi, že se hledaly lépe než jindy. Buď má jejich umístění logiku, nebo je lákavý předmět viditelný odjinud. Silné zbraně ovšem obsahují jen výjimečně, takže si většinu času musíte vystačit s brokovnicí. Tady se znatelně projeví chybějící dvouhlavňovka, protože do dotěrného barona musíte nasázet poctivých patnáct ran, než konečně přestane otravovat a chcípne.

Výrazným prvkem je atmosféra, která je temnější než v předchozích epizodách a chvílemi přetéká skoro do hororu - ovšem pořád s limitacemi toho co DOOM zmůže, takže nečekejte žádné divočiny jako lekačky nebo propracované skripty. Občas překvapí, například s dveřmi nad schody, kdy jsem napoprvé zpanikařil, šlápl do prázdna a bídně zhynul. Oporou atmosféry je hudba, která mi přišla slabší než v jedničce, ale lepší než ve dvojce. Existuje ve dvou verzích, midi a mp3. Slyšel jsem obě a i když je mp3 verze skvělá, ke hře mi sedí víc midi.

Sigil spoustu lidí nepřesvědčil, ale mě radost udělal. Dvacet pět let po vydání jsem dostal devět našlapaných levelů respektujících ducha hry a evolučně rozvíjející její koncept. Víc jsem snad ani nečekal.