Takhle nějak bych si představoval adaptaci Lovecrafta v režii Davida Lynche, ie. regulérní Nyarlathotepovy Masky, ovšem podbarvené neúnavným jazzem, se sklony k absurdnímu humoru, a okupované postavami, které slouží primárně jako ozubená kola mašinérie zdejšího celkového příběhu, a až někde v dáli jako skutečně celistvé charaktery. 

Bez urážky k panu Přístavu jsem pro první hraní zvolil Emily s tváří mé oblíbené Jodie Comer, a velmi rychle jsem si následně potykal s tím, jak sebevědomě herní je to hra (krabička s municí v lednici? Co by ne!), a jak se zároveň ba až svůdně míchá se svéráznou kinematografií. Také jsem si hbitě začal všímat mizivých mikrodetailů a uvažoval, zde jde o foreshadowing či jen random doplňky (a ulala, že jde o to první, a jak!). Hádanky jsem si užíval vrchovatě, souboje už nesporně méně, ač zbraním nechybí řádná citelná hmotnost, a umlácení kdejakého kutululu hlenu nahodilým pádlem nebo krucifixem zase nechybí ona skoro absurdistická humornost. Nu a dějově jsem pak už vyloženě chrochtal blahem nad tím, jakým velmi specifickým způsobem hra prozkoumává témata psychického zdraví a gradujícího šílenství, jenž se právě velice zdatně podřizuje lovecraftovskému základu.

Má to ale lobonužel i kvanta stinných stránek, a ještě více nepopiratelných tristních nedostatků. Jedním za všechny budiž fakt, že čtyři z celkových pěti kapitol jsou mezi oběma protagonisty herně v podstatě identické, lišíc se de facto jen v custcénách a dialozích, a i v těch jde většinově o rozdíly iba mikroskopické. Nemůžu se tedy ubránit pocitu, že oba protagonisté existují samoúčelně pro prodloužení herní doby, když jde o převážně tu stejnou hru 2x hned po sobě, a za oba se taky úplně stejně hraje (a vzhledem k tomu, že Éďa je ostřílenej alkoholickej detektiv, zatímco Emily je jeho pouhou klientskou kopretinkou, je vcelku komické, že oba ustojí totéž, oba umí střílet stejně adekvátně, oba se nepřátelským úderům vyhýbají némlich identicky, a oba se léčí chlastem). Hlavní rozdíl tkví vesměs jen v tom, jak k oběma protagonistům přistupují ostatní okolní postavy - i proto vřele doporučuji, po mém vzoru, začít s Emily, neb skrz její oči toho ve hře hodně tak nějak 'víc dá smysl', a pakliže budete chtít odhalit ještě víc, střihněte si to následně i za Éďu, a rovnou s přítomným noir filtrem; totiž posbírat všechny itemy a dočíst se tak veškerého textu ve hře si žádá odehrát obě kampaně. Oba protagonisté taky sdílí poměrně mrtvolný VA, přestože znatelně více si to dává David Harbour, u kterého je snad v každé jednotlivé lajně slyšet to, jak suverénně to u toho mikrofonu prostě jen tak pasivně předčítal, jakoby sám pro sebe nahlas četl knížku. Svým způsobem to ale opět souzní s tím celkovým lynčovým vjemem, že oproti vedlejším postavám se ty dvě hlavní vyjadřují tak intenzivně odtažitě a bez emocí, takže mi to vlastně ani nevadilo. V konečném důsledku to na mě každopádně působí jako otrocké marketingové rozhodnutí, protože co si budem, marketing spočíval exkluzivně v přítomnosti dvou slavných herců. Přitom přepsat příběh k přítomnosti jen jednoho protagonisty a ušetřit tak na jednom z nich, mohlo zbýt love na vypilovaní něčeho podstatnějšího. A rozhodně by nešlo o nic obtížného, neb ať už hrajete za toho nebo tu, ta druhá postava je pak v příběhu vyloženě navíc, tedy příběh není nikterak extra uzpůsobený tomu, že v tom jsou oba naráz.

Nicméně dát si to dvakrát hned po sobě zas tak moc nebolí, protože hra je nebývale variabilní, neopakuje jediný svůj setpiece, a ty nejsilnější momenty, u kterých ústa zevlí otevřená dokořán, je radost si užít opakovaně (kór to silně uspokojivé finále, muah). Ale váš požitek se opravdu silně bude odvíjet od toho, jak dlouho už čekáte na pořádného herního Lovecrafta, a kolik toho budete ochotni přehlížet a odpouštět. Protože jestli jeho dílo vám je šumák a chcete především další - ideálně akčnější - survival horor po vzoru třebas moderních Resi remaků - a ideálně se srovnatelným polišem a produkčními hodnotami - s podobným mainstream appeal, tak tady šlápnete mrtě vedle. Je to průměrný survival horror, podprůměrná akce, příběh není založen citově, postavy nejsou uvěřitelné. Je to velmi specifické dílo pro neméně specifické publikum. Pakliže do něj ale patříte, můžete zde najít i takového GOTY kandidáta.

Nebudu ale zastírat, že kdybych byl počkal na ještě větší slevu, též bych beztak byl ještě spokojenější a shovívavější. Přece jen, dvojnásobné dohrání mi zabralo bajvoko jedenáct hodin, a potřetí už by to bylo striktně pro radost z opětovné návštěvy, popř. lov ačívu za dohrání bez jediného vyléčení. A na to se jim rozhodně můžu vybodnout. A taky po opečování možná už nebude nejděsivějším výjevem pohled do jediného funkčního zrcadla v celém špitále.