S Diablem coby sérií mám roztomile náhodný vztah. Dvojku jsem objevil jen díky tomu, že ji paříval nevlastní brat, a pro malého Jaryna to byla novota jak břemen, neboť byl zvyklý sledovat jen hraní bratra vlastního, a ten si na RPG jakékoliv odrůdy nikdy nepotrpěl. Moc jsem nechápal, co ve hře mám dělat a proč, ale byl jsem dosyta pohlcen tou atmosférou, jejímž základem v mém případě byla naprosto ikonická, nezapomenutelná hudba. A jak neochvějně se dalo žasnout nad kvalitou těch CGI filmečků! Nějakým neúmyslným pekelným rituálem se mi podařilo hru dohrát, po čemž se nevlastní brat zase zdekoval, a já na Ďáblíka na pár let zase zapomněl. 

Pak mi ale kamarád - se kterým jsme jinak hry nikterak zvlášť neřešili - dohodil i díl první, a byť už nedám dokupy, jak (pokud vůbec) jsem se mu odvděčil, vděčný jsem rozhodně byl velice, neb i ten jsem si navýsost užil. Bylo to právě tehdy, po prvním hrání prvního Diabla, kdy započal můj velice přelétavý zájem o žánr ARPG tohoto druhu. A přelétavý byl zájem hned z fleku, anžto podobné hry byly velice nedostatkovým zbožím sporné kvality. Zkoušel jsem Titan Quest, ale ten šel atmosférou komplet mimo mě. Zkoušel jsem až druhý Torchlight, a ten mne naopak přikoval na desítky hodin více než úspěšně. Zkoušel jsem třetí Diablo a velmi rychle řekl díky, nechci. A někde mezi tímto bodem a skutečným hraním D3 v gaučovém koopu s úplně jiným kamarádem (a že to byla poctivá zkouška kamarádství, když hra neumí rozdávat oběma dropy ani vzdálně rovnoměrně, a do hraní mě onen kámoš musel vyloženě nutit) jsem si zahrál i Grim Dawn, který mi okamžitě učaroval jako málokteré jiné dílo, atmosférou se mi trefilo přesně do vkusu, a navíc to bylo i výborně napsané a šokujícně hluboké jak narativně, tak čistě herně. Opravdu dohrát se mi ho podařilo teprve vloni, ale už osm let stále čekám a vyhlížím nějaké nové ARPG, které by mu svou hloubkou zdárně sekundovalo. 

A od D4 jsem si to rozhodně nesliboval, ale vcelku náhodně se z čista jasna zjevil v Game Passu, tak jsem si řekl, že zkusím, cobyne, třeba překvapí a pohltí. A můžu potěšeně zhlásat, že leda tak mroží hovno. 

Netuším, jak si aktuální stav hry stojí ve srovnání se stavem při původním vydání, a ani neřeším, nenarazil jsem na jediný legitimní technický problém s tím, že hra je online only - pokud tedy nevnímáte jako problém to, že hra, která se jinak relativně pokouší vás pohltit do své temné a depresivní atmosféry, vám tu atmošku sama mrdá přítomností ostatních hráčů divoce pobíhajících kolem - přestože to vnímám jako odpad a ten nejhorší možný směr žánrového vývoje. Je důvod, proč nehraju PoE - takovéto hry rád pauzuju, a rád v nich cítím nějakou progresi. Po šesti hodinách v D4 se furt brodím tím stejným smrtelně nudným sněhem, hladově nastražené uši si furt zoufají nad skandálně nevýraznou hudbou, mám furt sotva čtyři použitelné skilly - dva z nichž jsou jednoduše základními útoky, protože pochopitelně ten skill strom nebyl už tak mrtě simplistický a povrchní - itemizace je žalostně omezená, absolutně všechno se se mnou level scaluje, takže nikde se nejsem schopný ani na vteřinku cítit jako správný drtič, avšak přesto vším proplouvám jak delfín zasviněným mořem, protože pochopitelně že do začátku hry vám bude zpřístupněna maximálně jen druhá obtížnost, a umírám jen díky naprosto vyfetovanýmu respawnu, kdy se brutální skvadra ledovejch shreků a jejich famílií, kterou jsem právě metodicky deset minut likvidoval, následně v snad až rozmnožené síle znovu objeví po půl minutě v blízkém sklepě. 

Prej že se na tom podílelo přes 9000 jedinců, z toho jen 2464 na audio designu. I bych tomu věřil, poněvadž takový produkt zákonitě musí být čistá komerční mrdka, byť hezky draze vypadající. A jo, graficky je to v rámci žánru skvostné, a na VA taky nešetřili. Big whoop, diamantová šprcka. Společně s tím, co předvádí s WoWkem, a co předvedli s Overwatchem, po tomto už Blizzardu z celé duše srdečně přeji jen rychlou smrt.