V roce 2007 si Bungie vyjednali odchod z područí Microsoftu, výměnou za Halo 3. Ukázalo se ale, že Microsoft chtěl vytvořit pokračování značky a Bungie zahájili práce na dalším dílu (Halo 4, později přejmenováno na Reach). Zároveň se zavázali pomoct s vytvořením hry Petera Jacksona, která ale nakonec nevyšla a Microsoft tak přichystal pro Bungie ještě jeden úkol - datadisk pro Halo 3. Měli na to pouze malý tým lidí vzhledem k tomu, že větší část týmu pracovala na Reach. Plán byl jasný: rok práce, vydání na jaře 2009, účtovat si $30. Slíbit málo, dodat více. Protože ale pro prázdniny 2009 chyběl Microsoftu na Xbox nějaký zásadnější titul, rozhodli se vydání datadisku pozdržet a vydat ho za plnou cenu $60, což na jednu znamenalo větší zisky také pro Bungie, zároveň se ale oni sami cítili provinile, že své fanoušky uvedli v omyl.

Příběh jednotky ODST (Orbital Drop Shock Troopers) se odehrává paralelně s druhým dílem a přestože mám raději komornější vyprávění než mezigalaktické eposy, absolutně to u mě necvaklo. Retrospektiva hře nesluší, příběhy neznámých vojáků mě nezajímaly a nezachrání to ani filijón.

Nově je tady jakýsi HUB v rámci města New Mombasa, který má takový ten sajbrpankovo-desuexovský vibe a slouží jen jako prostor pro odstartování jednotlivých levelů. Atmosféra je hodně noire, všude je tma a bez visoru nejde nic vidět - a to je můj první problém se hrou. Totální tma. Tu může přeříznout jen visor, který nechá obtéct všechny předměty okolo, sám o sobě ale příliš světla zprostředkovat nedokáže. Do toho hraje celkem fajn, ale absolutně se nehodící (píchací) jazz a těch pár přestřelek v rámci HUBu spíše zdržuje od reálných misí.

Velmi rychle jsem si uvědomil, že bych to dohrával jen s nechutí. Obtížnost dost zásadně klesla, nepochopitelně nejde vypnout film grain a co mi pilo krev naprosto monumentálně byla pípající nízká hladina zdraví. Pípá konstantě, pokud zdraví klesne, což u mě vedlo až k úplnému vypínání zvuku.

Tohle nevyšlo, taxnad Reach...