Jednoho letního nedělního odpoledne se vrací osmiletý klučík s rodiči domů po víkendu stráveném na chalupě. V předsíni si zuje botky a běží za tátou do svého pokoje. Vejde dovnitř a periferně zahlédne, že se cosi změnilo. Blesk! Táta stojí na druhém konci pokoje a fotí překvapení svého synka z jeho prvního počítače.

Upřímně, ta fotka je strašná. Vypadám na ní jako tonoucí oběť tsunami, zachvácená epilepsií. Ale to už se vzdalujeme od tématu. Na oblačné ploše s honosným logem Windows 95 přímo září ikonka s názvem Doom 2. Dvojitým kliknutím hranaté myši se otevře černé okýnko a zakrátko už onen památný obrázek mariňáka bojujícího s cyberdemonem. New Game a jde se na věc. Úvodní obrazovku v prvním levelu bych mohl nakreslit ještě teď nazpaměť. Ty dva legračně se pohybující zelenovlasé vojáčky čekající na první výstřel, trojúhelníkovité schodiště a za mnou balkon s překvapením. To vše se mi natolik vrylo do paměti, že mně to občas děsí.

Doom 2 byl pro mne naprostá bomba, grafiku jsem vnímal jako dokonalou a atmosféra se dala krájet motorovou pilou. S tátou jsme po večerech hrávali jak absolutní outsideři – jeden chodil, druhý střílel a otvíral vchody. Není divu, že jsme se tímto způsobem nikdy konce nedočkali. Tedy ne poctivou formou. Už nevím, kdo první z nás s tím přišel, ale cheaty jako IDDQD a IDKFA nezapomenu do smrti. Doom jistě ovlivnil i můj (přinejmenším – herní) život. Když se mamce zdálo, že hlasitost výstřelů z mého pokoje už přesahuje meze, přišla s geniálně jednoduchým řešením – koupila mi mírumilovnou adventuru GOOKA.

Tak skončila má závislost na krvelačných akcích a Doom se už nadále nedal brát jinak, než jako občasná kratochvíle. Našel jsem se ve hrách jiného typu a myslím, že je to dobře. I tak pro mne tento titul zůstává dodnes symbolem jakési rebelie, kdy člověk potají hraje noc co noc a modlí se jen za to, aby nevešla máma do pokoje a neodnesla ho v zubech zpátky do postele.