Poprvé jsem RtCW viděl u kamaráda o letních prázdninách roku 2002. Tou dobou jsem trávil čas na chalupě v malém západočeském městečku. Popravdě, v mém věku prázdniny s babi a dědou nepatřily už zrovna k mým vysněným představám. Průlom přišel, když se mi klučina od sousedů pochlubil, že mají doma nové PC. To nebyla příliš povzbuzující informace vzhledem k tomu, že jsem se pár let nazpět ptal jeho starší sestry, jestli mají počítač a ona suverénně vytáhla dětské počítadlo. Optal jsem se tedy kamaráda, co hraje? Když řekl, že Wolfensteina, napadl mne okamžitě Wolfenstein 3D z roku 92. V duchu jsem se smál představě jejich „nového“ počítače.

Samozřejmě jsem se mýlil. Když jsem pak viděl jejich nabušenou mašinu, klesla mi brada. Oproti mému stařičkému P166 to byl přímo zázrak moderní technologie. Po spuštění RtCW jsem se musel opravdu hodně snažit nevypadat překvapeně. Ta grafika byla božská, námět neokoukaný, design úrovní špičkový a při tom všem novém naprosto intuitivní. V člověku se kloubil strach, zvědavost i vzrušení, všechno to bylo tak moderní a úžasně hratelné, že se nešlo odtrhnout. Od té chvíle už mi prázdniny na chalupě vůbec nevadilo trávit, naopak musím trochu rozpačitě přiznat, že jsem každý další den po probuzení vstával s nádhernou myšlenkou na hraní u sousedů. Když prázdniny skončily, vydupal jsem si doma nový počítač.

Při hodnocení RtCW je třeba uvážit, jaké FPS hry vznikaly do té doby. Call of Duty ani Medal of Honor ještě nebyly na světě, akčních her s tématikou druhé války (a okultismu) bylo méně než co by se za nehet vešlo a těžko mohla jiná akce nabídnout alespoň zdánlivě podobnou atmosféru. Engine byl využit do mrtě a nabízí to nejlepší pokoukaní, co v daném roce šlo vytvořit. Nejen že hra ovlivnila můj herní život, ovlivnila i celou následující éru v herním průmyslu a dala vzniknout mnoha dalším legendárním titulům a herním sériím. Povedený začátek.