První Bioshock byl zajímavý hlavně svým prostředím a při prvním zahrání nešlo než připustit značný potenciál, co se znovuhratelnosti týče. Osobně jsem ale později při druhém zahrání zjistil, že ačkoliv možnosti hrát tu jinak tu rozhodně jsou, mě prostě vyhovuje jeden styl a hraju s ním znova, takže iluze znovuhratelnosti byla ta tam a já se eventuelně začal těšit na pokračování.

A to právě přišlo a převážně jsem spíš zklamaný. Začnu třeba s tím, že hrajete za big daddyho. Kdo by čekal, že bude hlavní hrdina fakt badass, kterého skupinka splicerů nerozhodí a ostatní tatíky bude díky plasmidům, hráčskému skillu a lékárničkám lehce porcovat taky, ten bude zklamaný. Náš tatík je totiž jako na potvoru z nějaké té speciální Alfa série - je rychlejší, víc toho dokáže a samozřejmě toho míň vydrží, takže ve výsledku se od hrdiny jedničky liší jen tím, že se může pohybovat i venku.

Graficky se hra neposunula prakticky nikam - patrně je to vážně hlavně stářím, ale textury i shadery působí nezvykle rozplizle a všechny ty sasanky, korály a řasy pod mořskou hladinou už vypadají opravdu vyloženě hnusně. Po hudební stránce naopak potěšilo větší množství dobových skladeb, které si užijete hlavně při loadingu.

Zbraňový arzenál je snad kompletně nový a celkem věrně kopíruje běžný FPS arzenál současnosti. Přibylo pár nových gene toniců i nějaké ty plasmidy, i když u těch jsem prakticky využíval jen starou dobrou elektřinu, občas incinerate a ke konci jediný nový kousek (respektive upgrade) na přivolávání friendly botů. Adamu jsem tentokrát fasoval mrtě - na konci jsem ho měl skoro 1000 a už nic rozumného, co za něj koupit.

Úvod v řadě věcí připomíná první díl - první plasmid si tak můžete domyslet sami, opět si zažijete scénu ze závěru dema jedničky, jen záporák bude jiný (a budete ji nesnášet už od intra). Každopádně úvod až nezdravě kopíruje jedničku. Později ve hře už lze mluvit o Bioshock standardu prakticky lineárních úrovní, kdy nalevo na začátku úrovně jsou zamčené dveře dál a napravo zbytek úrovně, kterou musíte celou projít, abyste získali klíč. A i když se autoři snaží hraní všelijak ozvláštňovat, nakonec je to z 85% stejně o střílení do splicerů, čili pořád na jedno brdo.

Příběhově se Bioshock 2 ale docela podařil - postupně zjišťujeme, že v polorozpadlém Rapture začala vznikat nová utopistická vize, tentokráte postavená na jakémsi nábožensko-komunistickém paskvilu, jehož cílem je vytvořit z myslí obyvatel Rapture kolektivní nadvědomí fungující pro dobro celku. Víc asi cenu spoilovat nemá - většina hry je opět o putování odněkud někam, přičemž vám občas někdo něco důležitého řekne, nebo naznačí. Až jak se hráč blíží ke konci, začnou se věci dávat víc do pohybu, největší tajemství jsou odkryta a v poslední části na vás čekají i herní specialitky jako hraní za malou sestru, nebo boj po boku té velké. Konec (alespoň můj kladný) byl pak jeden z nejdojemnějších herních konců, které jsem zažil.

Co bych ještě rád v rychlosti zmínil: Foťák nahradila kamera - imho se s ní nepracuje tak dobře. Hackování je řešeno lepší minihrou a probíhá realtime. Interface je méně přehledný a občas nešikovný, defaultní ovládání mi tentokrát nesedlo, samozřejmě lze přenastavit. Kamera a hackovací zařízení nemají co dělat zamíchané mezi zbraněma.

Většinu času jsem uvažoval spíš o slabších 75, protože Bioshock 2 se až příliš podobá jedničce a nepřináší žádnou výraznou invenci. Je kratší, snad ještě lineárnější a prostě už po stránce hratelnosti nemá čím překvapit, o chátrající grafice nemluvě. Na druhou stranu příběhově se druhý díl docela vyvedl (vlastně bych měl zmínit i kvalitně vykreslené charaktery - tentokrát potkáte i několik živých příčetných jedinců) a závěrečná část i po stránce hratelnosti kvalitou značně převyšuje zbytek hry, což jednoduše nemůžu neocenit. Ostatně neroním slzy u konců her bůhvíjak často.

Přesto si myslím, že by dvojce víc slušelo, kdyby vyšla jako datadisk - nazvat tohle plnohodnotným pokračováním mi od tvůrců přijde trochu přehnané.