Předem upozorňuju, že z části je tenhle komentář strašně trapnej.
Žila byla jednou jedna princezna jménem Amnesia, a ta vám byla strašlivě deprimující. Na venek vcelku pěkná holčina, ale uvnitř prohnilá do morku kostí, s temnotou okupující každičkou její myšlenku, s vnitřními monstry, kteří vypadají smutně, přičemž jedinou jejich touhou je neprodleně všechno živé zahubit. I rozhodl se chrabrý princ Jarda princeznu prohlédnout...a už nikdy se na princezny nedíval stejně.
Co vám mám povídat...ještě teď se třesu. Tahle hra JE děsivá. Hodně. Pro hodně hráčů asi až moc. Je to mnohem strašidelnější, než Penumbra (pokud jste hráli). A to říká člověk, který doposud považoval Penumbru za nejstrašidelnější hru všech dob. Není se ale moc čemu divit. Ve Frictional neskutečně oplývají talentem a genialitou, a s takovou výhodou vskutku není problém vytvořit takovej masterpiece, jakým Amnesia bezesporu je.
První půlka hry je *relativně* poklidná, a slouží především k absolutnímu sžití s postavou a seznámení se s hradem, jehož útrobami se po celou dobu hraní bude hráč potulovat. Tím pochopitelně nechci říct, že by se toho při první půlce moc nedělo, naopak - hra vás vystraší během prvních 15ti minut a vězte, že v této hře má úroveň děsu vstoupající tendenci. Poměrně brzy začne rovněž hrozit smrtelné nebezpečí, a tuto situaci rychle pozná každý, kdo se alespoň obdařil demoverzí hry. Od samotného začátku hráč taky ustavičně naráží na různé střípky příběhu různých forem - ať už jsou to poznámky nebo úryvky z deníku hlavního hrdiny, které se válí všude kolem, nebo časté flashbacky, které jsou ale rozkouskované takovým způsobem, že spíš hráči ještě víc zamotávají hlavu.
S druhou půlkou ale začíná teprv ten správnej vodvaz. Doslova infarktová jízda. V mžiku, bez jediného varování, otevřete jedny naprosto obyčejné dveře, a z blízké černočerné tmy se najednou vynoří monstrum a šine si to vašim směrem. Člověka napadne utíkat, ovšem tato kreatura je poněkud rychlejší, než hráčova postava, tudíž únik je next to impossible. Jediným řešením je se neprodleně schovat. To je skorem vždycky ale až moc snadné, a nejen proto se celková obtížnost hry řadí mezi ty nižší. Potřebujete se dostat přes místnost s potulujícím se monstrem, ale pokaždé vás dostane? Neztrácejte hlavu! Stačí se nechat třikrát, čtyřikrát zabít, a tvůrci pak laskavě mostrum z místnosti vyhodí. Nedělám si prdel, to se tu fakt děje. Nicméně, ačkoliv to tedy nepochybně snižuje úroveň napětí, ta úroveň je pořád setsakramentsky vysoká, a krom toho se díky tomu člověk opravdu vyhne zákysům. Hádanky jsou všechny vesměs zcela logické, tudíž pokud nejste příliš blbí, ani z oné stránky by se zákysy neměly vyskytovat.
Jedinou opravdovou výtku mám k příběhu a především pak ke konci. Příběh jako takový je bohužel dost nezajímavý, a je to v podstatě takový převlečený namaskovaný klišé o šeredných rituálech a mučení. Ačkoliv se to všechno odkrývá pomaloučku polehoučku po kouskách, zhruba od čtvrtiny hry se vám začne rýsovat vcelku jasný obrys toho, jak to celý dopadne. A že se není na co těšit. Škoda. Co se konce týče, zřejmě jsou tu dva možné, a jak na potvoru mi bylo po zásluze uděleno toho horšího. Totiž, krátce před koncem se hráč seznámí s Agrippou (myslím, že tak se jmenoval), který vás požádá o záchranu. Jeho záchrana si žádá vcelku důkladný průzkum hodně rozsáhlých lokací. Mě se do toho moc nechtělo, ale stejně jsem si řekl, že budu hodnej, a tak jsem pilně prohledával každej kout a dohromady jsem toho našel relativně dost. Jenomže to všechno přišlo vniveč, páč se mi během průzkumu nepovedlo najít ještě jeden předmět. To mě neskutečně nasralo, a tak jsem se na Agrippu vysral a šel dál bez něj. Na úplném konci pak máme několik klád, na které by se očividně dalo něco použít, ale to něco jsem bohužel u sebe neměl, nejspíš kvůli tomu, že jsem se vyprd na Agrippu. Rozhodně se tedy vyplatí i ten zatracenej poslední předmět najít, páč konec bez Agrippy stojí za fakt hodně velký...
Taky je ta hra docela dost krátká. Plus mínus 6 hodin a čus. U adventur zpravidla čekám aspoň 15 hodin hracího času, ale bohužel. Jediný štěstí, že je tu onen komentář tvůrců, který rozhodně musíte slyšet (pokud jste měli sebemenší pochybnosti o jejich genialitě a talentu, ty komentáře vám to natřou). Pokud byste ale hru hráli s komentářema už na poprvé, tak nevím nevím. No, těch peněz litovat nebudete každopádně.
Pakliže nepovažujete Left 4 Dead za vrcholné horrorové dílo a nepožadujete ke každé obludě v místnosti minimálně jeden kvér, kterým obludě ustřelit palici, Amnesia rozhodně stojí za zkoušku. Pakliže milujete adventury, milujete horror, a shodou okolností jste i fanouškem Penumbry, pak je Amnesia fucking must.
Žila byla jednou jedna princezna jménem Amnesia, a ta vám byla strašlivě deprimující. Na venek vcelku pěkná holčina, ale uvnitř prohnilá do morku kostí, s temnotou okupující každičkou její myšlenku, s vnitřními monstry, kteří vypadají smutně, přičemž jedinou jejich touhou je neprodleně všechno živé zahubit. I rozhodl se chrabrý princ Jarda princeznu prohlédnout...a už nikdy se na princezny nedíval stejně.
Co vám mám povídat...ještě teď se třesu. Tahle hra JE děsivá. Hodně. Pro hodně hráčů asi až moc. Je to mnohem strašidelnější, než Penumbra (pokud jste hráli). A to říká člověk, který doposud považoval Penumbru za nejstrašidelnější hru všech dob. Není se ale moc čemu divit. Ve Frictional neskutečně oplývají talentem a genialitou, a s takovou výhodou vskutku není problém vytvořit takovej masterpiece, jakým Amnesia bezesporu je.
První půlka hry je *relativně* poklidná, a slouží především k absolutnímu sžití s postavou a seznámení se s hradem, jehož útrobami se po celou dobu hraní bude hráč potulovat. Tím pochopitelně nechci říct, že by se toho při první půlce moc nedělo, naopak - hra vás vystraší během prvních 15ti minut a vězte, že v této hře má úroveň děsu vstoupající tendenci. Poměrně brzy začne rovněž hrozit smrtelné nebezpečí, a tuto situaci rychle pozná každý, kdo se alespoň obdařil demoverzí hry. Od samotného začátku hráč taky ustavičně naráží na různé střípky příběhu různých forem - ať už jsou to poznámky nebo úryvky z deníku hlavního hrdiny, které se válí všude kolem, nebo časté flashbacky, které jsou ale rozkouskované takovým způsobem, že spíš hráči ještě víc zamotávají hlavu.
S druhou půlkou ale začíná teprv ten správnej vodvaz. Doslova infarktová jízda. V mžiku, bez jediného varování, otevřete jedny naprosto obyčejné dveře, a z blízké černočerné tmy se najednou vynoří monstrum a šine si to vašim směrem. Člověka napadne utíkat, ovšem tato kreatura je poněkud rychlejší, než hráčova postava, tudíž únik je next to impossible. Jediným řešením je se neprodleně schovat. To je skorem vždycky ale až moc snadné, a nejen proto se celková obtížnost hry řadí mezi ty nižší. Potřebujete se dostat přes místnost s potulujícím se monstrem, ale pokaždé vás dostane? Neztrácejte hlavu! Stačí se nechat třikrát, čtyřikrát zabít, a tvůrci pak laskavě mostrum z místnosti vyhodí. Nedělám si prdel, to se tu fakt děje. Nicméně, ačkoliv to tedy nepochybně snižuje úroveň napětí, ta úroveň je pořád setsakramentsky vysoká, a krom toho se díky tomu člověk opravdu vyhne zákysům. Hádanky jsou všechny vesměs zcela logické, tudíž pokud nejste příliš blbí, ani z oné stránky by se zákysy neměly vyskytovat.
Jedinou opravdovou výtku mám k příběhu a především pak ke konci. Příběh jako takový je bohužel dost nezajímavý, a je to v podstatě takový převlečený namaskovaný klišé o šeredných rituálech a mučení. Ačkoliv se to všechno odkrývá pomaloučku polehoučku po kouskách, zhruba od čtvrtiny hry se vám začne rýsovat vcelku jasný obrys toho, jak to celý dopadne. A že se není na co těšit. Škoda. Co se konce týče, zřejmě jsou tu dva možné, a jak na potvoru mi bylo po zásluze uděleno toho horšího. Totiž, krátce před koncem se hráč seznámí s Agrippou (myslím, že tak se jmenoval), který vás požádá o záchranu. Jeho záchrana si žádá vcelku důkladný průzkum hodně rozsáhlých lokací. Mě se do toho moc nechtělo, ale stejně jsem si řekl, že budu hodnej, a tak jsem pilně prohledával každej kout a dohromady jsem toho našel relativně dost. Jenomže to všechno přišlo vniveč, páč se mi během průzkumu nepovedlo najít ještě jeden předmět. To mě neskutečně nasralo, a tak jsem se na Agrippu vysral a šel dál bez něj. Na úplném konci pak máme několik klád, na které by se očividně dalo něco použít, ale to něco jsem bohužel u sebe neměl, nejspíš kvůli tomu, že jsem se vyprd na Agrippu. Rozhodně se tedy vyplatí i ten zatracenej poslední předmět najít, páč konec bez Agrippy stojí za fakt hodně velký...
Taky je ta hra docela dost krátká. Plus mínus 6 hodin a čus. U adventur zpravidla čekám aspoň 15 hodin hracího času, ale bohužel. Jediný štěstí, že je tu onen komentář tvůrců, který rozhodně musíte slyšet (pokud jste měli sebemenší pochybnosti o jejich genialitě a talentu, ty komentáře vám to natřou). Pokud byste ale hru hráli s komentářema už na poprvé, tak nevím nevím. No, těch peněz litovat nebudete každopádně.
Pakliže nepovažujete Left 4 Dead za vrcholné horrorové dílo a nepožadujete ke každé obludě v místnosti minimálně jeden kvér, kterým obludě ustřelit palici, Amnesia rozhodně stojí za zkoušku. Pakliže milujete adventury, milujete horror, a shodou okolností jste i fanouškem Penumbry, pak je Amnesia fucking must.
Dragon Age: The Veilguard
Pro: sound design, je to děsivý jak hovado, na indie budgetovku moc pěkná grafika, absolutní logičnost veškerých hádanek, absolutní absence bugů a podobných vylomenin, téměř perfektně vypilovaný engine, výjimečná propracovanost
Proti: snižování obtížnosti v případě častého umírání (to si kildně hoďte do plus, pokud se vám to zamlouvá), příběh, všechny tři konce, krátkost, voice acting (i když, na indie budgetovku není zas tak zlej)