Ó, jak dlouho jsem čekal na hru, ve které budu moct masakrovat pštrosy…

Lepší úvod mě nějak nenapadá, a tak to tak nechám s oněmi pštrosy (se kterými mám jisté osobní problémy -_-), a přejdu rovnou k věci. Two Worlds dvojka je hodně zábavné erpégéčko oplývající cool nápady, řádnou dávkou svobody pohybu a hrátek v inventáři, a pěkně čelendžing hratelností. Na hard jsem se potil de facto v jednom kuse, a množství reloadů by v číselný podobě mohlo znít až zvráceně. Musím ovšem dát za pravdu ugraugře v tom, že bossové jsou, přinejmenším v porovnání s běžnými nepřáteli, vcelku žalostná nebožátka, a to včetně toho finálního (který se mi dokonce bál postavit čelem a raději na mě opakovaně posílal jakési golemy, zatímco si vesele lítal kolem). Zajímavé je, že zdaleka nejtužšího nepřítele vám hra naservíruje až v poslední kapitole a to jen jednou (mluvím o Tulocích). Předtím ani potom jakoby by ani neexistovali (Kromě té jedné výjimky na úplném začátku hry, kdy tam jeden Tulok nesměle stojí v začarovaném kruhu a čeká na hráčem daný rozsudek). Což je škoda, byla s nima prča.

Pravděpodobně nejpůsobivější věcí na celé hře je grafika. Ta je (po důkladné úpravě postprocess efektů) jedna z nejnádhernějších, jaké jsem kdy viděl. Bez nadsázky. Samozřejmě si za ní účtuje nemalou cenu v podobě slušně vysokých nároků, ale to je víc než pochopitelné. Ruku v ruce s ní jde povětšinou velmi působivý world design, který společně se skvělým soundtrackem vytváří takřka hmatatelnou atmosféru (kterou považuju za vůbec nejsilnější tahák hry). Z hlediska atmosféry (a taky questů) považuju za pomyslný vrchol hry druhou kapitolu (a to jak prosluněný čajnataun New Ashos, tak temnotou prolité a horror-like monstry obývané Swallows). Z questů mě tu zdaleka nejvíc pobavil ten, kdy vás jistá žena osloví na ulici a požádá o pomodlení za jejího zesnulého milého, přičemž vlastně se máte stát jeho hlavních chodem…had a good laugh there.

Pár slov bych rád napsal k inventáři, který jsem jak miloval, tak nesnášel. Zamiloval jsem si jeho systém omezení. Totiž, na rozdíl od většiny her se tady nehraje na sloty, nýbrž na váhu jednotlivých předmětů, a jak si tak vylepšujete konkrétní atributy, unesete toho víc a víc. Pak je tu tvorba kouzel, vylepšování výbavičky a alchymie. Ve všech třech činnostech vám hra opět poskytuje nebývalou svobodu experimentování, což je super. Všechno je to ale spojeno s tím, co jsem na inventáři nesnášel - jsem ochotný překousnout naprosto přepísknutou velikost a neohrabané spravování, ale proč proboha nemůžu označit několik stejných předmětů najednou a vykonat s nimi nějakou akci? Nesčetněkrát jsem chtěl rozebrat jedenáct sekyr (které měly všechny naprosto identické vlastnosti), ale ne…z nějakého zatoulaného (ale nepochybně logického) důvodu tak musím činit po jednom kusu za druhým. V alchymii je to podobný – ačkoliv vás hra nechá si uložit recept, když nějaký vymyslíte, stejně musíte pokaždé při vaření každého lektvaru vkládat do slotů jednotlivě každou potřebnou ingredienci. Uvaření pár skvělých léčivých a manu doplňujících lektvarů se pak může stát až několikaminutovou aktivitou, což společně s rozebíráním zbraní způsobuje, že za celou hru v inventáři opravdu strávíte nechutný kvanta času (odhaduju, že já jsem v něm strávil dohromady nejmíň hodinu, popř. dýl).

Největší kritiku ale zasadím příběhu, resp. jeho…nezajímavosti a nulové gradaci. No fakt, na začátku hry jsem cítil zhruba stejné napětí, jako ke konci. Zdejší příběh opravdu není moc dobře napsaný, díky čemuž jsem tak trochu měl problém i s postavami. Vlastně tu není ani jedna, kterou bych si oblíbil. Hlavní macho hrdina je jaksi taksi necharismatickej, jeho dabér (byť hlas jako takový má zajímavý) nějak zapomněl do výkonu vložit nějaký emoce, a tak se bohužel nekoná téměř žádné sžití. Vedlejších postav je tu přespříliš, ještě teď v nich mám brajgl, a co je nejhorší, všechny tak nějak postrádají osobnost (čest výjimkám). Dialogy jsou standardní (doslova, doslova standardní…takže bohužel dosti forgettable), většina side questů docela nudná…alespoň že ty potvory jsou hodně rozmanité a většinou vyžadují rozdílnou taktiku boje. Co mi ale asi chybělo nejvíc (a co považuju za značný trademark tohoto žánru), v podstatě ani jednou jsem nečinil rozhodnutí, jehož následky by mě kopli do ksichtu s tím, že jsem se mohl rozhodnout jinak. Možnost volby ovlivnění děje tu neexistuje (nebo je tak strašně nepatrná, že jsem to ani nepocítil), což totálně zabíjí prvek znovuhratelnosti.

Celkově je ale Two Worlds II dobrá hra a dobře odvedená práce. Klíčové RPG elementy fungují, na všechno se tu krásně kouká, soubojový systém je plynulý a zábavný, atmosféru to má pohlcující, a díky vysoké rozmanitosti aktivit si v tom každý hráč dovede najít to svoje (dokonce můžete být i guitar hero, což pravda zabaví asi na pět minut, ale i tak je to fajn zpestření). Bohužel příběhově už to není zdaleka tak zajímavý, děj tak nějak negraduje, postavy tu jsou tak do počtu, a díky absenci rozdílných rozhodnutí ovlivňující děj necítím sebemenší motivaci se do toho ještě někdy pouštět znovu.

EDIT: Ou jeá, a sem tam jsem típnul screenshot