I přes své stáří jde o velmi dobrou střílečku, v níž neabsentuje jediný prvek klasických old schoolovek žánru. Akce je adekvátně zpracovaná, s nádechem jisté frenetičnosti a arkádovosti, secrety s účinnějšími zbraněmi a cennými poklady slušně poschovávané, klíče od dveří dobře střežené, bossové hojní a místy i tuzí. Level design už plošší být nemůže, ale nedá se říct, že by to bylo na škodu. Jelikož díky němu vyniká každá úroveň svým pojetím a nutí tak hráče se neustále vracet, nebo se (ne)zamotávat do zdejšího herního prostředí. Samozřejmostí je vyvážený postup hrou, závislý i na momentálně dostupných zbraních. Kdy např. na začátku druhé epizody není zbraní a nábojů dostatek, takže, zatímco je možné se vyzbrojit municí a MP 40 ve zbrojnici za normálně přístupnými dveřmi, nechybí ani účinnější varianta v podobě získaného Chain Gunu z tajného úkrytu poblíž. S nímž je to při likvidaci nepřátel teprve ta pravá zábava.
Taktéž statistiky po absolvování úrovně potěší, neboť se z nich dozvím procenta zabitých nepřátel, objevených sekretů atd. Nejvíc si cením všech stoprocentních statistik v sedmé úrovni druhé epizody, v níž nechyběly opravdu bravurně navržené tajné lokace napěchované velkým počtem itemů a nepřátel. Byť normálně jde tento level zvládnout hned, tak nalezení zmíněného úkrytu jeho projití o něco pozdrží, což v tomto případě vůbec nevadí. V jedné úrovni dokonce vedla, ke střeženému klíči, cesta i skrz secret a nacisty proto šlo obejít. Ukazatel dosaženého score v levé části poměrně archaicky vypadajícího HUDu také zahřeje na srdci. Z přítomných šesti hutných epizod se nenechají zahanbit ani poslední tři z packu The Nocturnal Missions, dávající hráčům možnost opět prožít další dobrodružství.
Čtyři dostupné obtížnosti patřičně prověří skill každého, ať už ostřílenějšího nebo méně zdatného. Fakt je, že kvůli těm ikonkám, ilustrujícím jejich obtížností stupeň, mému zraku nejvíce uhranula ta třetí s tváří zkušeného drsňáka. Při samotném hraní se tato obtížnost připomínala snad jen při velké sprše kulek z řad nepřátel nebo menšímu stavu životů, ale po pár loadech a opatrnějším postupu jejich eliminace, to takovou potíž zase nepředstavovalo. A pak také v souvislosti s funkcí Save, třebaže při častém uložení byl průchod levelem jako po másle, tak pokud save nebyl zrovna na pořadu dne, já nerušeně a plynule hrál, o to markantněji mé nervy následně pocuchal neúspěch, kdy můj avatar čuchal ke kytkám od spoda. Opětovné nahrání pozice, sebrání klíče, zneškodnění nepřátel, nalezení již předtím objeveného úkrytu a znovu vracení se ke dveřím na mnou získaný klíč, dokáže tedy místy, při opomíjení častého ukládání, dosti naštvat.
Za sebou má Wolfenstein 3D již téměř dvacet let od svého vydání, tomu ale nijak neubírá kouzlo z hraní i v dnešní době. A ačkoli má jeho původní grafika stále něco do sebe, já si oblíbil port Wolf4SDL, který zachovává původní rys vzhledu a nechybí mu i vyšší rozlišení 1280x800, toho využijí zejména ti hráči, co používají, jako já, širokoúhlý monitor. Na displeji viditelné kostičky nijak nekazily zážitek, stejně tak plynulá kamera a přehršel podporovaných neoficiálních add-onů do hry, využívajících též kvalit uvedeného portu. K vizuální stránce hry ještě doplním můj celkový dojem z ní. Líbí se mi ta křiklavost barev, pěkná viditelnost a ta stylizace obecně. Neboť hře dodává jistý nádech jedinečnosti, lišící se od spousty dalších her, jenž jsem doposud hrál.
Taktéž statistiky po absolvování úrovně potěší, neboť se z nich dozvím procenta zabitých nepřátel, objevených sekretů atd. Nejvíc si cením všech stoprocentních statistik v sedmé úrovni druhé epizody, v níž nechyběly opravdu bravurně navržené tajné lokace napěchované velkým počtem itemů a nepřátel. Byť normálně jde tento level zvládnout hned, tak nalezení zmíněného úkrytu jeho projití o něco pozdrží, což v tomto případě vůbec nevadí. V jedné úrovni dokonce vedla, ke střeženému klíči, cesta i skrz secret a nacisty proto šlo obejít. Ukazatel dosaženého score v levé části poměrně archaicky vypadajícího HUDu také zahřeje na srdci. Z přítomných šesti hutných epizod se nenechají zahanbit ani poslední tři z packu The Nocturnal Missions, dávající hráčům možnost opět prožít další dobrodružství.
Čtyři dostupné obtížnosti patřičně prověří skill každého, ať už ostřílenějšího nebo méně zdatného. Fakt je, že kvůli těm ikonkám, ilustrujícím jejich obtížností stupeň, mému zraku nejvíce uhranula ta třetí s tváří zkušeného drsňáka. Při samotném hraní se tato obtížnost připomínala snad jen při velké sprše kulek z řad nepřátel nebo menšímu stavu životů, ale po pár loadech a opatrnějším postupu jejich eliminace, to takovou potíž zase nepředstavovalo. A pak také v souvislosti s funkcí Save, třebaže při častém uložení byl průchod levelem jako po másle, tak pokud save nebyl zrovna na pořadu dne, já nerušeně a plynule hrál, o to markantněji mé nervy následně pocuchal neúspěch, kdy můj avatar čuchal ke kytkám od spoda. Opětovné nahrání pozice, sebrání klíče, zneškodnění nepřátel, nalezení již předtím objeveného úkrytu a znovu vracení se ke dveřím na mnou získaný klíč, dokáže tedy místy, při opomíjení častého ukládání, dosti naštvat.
Za sebou má Wolfenstein 3D již téměř dvacet let od svého vydání, tomu ale nijak neubírá kouzlo z hraní i v dnešní době. A ačkoli má jeho původní grafika stále něco do sebe, já si oblíbil port Wolf4SDL, který zachovává původní rys vzhledu a nechybí mu i vyšší rozlišení 1280x800, toho využijí zejména ti hráči, co používají, jako já, širokoúhlý monitor. Na displeji viditelné kostičky nijak nekazily zážitek, stejně tak plynulá kamera a přehršel podporovaných neoficiálních add-onů do hry, využívajících též kvalit uvedeného portu. K vizuální stránce hry ještě doplním můj celkový dojem z ní. Líbí se mi ta křiklavost barev, pěkná viditelnost a ta stylizace obecně. Neboť hře dodává jistý nádech jedinečnosti, lišící se od spousty dalších her, jenž jsem doposud hrál.
GM Rally