V dávných dobách mých odpoledních dýchánků s přítelem počítačem, bylo na denním pořádku přijít a zmasakrovat v Doomu stovky nepřátel na posezení. Bez respektu, beze strachu. Pak přišel Quake a já se bál tu zatracenou hru vůbec spustit. Tak moc na mě působila ona specifická temná aura.

Když tak přemýšlím, Quake byl vlastně prvním titulem, u kterého jsem zažil strach ze samotné atmosféry, o hraní nemluvě. Děsili mě rozběsnění a uřvaní nepřátelé, děsily mě portály, děsilo mě topení se ve vodě, děsila mě tehdy realisticky vypadající grafická stránka, děsila mě dokonce i hudba a zvuky.. Odvahou jsem zkrátka přímo překypoval.

Ne, že bych si snad přímo uvědomoval, že poprvé v dějinách hraji svou první akci v opravdovém 3D prostředí, ale i přes velký respekt mě smysly už od první chvíle vybízely experimentovat. Musím se přiznat, že jsem tak většinu času strávil v prázdných mapách multiplayerové části hry (bez oponentů), kde jsem si mohl prostředí, zbraně a hlavně použití myši v pohledu první osoby, pořádně osahat.

V počítačové učebně (bohužel cizí školy), která se po skončení hodiny stávala spíše hernou (parchanti), jsem byl později svědkem opravdového multiplayerového hraní. Tenkrát bych na to vydržel civět hodiny. Příležitost si zahrát s kamarády jsem sice neměl, ale dal jsem se aspoň do hraní singleplayeru, tentokrát seriózně. Upřímně, stále stejné depresivní prostředí mě neudrželo u hry až do jejího konce. Na rozdíl od použité technologie nebyla hra po designové stránce ničím revoluční ani krásná. Na stranu druhou, do dnes jde o titul, který na mě působí komplexně velmi silně. To se počítá.