Před rozehráním dvojky jsem si ještě jednou střihnul jedničku s těmi samými rozhodnutími jako při prvním hraní, jen abych získal savy a příběhový progress takový, jaký mi nejvíce vyhovuje – to vše jen proto, abych zjistil, že savy z jedničky sice importovat do dvojky můžu, ale dopad na příběh je nulový a ty nejlepší získané věci z W1 jsou tady jakousi alternativou k základní výbavě dvojky. Jinými slovy effort k ničemu.
Probouzím se v posteli s Triss, kterou jsem v prvním díle poslal k šípku. Nutno dodat, že ve druhém díle už to není taková nafrněná pitcha, ale sympatický obal na pochvu o několik let mladší a hlavně empatičtější. Tak aspoň tak. Scéna v elfích rozvalinách nemá chybu, jen škoda, že toho klácení je tady tak poskrovnu.
Příběhově se chytám ještě v prvním aktu, ve druhém už děj začíná nabírat bestiálního objemu a v záplavě jmen konspirátorů, zrádců, sviní a těch ostatních se mám problém vyznat. Hlavně je průser to, že si rozhovor nemohu ze záznamu přečíst znovu. Celkově by neuškodilo narovnání děje do srozumitelnější roviny a důraz na menší tlačení hráče dopředu.
Přitom se autoři v té herní části uchýlili ke zjednodušování snad všeho – celá hra je dělaná na ovládání na gamepadu, k míchání lektvarů už nepotřebuju alkoholový základ, toxicita nemá žádné kritické účinky, není kde zabloudit, není co prozkoumávat a největším šokem byl pro mě inventář, protože něco tak prasáckého jsem za svou sedmnáctiletou herní kariéru ještě neviděl.
Zklamáním je i obtížnost. Začínal jsem na Normal, kterou jsem ve druhém aktu přepnul na Hard abych třetí akt doklepal na Easy. Né že by hra byla nějak zvlášť tuhá, ale dávám přednost plynulejší hratelnosti. Nechtěl jsem prostě být rušen frustrujícím mlácením. Souboje s bossy jsou generické a většinou se odehrávají v malých prostorách, což vede k nutnému učení se sekvence úderů a úskoků. Musím ale uznat, že se mi celý soubojový systém proti klasickým nepřátelům zamlouval více než v jedničce. Hlavně pak nepřátele se štíty jsem miloval :-)
První kapitolou jsem prolétl ani nevím jak, druhá byla nejdelší, nejotevřenější a nejzábavnější, ale celá věc s přízraky padlých a kletbou mě spíše iritovala (příliš mnoho nadpřirozena na jednom místě) a třetí akt už je rychlovka na pár minut, pokud se člověk nesoustředí na vedlejší úkoly.
Ano, W2 vypadá famózně – tak detailní kostýmy, brnění nebo róby jsem ještě neviděl. Korony slunce při západech a východech mají neskutečnou sílu a detailní prostředí člověk nasává plnými doušky až do chvíle, kdy dostane facku a probudí se do sice krásného, ale naprosto ohrazeného světa. Tenhle kámen nemůžu přeskočit, tady mezi těma dvěma postavami nemůžu proběhnout, tady to křoví nelze projít, tady o ten deseticentimetrový patník se zaseknu, když uskakuju a tady sice můžu vyskočit, ale už neseskočím zpátky. Celý feeling světa jde v tu chvíli do háje.
Mám chuť si W2 zahrát znovu, ale to je díky rozhodnutím, které mění celý druhý a třetí akt. Zklamání, které mě naplnilo po dohrání W2 se dá jen těžko popsat. Věřil jsem mu natolik, že jsem si jej koupil ještě před vyzkoušením, což nikdy nedělám...
---------------------------------------------------------------
OK, tak dohráno na Dark Mode obtížnost.
- obtížnost je opravdu krutá, obyčejně stačí 1 až 2 rány od obyčejného zřiganého Nekkera a Geralt jde do kolen…
- nové sety brnění jsem si ani neosahal, protože cena za pořízení výrobních nákresů, materiálů a jejich výroba byla natolik nákladná, že jsem si ji nemohl dovolit.
- bez Quenu bych se nikam nedostal. Dle mého názoru toto znamení autoři předimenzovali v tom, že vstřebává veškerý utržený damage. Tím pádem nemám potřebu zlepšovat si brnění. Vstřebávalo by-li pouze určité procento, měl bych alespoň nějakou motivaci si hledat lepší zbroj. Každopádně Quen je nutnost.
- cesta za Iorwetha je mnohem lepčejší, než za Rocheho. Vergen je malebnější než zasmrádlý vojenský tábor, vedlejší questy jsou delší a zábavnější, obrana Vergenu v hlavní linii byla ultimátní a hlavně s trpaslíkama je sranda. Při hledání nesmrtelníku jsem párkrát nad neustálými prupovídkami tří little-manů občas i koutkem škubl.
- poté, co jsem nahlédl i na druhou stranu příběhu, oceňuji jeho rozvětvení, členitost a několik různých pohledů na celý konflikt. Upřímně nepamatuju, že by nějaká hra měla děj takto vymakaný. Je tam hromada nedůležité omáčky kolem, která dělá v hlavě ještě větší sračku, ale celkově už jsem se orientoval mnohem lépe.
- pasáž s nekonečnou bitvou je bez určitých šermířských schopností neudělatelná. děláš si ze mě prdel, CDPR?
- problémy s patchem 2.1 a vlastně i 2.0 mě opravdu neskutečně vytočily, zvlášť, když má člověk volný den a ví, že je kousek od konce.
***/5
Probouzím se v posteli s Triss, kterou jsem v prvním díle poslal k šípku. Nutno dodat, že ve druhém díle už to není taková nafrněná pitcha, ale sympatický obal na pochvu o několik let mladší a hlavně empatičtější. Tak aspoň tak. Scéna v elfích rozvalinách nemá chybu, jen škoda, že toho klácení je tady tak poskrovnu.
Příběhově se chytám ještě v prvním aktu, ve druhém už děj začíná nabírat bestiálního objemu a v záplavě jmen konspirátorů, zrádců, sviní a těch ostatních se mám problém vyznat. Hlavně je průser to, že si rozhovor nemohu ze záznamu přečíst znovu. Celkově by neuškodilo narovnání děje do srozumitelnější roviny a důraz na menší tlačení hráče dopředu.
Přitom se autoři v té herní části uchýlili ke zjednodušování snad všeho – celá hra je dělaná na ovládání na gamepadu, k míchání lektvarů už nepotřebuju alkoholový základ, toxicita nemá žádné kritické účinky, není kde zabloudit, není co prozkoumávat a největším šokem byl pro mě inventář, protože něco tak prasáckého jsem za svou sedmnáctiletou herní kariéru ještě neviděl.
Zklamáním je i obtížnost. Začínal jsem na Normal, kterou jsem ve druhém aktu přepnul na Hard abych třetí akt doklepal na Easy. Né že by hra byla nějak zvlášť tuhá, ale dávám přednost plynulejší hratelnosti. Nechtěl jsem prostě být rušen frustrujícím mlácením. Souboje s bossy jsou generické a většinou se odehrávají v malých prostorách, což vede k nutnému učení se sekvence úderů a úskoků. Musím ale uznat, že se mi celý soubojový systém proti klasickým nepřátelům zamlouval více než v jedničce. Hlavně pak nepřátele se štíty jsem miloval :-)
První kapitolou jsem prolétl ani nevím jak, druhá byla nejdelší, nejotevřenější a nejzábavnější, ale celá věc s přízraky padlých a kletbou mě spíše iritovala (příliš mnoho nadpřirozena na jednom místě) a třetí akt už je rychlovka na pár minut, pokud se člověk nesoustředí na vedlejší úkoly.
Ano, W2 vypadá famózně – tak detailní kostýmy, brnění nebo róby jsem ještě neviděl. Korony slunce při západech a východech mají neskutečnou sílu a detailní prostředí člověk nasává plnými doušky až do chvíle, kdy dostane facku a probudí se do sice krásného, ale naprosto ohrazeného světa. Tenhle kámen nemůžu přeskočit, tady mezi těma dvěma postavami nemůžu proběhnout, tady to křoví nelze projít, tady o ten deseticentimetrový patník se zaseknu, když uskakuju a tady sice můžu vyskočit, ale už neseskočím zpátky. Celý feeling světa jde v tu chvíli do háje.
Mám chuť si W2 zahrát znovu, ale to je díky rozhodnutím, které mění celý druhý a třetí akt. Zklamání, které mě naplnilo po dohrání W2 se dá jen těžko popsat. Věřil jsem mu natolik, že jsem si jej koupil ještě před vyzkoušením, což nikdy nedělám...
---------------------------------------------------------------
OK, tak dohráno na Dark Mode obtížnost.
- obtížnost je opravdu krutá, obyčejně stačí 1 až 2 rány od obyčejného zřiganého Nekkera a Geralt jde do kolen…
- nové sety brnění jsem si ani neosahal, protože cena za pořízení výrobních nákresů, materiálů a jejich výroba byla natolik nákladná, že jsem si ji nemohl dovolit.
- bez Quenu bych se nikam nedostal. Dle mého názoru toto znamení autoři předimenzovali v tom, že vstřebává veškerý utržený damage. Tím pádem nemám potřebu zlepšovat si brnění. Vstřebávalo by-li pouze určité procento, měl bych alespoň nějakou motivaci si hledat lepší zbroj. Každopádně Quen je nutnost.
- cesta za Iorwetha je mnohem lepčejší, než za Rocheho. Vergen je malebnější než zasmrádlý vojenský tábor, vedlejší questy jsou delší a zábavnější, obrana Vergenu v hlavní linii byla ultimátní a hlavně s trpaslíkama je sranda. Při hledání nesmrtelníku jsem párkrát nad neustálými prupovídkami tří little-manů občas i koutkem škubl.
- poté, co jsem nahlédl i na druhou stranu příběhu, oceňuji jeho rozvětvení, členitost a několik různých pohledů na celý konflikt. Upřímně nepamatuju, že by nějaká hra měla děj takto vymakaný. Je tam hromada nedůležité omáčky kolem, která dělá v hlavě ještě větší sračku, ale celkově už jsem se orientoval mnohem lépe.
- pasáž s nekonečnou bitvou je bez určitých šermířských schopností neudělatelná. děláš si ze mě prdel, CDPR?
- problémy s patchem 2.1 a vlastně i 2.0 mě opravdu neskutečně vytočily, zvlášť, když má člověk volný den a ví, že je kousek od konce.
***/5
Silent Hill: The Short Message