Na prvním díle Dooma je dobře vidět, jak vyvážený poměr mezi skvělým designem levelů, nápaditými secrety, dostatečným počtem nepřátel a odsýpající atmosférou, má. Tohle vše z něj dělá zábavnou střílečku i dnes, neboť má zkušenost z opětovného hraní je ještě poměrně čerstvá. Ačkoli původní PC verzi jsem hrál už před pár lety, tak nebyla špatná ani verze z Jaguaru, přesněji řečeno – její freeware přědělávka pro PC. Ta měla identické první dvě epizody, třetí už byla slepencem jedné unikátní úrovně, několika z původního Dooma nebo Ultimate DOOMa, včetně tajné úrovně jedné z dvou prvních epizod. Navrch oplývala ta konzolová verze i mírně upravenou grafikou, tudíž byly všechny textury ve hře, řekl bych, ostřejší, HUD také hýřil zivějšími barvami. Na Doomu 1 mám obecně nejraději první epizodu, jejíž prostředí vyhledávám nejradši, a to ve formě různých modifikací, nejkvalitnější mi přijde asi Phobos Massacre. Dále oceňuji i klasické souboje s bossy, které tu přece jen jsou, na rozdíl od druhého dílu, ještě zcela v pohodě.