Vskutku hardcore střílečka ze staré školy. Hard je skutečně hard a já můžu říct, že to byla výzva. Cyber-punk prostředí spolu s nádherným vizuálem vytváří příjemně mrazivou atmosféru s grafickými efekty, které jsou noční můrou každého epileptika. Kéž by mi někdo přepracoval první Deus Ex do takovéhoto kabátku...

Každopádně příběh je tupý a z komixových předělů jsem nevydržel dokoukat snad ani jeden, ale koho to zajímá, tady je hlavní akce. Nepřátel je jen několik druhů, ale za to je s nimi docela sranda a je jich dost. Né hodně, ale dost. Méně než v Serious Sam, více než v Bulletstorm. Prostě tak akorát.

Bohužel, záporem jsou zbraně, což je u podobné hry poněkud problém. Přepínání mezi jednotlivými mody je příliš těžkopádné a v případě "dobíjení" po výstřelu je potřeba čekat několik sekund, než budu moct nejen vystřelit, ale i přehodit na jinou. To mě nesčetněkrát stálo kejhák a bylo to na obtíž po celou dobu hraní... Apropo, doba hraní... těžko spočítat, kolik to bylo hodin, ale asi... hm, 4. To je výsměch všem, kteří za tohle utratí peníze.

Zabavilo, pobavilo, ale celkově spíše zklamalo.

**/5

První tři akty je Dead Island zábavná pukačka šišek v originálním prostředí s nelineárním level-designem a s řádně prohnilou atmosférou tropického ostrova. Bohužel čtvrtý akt vše zakopává a z nadějné hry se stává koridorovka s neuvěřitelně stupidním zakončením, jehož způsob jsem tak trochu nepobral. Těch nelogičností a nedotáhnutých věcí je tady více, ale závěr je bezpečně přebije.

RPG systém je naprosto zbytečný, celé levelování, opotřebovávání a vylepšování postavy se do hry nehodí. Člověk si chce užívat masakru a né se neustále starat o zbraně, které se rozpadají po třech zásazích...

Smrt tady nemá žádnou váhu, prakticky ani nemá smysl se snažit neumřít, protože se vždy objevím o pět kroků dál a pokračuji tam kde jsem skončil - tj. nepřátelé, které jsem zabil jsou mrtví a ty které jsem stačil jen bacit mají o to nižší zdraví. Lovely.

Spousta bugů snad řeší patche, co já vím. Who cares...

***/5

Duty Calls - reklama autorů Bulletstormu na svou novou hru, ve které upozorňovali na tupost dnešních stříleček, byla sice povedená, na druhou stranu ji po dohrání Bulletstormu tak trochu nechápu.

Bulletstorm je totiž ještě lineárnější a ještě tupější, než např. Call of Duty. Koridorovost jde do takových výšin, že dokonce smím přeskakovat překážky jen v určených bodech (např. zábradlí přeskočím pouze uprostřed), přičemž cokoli, co se ve hře dá nějakým způsobem rozbít, přeskočit, podlézt, roztrhnout bývá označeno velkou blikající hláškou Press... to... K tomu se nedá nejenže nikam odbočit, ale často ani přiblížit k nějakému objektu. Hra je přeskryptovaná až hrůza.

Systém komb mě překvapivě bavil, i když mám k tomuto typu odměňování jistý odpor. Komb je nepřeberné množství, jejich názvy pobaví a opravdu jsem měl radost z každého povedeného. Zabaví i pubertální hlášky sidekicků vyplňující pasáže, kde se zrovna nic neděje.

Technicky je Bulletstorm naprosto nevzládnutou hrou. Moje problémy a celková nenávist Unreal enginu sahá do daleké historie a pokračuje i nadále.

To, že...

- jsem několik týdnů čekal na neoficiální fix, který opraví 16bit barvy
- jsem musel vypnout cosi v nastavení, abych neměl na obrazovce nepříjmené šmouhy
- jsem musel přetrpět těžko pochopitelné záškuby v intervalech několika minut
- se tady opět projevuje doskakování textur (Singularity, Bioshock)
- interiéry vypadají jak psí lejno
- je to celé prostě nechutný zgrc

...není problém pouze můj a nejedná se o nějaké plané předsudky. K tomu bych chtěl ještě vypíchnout časté zasekávání sidekicků na místě, což se mi stalo 3x a znamenalo to restart celého levelu.

Zabíjení je jedinou světlou stránkou hry, která je ale dostatečně silná, aby mě přiměla Bulletstorm dotáhnout do konce. Přepnout mozek do stand-by režimu, držet šipku dopředu a mačkat levé myšítko, to prostě někdy stačí...

**/5

Oddychová plošinovka s příjemným ovládáním. Atmosféru divoké cizí planety (připomínající Xen) podtrhuje famózní hudba (Solar Fields - Movements) a nádherná grafická stránka hry.

Zpočátku náhodná setkání s místním obyvatelstvem a zvířectvem se později stupňuje do slušného masakru, který občas naruší i nějaký ten tužší protivník. Asi největší trn v oku pro mě byl pupkatý šaman vrhající naváděné ohníčky. Naštěstí je k dispozici bohatý arzenál zbraní a jiných vychytávek, díky kterým jsou souboje variabilní a zábavné.

Jakožto nezkušeného plošinovkaře mě posledních pár levelů dokázalo potrápit, ale nikdy to nezabředlo do frustrace. Postup k cíli je nelineární, nikdo mě nikam netlačí, záleží jen na mě samotném, jaxi v daném kole poradím a v jakém pořadí budu plnit úkoly. Jinak je obtížnost vyrovnaná a hra odsýpá velmi svižně. Celkem 12 levelů zabere cca 4 hodiny (normal), k tomu nějaké ty arcade mody prodlužující životnost.

****/5

První díl mě spíše iritoval, druhý naprosto nadchnul. Portal 2 už není jen další krátkou logickou hříčkou, ale přimíchává do gameplaye i příběh, tolik chybějící prvnímu dílu. Logické hádanky už nefrustrují a nejsou hlavní náplní hry. Jsou jen součástí příběhu, který mi tak trochu připomínal Kostku s Bioshockem. Konečně se dozvídám detaily o prostoru, ve kterém se pohybuju, smysl toho všeho snažení.

Dokonale namluvené postavy trousí jednu sarkastickou hlášku za druhou s takovou kadencí, že mi občas i koutek škubnul, jak vtipné to bylo. Finální souboj má opět šmrnc a nápad a vůbec... Portal 2 je radost si hrát.

****/5 (zatím bez coopu)

Crysis to nakonec dokázal. Po třetím dohrání přeci jen zvedám hodnocení a tleskám Cryteku za výtečné dílo, které je svým vzácným pojetím otevřené FPS mému srdci nejbližší a zároveň je technickým zpracováním i po čtyřech (!) letech na špici a nemilosrdně ždíme CPU i GPU na max.

Je to snad jediná hra, kterou si dokážu v hlavě přehrát od začátku až do konce - každou část si pamatuju, každá mě nějakým způsobem zaujala.

Bugů je tady požehnaně, především v AI a v kolizích předmětů, ale vzhledem k povaze hry to jsem ochoten přetrpět. Člověk si může s nepřítelem doslova vyhrát, může si jít kudy se mu zlíbí, má spoustu možností v likvidaci a přístupu k potyčkám.

❤ ❤ ❤ ❤ ❤/5

Celkem mrda. Učebnicový příklad, jak hratelnost vítězí nad příběhem a bugy. Druhý díl u mě rozhodně neměl na startovní čáře tak úplně fér postavení, od předsudků vůči změně prostředí a celkovému zpracování "pro konzole", až po zklamání nad demem, které mě vůči druhému dílu nechalo naprosto chladným. O to větší překvapení pro mě Crysis 2 byl a rozhodně se jedná o nejlepší akci za poslední rok.

Co si budu nalhávat - příběh nejen že dost zvláštním způsobem navazuje na první díl, ale zároveň je dostatečně nezajímavý, abych ho tak nějak ignoroval. Celá věc kolem obleku se navíc přesunula na dosti přehnanou sci-fi o podvrstvách vstřebávající aliení cosi, čímž vytváří anti-cosi a zachraňuje tak lidstvo. Co už.

Fatální bug v podobně mizejících nanocatalystů mě pořádně nakrkl, k tomu se přidaly ještě další, jako nekonečná munice v těžkém kulometu, zapomenuté animace přebíjení, chyby v AI a podobné špíčky.

Tohle všechno přebíjí hratelnost, jež dává na relativně malém prostoru hráči relativně velkou volnost v možnostech likvidace a postupu. To vše v naprosto skvěle nadesignovaném New Yorku po apokalypse. Když jdu po chodníku a koukám na ty mrakodrapy nad hlavou, připadám si, jako kdybych tam opravdu byl. Všude se všechno propadá, hroutí, všudypřítomná aliení chapadla obepínají město a nad tím vším trčí struktury mimozemských staveb. Parádní podívaná.

Crysis 2 je radost hrát Rambo stylem, ale ostudu nedělá ani stealth způsob, který dostává přednost na vyšších obtížnostech a v problematických úsecích. Kvůli problémům výše jmenovaným nemůžu dát absolutní hodnocení, ale jak už jsem řekl - je to mrda.

Dohráno: 4.7.2011
Patch 1.9

Po druhém dohrání zvedám hodnocení díky patche, který opravil spoustu kritických bugů. Nějaké ty blešky sice zůstaly, ale i taxe jedná o mimořádnou střílečku, která za posledních pár let těžko hledá pokořitele.

Dohráno: 8.3.2012

Srdcovka.

Dohráno: 2.1.2016
Herní doba: 10hod 30min

❤ ❤ ❤ ❤ ❤

- Přeskočte na poslední větu, nechce-li se vám číst ta omáčka kolem...

- Dávám přednost skutečným hráčovým schopnostem, než hromadě statistik, vypočítávající úspěšnost všeho. Ale to není stížnost. Nikdy jsem pravidlům DaD nerozuměl a do dnešních chvíle jim nerozumím, nevím, jaký je rozdíl mezi sekerou s dmg 1d+6 a 2d+3 a nedokážu si přečíst "AR+(SP*/4+1), TA Willpower+(SP*+1),(SP*/3+1)" (tj. efekt kouzla Ice Cold Warrior).

- Na začátku na mě hra vybafne asi triliardu schopností, vlastností, talentů a bonusů a to vše si můžu ještě v hardcore modu vylepšit ve stylu házení kostek. Dvě třetiny všeho prakticky nepoužiju a nedovedu si představit, že by to někdo s nějakou postavou vůbec využil (etiketa, lidská povaha, trpasličí nos atp.). Přeci jen jsou zásadní především bojové schopnosti, teprve až ty rozhodují. Popisky u každé ze schopností jsou navíc nedostačující a svou obecností mi prakticky nic neřeknou, přičemž jedna vlastnost ovlivňuje druhou a naopak – mám v tom solidní mrdník.

- Začínám hrát – poněkud slideshow, dokud neslevím z detailů z už tak chudé grafiky. Neva. První rozhovor s otřesným hlasem, ale snad bude líp. Postav s mizerným dabingem přibývá, jednu postavu dokonce nejde skoro vůbec slyšet. Hlasový projev aktérů je nedostačující, ale brzy nad tím mávám rukou. Rozhovory jsou málo větvené, mnohdy nemám na výběr více jak jednu možnost odpovědi.

- Jako battlemage se dostávám ke svému učiteli, který má dokončit můj trénink. Plním pro něj tři primitivní úkoly a puff – je to! Sem hotovej. Wow. Než se stačím zabydlet ve svém pokoji, odcházím dál. Dostávám se na scestí tří hlavních hrdinů a pomáhám jim v jejich úkolu, i když jsou mi vlastně úplně ukradení.

- Jestli jsem u COD soptil, když jsem nemohl přeskočit plůtek, tak tady přímo zuřím, když nemohu sejít malý schůdek a musím si kvůli tomu slimáčím během obejít půl chrámu! Procházím jakýmisi ruinami, hodinu, dvě... Jedna místnost za druhou a všechny vypadají podobně. Souboj za soubojem, zbytečná váza za zbytečnou vázou, plné zbytečného harampádí.

- Vzpomněl jsem si na Overlord, kde byli elfové prezentovaní jako banda buzen. Tady je to podobné, jen jsou tam ještě afektované elfice, které se jen při pohledu na mě rozechvějí a pálkují mě pryč, protože jsem děsný badass a ony žijí v harmonii a hledají písničky a já jim kazím auru.

- Velkou předností Drakensangu jsou vedlejší úkoly. Skutečně masité questy zabírají klidně i několik hodin, odehrávají se ve vlastních lokacích, jsou dlouhé, obtížné a vždy s pěknou odměnou na konci. Nejedná se tedy o žádné generické nesmysly ve stylu Dragon Age. Takto skvělé vedlejšáky jsem ještě v žádném RPG neviděl. *potlesk*

- Potěšil mě také příběh, který se vlastně točí kolem malé věci a nějaký ten humor se taky najde (kouzelník s Parkinsonem, trpaslíci a jejich ochlupení, Rumpo Prznič-vdov...).

- V momentě, kdy jsem měl pocit, že se věci dávají do pohybu a že mě tahle hra opravdu baví, jsem začal plnit Final Quest. Hlavní příběhová linka je neskutečně krátká. Můžu sice po dohrání pokračovat v plnění vedlejších úkolů, ale na to už nejsem dostatečně motivován.

Začátek se nese v mírně ospalém duchu, později se hra rozjede a na konci už jsem byl nadšený. Některé pasáže jsou hodně stereotypní, několikrát jsem měl nutkání se na hraní vykašlat a hru smazat. Přesto jsem vydržel a odměnou byl vskutku kvalitní RPG zážitek. Oblíbil jsem si postavy a bylo mi zatěžko se s nimi rozloučit. Čeká mě první díl – Drakensang The Dark Eye, kterému dávám druhou šanci...

Doporučuji všem jedincům frustrovaným ze směru, kterým se dnešní RPG hry ubírají.

***/5
Obtížnost: Normal
Battlemage; 11. level

Celý komentář může být spoileroidní, proto čtěte na vlastní nebezpečí!

Zpočátku Dead Space 2 působí jako příjemně mrazivé pokračování vynikající hry. Má pár příjemných lekacích momentů (nejvíce mě potěšil budík, který má stejný zvuk jako ten můj skutečný), slušné prezentační dovednosti nebo silnou atmosféru. Maso je pěkně mlaskací, všechno kolem čvachtá, bublá, hnije, tleje, vybuchuje, teče, stříká, řve a umírá. Urvat potvoře pahýl a pak jí s ním přišpendlit na zeď... no není to kouzelné? Bohužel se postupem času stává ze survival hororu akční mazanec, který vrcholí naprosto dementním hektickým koncem.

Příběh - artefakt... strašlivě mocný... zničit... jen já a nikdo jiný... zachraň se Ellie... halušky se zelím... WTF… V jedničce se objevovaly alespoň zajímavé a nečekané zvraty, na které jsem bez výjimky čuměl jak bacil do lékárny. Co se děje ve dvojce je jasné od začátku, nic se za celou dobu nezmění a všechny dva zvraty jsou natolik předvídatelné, že nemá cenu se jimi jakkoli zabývat. Pak koukám na naskočí vší titulky a říkám si "sakra a co ta Ellie, ona se pro mě nevrátí?", huh, tady je! Celý žvást o Markeru mě absolutně nezaujal a s radostí jsem se ho ani nesnažil pochopit.

Puzzles - každý "problém" na mě působí, jako by byl do celého designu naroubován dost drastickým způsobem. Přeci jen vkládat ozubené kola do jakéhosi cosi na high-tech vesmírné stanici působí opravdu směšně.

Arény - ach ty arény. Tady je velký prostor, tady bude bitka. Mlask, 5 potvor zleva, 6 potvor zprava a 3 potvory uprostřed. Výtah. Hm, velký výtah. Jedeme, potvory naskakují jedna za druhou a já se jim Jevelinem snažím vysvětlit, že nejsou vítány. Důlní stroj. Hm, velký prostor a jedeme. Kde mám sakra ten Jevelin...

Dead Space 2 je dobrá hra, minimálně první půlkou. Zbytek jsem si protrpěl s tím, že se to přece musí zlepšit. Nezlepšilo, spíše naopak. A druhá štace? Možná za pár let, až ze mě vyprchá ta hořká pachuť zklamání...

**/5

Obtížnost: Survivalist
Čas: 11hod 44min

Jediná věc, která se oproti prvnímu dílu moc nepovedla, je obtížnost. Zatímco First Encounter byl už na Normal slušnou výzvou, tady je Normal spíše taková oddychová obtížnost. Přivítal bych také více potvor (zrovna u téhle hry to zní asi trochu hovadsky), protože některé venkovní lokace byly, na můj vkus, až příliš prázdné. Při hraní se střídají povedené pasáže s těmi méně povedenými, ale za celou dobu jsem se nezačal nudit natolik, abych to zabalil.

Second Encounter je lépe nadesignovaný, humornější a delší, než FE. Méně hardcore, více pohodová oddychovka.

Pamatuji na jednostránkovou recenzi v Levelu a dva malé obrázky, které tenkrát vypadaly pomalu jako z jiného světa. Serious Sam byl ve své době HW náročný a jen málokdo si ho mohl dovolit na plné detaily. Zároveň se jednalo o pravděpodobně první masovou střílečku, u které laufy nikdy nevychladnou a zástupy nepřátel se počítají na tisíce...

Grafický rozdíl mezi původní hrou a HD není z hlediska hratelnosti tak zásadní. Kosení nepřátel neztratilo nic na svém půvabu, jen je tady znát určitá nezkušenost autorů, hlavně co se level-designu týče. Vyčetl bych jen nevýraznou hudbu a mírně přehuštěné pasáže v uzavřených prostorách, kde se při velkém počtu emzáků dost těžko pohybuje a při vysoké obtížnosti už na Normal se tak některé části stávaly poněkud frustrující.

Moudro ze závěru hry při pohledu na sto-padesáti metrového Mentala:
It ait´t the size that matter, it´s how you use it!

Obtížnost: Normal
Čas: 4hod 52min
Zářezy: 3967/4499
Score: 202 216 710

Musel jsem počkat na ten správný akční čmuch. Přeci jen mě slabší začátek nejprve odradil a teprve až po misi na hřbitově letadel (která byla asi nejmizernější ze všech) jsem se začal opravdu bavit. Akce se pěkně střídá mezi několik postav a při troše pozornosti nemám problém s rozeznáním kde-kdo-s kým-co-proč. Na chvilku si užiju pocitu nepřemožitelnosti v bitevníku Apache, nechybí ani trocha arkádového snajpření, jeden hajzl-generál a dva silné momenty podkreslené hudbou akorát tak padnoucí na kousek toho zdravého amerického patosu.

Celá hra díky reálnému konfliktu působí uvěřitelněji, než napadení Ameriky Ruskem v MW2, ale trocha bugů, slabší rozjezd a velmi krátká herní doba (tak na dva večery) celkový dojem trochu kazí.

Celkově ale spokojenost. Afghánské hory mají něco do sebe. A taky bych se měl naučit něco o vojenské terminologii - ta fofrová komunikace přes vysílačky je pro civilistu neznajícího všechny ty zkratky a technické názvy celkem problém.

***/5

Po první misi si říkám, že jsme se konečně dočkali něčeho jiného, než jen zoufalého DLC, ocitám se na nádraží a plééésk... to se ti jen zdálo vole! Tady máš ty fosforové mega šipky zářící přes půl Empire bay, abys snad něco nepřehlédl. Tady máš ty canndy-mega ikonky ala GTA, protože Mafia II je pak děsně kůl. Střílení nestačí, nažer se multiplikátorů! A aby ses moc neflákal, tak tady máš časový limit, taxebou koukej hodit! Co jako, že to nedává smysl?

Nemůžu si pomoct, ale měl jsem prostě pocit, že hraju datadisk na Fallout 3. Hlavní příběhová linka mi navíc přišla méně zajímavá. Ve hře je sice habaděj možností v rozhodování, nikdo není svatý a všechno dobré je i pro něco zlé, to mi ale nezažene nepříjemnou pachuť z úst po dohrání. Kdyby jen autoři místo mrtě vedlejších questů soustředili své úsilí hlavně na ten hlavní...

Souboje jsou velmi jednoduché, vlastně celá hra je jednoduchá. Působí neskutečně dementně, když po mě velitel NCR chce osvobodit město, protože na něj nemá dost sil, přičemž já s 10mm pistolkou celé město dostanu pod kontrolu během chvilky a ani se u toho nezapotím. Ale né, to nestačí! Ještě je potřeba získat posily, aby se NCR vůbec obtěžovala město hlídat!! Legie? Banda v maškarním, tak trochu mimo reálný vývoj lidstva po jaderné katastrofě.

Spousta bugů a jiných hovínek, které mi autoři hází pod nohy, mě někdy dokázaly pořádně vytočit (např. potřeba neustále cestovat na obrovské vzdálenosti kvůli několika questům od jednoho zadavatele, přičemž dostat všechno najednou, sfouknu to na první run - neplatí pro cheatery s Fast Travel).

Na druhou stranu jsem se dobře bavil po celou dobu hraní a rozhodně se po vydání DLC pustím do dalšího hraní. Psychopat s kladivem se bude k Legii hodit...

Obtížnost: Hard, Hardcore ON
Herní doba necelých 56 hodin
Level 25: Champion of Justice
Mr. House ending

***/5

Nejsem milovníkem 2D arkádových skákhopsaček, ale Shank si mě získal už od prvního traileru díky své dokonalé stylovosti. Škrcení řetězem, krmení granáty, používání katany jako řadící páky nebo řezání míchy motorovou pilou – to vše v krásně stylovém grafickém podání. Milé, že? A je to především minimální důraz na skákání a maximální důraz na brutální vykosťování, díky kterému jsem Shank dohrál až do konce, jakožto vůbec první hru svého žánru.

Je to barbarsky bezduché, ale o to více zábavné.

***/5

Rád jsem si Broken Sword zopakoval, ostatně nedávno jsem oprášil své CD se hrou a kousek jí rozehrál. Z nějakého důvodu jsem ale přestal hrát a shodou náhod chvíli na to vyšel Director´s Cut. Kdybych tak byl býval věděl, že...
...vsunutý příběh s Nico, zabere cca čistou hodinu hraní, z toho třicet minut na začátku původního příběhu a poté dvě krátké patnáctiminutovky během vyprávění. To je, podle mě, docela mizerný důvod pořizovat si celou hru znovu.
...obtížnost je snížena. Všechny použitelné předměty jsou aktivně označeny, hra obsahuje systém nápovědy, zjednodušeny byly i kritické pasáže (např. legendární kozel v Irsku, přepadení ve vlaku atp.) a odstraněny některé slepé uličky (např. ždímaní hadru do kanálu před Irskou hospodou).
...přibyly nějaké ty nové puzzly i do původního příběhu s Georgem, které mě ale výsostně nudily.
...nové xichtíky v rozích obrazovky a texty u nich nejsou pro velké monitory příliš příjemné. Kroutit hlavou z jednoho rohu monitoru na druhou... raději jsem volil původní rozlišení v okně.
...zvuková kvalita nově nadabovaných pasáží byla uměle snížena, aby nepůsobila vedle té původní (šumivé) zvukově příliš kvalitně. Ve výsledku jsou slyšet dva stejné, ale přesto rozdílně znějící hlasy jedné a té samé postavy.
...nepříliš povedené jsou i některé nově přemalované části hry, které vedle těch starých vypadají až příliš okatě hezky (např. nová Nico procházející vedle původního George na konci hry). Grafika už tak dýchá takovou tou kouzelně smrdutou rozmazaností dávných dob minulých jen z poloviny...

Jeden z jednoho Garreta doporučuje původní hru před Director´s Cut.

Dvě hratelné postavy - Timothy Moore jako vykutálený irský zlodějíček s odporem k jakékoli fyzické práci a detektiv Briscol, pravý anglický gentleman - povrchní a odměřený. Tedy žádné prototypy oblíbených hrdinů. Anglický dabing má sice pěkný akcent, ale hlavně Tim by snesl trochu více emocí.

Detektivní příběhy nepatří k mým oblíbeným, ale měl jsem za to, že vrah by měl být někdo, koho hráč/divák zná, aby mohl hádat a přemýšlet nad podezřelým během vypravování příběhu. Alter Ego jde vlastní cestou - na konci se objeví nová postava, která to má vše na svědomí. Tečka. Celkem podpásovka.

Velmi málo renderovaných obrazovek s nepříliš velkým množstvím úkonů a občas nelogickým postupem (opravdu jsem musel pro zapření police v archivu použít ten kus dřeva nalezený na druhé straně Plymouthu, když všude kolem se válela asi tak miliarda jiných věcí? opravdu jsem musel použít vodu z kanálu, když kousek odemě je studna?) dělá z Alter Ega spíše komorní kousek, takový DLC mezi adventurami.

Ke konci jsem měl pocit, že se autoři už nechtěli párat s dalšími obrazovkami, tak jednoduše nechali Timyho vyprávět na černém pozadí, co se právě děje. Jak laciné.
Video animace jsou krátké, nepříliš povedené a zakončení, ač pěkně depresivní, nebylo dostatečnou satisfakcí nad promrhaným časem.

Obtížnost je velmi nízká a hrací doba pětihodinová. Zklamání.
*/5

Už je to pár let, co jsem kvůli nějaké hře dělal "herní víkend".

Mafia II mě, jakožto věčně nabručeného pesimistu, maximálně překvapila. Opravdu jsem si jí užil od začátku až do konce celých 15 hodin. Uznávám, že je ze hry velmi okatě odstraněno velké množství obsahu, ale k čertu s tím. Bavil jsem se královsky. V množství jmen jsem se občas trochu ztrácel, ale neustálé změny v příběhu pro mě byly hlavním hnacím motorem. Některé momenty mě opravdu dostaly a zakončení už bylo jen takovou olivou na loveckém salámu.

Jízdní model je, stejně jako v prvním díle, famózní. Mnohokrát jsem jen tak ledabyle kroužil městem a nasával tu atmosféru poválečné doby. Miluji ty detaily - jaxe auto postupně sviní, jak z něj pak to svinstvo déšť smyje. Jak se po vypnutí motoru stále ozývá tikání čehosi nebo jak funguje palivová nádrž...

Zkrátka je pro mě Mafia II nejlepší hrou tohoto roku a pravděpodobně jí už žádná sesadit nestihne. Díky 2K!

Vzkaz pro Take2: jste nenažrané svině, nemám vás rád!

*****/5

Cokoli! Cokoli, jen né cestování v čase!!! Tenhle nesmysl nesnáším.

Hned první poznámka nedává smysl - jak mohla Moskva zavřít Katorgu kvůli smrti Demicheva, když v intru je řečeno, že Katorga byla vymazána výbuchem E99 při pokusech Barisova?--- Tím, že jsem zachránil Demicheva jsem přece nemohl zabránit Barisovi v pokusech ve výrobě bomby, která později tak jako tak musela zničit Katorgu...?!?--- Jak může Barisov vědět, jaká je správná časová linka, když jinou, níž tu špatnou, nezažil...?!? --- Co ten konec? Jak můžu existovat v jednom čase dvakrát? Znamená to, že mě může být někde nekonečno?? A co mělo znamenat přepsání deníku Kathryn?

Singularity jsem dohrál až na druhý pokus. Poprvé jsem se prostě přes ten pakoidní příběh nedokázal přenést. A to i přes to, že první polovina hry je 100% lepší, než druhá polovina. Je komornější, atmosferičtější, obsahuje více čtení, více zvukových nahrávek a snaží se hrát na příběhovou strunu. Ve druhé polovině se autoři vykašlou na schovávání E99 Tech a hází mi je pod nohy, zasypou mě zbytečnými zbraněmi a zbytečnými nepřáteli, zbytečnými odbočkami zbytečně natahující hrací dobu.

Použitý Bioshock engine je dost bídný, textury se navíc dost často zapomínají nahrávat. Některé savepointy nejsou položeny nejšťastněji, upgrade zbraní mi přišel nadbytečný.

Singularity se dobře hraje, když člověk nad příběhem moc nepřemýšlí. Má své světlé momenty. Občas přehršel akce nebo hektických momentů, občas začne skřípat. Celkově je pro mě, hlavně po příběhové stránce, zklamáním.

**/5

Max Payne 2 je nadčasovou hrou. Zatímco v prvním díle už není co obdivovat, tady si autoři dali pořádně záležet a vytvořili něco, co se i dnes hraje nádherně. Hry jako Max Payne 2 se dnes již nevytvářejí. Příjemně ostrá grafika, žádný konzolově-rozmazaný hnus. Výzva v obtížnosti. Žádné barevné ikony vyskakující všude, žádné "Press any button to continue". Žádné berličky v podobě autoheal, žádný humpolácký zaměřovač přes půl obrazovky, žádné kýčovité fráze.

Propracované lokace, variabilní hratelnost, velikonoční vejce, hudba ještě podmanivější, než v prvním díle (především pak Last Goodbye v závěrečných titulcích) a v neposlední řadě Mona Sax.

Pouze dvakrát jsem měl pocit, že by bylo fajn se zase pohnout dál (Mona a Max – staveniště), to jsou ale jen nepatrné skvrny na jinak výtečné hře. Nestává se mi často, abych byl zklamaný z krátkosti hry, abych chtěl po dohrání ještě pokračovat. Nestává se mi často, abych byl nadšený od začátku až do konce. Max Payne 2 je první hrou, kterou se chystám dohrát i počtvrté...