The Walking Dead: A New Frontier zhodnocení celé série.

Telltale pro svoji třetí sérii Walking Dead konečně upravili i grafické zpracování hry. Sice to má k dokonalosti daleko, ale hned se na ty postavy lépe kouká. A nové postavy tvoří i příběh. Tentokrát už nejsme v roli samotáře či cizince v přeživších skupinách lidí, ale jsme součástí rodiny která se snaží přežít ve světě plného nemrtvých a nebezpečných živých.

Tento nový koncept je zajímavý, hlavně když někdo z nich Vám může jít na nervy a štvát, jenže na rodinu se zkrátka hlavní hrdina Javier dívá přece jen jinak než na někoho kdo je cizí. I mě někdo zkrátka nesedl ale ty vztahy tam nejsou jednoduché. A jak se vyvinou ve finále bude i na hráči.

Jak už bylo předem známo u představení třetí série, tak i zde nesmí chybět pro tuto sérii už klíčová Clementine. Zvlášť pro hráče předchozích dvou sérií je fajn vidět, jak se z malé holčičky stává ostřílenější dospívající dívka, která se naučila přežívat a likvidovat efektivně zombie. Je fajn ji mít občas po boku, poslouchat její konverzace s hlavním hrdinou a sledovat její vývoj a co se jí stalo a čím vším už si prošla.

V této sezóně mi navíc přišlo, že ty rozhodnutí nejsou tak jednoznačné jak tomu bylo dříve, i když samozřejmě dojde na situaci kdy se musíte rozhodnout buď variantou číslo jedna nebo dvě. Není prostě žádná další třetí či jiná možnost což mě trochu štvalo. Co mě občas štvalo ještě bylo občas nelogické jednání a výbuchy některých postav.

Ale nakonec mě třetí série překvapila, po konci té předchozí jsem měl dost rozporuplné pocity, ale tady šlo lépe. No jsem zvědav s čím přijdou autoři příště.

K Beyond Eyes jsem se dostal díky měsíčnímu bundlu, jinak bych hru asi minul. I když ono zde označení "hra" není úplně přesné. Je to spíše walking simulátor s pár místy kde hráč něco udělá.

A že jde skutečně jen o chození a pomalé prozkoumávání se člověk přesvědčí hned po spuštění. Slepá dívka Rae chodí pomalu, a svět před sebou teprve vytváří pomocí toho co slyší nebo je v její těsné blízko či teprve až se zastaví o předmět či zeď co blokuje cestu dál.

Vyráží z bezpečí svého domova hledat ztracenou kočku a poznat svět venku. A ne vždy jsou to příjemné poznatky a musí i čelit svým strachům. A o tom to tak celé je, hledat, prozkoumávat, poznávat, vyhnout se nástrahám a občas něco udělat či najít vzpomínku co zhmotní činnost kočky co tu zrovna dělala když tudy procházela.

Je to zajímavý nápad vytvářet svět před hráčem, jen je potřeba si zvyknout na pomalejší tempo a jednotlivé kapitoly si dávkovat s odstupem, jinak Beyond Eyes rychle sklouzne do stereotypu.

Tak Hangar 13 i se svým druhým velkým DLC stále drží stejnou šablonu krátkosti. Příběh Stones Unturned se dá dohrát za dvě hodiny plus je tu opět jeden volitelný quest s lovcem lidí, a jeho zakázky to prodlouží maximálně o půl hodiny. Takže délka v poměru cena výkon nic moc.

Příběh je klasické béčko, ale aspoň hráč dostane vtipného Donovana k ruce, tak super ne? Jenže, na tak malém prostoru ani on nedokáže zázraky. Navíc nové prostředí ostrova je striktně lineární, takže se tu jede hlavně na akci kdy vystřílíme jednu bandu žoldáků, přesuneme se jinam tam to zopakujeme a jedeme zas dál jak po kolejích.

Není tu žádná odbočka ani šance jak sejít z cesty, tudíž po splnění úkolu se vracíme zpátky do města a ostrov už nikdy neuvidíme. Oproti Sinclair Parish v prvním DLC kde se dalo aspoň blbnout na skokáncích, ničit billboardy, kočkovat se s policií a pouštět na ně pasti, prohlédnout si to městečko a okolí, zde ostrov nenabídne nic navíc a zmizí do ztracena.

Ano hráč dostane k dispozici nějaké nové zbraně, oblečení a vozidla. Ale to je tak vše co může využít.

Nehraje se to sice špatně, ale furt se nemůžu zbavit dojmu, že autoři v poměru cena/výkon s cenou dost přestřelili. Ano říkal jsem to už u prvního DLC, ale i tady je na to nutno upozornit, že za plnou cenu to rozhodně nestojí.

Doom příjemně překvapil. To je potřeba říct hned zkraje na úvod. I přes novinky si drží hratelnost a dynamičnost. Vzdává hold původní hře jak v narážkách, zbraních či skrytých levelů z původní hry v retro grafice.

Příběh jen slouží k odůvodnění proč zabíjet zástupy démonů na Marsu a jinde. A tak to má být, protože alfou a omegou je tu střílení a mlácení pekelníků. A je to zábava!

Není nad to pohybovat se a drtit nepřátele, vyhýbat se jejich palbě a provádět po jejich oslabení glory kills. Nejen že tyto speciální dorážečky jsou správně brutální, ale dávají hráči trochu zdraví, munice a s určitým vylepšením i zbroj.

Zbraně lze pomocí výzev na mapě vylepšovat a přidávat i alternativní režimy. Zlepšovat lze i mariňácké brnění získáváním kusu z padlých elitních vojáků, kteří jsou různě rozmístění po mapě. Stejně tak pekelné orby které dávají možnost zvýšit zdraví, brnění a množství munice co hráč unese.

Celá tahle pekelná jízda je zabalená v líbivém kabátku podpořená našlapaných soundtrackem, který vždy spustí v té správné chvíli největší řezby. Multiplayer jsem vyzkoušel není špatný, ale trpí menším počtem hráčů.

Hlavním tahákem nového Dooma je ale určitě hra pro jednoho hráče. Zde si přijdou na své jak fanoušci původní hry, tak i noví hráči kteří zde mohou zažít své poprvé s legendou jménem Doom.

Na Dawn of War 3 čekalo hodně lidí včetně mě, co přinese do známé série po letech se svým velkým návratem. Tvůrci řekli, že vezmou z obou předešlých her to nejlepší a udělají z toho třetí díl a udělali. Jen je to něco jiného než by si hráč předešlých dílů představoval.

Z jedničky se vrací stavění základen a výroba jednotek, jen je oproti jedničce jednodušší má méně jednotek a budov, neumožňuje stavět obranné prvky a sází více na dynamičnost a velké množství jednotek. Protože většina pěchotních jednotek má na bitevním poli krátkou živost při střetnutí s elitními jednotkami.

Právě elitní jednotky by se dali nazvat prvkem který vychází z druhého dílu, kdy specializované malé družstva a hrdinové vedle boje. Zde se stávají klíčovou silou bez které nelze vyhrát. Ať už se jedná o hrdinu, elitní družstvo nebo titánskou bestii která kosí jednotky jako kombajn obilí. Někomu tento nový přístup bude vyhovovat, ale spoustě lidí zkrátka nesedne a není se čemu divit.

Na tom stojí a padá i multiplayer. Správný výběr elitních jednotek a jejich použití rozhoduje o výhře. Jsou zde i doktríny které mají inspiraci z Company of Heroes 2 a hráč si vybírá kterou a pro jaký typ jednotek, budov či schopností využije v zápasu. Jen se odemykají postupně a i elitní jednotky a doktríny se pořizují za nákup lebek které se dostávají za odehrané zápasy či dokončení misí v kampani.

Když je řeč o kampani, tak ta sice odkazuje na známé události a postavy předešlých her, ale má kolísavou křivku zábavy a slabý příběh který dopadne až moc podobně jak tomu bylo v předchozích hrách. Navíc styl kdy každou misi hrajete za jinou stranu, tak ten mi taky úplně nesedí. Jestli to byl záměr tak teda nic moc Relicu!

Zvlášť mise kdy hráč má k dispozici jen hrdiny a nemůže stavět mi přišli slabé. Oproti tomu když už má titánské jednotky a k tomu pořádnou armádu tak už to rozhodně víc připomíná Warhammer 40 000.

Je i trochu na škodu, že jsou k dispozici jen tři hratelné frakce. Jsou tu aspoň vidět určité rozdíly kdy orkové využívají šrot na bojišti k vylepšení svých jednotek a vozidel. Eldaři zas pro změnu mají štíty a využívají své webgate k jejich obnově a zlepšení schopností. Mariňáci postupují čistě zbraňově a žádný takový speciální prvek nemají.

Jsem zvědav jak Relic bude pokračovat a co do hry dodá časem, samozřejmě ve formě DLC jak má Sega zvykem.

Za mě je to rozhodně jiné Dawn of War než jsem čekal, a chápu ty negativní hlasy fandů předešlých dílů. Ale rozhodně bych hru pro její jiný směr co nabrala nezatracoval.

Čím na první pohled hned zaujmou Little Nightmares, tak to je rozhodně jejich styl nepodobný Burtnovým filmů. Design nepřátel a jejich děsivá odpornost, kdy se člověku zkrátka protiví a má z nich pocity stejné asi jako hlavní hrdinka Six.

Ta si musí projít touto noční můrou, kde každý přešlap či nepozornost snadno skončí její smrtí. Skrývání, útěk před šílenými kreaturami či řešení drobných hádanek jak se dostat dál to je hlavní náplní hry.

To vše ale stojí hlavně na hutné atmosféře, kterou podkresluje zvuková stránka a občasná hudební vsuvka. Navíc celý příběh vyprávěný bez jediného slova, je plný symbolismů a každý si v něm může najít něco jiného, co právě ztělesňuje ony noční můry.

Jedinými výtkami co mám ke hře je její krátkost a roztahanější checkpointy.

Ale těch 5 kapitol, která každá má své trochu jiné prostředí, nepřátele a styl, jsem si užil. Osobně jsem zvědav s čím přijdou autoři příště. Jejich tvorba rozhodně stojí za pozornost.

Hned na úvod je pokračování Homefrontu docela překvapení. Po nepříliš vydařeném vydání kdy měla spoustu technických problémů a nepůsobila hotovým dojmem, na ní autoři nezapomněli a své chyby se snažili opravit.

A v rámci možností se jim to povedlo a hra už stojí za pozornost. Přeci jen vize okupované Ameriky jednotkami KLA (korejské lidové armády) má něco do sebe, zvlášť když díky Cryenginu tato výprava vypadá opravdu skvostně a má své kouzlo.

Odboj proti norkům kterého se hráč stává součástí, je veden ve dvou oblastech. Červené kde se otevřeně střetávají odbojáři s vojáky a zabírají se důležité budovy pro posílení vlivu v sektoru. Žluté sektory jsou pod plnou kontrolou nepřátel a je zde nutný opatrný postup, provádět sabotáže a oslabit vliv na místní obyvatelstvo, aby se povedlo je nakonec přiklonit na stranu odboje a vyvolat povstání lidí proti režimu.

Pocit ze střelby a zbraní je dobrý, a hráči nabízí různé variace provedení a zbraňové úpravy jako je výběr mířidel, puškohledy, stabilizační vylepšení či tlumič. Každá zbraň má navíc dvě další provedení kdy lze předělat. Z útočné pušky lze udělat odstřelovací variantu či případně změnit na odpalovač min. A tyto různé variace jsou u všech zbraní. I zpracování granátů má čtyři různé provedení od normálního, po nástražný s detekcí nepřítele, dálkově odpalovaný mobilem či autíčko na ovládání které hráč ovládá a navede na cíl.

Jen škoda, že vedlejší mise nenabízí moc rozlišných úkolů je to klasické zabij nepřítele touto zbraní či způsobem nebo něco zjisti a vyfoť. Další věc co mi vadila je tichý hrdina, kdy ostatní postavy vedou zkrátka monolog. Tuto věc sice vývojáři změnili a hrdina skutečně začal mluvit, ale pouze ve dvou krátkých DLC.

Homefront: The Revolution se nyní dá bez problému doporučit všem kdo mají rádi střílečky s otevřenějším prostředím a určitou volností v přístupu jak zlikviduje všechny Norky.

Faster, Baby! dlc to se tváří jako první velké placené rozšíření, které přichází s novou oblastí města Sinclair Parish a jeho venkovem. Do toho vážné téma, kdy si místní vládce šerif „Slim“ Beaumont prosazuje nadvládu a zvlášť trnem v oku jsou mu černoši. Což se má změnit s příchodem Lincolna Clayie.

Téma které zní rozhodně zajímavě, jen jeho převedení do hry je poněkud odfláknuté. Jinak totiž nelze zhodnotit pouhé tři mise příběhu, které hráči zaberou tak maximálně hodinu a půl, i s dokončením pak jedné vedlejší po dohrání hlavní linie příběhu.

Po dohrání tu tak není co moc dělat. Je tu sice nová činnost, kdy se dá pěstovat tráva a rozvážet po městě, ale k tomu jsem se nedostal, protože než vyroste produkt tak to nějaký čas trvá, pak se tam nabízí i nějaké vylepšování za vydělané peníze, ale to už mi přijde jen jako minihra, kdy se někdo bude věnovat tomuto zahradničení.

Samo město Sinclair Parish nevypadá špatně, jen je plné ramp které slouží k velkým skokům a ničení billboardů. Je škoda, že je opět víc toho nenabídne a slouží jen jako kulisa, pro honičky s policií. Ty nejsou špatné, jen je zde více policistů a vozidel než jsem dohromady viděl za celou původní hru, což působí komicky.

Ve finále působí DLC v poměru cena/výkon neslavně. Kdyby aspoň nabídlo více misí a využilo více nové město, bohužel takto nelze doporučit.

Jak začít. Není to nejhorší hra, ale je to nejhorší Mafia. Nevím jestli Amíci nepochopili co tvořilo předchozí hry unikátními a jedinečnými kousky, protože tady to pohřbili pod nános generického obsahu, ale hezky popořadě.

Začátek a příběh se rozjíždí velkolepě, samá cut-scéna, vyprávění a zběsilá akce. Člověk by si řekl tady se to bude soustředit na příběh, jenže chyba lávky. Po úvodu a získání parťáků, se to celé odsune na druhou kolej, a jediné záchvěvy příběhu a zajímavějších misí se objeví jen u několika klíčových postav.

A když je řeč o postavách, tak zde jsou opravdu nevyužity až na vtipného Donovana. Lincoln je nezajímavá mašina na zabíjení, které se za celou hru o nic jiného nezajímá. Parťáci si taky prožijí svoji chvilku na scéně, kde něco řeknou, ale pak přejdou do pozadí.

O čem to vlastně ale celé je? Získat kontrolu nad celým městem, čtvrt po čtvrti. Co se ze začátku může zdát zábavné, kdy hráč vyslýchá informátory, přebírá důležité kšefty ve čtvrti, likviduje byznys nepřátel aby vylákal hlavní šéfy oblastí, ty zabil a zaujal jejich místo. Jenže, když se tato šablona promítne do celé hry a liší se jen v maličkostech, tak pak nastupuje solidní stereotyp. Chybí zde něco, co by náplň hry více odlišovalo a dělalo jí více variabilní.

Další velkou kategorií je jízda autem po celkem velkém městě. Když se nestřílí, tak se jede někam jinam střílet nebo ujíždím od místa kde jsem to vystřílel. Jízdní model ujde, ale zvuky aut zní divně a moc mi nesedí k těm bourákům ze 60.let. Partnerem na dlouhých cestách se stane rádio, které chrlí pecky té doby, za což rozhodně plus.

Jen se mi zdá, že autoři utratili více peněz za licencování hudebních pecek než kolik se měli věnovat odladěnosti hry a grafice. Protože grafické zpracování na rok 2016 opravdu nevypadá. I druhý díl snad vypadá lépe než trojka. Do toho technický stav kdy není problém vypadávání zvuku, což se musí řešit kompletním vypnutí hry. Problikávání textury se občas stane a někdy i úkol co má být aktivní najednou zmizí a je opět potřeba restartovat hru. Navíc o vyladěné grafice a lepší plynulosti si hráči asi mohou nechat zdát, protože autoři hry na toto téma nějak mlčí a moc se nesnaží to spravit.

Podtrženo sečteno tohle je zkrátka obří hřeb do rakve pro sérii Mafia. Ano kdyby se to jmenovalo Vendeta Lincolna dalo by se to přejít, ale tohle nemělo mít nikdy s Mafií nic společného. Průměrná městská akce, ve špatném technickém stavu.

Shadow Warrior mi doporučovalo několik lidí, a překvapivě dlouho mi hra ležela netknutá ve Steam knihovně. Nadešel konečně čas, aby Lou Wang ukázal své umění řešitele problémů pomocí katany a zbrojního arzenálu.

A začátek se rozjíždí slibně. Spousta hlášek, humoru a secretů co odkazují na původní hru. Do toho seznamování se s novými nepřáteli, získávání nových zbraní a schopností. Pěkně to odsýpá a baví, do doby než se to vyčerpá.

Což je tak zhruba okolo druhé poloviny hry. Nevím zda došli tvůrčí nápady nebo se něco změnilo, ale od té doby už se hraje pomaleji, hráče tahá po rozvleklých mapách s nutností se občas vracet. Objeví se navíc otravní nepřátelé na které nelze používat katanu a ještě pak to znásobí enormním počtem nepřátel všeho druhu. To už tam pak člověk běhá a uskakuje jak ti bílí králíci co občas potká.

Jinak jsem se bavil, je to poctivá FPS i když tedy zaměřena na katanu a její schopnosti. Střelné zbraně pak jdou do pozadí. Peněz na vylepšování zbraní je poskrovnu, a ještě je potřeba prošmejdit každý kout, aby bylo na nějaká vylepšení.

Kdyby byla o něco kratší a zbavila se těch natahovaných levelů hodnotil bych jí jako výbornou záležitost, ale i tak se jedná o zábavnou a dobrou hru, jen jí trochu chybělo k té vyšší laťce. Přesto lze s klidem doporučit.

Deus Ex: Human Revolution jeden z milníků, který opět přivedl k životu značku Deus Ex. A taky jeden z mých velkých restů.

První mé rozehraní nedopadlo moc valně, tak jsem letos začal znovu. Jiný přístup Adama Jensena a jiné augmentace, hned změnily i trochu styl hraní. Místo hrubé síly a přestřelek, byl spíše hacker a tichošlápek který přepadá ze zálohy. Ale když se něco nepodaří, zbraně to vyřeší. Tato možnost uzpůsobit si styl svého hraní, vždy byla doménou Deus Exu.

Atmosféru hra má taky solidní, kdy je vidět jak se začínají projevovat nesváry mezi lidmi s augmentaci a těmi co v nich vidí jen hrozbu a nástroj vlád a organizací. Témata se tu objevují zajímavá, jen škoda že si hra větší rozbor těchto voleb a důsledků nechá jako takové krátké zhodnocení na konci, a neupouští se do toho více do hloubky v průběhu hry.

Je tu ale pár věcí co mi trochu kazí, výsledný pozitivní dojem ze hry. Nutnost dobíjet články baštěním energy tyčinek. Že přes zajímavé města a lokace, často končím v tuctových kancelářích, skladech, stokách a místech která jsou podobná jak vejce vejci. A opravdu podivných modelů NPC kdy jsou modely k porovnání s grafikou tak odfláklé a ne moc povedené.

Palec nahoru, ale za hudbu. Ta se opravdu povedla na výbornou. Nakonec mě to chytlo solidně, i přes pomalejší start a než se to člověku dostane pod kůži. Jsou tam sice pasáže kdy je to jak na houpačce a vleče se to, pak se to zas zvedne a hráč zas zkoumá nové věci a řeší různorodé úkoly zvlášť ty vedlejší, nabízí mnohem větší variabilitu přístupu než hlavní linka.

Sice ji v mých očích schází ještě kus k pomyslné dokonalosti, ale je to kvalitní kousek, co by si měl každý zahrát komu se zamlouvá tato tématiky a možnosti hry.

Oxenfree je zajímavý kousek od bývalých tvůrců z Telltale studia.

Jejich zkušenosti a styl se odráží i na samostatné hře. Jdou zde sice cestou minimalistické grafiky, ale nebojí se na hráče hrnout spoustu dialogů a rozhodnutí, jak se hlavní hrdinka Alex bude formovat a jak celý její výlet s kamarády na ostrov, který má svou temnou minulost dopadne už záleží jen na hráči.

A zde ty rozdíly jsou vidět. Vztahy mezi lidmi můžou dopadnou dobře ale taky není problém si vytvořit mrchu kterou budou všichni nesnášet a přilít olej do ohně kdy se skupina pak rozpadne. Tady jsou rozhovory a vztahy stavebním kamenem hry, kdy ostrov a paranormální jevy na něm pak dotváří výsledné dílo.

K atmosféře přispívá i solidní soundtrack, ale hlavně výborný dabing postav. Hráč pak nemá problém se sžít s hlavní hrdinkou a sledovat děj a časté rozhovory které jsou dobře napsané, je tedy fakt že působí mnohem víc dospěleji než by člověk od party středoškoláků čekal. Což je ale ve finále plus. Navíc ne vždy je potřeba odpovídat, i když je nabídka tři možných odpovědí k dispozici, a i tak se zkrátka vyplatí při některých situacích mlčet a nechat plynout rozhovor dalších.

Co mi trochu vadilo je menší rozloha oblastí a v pozdějších fázích potřeba se tam znovu vracet. Možná i to hraní s rádiem bych trochu ubral, ale je to rozhodně zajímavý prvek.

Oxenfree překvapilo, časem se k němu ještě vrátím i díky možnosti new game plus kdy se některé věci odvíjí ještě jinak a nabízí další varianty pro znovu rozehrání. Doufám, že autoři časem vydají zas nějakou další hru, jejich styl má co nabídnout hráčům.

Battlefleet Gothic: Armada na první pohled vypadá jak strategie z vesmíru, kde hráč bude posílat desítky lodí proti nepřátelům a zajistí si vítězství počtem lodí kdy protivníka udolá. Jenže zdání klame, hra má úplně jiný systém, svá pravidla a krutý svět Warhammeru 40 000.

V kampani se ujímáme role kapitána, který se v rámci nepřátelské invaze do imperiálního sektoru Gothic postupně propracuje na pozici admirála, kde bude vést svoje bojové uskupení lodí a starat se, aby ochránil co nejvíc planet a odrazil hrozící zkázu.

Taktická mapa, která ukazuje několik planetárních soustav a místa kde jsou právě útoky, kde je potřeba zasáhnout. Za jeden tah, má hráč však omezený počet nasazení lodí, tudíž nikdy nelze uhasit všechny požáry, a je nutno vybírat kde situace nejhorší, na kterého nepřítele se zrovna soustředit a snížit jeho vojenskou sílu a aktivitu v oblasti. Ať už se jedná o jednotky zrádců, Orků, Eldarů či Chaosu vždy je potřeba sledovat ukazatel, který určuje jejich vliv v oblasti, čím větší tím více dalších útoků přijde v příštích tazích.

Souboje flotil které jsou hlavní náplní hry, mají spíše blíže k taktickým postupům než běžné vybrání jednotky a poslání na nepřítele. Ve většině bojů hráč stojí proti menší přesile, je proto potřeba vzít v potaz oblast výhody mapy a nástrahy. Využít mlhoviny pro skrytí lodě, případně v manévrovat nepřítele do pole asteroidů či minového uskupení.

Je zde několik typů lodí, od malých podpůrných korvet, přes lehké křižníky, fregaty až po mocné a pomalé bitevní lodě. Každá kategorie lodí navíc nabízí několik variant lodí, které mají jiné typy zbraní a schopností. Každá loď má kapitána která získává zkušenosti z bojů, které se pak rozdělují do příslušných kategorií pro posádku, vlastnosti lodi a schopnosti.

Boje jsou ze začátku těžší, než se hráč naučí správně využívat manévrování lodě, kdy odpálit torpéda aby dosáhla cíle, kdy využít zrychlení lodě a odhalit tím svoji pozici nepříteli atd... Jakmile si tím člověk projde, najde zadostiučinění a radost z ničení cizích flotil, a získávání dostatek prostředků pro rozvoj a nakupování nových schopností a vylepšení pro své stávají a nové lodě.

Autoři navíc vystihli atmosféru světa Warhammeru 40K parádně, ať už přes zvolenou stylizaci lodí, dabing a hudbu a doprovodné animace mezi událostmi. Navíc je i kampaň solidně dlouhá, a pokud se člověk snaží bitvy vyhrávat zabere to i více času. Zde není postup podmíněný, že se každá mise musí povést, ale konec pak může přijít asi mnohem dřív, čím více hráč sektorů ztratí. Navíc dojde i na nějaké to rozhodnutí, a události které se odvíjejí jinak pokud uspějete či se zrovna akce nepovede.

Za mě je Battlefleet Gothic: Armada opravdu příjemným překvapením, a doufám že ji i v budoucnu rozšíří nějaký kampaňový dodatek, místo aktuálních nových ras do multiplayeru.

They Breathe hříčka o žábě, která musí chytat vzduch v bublinách pomáhat dalším žábám se dostat ke vzduchu, aby se zachránili a vyhýbat se nepřátelům kterým ublíží jenom kyslíkové bubliny.

Cesta na dno naštěstí není nijak dlouhá, hra může trvat i něco přes půl hodiny pokud se nebudete moc snažit zachraňovat ostatní žáby. Nepřátelé kteří vypadají jako soby, jsou ve skutečnosti nějaké podivné medúzy které mají na sobě přilepené mrtvé žáby a bez nich se pochybují i trochu jinak, a když chytí nebohou živou a pohltí jí jsou pak agresivnější.

Na tento kus jsem narazil v rámci hledání krátkých her, ale jinak bych to nedoporučoval hrát natož kupovat. Je to jak nějaká flashovka, kterých budou stovky a zábavnějších.

U ABZU je na každém, aby si položil otázku, co vlastně od této "hry" očekává. Jelikož hratelností prvky jsou zde omezeny na minimum.

Hráč tedy prozkoumává mořský život a sleduje ho, jeho interakce je hledání míst k pozorování oblasti, nalezení sběratelských mušlí skrytých v oblasti a hnízdo které pustí do oblasti nové druhy ryb. Lze si tu i hrát s rybami, kde se ti velké dají chytit a ovládat rychlost a směr jejich plavby. Občas se najde místo kde hrdina něco zvedne nebo otočí ale je jich minimum.

ABZU má tedy své nejsilnější stránky v grafickém zpracování mořského života podpořenou výbornou hudbou od Austina Wintoryho. Jde tu spíše o relaxační zážitek, kdy nemá cenu spěchat někam dál a prohlédnout si co nejvíce z daných oblastí. Tento styl, ale nebude asi pro každého.

Mě se toto zpracování líbilo a výlet do podmořského světa si určitě někdy v budoucnu zopakuji, protože ABZU není nijak dlouho záležitostí. Zážitek to je určitě hodný zapamatování, pro všechny kdo mají tento typ rádi.

Tak zhodnocení celé série. Když přišli Telltale s tím že chtějí dělat epizodického Batmana, tak jsem si říkal co z toho ve finále bude. Po dohrání této první série si říkám, že to celkem zvládli v rámci svých sérii obstojně. Přesto se nemůžu zbavit pocitu, kdy ten potenciál nevyužil ještě lépe než mohli.

První epizoda která je i nyní k dispozice k zahrání zdarma, je nejvíc roztahaná, má pomalý rozjezd, do toho míchá politikaření a představování věcích budoucí. Další epizody už nabírají větší tempo a příběh se zajímavě rozjíždí, kdy v rámci universa Batmana přichází se svým vlastním příběhem a k tomu šikovně využívá známe postavy.

Trochu mě ale štve, že možnosti kdy by člověk věc vyřešil jako Batman nebo zareagoval na situaci jinak, tu zkrátka nemá tu volbu jak by to chtěl udělat, a musí prostě sledovat jak se hrdina nemůže dostat k lepšímu výsledku, aby byl hozen do dalších problémů. Zde je to asi cítit ze všech Telltalovek nejvíce, kdy si člověk říká, že tohle rozhodnutí autoři stejně nedokáží více využít než v daný moment. V další části hry už přijde něco co to smaže či přebije, aby to skončilo jen ve finálním zhodnocení tabulky statistky jak se hráč rozhodl. A to je špatně.

Je to zkrátka odpočinková záležitost, kdy to jede podle daných kolejnic a vy sledujete jak se to mírně natočí buď doprava nebo doleva podle rozhodnutí. Jen chybí ten pocit, že ty rozhodnutí něco víc změní. Na jeden výlet do Gothamu zabaví, ale chce to už změnu v těch rozhodnutí a volbách.

Quantum Break zažil náročný vývoj, kdy jeho cesta za vydáním nebyla snadná. Nejdřív byl pouze představen jako exkluzivita pro Xbox, později se pár měsíců před vydáním hry objevila zpráva že vyjde i na Windows 10 ale pouze Microsoft Storu. Zde ale nesplnil prodejní očekávání, tak se i po 5 měsících objevil na Steamu a vyšla jeho krabicová verze ve sběratelském vydání a rovnou o 800 Kč levnější než byla původní cena Storu. A stojí za to věnovat této hře své peníze a čas?

Dle mého názoru ano, Remedy jako studio mám rád od dob Maxe Payna i jejich Alan Wake mě bavil, tak jsem se zvědavě pustil do hrátek s časem a sledoval co zde připravili.

Příběh představí spoustu postav některé i docela známé z jiných seriálů či filmů, a rozjede zde drama o tom co může způsobit nestabilní časoprostor a jaké jsou rizika cestování v čase. Navíc je to i proloženo natočeným hraným seriálem který není úplně špatný a doplňuje události ve hře. Angažovanost herců a jejich převedení do hry se povedlo. Některé věci zprvu nedávají smysl, ale postupem hraní do sebe věci začnou zapadat.

Hratelnost a přestřelky jsou zábavné, je fajn využívat schopnosti jako časový skok, vytvoření štítu proti střelám nebo vytvořit bublinu kde se čas na okamžik zastaví. Některé nepřátele nelze ani bez využití těchto schopností porazit, jelikož hlavní hrdina Jack moc dlouho nevydrží proti střelbě protivníků. Je tu sice možnost krýt se za překážkami či zdmi, ale tento cover systém není nejlépe udělaný, navíc autoři po Vás schválně chtějí abyste se co nejvíc pohybovali a bojovali schopnostmi a zbraněmi. Krytí nevydrží dlouho, protože na jednom místě za chvíli přiletí granát nebo se k hrdinovi přiblíží všichni nepřátelé a zlikvidují ho. Herní AI postupuje docela agresivně a jde po hráči organizovaně, žádné vyčkávání co hráč vymyslí.

Jsou tu i pasáže kde se nestřílí, jde tu o procházení oblastí, rozhovory s postavami a odkrývání dalších informací v příběhu či řešení hádanek s časoprostorovými posuny. Chápu, že jsou zde aby se zvolnilo tempo a nebylo to stále o přestřelkách, přesto mi tyto pasáže sedli o něco méně a spíše vyhlížel ty akčnější.

Pár výtek mám ale ke grafice, která je prohnaná nějakým filtrem kdy to působí rozmazaněji než je zdrávo. V některých oblastech dojde i ke zbytečným propadům FPS. Na to jak je hra celkem hardwarově náročná by mohla vypadat lépe a v některých částech běhat svižněji, což jsem se dočetl že je to nemalý problém s tou optimalizací.

Hra mě bavila, jen si myslím že mohla být ještě lepší kdyby se na ní více zapracovalo a vyladili se některé problémy. Herní doba i se seriálem mi zabrala něco přes 10 hodin což je slušné, navíc jsou i zde možnosti volby v příběhu kdy v dalším hraní lze vybrat druhou variantu kudy se dění bude ubírat. Doufám že Remedy příště přinesou ještě lepší hru, ale Quantum Break jim reputaci nekazí.

Kingdom Rush opět dokazuje, jak jednoduchý nápad tower defense hry lze provést ve slušnou návykovku, která vydrží mnoho hodin než hráč projde vše co nabízí.

K dispozici jsou čtyři druhy věží, ale ty se po vylepšení jenže větví do různých variant, které mají různé vlastnosti a rozdílné statistiky a schopnosti. Vždy je potřeba trochu experimentovat a zkoušet jaká správná kombinace věží se bude hodit. Záleží taky na druhu nepřátel v určité úrovni, někteří mají i imunity proti některým útokům, na létající potvory zas nestřílí některý typ věží apod...

Příjemná kampaň která ze začátku ukáže jednoduchý koncept a jak hrát, aby později předvedla solidní výzvy, kdy má hráč už za úkol udržet tři možné cesty a valí se protivníci z několika stran, plus se v průběhu mise může objevit najednou nová cesta, kde není zrovna obrana. Zvlášť po dohrání základní kampaně se otevřou nové mise, které jsou ještě těžší a s novými potvorami.

Věže sice drží hlavní tíhu bitvy, ale jsou tu i další faktory které mohou přiklonit misky vah na Vaši stranu. Tím prvním je hrdina, lze si vybrat z mnoha odlišných postav kdy každá bojuje trochu jinak, má jiné schopnosti, ale hlavně se liší rychlostí, silou a útokem buď z dálky nebo na blízko. V některých misí je volba hrdiny klíčová, aby dokázal zastavit nepřátele a rychle zasahovat tam, kde ještě není obrana vybudována.

Druhá podpora jsou dvě schopnosti, a to déšť meteoritů a přivolání dočasně dvou vojáků kteří na krátký moment dokáží zadržet nepřítele. Tyto dvě schopnosti lze navíc i vylepšovat, zlepšit sílu a oblast pádů meteoritů, stejně tak výdrž a zbraně vojáků. Vylepšování je i u věží za získané hvězdy po splnění misí, kdy se snižuje jejich cena, zvyšuje dosah a síla atd...

Na tak zdánlivě malou hru toho Kingdom Rush nabízí hodně, a pro fandy tower defense her je jak stvořený.

Dead Effect 2 pokračuje v tradici prvního dílu, a přináší opět masakr zombíků na chladné vesmírné lodi, tentokrát ale s několika zajímavými novinkami a změnami.

Zde se objevuje možnost projít kampaň v coopu, kdy si hráče můžou vybrat ze tří postav, jedna nová dvě z původní hry. Další změnou prošli i zbraně, kromě přidání nových kousků, se nyní zvyšuje jejich level a lze do nich vkládat vylepšení které poskytují bonusy. Levely má i hrdinova postava i nepřátelé. Tudíž nelze hru projít s jednou oblíbenou zbraní, protože dosáhne jen určité úrovně a na vyšší už je neúčinná a dává nízké poškození. Lze tu najít i různé kategorie kdy jsou zbraně speciální či mýtické a mají lepší statistiky.

Když je řeč o statistikách, tak se nám tu objevuje mnohem více speciálních schopností a vlastností kterými může disponovat hrdina, aby unesl více munice, výbušnin, rychleji manipuloval se zbraněmi atd... Jsou tu i speciální vlastnosti jako využití energetického štítu, přitažení nepřítele, energetická vlna a mnoho dalšího. Jsou tu i nově augmentace těla, kdy lze najít či koupit vylepšení pro každou část od hlavy, trupu až ke všem končetinám. Hráč získává i různé brnění, kdy za komplet sady jsou bonusy.

K novým misím a příběhu, přibyly samozřejmě i nepřátelé. K zástupu zombíků se přidali nové nebezpečné varianty a mutanti kteří rozšiřují chásku z minula. Novou kategorií jsou vojenské jednotky které mají převážně zbraně na dálku, podporu dronů ale i speciální jednotky pro boj z blízka.

Jinak je to stále stejná zábava a odreagovačka jako tomu bylo minule. Jen je nyní větší, propracovanější a nabízí více obsahu. Kromě solidně dlouhé kampaně, jsou i mise o přežítí, biohazard a mise které mají i nějaké cíle a úkoly oproti přežití vln zombíků. Za sníženou cenu jasná koupě!

Hard Reset Redux je návratem ke starším časům hlavně, díky sbírání lékárniček a občasného hledání tajných cest, jak získat vylepšení pro zbraně. Hned první věc co hráče oslní je cyberpunkové prostředí plné neonových reklam a pochmurné budoucnosti, kdy se lidstvo dostalo na práh vyhynutí, díky strojům které vytvořili a ty se snaží lidstvo zničit.

To je tak asi vše co je potřeba znát k příběhu, zde slouží jen k odůvodnění proč hlavní hrdina ničí stovky různých robotů. Je jich několik typů, čekal bych jich ale více druhů přeci jen jsou hlavní náplní hry.

Zbraně jsou dvě na bázi střeliva a elektřiny, plus katana na blízko. Nalezené vylepšení pak pro obě varianty odemyká různé varianty od brokovnice, RPG, railgun, granátomet, miny apod... Vylepšení lze taky použít pro vybavení hrdiny že získá více nábojů, životů, štítů atd...

Důležité je, že je to zábava ničit vlny agresivních robotů, k tomu využívat i prostředí plné výbušnin a elektřiny. Ale je potřeba si to rozumně dávkovat, jinak se hratelnost přejí. Je to dobrá odreagovačka, ale nic jiného zde nenajdete než jen střílení a hledání vylepšení pro zbraně.

Chybí zde ještě nějaký větší přesah a mohla to být vynikající záležitost s neotřelou atmosférou a prostředím. Takhle je to slušná střílečka, která docela rychle skončí, ale zábavu nabídne solidní. Čekal jsem že to bude horší, ale Hard Reset překvapil v dobrém slova smyslu.