Drákula od Dontnodů? Ne, to určitě ne. Spíše takový pre-Morbius, mluvím samozřejmě o filmové verzi Jareda Leta, nikoliv komiksovou předlohu. Vampyr je naštěstí několikanásobně kvalitnější.

Herní výzva 2022 - 9. Vzkaz ze záhrobí Hardcore  
Odůvodnění: Ve hře se hraje za upíra.

Londýn roku 1918, probouzíte se na hromádce mrtvol, cítíte se zvláštně a netrvá dlouho, než se napijete z první oběti. Stali jste se upírem. Po menším úvodu, se konečně hlavní postava dostává do děje. Po Londýně se rozmohla epidemie španělské chřipky. "Kdo je mým stvořitelem? Co způsobilo epidemii a jak jí zastavíme?" To jsou základní otázky, na které musí Dr. Jonathan Reid najít odpovědi. Má na to jenom celou hru.

Základ příběhu jsem tedy shrnul, více než o něm, se ale chci rozepsat o jeho mechanikách. Jako upír, musí Reid pít krev, to je jasné. Je ale pouze na hráči, zdali se bude ukájet, a hlavně kdo se stane jeho obětí. Jedna z nejoriginálnějších mechanik, co jsem ve hrách zažil. Veškeré lidské postavy, se kterými lze navázat kontakt, mají přidělené zkušenostní body (na základě kvality své krve), které Jonathan získá, pokud se hráč rozhodne danou postavu vysát. Body se dají ještě navýšit, dozvídáním se nových informací o postavě. Dozvědět se nové informace lze za pomocí rozhovorů, rozhovorů s ostatními postavami, nebo nalezení nějakých dokumentů, válejících se všude možně po světě. Kolikrát se mi stalo, že jsem se nové informace o postavě dozvěděl až klidně o několik hodin dále, až na druhém kraji města, záleží totiž na tom, jak moc jsou vedlejší questy mezi sebou propojené.

Každá postava má ale omezený maximální počet bodů a nelze je tedy "nadojit" až do nekonečna. Některé mají menší počet, a takové ty "důležitější" mají vyšší počet bodů. Nelze navíc svévolně od začátku zabíjet kohokoliv. Ve hře existuje omezující ukazatel úrovně "hypnotizace", který se u Jonathana postupně příběhem navyšuje, a až bude jeho úroveň vyšší nebo rovná úrovni NPC postavy, tak teprve pak lze postavu vysát.

Osobně jsem moc postav nezabíjel, když už jsem se ale pro nějakou rozhodnul, vedl jsem s ní konverzaci, abych se následně dozvěděl, že je třeba válečný veterán, samoživitel rodiny nebo že je takovou hromádkou neštěstí či nabitý pozitivnější energií a ideály na světlou budoucnost. Rázem se moje nekalé úmysly ztížili a najednou mi bylo blbé tu postavu zabíjet. Takových morálních dilemat je ve hře spousty a jsem za to vděčný, bylo to aspoň o to více zajímavější.

Postavy byli poměrně dobře napsané, některé mě dokonce tak zaujali, že jsem pro ně splnil i ten vedlejší úkol, nad některými jsem ale naopak mávnul rukou a vůbec si jich nevšímal. Jejich smrt má následně vliv na budoucí dění, což není nic, co by bylo od Dontnodu netypické a funguje to adekvátně. Nezkoumal jsem do jaké míry, ale jednou se mi na základě špatné volby povedlo nechat vymřít jeden celý distrikt města, což bylo zajímavé, ale ochudilo mě to o spousty potenciální krve.

Hrál jsem na základní obtížnosti a hra postupně začíná na hráče tlačit, aby se vylepšoval, protože souboje s nepřáteli začínají být těžší a náročnější. Když se hráč dostatečně vylepší, tak už nepředstavují takový problém. Nezáleží ale pouze na zlepšeném zdraví nebo výdrži, musí se také používat dostatečně kvalitní zbraně. Mluvím hlavně o ručních zbraních, střelné tu taky ale jsou, využíval jsem je však minimálně. Soubojový systém je poměrně toporný ale bavil mě, když byl správně dávkovaný. Obecně, když bylo až moc rozhovorů, tak jsem je po chvíli přestával vnímat, když bylo moc soubojů za sebou, přestávali mě bavit a spíše byli otravné. Fungují na principu útoku a úhybu, s tím, že každý pohyb spotřebovává výdrž, která se musí zase nabít. Nepřátel zde zase tolik typů není, ale nevadí to, stejně jsem značnou část náhodných střetů ignoroval a svištěl rychle pryč. Souboje s bossy se mi v rámci příběhu líbili, ale designově oslnivé nebyli. Když byli navíc o více levelů výše než já, bylo to na několik pokusů, ale nebylo to nepřekonatelné.

Město jako takové, je vizuálně hezké, a to nejsem velký fanoušek staré Anglie (např. Viktoriánské). Design města už tak oslnivý není. Když jsem v klidu prozkoumával okolí a obyvatele, tak to bylo fajn, když jsem ale chtěl rychle proběhnout z bodu A do bodu B, tak to pro mě představovalo spíše přítrž, jelikož hra nemá žádný fast travel. Občas jsem dokázal zabloudit, nebo mě zdržovali nepřátelé za každým rohem.

Hru jsem si jednou rozehrál už dříve tenhle rok, na PS4. Po hodině hraní jsem to musel vypnout, protože optimalizace byla zde tristní. Naštěstí mám hru i na PC přes Epic Games Store a tak jsem to rozehrál pěkně na PC. Ani zde se nejedná o nejlépe optimalizovanou hru, ale je to dostačující.

Vadu na kráse lze taky najít v různých malých designérských detailech, kdy třeba výběr nepovinných dialogů následně nenavazuje na ty hlavní rozvětvené dialogy. V titulkách se často píše něco jiného, než v dabingu, byť se jedná většinou o jedno slovíčko. Dále když se Jonathan baví s neznámou postavou, ale v titulkách už je její jméno, aniž by ho ta postava zmínila. Nebo když se aktivuje souboj, ale vy nechcete bojovat a spíše utéct, ovšem v cestě stojí zavřené dveře nebo brána, tak se jednoduše neotevře, dokud se neztratíte nebo nedokončíte souboj, což je i ve více hrách, ale stejně mi to vadilo, tak se o tom musím zmínit. Co mě ještě moc neuspokojilo byl konec hry, který jsem si nejspíš způsobil sám svým jednáním.

Ve hře jsem strávil něco přes 26 hodin a hru bych určitě doporučil ostatním. Není to perfektní, ale nabízí to vcelku zajímavý Lore, chytlavý příběh a zábavné mechaniky pro výběr oběti. Toporný soubojový systém se dá přežít, místy horší animace postav taky a další detaily. Nejedná se konec konců o velkorozpočtovou hru. Navíc moc kvalitních her s upíry taky není tolik. Nedokážu se rozhodnout jestli 75 nebo 80 %, tak prozatím jdu s nižší variantou.

Události, které hra popisuje, byli vskutku kruté pro naši vlast a nemělo by se na ně zapomenout. Díky této hře, si je může kdokoliv znovu připomenout, nebo se o nich něco nového přiučit.

Herní výzva 2022 - 1. Novinky z domova Hardcore
Odůvodnění: Hra vyšla v roce 2022 a je od českého studia Charles Games.

Jednoduchý smyšlený příběh krásně dokázal přiblížit, jak mohl vypadat takový tehdejší studentský život. Nepochybně tomu napomohlo svědectví od lidí, kteří tyto události prožili. A na základě hratelnosti, která se skládá z pouhého výběru voleb, se stanou tyto nebo jiné události. Vybírá se vždy ze dvou voleb, a to tažením kartičky doleva nebo doprava. Na kartičkách se nachází pěkné minimalistické obrázky, znázorňující momentální dění, obvykle za použití několika pár barev. Do pozadí celého zážitku hraje poměrně pochmurná hudba. Příběhová struktura se tolik neodvíjí jinačími směry, vždycky se hráč dostane do stejných klíčových momentů a ovlivňuje pouze momentální situaci, která většinou může vést maximálně k jeho zabití nebo přežití.

Hra má i přes svou znovuhratelnost hodně krátkou herní dobu, avšak tomu vůbec nevadí, jde hlavně o informační hodnotu, kterou hra přinese. Kromě příběhu tu je sekce zvaná "Muzeum", kde jsou ve stručnosti popsané klíčové události, související se 17. listopadem. Nechybí ani videa s rozhovory s obětmi těchto událostí. Kolikrát se člověku dělá nevolno, když si to čte nebo poslouchá.

Co se mi už na hře nelíbí je, že když zrovna nevybírám žádnou volbu a pouze pokračuji v příběhu, tak stejně musím přetáhnout kartičku libovolně do jedné ze stran. U těchto neutrálních přechodů bych ocenil nějaké malé tlačítko pro pokračování, aby bylo jasnější že teď žádnou volbu dělat nebudu. Nemluvě o nekonzistentnosti textu, kdy jednou to je "pokračovat", potom "dál" nebo "dále".

Učení dějin nebo čehokoliv podobnou interaktivní formou považuji za něco pozitivního a přínosného, určitě uvítám více podobných her, nejen od Charles Games. Na mobilní zařízení je podobná hratelnost přímo dělaná a jsem rád, že jsem si tuhle hru mohl díky freewarové distribuci vyzkoušet.

Je to pták? Je to letadlo? Je to Superman? Ne, je to Gravity Queen!

Herní výzva 2022 - 10. Vzhůru do oblak 
Odůvodnění: Díky gravitačním schopnostem může hlavní hrdinka létat.

Hra je svoji velikostí očividně dělaná na přenosnou konzoli, ale mě svým stavem vyhovuje i na domácí konzoli, není moc dlouhá, není taky nejkratší, je prostě tak akorát.

Příběh je celkem dost originální, i když jsem si nejednou vzpomněl na svého oblíbence pana Miyazakiho ze studia Ghibli a jeho filmy. Hrajete za sympatickou mladou naivní slečnu, které magická kočka dodává schopnosti manipulace s gravitací. Vše se odehrává v několika propojených městech, vznášející se ve vzduchu, rotující kolem obřího sloupu. Zde je můj popisek nejspíše vágní, ale upřímně, detaily ohledně těchto věcí jsem nejspíš nepochopil, nebo je zapomněl, možná ani nebyli vysvětlené, to už netuším. 

Hra se skládá z několika epizod (myšleno kapitoly), vedlejších misí a výzev, které lze plnit a získávat tak potřebné suroviny pro vylepšení. Jsou tu závodní výzvy a zabití nepřátel na různé způsoby. Je jich tu dost a snaží se být rozmanité, což se celkem daří, ale všechny jsem je neplnil.

Hlavní epizody pěkně odsýpali, značná část z nich se ani neodehrávala v hlavní otevřené lokaci, furt se cestovalo někam jinam, aby to nezačalo nudit a neustále se něco dělo. Zajisté se toho nejvíce odehrávalo v hlavních lokacích, ale tvůrcům se to povedlo krásně dávkovat, že mě ty lokace nestihli omrzet. Kde najdu vadu, tak některé epizody mi přišli moc natahované (na 12. epizodu nezapomenu) a některé moc uspěchané, hlavně těch pár posledních. 

Vedlejší mise působili jako kdyby byli hlavní mise, měli pár dobrých nápadů a úkoly se tolik neopakovali, stejně tak hlavní mise. Neustále se teda muselo bojovat s nepřáteli, což už bylo stereotypní, ale mě to moc nevadilo.

Více než příběh mě táhla hratelnost, kterou mi chvíli trvalo podchytit, ale jakmile se mi to povedlo, tak se to hrálo jedna báseň. Gravitační schopnosti, zejména létání působilo bombasticky, místy jsem si připadal jako Superman. Obecně jsou mechaniky změn gravitačního působení do libovolného směru využity kreativním způsobem, že jsem si je nemohl nezamilovat. Kazí to bohužel místy chaotická kamera, kdy jsem měl problém se zorientovat, kde je nahoru a dolů. Navigovat se v tomto případě lze podle dlouhých blond vlasů hlavní hrdinky, jejichž fyzika není ovlivněna schopnostmi, a tak vždy vysí dolů správným směrem.

Soubojový systém už tak oslniví není, zakládá si na principu úder a úhyb, kromě toho tu jsou i speciální údery, využívající gravitační schopnosti. Není to moc komplexní, spíše takové primitivnější, ale stejně mě to bavilo, takže si nemohu stěžovat. Napomáhá tomu taky různorodost nepřátel.

Po celém světě jsou navíc rozesety vzácné drahokamy, díky kterým si lze vylepšovat schopnosti jako je rychlost létání, síla úderů, nebo delší trvání gravitačních změn, které se po vyprchání musí znovu dobít. Po nějakém tom vylepšení se ze hry pomalu vytrácí taková ta výzva, a pokud je hráč šikovný, tak hlavní bossové už nepředstavují takový problém a celkem rychle jdou porazit.

Nejsem fanoušek cell shadové grafiky a z počátku mi vadili jednotné barvy oblak, po chvíli jsem si ale zvykl. Komiksové cutscény byli fajn, ale z nějakého důvodu mě moc nebavili dialogy ve hře, hlavně takové ty s nulovou příběhovou hodnotou, sloužící pouze pro vykreslení postav. Hudba mi připomínala takovou klasickou fantasy hudbu typickou pro japonské hry, například Zeldu. Poslouchalo se to pěkně, ale bohužel nic moc zapamatovatelného. Z techického hlediska jsem spokojený, nevšiml jsem si žádných propadů fps.

Je škoda že Sony zařízlo kapesní konzole, podobnou hru bych na něčem přenosném uvítal, originální Vitu jsem bohužel nikdy nevlastnil. Každopádně, hru bych se neváhal doporučit úplně každému, koho zajímají originální hry, klidně i lidem, kteří nemusí japonské hry, protože ta hratelnost je fakt parádní a stojí za to. Už se těším na pokračování.

Čím více jsem se prodíral úrovněmi hlouběji, tím více jsem nervy upadal do temnoty, hlavně když to byl můj pátý, desátý, dvacátý, třicátý a další pokus. Souhlasím tedy zde se Zoltanem, že hru je třeba s rozumem dávkovat.

Herní výzva 2022 - 2. Cesta do středu země Hardcore  
Odůvodnění: Celá hra se odehrává pod povrchem země.

Dříve bylo hodně 2D skákaček těžkých nebo řekněme neodpouštějících, Spelunky k tomu všemu ještě přidává, že se jedná o rogue-like hru. I přes její náročnost se hraje a působí výborně a chytlavě.

Příběhem není Spelunky nějak komplikovaný, jednoduše se jako lovec pokladů prodíráte jeskyní furt dolů a dolů. Na cestě za pokladem máte k dispozici výbušniny, lano, bič a sami sebe. Kromě jeskyně vystřídáte i jinačí biomy, jako džungli nebo ledové jeskyně, které se stále nachází pod povrchem země a které by zde neměli existovat, ale jeskyně, do které jste vstoupili není obyčejná, ale kouzelná, a která si nechce nechat vzít svůj poklad. Skoro mi ty změny biomů připomínají Cestu do středu země, což je dvakrát tak vtipné, že jsem si jí zrovna zvolil do druhé kategorie herní výzvy.

Úrovně jsou pokaždé náhodně vygenerované, aby si hráč mohl vždycky poradit jinak. Jakmile se hráč naučí pravidla hry, není tolik obtížné je živ a zdráv projít. Je tu však přítomno občasné hození klacku pod nohy, kdy se úroveň vygeneruje fakt nepřívětivě ke klidnému projetí. Může se to projevit náročnějším level designem, kdy je potřeba využít více bomb nebo provazů, a když už žádné nemáte, může to být konec. Jindy je zase až moc nepřátel pohromadě nebo jsou šikovně umístěni, aby vám pěkně zatopili ve výpravě.

Opět musím souhlasit se Zoltanem, že většina neúspěchů plyne z hráčovi neopatrnosti. S výše napsanými strastmi si lze tedy poradit a záleží hlavně na hráčově trpělivosti a skvělém plánování, nemluvě o potřebném skillu. Úrovně jsou navíc naštěstí vždy generované stylem, aby je šlo projít, takže z hlediska hry problém není.

Ke snadnějšímu průchodu dopomáhají různé položky, které si lze nakoupit u obchodníka nebo je získat ze všude přítomných krabic. Například rukavice pro lezení po zdech nebo plášť, pro plachtění z vysokých výšek. Hra navíc nabízí doplnění si životů, v každé úrovni se nachází dáma v nesnázích, když jí přivedete na konec úrovně, dostanete život navíc. V nastavení hry si lze nastavit i alternativní vzhled pro dámu, například to může být pán, pejsek a další.

Každý biom má 4 úrovně, na konci každého biomu potkáte horníka, který vám za darování určitých předmětů (včetně vašich bomb a lan) nabídne vybudování zkratky, abyste nemuseli začínat celou hru od znova. Ostatně, pointou hry je jí natolik ovládnout, aby se dala dohrát celá od začátku do konce na jeden zátah, za co nejrychlejší čas a nejvyšší skóre. Ale zároveň stačí, aby hráč hru vůbec dohrál, i za použití zkratek, důležité je aby naskočili závěrečné titulky. Dodnes se snažím hru dohrát na jeden zátah, ale zatím se mi nedaří. Jednou jsem to málem zvládl, ale finální boss mě nakonec rozdupal.

Hře také sluší velký sortiment nepřátel, pro každý biom jejich specifický výběr, někteří se ale vyskytují ve více biomech. K některým jsem si poctivě dokázal vypěstovat nenávist (ironicky...netopýři mi zde nehorázně pili krev).

Hudební podkres je převážně v poklidnějším tónu, ale když jde do tuhého, tak se přepne do akčnějšího režimu. Vizuálně se na hru pěkně dívá, jsem rád že se nejedná o pixel art, jako originální verze, i když mám pixel art velice rád, nemusí být všude (myslím jako u podobných her).

Spelunky je další hrou, po které jsem pokukoval a díky herní výzvě jsem se k ní nakonec dokopal. Příští rok si snad dám pokračování. Fanouškům žánru doporučuji.

Amanita Design se mi po celé roky vyhýbala, až konečně tenhle rok jsem si ke studiu našel cestu. Creaks je teprve moji druhou hrou od nich a rozhodně nebude poslední.

Herní výzva 2022 – 1. Novinky z domova 
Odůvodnění: Hra vyšla v roce 2020 a je od českého studia Amanita Design.

Na Creaks je strašně krásné, jak je ve všem jednoduchá. Příběhem, hratelností, konceptem, ovládáním. 
Mladý jedinec ve svém pokoji nalezl průchod do jiného světa, který se rozhodl objevit. Příběh není vyprávěný dialogy, pouze předpřipravenými animacemi postav, které fungují jako cutscény. Dialogy zde jsou ve formě hulákání a šušlání, místy jsem ale dokázal zaslechnout jedno nebo dvě české slova.

Hratelností se jedná o logickou hádankovou adventuru, s jednoduchým ovládáním. Chodí se sem, chodí se tam, rozsvěcují se lampy, posouvá se nábytek, chytře se manipuluje s nepřítelem (nelze útočit) a po vyřešení hádanky se může jít dál. Cestou se mohou nalézat obrazy jako sběratelské předměty, některé skrývají menší minihru, která je každá vždy něčím výjimečná a odlišná od ostatních. Všechny lokace krásně propojuje pečlivě vytvořený podzemní svět.

Celkový koncept hry je tedy skutečně jednoduchý a nádherně taky funguje. Všechno navíc podtrhuje výborná stylizace, pro kterou je Amanita velice známá a jedinečná, co jsem koukal. V doprovodu se zajímavou hudbou.

I obrazy bez minihry se dokážou hýbat, respektive některé objekty na obraze dokážou dělat snadné pohyby do stran a zase zpět. Těch objektů je ale skutečné minimum, byl bych raději, kdyby jich bylo daleko více nebo rovnou celý obraz. Pokud to má nějaký důvod, proč tomu tak je, budiž. Je také škodou, že ve hře není větší sortiment nepřátel, to se ale pojí s délkou hry, která je tak akorát, muselo by se vymyslet více hádanek pro nové nepřátele a natáhnout tak herní doba. Nepřátelé mají ale skvělý design, ostatně jako všechny postavy ve hře. Hádanky zde byli velice kreativní, některé byli snadnější, u některých jsem se zaseknul a přicházela zoufalost, ale naštěstí jsem si vždy poradil.

Doufám, že někdy Amanita udělá znovu podobně laděnou hru, velice jsem si jí užil. Doporučuji všem, kteří můžou logické puzzle hříčky.

Vzpomínám si, jak jsem tuhle hru propařil skrz na skrz, když jsem byl ještě děcko, před asi 14 lety. Ke hře jsem přišel díky bratrancům, kteří mi zároveň ukázali jak nastavit cheaty, konkrétně na nesmrtelnost, vlastnění všech zbraní a nekonečnou munici, protože bez nich jsem se nemohl dostat ani přes úvodní část v baru, myslím že tehdy v mém věku to nedokázal skoro nikdo. Před pár lety jsem si hru koupil ve slevě na Steamu, a teď se k tomu konečně dostal, znovu huráá do dětství. Tentokrát s více střízlivým pohledem, a pěkně poctivě bez použití cheatů.

Jedná se o dosti lineární střílečku, ve které jde hlavně o tu střelbu. Příběh je zde vymyšlený poměrně slušně, když jsem byl malý, tak jsem ho dost hltal, dnes mě ale už neoslnil. Hratelnost je obyčejná jak to jen jde, postupuje se vpřed a během toho se rozstřílí všechno co se pohne. Střelba je furt zábavná a ukradený bullet-time je v dobře vybraných momentech stylový jako prase (mluvím o kotoulu). Souhlasím s ostatními zde, že AI nepřátel je místy až moc přesná, když na vás střílí, na druhou stranu, je to aspoň více intenzivní. Hudba je skutečně zvláštní, takové divné techno, které se ne vždy hodí do dané scény, ale aspoň je hra zase něčím jedinečná (ikdyž je diskutabilní, jestli v dobrém či ve zlém). Bossové tu taky jsou, na konci každé kapitoly a mohli být kreativněji řešeny, ale v rámci možností to ujde.

Český dabing ve starších hrách je vždycky něco, o hlášky tu není nouze, jsou jak vytažené z nějakého brakového akčňáku. Herci byli ale parádní, nejvíce mě potěšil Miroslav Hanuš.

Co mě už nepotěšilo, byla až moc velká prázdnota v úrovních, bylo tu spousty místnůstek, které nevedly dopředu dějem a ve kterých nic nebylo, ani lékárničky či zbraně. Vím že některé hry jsou s tím otravné, ale nějaké obyčejné collectibles by hře neuškodili, ať už by to bylo cokoli, nějaký malý bonus do hry. Také herní logika střelby, kdy lze střílet do nepřátel i přes překážky/objekty v cestě, když na ně namířím zaměřovačem. Nebo animace přebíjení, konkrétně u dvouhlavňové brokovnice na 2 náboje, kdy Victor přebíjí asi 8 nábojů, stejně jako u útočné brokovnice. A v poslední řadě taky nadužívání stejných skinů, kdy v jedné cutscéně Victor chce po týpkovi telefon, aby si zavolal, týpka potom sejmou nepřátelé a o chvíli později toho týpka vidím jako jednoho z nepřátel. Tohle si mohli odpustit a ten skin více nevyužít. Naštěstí je hra furt povedená i přes neduhy.

Přes své stáří (jak moje tak hry), mě hra opět bavila. Už to nebylo úplně ono, jelikož jsem mezitím stihnul dohrát desítky jinačích her a celkový design her se také za ty roky posunul. Furt se ale jedná o příjemné zavítání do minulosti, které by si zasloužilo lepší péči, protože na některých modernějších sestavách je problém hru rozjet, já sám jsem jí rozjel na jinačím notebooku než na svém standardním. Nemluvě o tom, že se ve hře také špatně vykreslují stíny.

Jak vidím, tak hra zde nemá žádný komentář, tak já alespoň něco malého napíšu, ať tu není takové prázdno, hra si to zaslouží. Prvně musím zmínit, jak je v mém herním kroužku přátel, docela vtipné a zároveň kontroverzní, že zrovna já hraji podobnou hru, když trpím ofidiofobií (strach z hadů). Je to však pravdou, nesnáším hady, přesto jsem se do téhle hry zakoukal. Největší zásluha patří uměleckému ztvárnění, které je „cartoonovské“ a z toho důvodu jsem se hadíka tolik nebál, nebudu však lhát, místy (hlavně z počátku) jsem neměl moc příjemný pocit, hlavně když se kamera šíleně sama od sebe přiblížila až za zátylek k hadovi, to jsem se nejednou lehce vylekal, ale později už ten pocit čím dál více opadal a já si normálně užíval hry.

Její náplní je sběr magických kamenů a postupné prodírání se lokací, které sází na jedinečné fungování hadů a jejich motoriky. S tím souvisí poměrně citlivé ovládání hada, kdy se místy musejí mačkat více tlačítek zároveň, s čím mívám problémy i u jiných her. Jinými slovy, hra z vás toho hada udělá a vy musíte přemýšlet jako had. Samozřejmě silně přeháním, ale musíte se naučit hada ovládat a na základě jeho fyziky se propracovávat přes menší či velké lokace. Na cestě není sám a doprovází ho jeho kamarád kolibřík, který může hada chytat za ocas a pomoci mu tak v prekérních situacích.

Ve hře se vyskytují 4 odlišné skupiny lokací, zaměřené na zemi, vodu, oheň a vítr. Většina lokací v jedné skupině se od sebe liší pouze designem, jinak vizuálně jsou stejné. V ohnivých lokacích se vyskytuje láva, ve vodních je zase více vody… Zde se mi moc nelíbí, že ačkoliv není design lokací k zahození, tak ve větší míře není nijak extra kreativní. Největší změnu v hratelnosti jsem pocítil až ve větrných lokací, kdy foukající vítr silně stěžoval pohyb a musela se přizpůsobit i hratelnost. Škoda jen že se jedná o závěrečné části hry.

Příběh je natolik primitivní, že tam skoro nemusel ani být, ale krásně propojuje celou hru v jeden celek, tak proč ne. Hudebních skladeb zde není mnoho ale nejsou špatné a dají se poslouchat. Grafika je pěkná ale textury jsou trochu rozmazanější a chvílemi to působí jako hra z PS3 generace, ale zachraňuje to aspoň povedené umělecké ztvárnění.

Hru mohu zajisté doporučit, jedná se o originální kousek, u kterého člověk zase trochu změní myšlení. Ve hře se ani nevyskytuje žádná forma násilí a tak je hra vhodná i pro mladší publikum. A pokud se člověk bojí hadů, hru stejně doporučuji vyzkoušet, protože takový strašpytel jako já to taky zvládnul, samozřejmě to nemusí být případ každého, ale za zkoušku to stojí. Ke hře se jednou znovu vrátím pro platinovou trofej, a budu doufat v nějaké pokračování, které by mohlo být krapet komplexnější, ale zároveň se stejnou duší jako tenhle kousek.

Loop Hero je zajímavý experiment, směsice rogue-like a „obrácené“ tower defence hry s pixelartovou grafikou. Hlavní hrdina pobíhá furt dokola po náhodně vygenerované cestě, zatímco Vy jako hráč, mu házíte klacky pod nohy. Takhle nějak jsem hru popisoval lidem, když jsem jim o ní vyprávěl.

Herní výzva 2022 – 6. Svaz spokojeného hraní 
Odůvodnění: Vývojáři pochází z Ruska.

Příběh hry je velice zajímavý, ale poměrně složitý. Nejjednodušeji ho lze popsat tak, že svět byl zničen a převládá nicota, zatímco hlavní hrdina jako jeden z přeživších, se snaží znovu vybudovat svět a zvrátit konec jeho existence. Odsud to je už složitější a poměrně dost filozofické, ale není to nepochopitelné, jen se to těžko popisuje. Líbí se mi jak je narativ hry propojení se samotnou hratelností. Náhodně generované cesty a veškerá "smrt" neboli porážka hlavního hrdiny je příběhově ošetřená a ve světě hry dává smysl. Obecně, ze hry je cítit, že je velice promyšlená na každém aspektu.

Hratelnost je dost návyková. Důležité je zmínit, že se hraje automaticky, bez hráčova vstupu, hráč pouze hru pozastavuje a naklikává položky a hází hrdinovy klacky pod nohy, a potom hru znovu spouští. Na hrdinově výpravě (což je jeden "run"), za porážení nepřátel, padají kartičky, které se pokládají na hrací plochu, které sebou nesou různá vylepšení nebo nové nepřátele, ze kterých padnou lepší předměty. Za určitého počtu položek na herní ploše, se objeví hlavní boss, kterého je nutné porazit. Nepadají jenom kartičky, padají také různé předměty, které lze nasadit na hrdinu a které se liší v závislosti na danou třídu za kterou se hraje. Meče, štíty, magické náhrdelníky, boty a další, dávají různé statistiky jako je síla poškození, regenerace, obrana a spoustu dalšího a cílem je poskládat takové statistiky, které zaručí poražení bosse. Nutné podotknout, že padání karet a předmětů je nahodilé. Za každou dokončenou cestu (tedy smyčku), se nepřátelé stávají silnějšími a padají z nich také kvalitnější předměty a je na hráči, aby udržel hrdinu stále na živu. Navíc se za každého poraženého nepřítele sbírají XP body, které během jedné výpravy odemykají jednorázové pasivní vylepšení jako jsou větší šance na udělení silnějších útoků, zvýšení regenerace a podobné. Za poražené bosse si hráč může odemknout nová vylepšení.

Velkou výhodou automatického hraní je, že si můžete u hry dělat i jinačí věci, pokud hrajete na PC. Já jsem nemalou část hry strávil tak, že jsem měl hru zmenšenou v okénku na počítači a dělal jsem u toho i jinačí věci, pouze jsem furt nahlížel a naklikával.

Princip hratelnosti je tedy jednoduchý a další kouzlo přichází, když se věci začnou kombinovat a ukáže se krásně, jak jsou mechaniky propojené. Mluvím hlavně o statistikách a kombinacích více karet, kdy umístění 2 konkrétních položek vedle sebe, může jednu z položek proměnit na jinou, která přináší nové bonusy nebo nepřátele do hry. Například umístění položky lesa vedle chrámu s blesky, se les spálí a rázem přidává jinačí statistiku, než kterou běžně poskytuje. A takových kombinací je ve hře spousty.

Na výpravě hrdina sbírá i různé zdroje jako je dřevo, kámen a spoustu dalšího. Za ně si lze postavit nové stavby ve vesnici, která s sebou nesou nová vylepšení nebo kartičky či třídy. Ve vesnici se objevují i další postavy, které s hrdinou mohou vést řeč a předat nejedno moudro. Nalézt lze i speciální předměty, které přidávají různé bonusy do hry jako je větší odolnost proti upírům, o 4 % silnější útoky vůči bossům a další. Tyto vylepšení mohou být permanentní, pokud si je hráč ponechá ve svém balíku.

Ohledně zmíněných tříd...Třídy jsou ve hře tři a to rytíř, žoldák a nekromancer. Každá vyžaduje odlišný přístup od hráče. Rytíř sází spíše na sílu, žoldák získává více předmětů a nekromancer přivolává kostlivce, které za něho bojují a kteří schytávají více ran místo něho, zároveň nemá moc životů, které ostatní třídy mají daleko více a takhle bych mohl popisovat ještě dlouho. Je dost super, když hra nabízí takovéto odlišnosti v hratelnosti. Bohužel, při delším nepřetržitém hraní, se může dostavit stereotyp, ale tohle se musí očekávat od podobné hry.

Každý boss také vyžaduje trochu jinačí taktiku, ne pokaždé funguje ta samá dokola. Na tomhle jsem docela narazil, u předposledního bosse jsem už začal být zoufalý, protože moje oblíbená taktika nefungovala a tak jsem musel vyhledat pomocníka ve formě internetu. Ukázalo se také, že jsem musel grindit, mluvím hlavně o speciálních předmětech s permanentními vylepšeními.

Velice mě uchvátilo, jak si lze hru různě nastavit. Je možné si uměle zrychlit souboje, expedici po cestě nebo změnit barvu ikonky hlavního hrdiny či zvýraznění herní plochy, pro větší přehled, který člověk hodně ocení, v momentě kdy je herní plocha téměř celá zaplněná. Nechybí ani podpora textu pro lidi s dislexií.

Hra se také vyznačuje svou hudbou, kterou jsem vnímal ale skladby jsou poměrně podobné, že jsem je během hraní moc nerozlišoval. Při podrobnějším poslechu celého soundtracku po dohrání hry, musím hudbu pochválit. Jednoduše jsem se během hrání soustředil na svoje přežití (které mi přivodilo nemálo nervů) než na hudbu. Pixelartová grafika je pěkná a minimalistická, ale někdy jsem měl trochu problém u některých položek rozlišit co je co na hrací ploše.

Hru nemohu nic jiného než doporučit, jedná se o velice originální kousek, jen se hráč musí připravit, že v ní těch několik desítek hodin nechá a nevyhne se grindu a pár nervům. Jsem rád že jsem tenhle rok přijal herní výzvu, protože bych se k téhle hře asi jen tak nedostal...a ta hra za to stojí.

Na začátek musím zdůraznit, že nejsem zastáncem moderních WOKE trendů, tak chci poukázat, že jsem celkem zaujatý vůči hře, ale pokusím se zde níže o neutrální konstruktivní kritiku. 

Herní výzva 2022 – 8. Rodina nadevše Hardcore  
Odůvodnění: Ve hře hrajete za dva sourozence.  

Je pochopitelné, že hry začnou zpracovávat transgender téma, koneckonců, je to dost moderní otázka, jde spíše o to, jakým způsobem to budou dělat. Tahle hra to nedělá dobře. Souhlasím zde s ostatními, že to nedělá takovým klasickým vtíravým způsobem (většinou tedy), ale je velikou škodou, že nabízí pouze jednoúčelový pohled na věc a neukazuje i další aspekty, které s tímto stavem často souvisí, jako například přetrvávající deprese či jiné zdravotní problémy. Přesto po dokončení hry na Vás vyskočí text, který vyzývá trans lidi, aby vyhledali pomoc, pokud mají psychické problémy. Ve hře je pouze párkrát zmíněno, že Tyler (hlavní trans postava) docházel na terapii, aby se smířil sám se sebou, což nepovažuji za dostačující argument. Jednoduše řečeno, schválně není ukázána ta temnější stránka trans tématiky.

Hra se místo toho převážně soustředí na sociální dopad nebo společenské mínění na danou problematiku, ve hře je však svět vykreslený moc namyšleně a sluníčkově, takže všichni respektují Tylera. Možná to je dobře, protože kdyby zde byla postava (pokud zde je, já jsem jí nepotkal), která by oponovala, byla by nesmyslně vykreslená jako záporák, protože tvůrci tohle neumí správně pojmout…i když, jedna taková postava se zde nachází …máma hlavních postav, pokud si hráč správně zvolí. Zde tvůrci dokázali, že to neumí dobře zpracovat, protože daná postava je většinu hry vykreslená jako hodně zajímavý a dobrý člověk, ke kterému jsem si dokázal vytvořit i vztah, ale je napsaná stylem, aby ve finále vyzněla jako blázen nebo agresor. Lehce to zachraňuje možnost volby, k jaké pravdě či pohledu, se člověk nakonec přikloní.

Když pominu výše napsané a budu se soustředit na další herní aspekty, tak to není o moc lepší. Příběh mě z počátku poměrně zaujal a byli části, které byli dost zajímavé ale postupným odkrýváním tajemství, jsem zjišťoval, že příběh zase za tolik nestojí, a začínal jsem se více nudit. Takhle se to střídalo, chvíle tajemna mě udržovali v pozoru a popoháněli dopředu, potom přišlo vyuzlení, které mě nedokázalo potěšit, a zase přišla nuda. Nemluvě o tom, že je příběh v pozdějších fázích poměrně předvídatelný. Co mě také nepotěšilo, byla většina konverzačních voleb, které jsem mohl rozhodnout. Přišlo mi, že ve velkém množství případů, jsem se mohl rozhodnout buď být kretén, nebo být trochu menší kretén, nic jiného. Z toho důvodu jsem nedokázal navázat nějaké větší pouto s hlavními postavami, a daleko větší pouto jsem navázal naopak s vedlejšími postavami, které mi přišli v chování, daleko více normální a sympatický. Ale abych byl férový, tak v některých věcech jsem se dokázal ztotožnit jak s Tylerem, tak s Allyson, ale moc toho nebylo.

Co už konečně můžu pochválit, tak je vizuální zpracování…až na pády snímků za sekundu. Grafika je nádherná a dopomáhá k tomu i krásné prostředí Aljašky. Zasazení hry jsem si tedy velice užíval. Samotný námět a mechaniky rozpomíná si, byli určitě zajímavé, bohužel z potenciálu by se daleko vyždímat více. Zpracování pohádek ve spojení s příběhem a hádankami bylo určitě fajn, až na to čtení dlouhého textu, ale nebylo to tolik časté aspoň. Hudbu jsem moc nevnímal, tak o té pomlčím, ale asi to nebylo nic extra, když mě nedokázala zaujmout.

DONTNOD Entertainment (teď už DON’T’NOD) nemám moc v lásce, hlavně za jejich zpracovávání woke tématik ve hrách (Life is Strange 2) nebo epizodické vydávání her, ale mám velice rád první Life is Strange, které jsem si hodně užil a považuji jej, za jednu z nejlepších her, co se týče scénáře, postav a vytváření světa. Tell Me Why naopak u mě nefunguje ať už pojetím zpracovávané tématiky, tak ani moc v ostatních věcech. Více procent nemohu dát.

Kvůli herní výzvě jsem dokázal překonat svůj strach a hru konečně dohrál. Po zdolání takové úvodní sekce, na které jsem se před 3,5 lety ze strachu zaseknul a hru odložil na neurčito, se hra zvládala daleko lépe…bohužel až příliš.

Herní výzva 2022 – 7. Hippokratova přísaha Hardcore  
Odůvodnění: Celá hra se odehrává v léčebném sanatoriu. 

Než jsem si hru znovu rozehrál, přečetl jsem si pár komentářů zde na databázi a nejspíš to byla chyba, protože jsem najednou měl od hry jistá očekávání a věděl na jakých principech (mechanikách) funguje. To mi ubralo jistě kousek zážitku ze hry, po zdolání úvodní sekvence jsem najednou neměl takový hororový efekt, který jsem pociťoval pár let zpátky. Abych neklamal, u hry jsem se bál, to je jasné, jen to nebylo tak šíleně intenzivní jako před lety. Osobní zážitek ze hry je pro mě zklamáním, ale abych zhodnotil také hru samotnou… 

Příběh je zajímavý, psychiatrické léčebny, ve kterých se děje něco nekalého není nijak originální, ale hra to poměrně dobře zpracovává. Navíc, mám rád když se ve hře vyskytuje nadpřirozeno, obzvlášť když to od hry nečekám. Snad jen dodám, že kdyby byl příběh trochu jasnější, bylo by to lepší. Ne že by mě nebavilo číst všechny ty dokumenty.

Hratelností je hra poměrně pohodlná, jedná se hlavně o hru na schovávanou v uzavřených lokacích, střídanou postupováním kupředu, kvůli čemu je fatální vlastněná videokamera s noční vizí, bez které by nebylo jednoduché postupovat zatemněnými uličkami. Aby to nebylo tak jednoduché, musí se sbírat baterky, když noční vizi dojde šťáva, naštěstí baterek je všude dost. Nelze se navíc bránit před domovinou sanatoria, to mě dlouho od hry odrazovalo, ale nakonec jsem to v pohodě zvládnul… 

…ale pojí se k tomu, že se hra možná ochudila o dost zajímavější mechaniky a design hry. Chápu že nemožnost se bránit, ta beznaděj, je účel, pro strašidelnější zážitek. Avšak, já se více bál u her, které následují nebo jsou inspirované Outlastem, ve kterých ta možnost je. Mluvím o Alien: Isolation a Resident Evil 7. Zde v Outlastu jsem navíc moc netápal při střetech s nepřáteli. Jednou, dvakrát jsem se schoval, počkal dokud nepřítel neodejde pryč a já mezitím proklouznul pěkně dál. Nebo jsem to vyřešil ještě jednodušeji, lokaci jsem proběhl. Uznávám, že jsem takhle nejednou zemřel, ale naučil jsem se chování nepřátel a potom to aplikoval do své „prchnout“ strategie. Z toho důvodu jsem hrou poměrně prosvištěl, za nějakých 6 hodin jsem byl na konci. Samotní nepřátelé ušly ale nic extra.

Ale abych pouze nekritizoval, tak jsem se párkrát leknul, některé lekačky byli kreativní, za což jsem byl rád, ale převažuje více momentů, u kterých jsem se moc nevylekal. Hře by nádherně slušeli nenascriptované lekačky, kdyby se třeba jednou za čas, nahodile při otočení za záda objevil pacient a podobně. Co ale musím ještě pochválit, je brutalita. Hra se nebojí jít do extrémů a neustále to dokazuje se všudypřítomnými mrtvými těly. Přesně tohle do takového hororu patří a jsem taky rád, že se tvůrci nebáli i nahoty, která je celkem tabu ve hrách. 

K technickému zpracování asi nemám co vytknout, grafika byla nádherná a plynulých 60fps potěšilo. Ozvučení bylo taky parádní, hudby byla dostatečně pochmurná k navození té správné atmosféry. 

Hru jsem si užíval, to nemohu popřít, bohužel jsem neměl takový hororový zážitek, v jaký jsem doufal. Je to možná kvůli tomu, že jsem věděl do čeho jdu, nebo jsem jednoduše už moc zvyklí na horory, nebo to je kvůli samotnému designu hry. Nejspíš od všeho trochu. Každopádně hra je kvalitní a měl by si jí zahrát každý nadšenec strašidelného žánru. Koneckonců, hra tehdy v roce 2013 vdechla trochu toho nového života tomuto odvětví her, tak už je vůbec povinností si jí zahrát.

Moje premiéra v (klikacích) adventurách. Žánr bude zajisté můj typ kávy…bohužel konzolová platforma úplně nebude mým šálkem. Hru jsem dohrál zdarma v rámci členství PS+. Abych vysvětlil, s ovládáním určitě problém nemám, ale když sedím u konzole, mám rád když se ve hře neustále něco děje nebo jsem v nějaké činnosti a postupuji hrou. U této hry jsem 2 minuty v kuse postupoval krásně dějem a dalších 40 minut nebo déle jsem frustrovaně bloudil z místa na místo a zkoušel všemožné řešení situace. Tohle samozřejmě do hádankových adventur patří a nesčetněkrát jsem to už zažil, zde to ale na mě bylo už příliš extrémní. Takže podobné hry budu vyhledávat nejlépe na přenosná zařízení, která mohu všude nosit sebou a dělat u nich další činnosti. Každopádně hru jsem si užil a tohle je pouze o mojí osobní preferenci, kterou jsem měl potřebu napsat, hře to určitě nevyčítám a ani se to nepodepsalo na mém hodnocení.

Na hře se mi líbil nejvíc její humor a k tomu přizpůsobený styl děje. Krásná 2D grafika je nádherou na pohled. Líbilo se mi i vyústění většiny hádanek ale některé na mě byli až moc nelogické a až moc praštěné (i když to je účel) ale na většinu z nich jsem přišel sám. Párkrát jsem použil nápovědu z internetu nebo z názvu trofejí (z PS4 systému), protože frustrace mi už moc dávala. Jedna věc, která mě ještě nepotěšila, bylo občasné vypadávání hudby do pozadí, která je zasmyčkovaná a slouží aby nebylo úplné ticho. Já to ticho zažil a to spojení s blouděním po lokaci bylo silně uspávající. Abych ale komentář nekončil něčím negativním, tak pochválím možnost jednoduše se přepnout do vzhledu originální hry se zakomponovaným SCUMM systémem, to je taková třešnička na dortu pro nadšence do retro her jako jsem já.

Limbo jsem poprvé zkoušel asi před 10 lety jako DEMO pro PS3. Už tehdy se mi hra zamlouvala. Je proto škoda, že mi trvalo takovou dobu si jo konečně zahrát.

Herní výzva 2022 – 3. Ticho jako v hrobě Hardcore ---> Odůvodnění: Ve hře nezazní žádný dialog, ani psanou jak mluvenou formou. 

Naprosto výborná dvourozměrná plošinovka. Černobílé pochmurné vizuální zpracování, s perfektně doplňující tísnivou hudbou, tvoří nádhernou depresivní hru. Jednoduchá hratelnost funguje parádně a jen více dopomáhá vtáhnout do temného světa. Hádanky jsou většinou dostatečně jednoduché, aby nevytrhli hráče ze zážitku. Absence jakéhokoliv dialogu není vůbec na škodu ba naopak, hra dostatečně vypráví svým děním. Co ale musím vytknout tak je délka hry, do nějakých 3-4 hodin začnou hrát závěrečné titulky. Další skvrnou je absence více živých nepřátel. K začátku hry se chlapec setká s velkým pavoukem, ale dalších podobných potvor moc není. Přesto se jedná o velice kvalitní titul, který však svým zpracováním nemusí být pro každého. Já ho každopádně doporučuji.

Spongeboba mám rád a hra mě v rámci značky dokázala potěšit. Příběh je jednoduchý a hlavně stupidní, jako předloha. Hratelnostně se jedná o klasickou obyčejnou plošinovku, navíc o předělávku skoro 20 let staré hry, naštěstí jsem vychován podobnými hrami, takže se jedná o moji krevní skupinu. Většinu úrovní jsem si užíval, ale některé neměli uspokojivý design, včetně maličkostí jako třeba špatně (nepřesně) umístěné položky. Dále se mi vyloženě nelíbila nahodilost smrtelných zón, kdy jedna kaluž představovala náhlou smrt a druhá postavu pouze popálila, bez větší kompenzace. Možnost hrát až za 3 odlišné postavy s lehce pozměněným designem úrovní určený pro danou postavu bylo fajn ale oznámené pokračování hry tenhle aspekt snad více propracuje a zapracuje i na dalších neduhách. Nepřátelé byli rozmanití a jejich kosení je jedna radost. Souboje s hlavními bossy, se celkem úspěšně snaží působit odlišně. Jsou jednodušší ale tohle do podobného titulu prostě patří. K technickému zpracování dodám že se mi líbila grafika, i když bylo místy moc vyjasněno (až moc světlý obraz), hudba byla dostatečně Spongebobová a obecně hra běžela plynule bez pádů. Multiplayer jsem nezkoušel. Fanouškům jak seriálu tak plošinovek hru každopádně doporučuji, nejedná se o největší herní klenot ale svůj účel plní.

Na začátek musím poděkovat vývojářům, za vytvoření iluze, že se někomu moje kresby mohou líbit, i přesto že nejsem dobrý malíř a asi nikdy nebudu.

Herní výzva 2022 – 5. Na vážkách ---> Odůvodnění: Hra měla v době psaní komentáře 74 %. 

Největším triumfem hry je její originalita. Jednoduchá premisa jde krásně s příběhem, který řeší poměrně citlivé téma šikany, kterou z mého pohledu řeší v rámci možností adekvátně. Postavy nejsou extra zvlášť neotřele napsané, ale v příběhu fungují, to je hlavní. Hratelnost a hlavně malování na poli her snad nikdy nebylo zábavnější. Ovládání pohybovým senzorem ovladače mi neskutečně sedlo. Předpřipravené obrázky oceňuji. Kdyby zde bylo skutečně volné malování, ve hře bych se moc neposouval a město by z mích čmáranců bylo snad hnusnější než pohlcené temnotou. Město, tedy hratelné pískoviště není obrovské, ale vůbec tomu nevadí, na malířské vyřádění to stačí. Je taky poměrně slušně nadesignované.

Vizuálně je hra naprosto krásná. Unreal Engine umí udělat svoje. Výjimečně pokulhávali stabilní snímky za sekundu. Drobnější optimalizace by neuškodila ale je to poměrně zanedbatelný problém, když 90 % času hra běží v pořádku. Zpět ale k vizuálům, ke kterým se váže okouzlující umělecké ztvárnění. Džinové jsou rozkošní. Hádanky s nimi spojené jsou však na jedno brdo. Stejně tak jejich vlastnoruční úprava, kterou jsem tolika času netrávil. Kromě odlišné stavby těla se pouze vybírá jiný ocas a jiné rohy či vlasy. Nebyl jsem moc nadšený ani z jejich ovládání, respektive přivolání, které bylo místy dost nepřehledné, když mi do jedné lokality na jednu a tu samou zeď naběhli všichni dostupní kolegové z mapy a překryli mi příkazy k malování, důležité pro postup hrou. Doprovodné bonusové interakce jako šimrání byli fajn a pomáhali mi navodit alespoň nějaký vztah. Soubojový systém byl poměrně dost jednoduchý ale hlavně moc toporný, kdyby si s ním více vyhráli, nebylo by to vůbec ke škodě, každopádně je akceptovatelný. Ozvučení bylo standardní a chválím poměrně povedený český dabing, pro mladší hráče je určitě vítaný.

Ape Out je zábavná arkádová hra…která se po chvíli hraní stane adrenalinovým nášupem.

Herní výzva 2022 - 4. Zvířecí instinkt Hardcore ---> Odůvodnění: Hrajete za opici.

Jednoduchá hratelnost jde krásně ruku v ruce s jednoduchým uměleckým ztvárněním a peckovým hudebním doprovodem. Hudbu a zvuky musím hodně vyzdvihnout, bubínky krásně dokáží navodit akční atmosféru a ozvučení je úžasné, kdy rozbíjení skel, výbuchy, výstřely z pušek a ozvěnový zvuk při nárazu do lodní stěny je prostě parádní. Potěšilo mě i místy proměnlivé prostředí a s ním spojené změny v hratelnosti. Například při zhasnutí světel na Vás nepřátelé nenabíhají hlava nehlava a lze se jim vyhnout, nebo při padání bomb se musíte držet co nejdále od bomby a podobné věci. Nepřátelé byli různorodí a hráč se jim musel také přizpůsobovat, což též oceňuji.

Avšak, i přes vypsané klady, je pro mě osobně hra až moc jednotvárná. Chápu, že jednoduchý námět je účelem, ale místy to jest až moc jednoduché. Hratelnost mohla být trochu více obohacena. Ocenil bych třeba kdyby šlo házet s více předměty, než jen s nepřáteli, ocelovými dveřmi a výbušninami. Bonusové herní módy jsou fajn, ale hru nevytrhují.

Hru každopádně doporučuji. Jako arkádová jednohubka je parádní. Na takové zábavné večery ve více lidech je určitě ideální.

Největším problémem hry je její jméno. Mít tak jiný název, s hodnocením by na tom byla lépe (minimálně v českých končinách). Na jednu stranu, nebýt toho názvu, nejspíš bych si ji ani nezahrál…a spousta dalších lidí.

Dohráno v rámci Herní výzvy 2022 – 5. Na vážkách HARDCORE [„Dohraj hru, která má na žebříčku DH oranžové hodnocení (50 – 69 %).“] ---> Odůvodnění: V době psaní komentáře, měla hra hodnocení 62 %.  

Předešlé díly jsem dohrál teprve nedávno (mj. Mafia II jsem dohrál cca 3 týdny před touto hrou), stihnul jsem si je oblíbit, ale srdcovou záležitostí pro mě nejsou, na to je ještě brzo. Navíc, od svých přátel a obecně z internetu, jsem věděl, jaké kvality MAFIA III (ne)má. Šel jsem do této hry, abych měl dohranou celou sérii. Byl jsem připraven na nejhorší. Z toho důvodu, jsem si hru poměrně užíval, respektive mě nenudila, ani tolik netrávila, když jsem od ní nic nečekal.

Příběh má opět nejdůležitější roli. Bohužel, není tolik kvalitní, v porovnání s předešlými tituly, je však alespoň přijatelný, neoslní ale ani neurazí. Nejvíce se mi líbilo jeho retrospektivní dokumentární styl vyprávění, kdy je sice ve většině případů vyzrazeno vyústění daných událostí, ale s tímto aktuálním příběhem to není na škodu, nýbrž to je osvěžující.

S tím jsou spojené jednotlivé příběhové mise, které jsou hned po názvu, druhým největším bodem úrazu, na kterém hra celkově selhává. Mise jsou stereotypní, jsou to samé pořád dokola a dokola, jen zaobalené v jinačí dece. V podstatě je hlavních misí jenom malá hrstka, zbytek jsou klasické vedlejší aktivity, převlečené jako hlavní mise, kterým se bohužel nelze vyhnout. Co v jiné hře funguje jako vedlejší aktivita pro případné vyblbnutí, zde funguje jako hlavní úkol…a to není dobře. Ovšem, z důvodu, že jsem o této části byl předem informován kamarádem, jsem si tyto aktivity dokázal užívat, ale nezaujatým pohledem, uznávám, že tahle designová lenost, je hříchem. Oceňuji, že tvůrci alespoň dokázali stále se opakující úkoly nějak okecat, aby každý působil jinak.

Co pochválím, jsou postavy. Mají poměrně dobře napsané charaktery a dobré herecké výkony. Některé jsem si oblíbil, nemluvě o přítomnosti Vita Scaletty, který byl v rámci možností, věrně napsán ke své předloze v druhém díle. Dialogy taky patří k tomu lepšímu, včetně filmečků (cutscén).

Hratelnost je trochu rozmanitější, ale ne nutně lepší, než u předchůdců. Snaží se moc přiblížit sérii GTA, což je celkem na škodu, když série vynikali svým realističtějším pojetím. Ovládání je kostrbaté. Stealth jakžtakž funguje, střelba se zbraní byla zábava, ale někdy to bylo až moc hollywoodsky akční. Jízda autem poměrně v pohodě, fyzika nic moc ale nejsem expert. Hodně se mi líbili ukazatele odbočení při jízdě, kolikrát jsem ignoroval minimapu a kochal se okolním prostředím. Více her by si mohlo vzít příklad. K tomu jsem byl nadšený ze živého města a jeho atmosféry. Dobrý výběr hudby v rádiu potěšil. Originální soundtrack jsem snad vůbec nevnímal, nevzpomenu si na žádnou skladbu, což je celkem fail. Ještě mě potěšila mechanika předávání kontrol nad jednotlivými čtvrti, kdy se vyplatilo pečlivě vybírat, na základě toho, který spojenec mi nabídne jaké vylepšení nebo funkce.

S technickým zpracováním, jsem neměl moc problém. Až na pár lokací (hlavně bažiny) si hra udržovala stabilní počet snímků za sekundu na základní PS4. Grafika mě tolik neoslnila, ale vyložený hnus to není. Občas se mi stalo, že se zasekli cutscény, kdy běželi pouze titulky na obrazovce, samotný obraz už ne. Krom toho, obecně jsem moc bugů neměl, nebo mě tolik netrápili.

Závěrem musím říct, že mě hra díky velice umírněnému očekávání bavila. Jedná se však pouze o lehce nadprůměrnou (možná i průměrnou) akční hru ale hlavně se jedná o špatnou/podprůměrnou Mafii. Doporučuji pouze s nějakým počátečním zasvěcením, co od hry čekat, aby se minimalizovalo případné zklamání.

Dohráno v rámci Herní výzvy 2022 - 8. Rodina nadevše [„Dohraj hru, ve které se herní postava setká či komunikuje s někým ze své rodiny.“] --> Odůvodnění: Ve hře se vyskytuje sestra a matka hlavního hrdiny, se kterými lze prohodit pár dialogů. Též koncept mafie lze chápat jako „rodinu“ a s jejími členy je ve hře skoro neustálá interakce. 

Konečně jsem po skoro 12 letech dohrál pokračování legendární české hry (kterou jsem mimo jiné taky dohrál teprve před rokem). Hrál jsem klasickou/originální verzi Mafia 2, ne ten moderní remaster.

Příběh a postavy opět patří k tomu nejlepšímu ze hry. Působilo to jako taková simulace života v 50. letech, kdy se poctivou prací moc nevydělalo a tak se muselo sáhnout po práci v podsvětí. Postavy byli dobře napsané, s různorodým charakterem, které se krásně doplňovali. Nemluvě o dialozích a výborném českém dabingu, včetně hereckého obsazení. Avšak napříč kvalitě, všechno působí nedopečeně. Všechno se děje strašně rychle a uspěchaně. Spousty událostí, které byli v cutscénách, by se hodili spíše jako příběhové mise a delší herní doba by taky nebyla ku škodě.

Hratelnost je poměrně jednoduchá a parádní. Střelba a přestřelky jsou zábavné, i když v první hře to bylo zábavnější, vyžadovalo to větší skill a zbraně více kopali, ale furt se jedná o dostatečnou výzvu. Musím hodně pochválit ovládání auta při nastavení na „simulaci“. Také mechaniku s hledáním policie, rozlišené na SPZ auta nebo popis hledané osoby, též páchání přestupků v blízkosti policie (kdy ne vždy reagovali, ale přesto chválím). Podobné mechaniky ve hrách nevídám (kromě první hry) a jsem rád, že jejich autory jsou české ruce.

Město je krásně živé a určitě patří k tomu lepšímu, co otevřené světy zažili. Bohužel i přes svoji živost, je neskutečně prázdné, není tu moc co dělat, vyjma hlavního příběhu. Sbírání playboyů nebo zatykačů (které považuji za originálnější sběratelské předměty, za které chválím) ale prázdnotu nenahradí. Když jsem chtěl vyzkoušet kradení aut na zakázku u Bruskiho, nikdy pro mě nic neměl. Nevychytával jsem správný čas, nejspíš. Tohle mohlo být designově ošetřené lépe, ale nevadí. K tomu jde ruku v ruce nulová motivace za cokoliv utrácet peníze (vyjma oblečení), když většinu podstatných věcí získám z příběhových misí. Navíc sortiment zboží mohl být trochu větší, ale bída to určitě není.

Hrál jsem na PC, grafika je dost pěkná i na dnešní dobu a měl jsem plynulých 60 snímků. Zde asi nemám co vytknout. Umělecké ztvárnění je taky povedené, postavy mají dobrý design, město vypadá reálně a nic nenarušuje herní svět.

Hudební doprovod byl slušný, ale vzpomenu si hlavně na znělku z hlavního menu, zbytek mi spíše vyšuměl. Rádiové stanice jsou fajn a pomáhají navodit tu starou atmosféru. Potěšili mě i rádiové skladby z první hry.

Když to shrnu, i přes celkovou nedopečenost, se jedná o kvalitní kousek a jeden z nejlepších z našich českých končin…jen to mohlo být daleko lepší.

Moje první zkušenost se značkou „Tony Hawk’s Pro Skater“. Předtím jsem nebyl ani fanouškem skateboardingu, dnes to už neplatí. Na skateboard ale jen tak nestoupnu.

Hra si mě nejvíce získala hodně zábavnou arkádovou hratelností, která není realistickým simulátorem a člověk se může pořádně vyřádit. Tríčky ve vzduchu, na zemi, sjíždění zábradlí a kombinace všeho prostě při hraní působí parádně. Ovládání je navíc dost responzivní a nepociťoval jsem žádné omezení, to je u podobných her důležité. 

Arén na vyřádění je dohromady 19, což není málo, ale ocenil bych začlenění více arén, nově vytvořených, protože jsem hrou prosvištěl rychle, jak moc mě to chytlo. Vynahrazuje to částečně editor úrovní, kde můžete vytvářet vlastní arény a následně je šířit s ostatními. Lepším vynahrazením je ale plnění výzev na jednotlivých lokacích, které občas nejsou lehké a nějakou dobu na zvládnutí si vezmou. Přiznávám že jsem u nich používal návod z YouTube, protože některé výzvy jsou poměrně vycucané z prstu a nikdy bych na podobné kombinace nepřišel. Co se ještě týče samotného designu úrovní, ten je parádní a každá úroveň má svoji vlastní identitu, avšak některé jsou o dost bohatší než jiné.

Co jsem zjistil, tak série je hodně populární pro svůj soundtrack, respektive mix písniček. Myslím že ani jednu skladbu jsem neznal, ale do pozadí se náramně hodí, nahodí správnou atmosféru. Některé jsem si oblíbil i pro poslech mimo hraní. 

Ve hře se nachází dost slavných, reálně působících skaterů. Jako neznalec jsem měl povědomí pouze o hlavní hvězdě Tony Hawkovi, ale po zkoumání ostatních (na internetu) jsem si hodně oblíbil Rodneyho Mullena, ostatní taky nejsou špatný. Každý z nich má ze začátku unikátně přidělené statisticky dovedností, někdo skáče výše, někdo lépe balancuje atd... Během hraní v jednotlivých arénách může hráč sbírat speciální body, za které lze potom vylepšovat statistiky, dokud nesesbíráte všechny a nevylepšíte statistiky na MAX u vašeho oblíbeného skatera. Po tomhle veškerém vylepšení, už samotný skateři působí pouze jako skin a nemají tu svoji vyjímečnost. Nikdo naštěstí nikoho nenutí do toho vylepšování, ale pro zdolání některých výzev se bez toho neobejde.

Body hře srážím hlavně za velice nepovedený, navíc politicky korektní editor postavy, kterou si hráč může vytvořit. Je zde na výběr z několika obličejů, které nejsou rozřazené mezi pohlaví a většina z nich vypadá, že by mohli být univerzální pro obě pohlaví. Není omezen ani výběr hlasu a tak mužská postava může znít jako holka a naopak. Ani tvar těla nelze upravit a i přes moje snažení v editoru, moje postava nevypadala dost mužně, jak bych si přál. Co se týče oblečení a prkna, výběr je hodně obsáhlý, některé si lze koupit v obchodě, některé se získají za plnění výzev.

Ohledně technického zpracování...hra běží na základní PS4 plynule, nepociťoval jsem pády snímků. Hru pohání Unreal Engine, takže grafika a vizuály jsou pěkné, ale ve skrytých mini lokacích mi vizuály přijdou někde rozmazanější. Ozvučení je taky v pořádku.

Dohráno v rámci Herní výzvy 2022 - 7. Hippokratova přísaha [„Dohraj hru, ve které se vyskytne lékař nebo zdravotnické zařízení.“] 

Odůvodnění: Ve hře se vyskytuje postava lodní doktorky Karin Chakwas. Dále se různě ve hře vyskytují automaty/zařízení pro doplnění lékárniček. 

Konečně jsem dohrál nějaký Mass Effect. Nejsem moc velký nadšenec do RPG her, ale tuhle hru jsem si užíval. Líbilo se mi hlavně vedení dialogů, výběr odpovědí a obecně ta volnost, kterou autoři do jisté míry nabízejí. Dále rozkazování svým společníkům (i když jsem toho využíval pomálu, spíše jsem je nechal dělat dle jejich uvážení). Celkově RPG prvky mě hodně bavili a starali se o ten hlavní prvek, který mě držel u hry. Včetně dobře napsaného příběhu a loru světa.

Akce byla fajn, ale moc záživná nebyla a byli části hry, které mě přišli poměrně otravné a zbytečně zdlouhavé, co se týče akce. K tomu se váže další problém. Hrál jsem Remasterovanou verzi, která má hodně špatný sound mixing, pokud hrajete z televizních reproduktorů. Střelba ze zbraní má úplně přemrštěnou hlasitost, řve to jako kráva. Ostatní zvuky jako chůze, otevírání dveří nebo jiné futuristické zvuky jsou tišší. Musel jsem si snížit hlasitost VFX do takové míry, že střelba už zněla poměrně normálně ale na úkor toho, že jsem skoro vůbec neslyšel ostatní zvuky jako chůze a další zvuky, které jsou samozřejmostí. Chvílemi jsem se cítil jako bych ohluchnul, když jsem skoro nic neslyšel a nehorázně mi to kazilo zážitek. Tomuhle se lze vyhnout, když máte nějaké sluchátka/headset. Já jedny mám, ale ze zdravotních důvodů jsem ho momentálně nemohl používat. Další věcí kazící zážitek, byli různé bugy, které sice nerozbíjeli hru a nebránili mi postupem (aspoň myslím), ale na Remaster verzi hry bych ocenil jejich absenci (ale je to EA, není se moc čemu divit).

Hlavní mise se skládali z průzkumu různých planet, což bylo hodně fajn a připadal jsem si jako ve Stargate (bez té brány). Bylo zde i pár planet, které nebyli povinné na průzkum, pro dohrání příběhu. Ty jsem kromě jedné nebo dvou neplnil, ale oceňuji snahu tvůrců o rozšíření herního obsahu. Vedlejší questy jsem taktéž občas plnil. Některé byli lepší, některé generičtější, ale díky povinnosti vedení různých konverzací s NPC, ať už kvůli získání dodatečných informací bylo fajn a dávalo to těm questům menší hloubku.

Postavy byli všechny dobře napsané a dokázal jsem si k nim udělat vztah. Pochválit musím i dialogy, které jsem už zmiňoval v superlativech výše.

V kostce, na hru z roku 2008 se jedná o hodně povedený titul. Bohužel se nejedná o kdovíjak kvalitní Remaster, ale hratelné to je a svůj účel to plní. Kdybych hrál originální titul, určitě bych hodnocení o takových 10 % zvýšil, takhle to je za mě jen na 70 %.

Dohráno v rámci Herní výzvy 2022 - 9. Vzkaz ze záhrobí ["Dohraj hru, ve které se vyskytují tzv. nemrtví (zombie, duchové, upíři, atd.)."] 

Odůvodnění (spoilerové): Ve hře se vyskytuje jedna záporná postava, která párkrát během příběhu zemře ale díky regeneračním schopnostem znovu ožije. 
 
Tvůrci udělali dobré rozhodnutí se po herní stránce vrátit zpátky ke kořenům série. Tedy k pomalému průzkumu lokace, řešení hádanek a neustálému boji o přežití. Poprvé se v rámci hlavní série přepne pohled do první osoby, což je druhé dobré rozhodnutí od tvůrců, hodně to dopomáhá navodit strach a hororovou atmosféru, nehledě o těch pár povedených jumpscarech, většina z nich mě nedokázala tolik vystrašit, ale dva nebo tři, u kterých mě hrklo u srdce se najdou.

Hratelnost je poměrně prostá ale dost zábavná. Funguje na principu prozkoumání celé lokace, sběr klíčových předmětů, řešení hádanek a u toho se zároveň nenechat zabít. Z minulých dílů se vrací správa inventáře, kombinování nebo zkoumání položek inventáře či skladování do beden. Nově lze nacházet sběratelské předměty ve formě mincí, které na určitých místech působí jako platidlo pro získání prémiových předmětů, které usnadní průchod hrou. Puzzlů jako klasických logických hádanek zde tolik nebylo. Hlavní náplní je sběr těch klíčových předmětů a jejich následné využití v postupu hrou, což neříkám že by nebyla zábava. Co se mi ale vyloženě líbilo, byli VHS kazety, které lze najít, na určitých místech pustit a fungují jako hratelné flashbacky jiných postav než Ethana, z nichž lze zjistit klíčové informace pro vyřešení budoucích hádanek, což je velice originální nápad (minimálně jsem ho jinde neviděl). Ohledně akce… Nepřátel zde nebylo mnoho, jejich variabilita byla hodně malá, což mě poměrně zklamalo, jistou náhradou byli sekce, kde mě naháněla jedna nesmrtelná postava, kterou nešlo porazit, maximálně tak na pár sekund omráčit a mezitím utéct nebo se schovat. To dodávalo takovou správnou beznaděj. Další náhradou mi byli souboje s bossy, které bych zařadil mezi ty lepší v sérii, byli poměrně prosté ale fungovali správně. Zbraní tu nebylo hodně ale byli rozmanité, silnějšího kalibru (brokovnice, granátomet), slabšího kalibru (pistole, různé nože), vyplatilo se šetřit municí, někdy jí bylo požehnaně, někdy ne a díky tomu došlo na intenzivnější střety.

Samotný příběh už na mě působil hůře. Byl natolik zajímavý, aby mě poháněl dopředu, ale v rámci série Resident Evil působil spíše jako spin-off, než jako hlavní díl. Chápu proč se tvůrci vydali tímhle směrem, ale toho napojení na univerzum na mě bylo moc málo.

Postavy nepatří k tomu nejlepšímu v sérii. Hlavní hrdina Ethan Winters ušel, ale nebyl nic extra. Spíše takovej generičtější hrdina. Jeho absence (ale vlastně neabsence) obličeje nevím jak moc pomáhá/nepomáhá se s ním ztotožnit. Vedlejší postavy už jsou lepší. Bakeři jako maniakální vidláci působí správně a jde z nich přirozený strach. Nejvíce jsem si ale oblíbil Miu Winters, manželku hlavního hrdiny, která je pohledná, chová se trochu podivně (avšak v rámci příběhu to je přirozené), je celkově sympatická a dle mě dobře napsaná postava.

Ještě musím vzpomenout grafiku a vizuály, level design a soundtrack. Hru pohání nový RE Engine, na PS4 jsou vizuály poměrně pěkné, snad jen pasáže na denním světle jsou poměrně hnus. Level design je povedený, stealth pasáže fungují, stejně tak akční, ve kterých jsem na nepřátele narážel často v malých prostorech, ale dodávalo to tomu správnou tíseň. Soundtrack moc zapamatovatelný není (krom hlavního songu), v rámci momentálního dění funguje na jedničku.

Celkově jsem si hru velice užil a doporučil bych ji všem fanouškům survival hororových her, ať už jsou nebo nejsou fanoušci série, i když samozřejmě fanouškům to řekne trochu více. Jednou bych si to chtěl zkusit projít ve VR, to by byl horor na nové úrovni.