Pokud máte nervy v kýblu, pokud si potřebujete oddechnout od hnisu, kterým je rok 2020, či si jen chcete zkrátit dlouhou chvíli, Spiritfarer je pro Vás super volba. Pro svou pěknou grafiku a soundtrack, jednoduchý gameplay loop a prakticky bez jakéhokoliv negativního postihu vůči hráči, je Spiritfarer spíše zážitkem než-li hrou.

V zásadě tu máte jednoduchý resource management a bulding simulator s elementárními prvky hopsačky. Máte loďku, kterou si, jak jde čas, postupně zvětšujete, stavíte na její palubě budovy různého zaměření a staráte se o potřeby svých "spolucestujících" Ti jsou rozeseti po celém světě, převážně ve městech či vesničkách. Pro každého z nich musíte splnit úkol, pokud tak učiníte, nakvartýrují se k vám na palubu. Na ní musí mít své obydlí, jídlo a vaši něhu. Což je zapotřebí nebot Vy, jakožto nástupce samotného Chárona, musíte dohlédnou na to, aby tyto duše měly co potřebují k tomu, aby mohly navěky v míru spočinout.

S tím souvisí příběhová stránka, neboť každá duše se Vám po určité době otevře, poví Vám něco o své minulosti, svých bližních, o svých ztracených nadějích, čeho v životě dosáhly a co naopak promarnily. Je to hezky citlivé a dobře čtivé, leč, žel bohům, než si k dané postavě stačíte vybudovat nějakou citovou vazbu, odejde. A to je asi největší problém celé hry. Celou dobu se o ně staráte, vyvařujete jim, kácíte stromy, vybavujete jim domečky, chytáte ryby, snažíte se přijít na to, co jim chutná a co ne, a nejednou puf! Sbohem a šáteček! Vyžírky!

Takže závěrem: Pokud Vám nevadí repetitivnost, pokud nehledáte výzvu nebo propracované herní mechanismy, bude vám u Spiritfarer dobře, budete se bavit a možná uroníte i nějakou tu slzičku.

Upřímně, zcela od srdce, musím složit borcům a borkám z PlayMagic nejhlubší poklonu, jelikož se jim povedlo něco, co snad vejde do historie. A Sice za to, že se jim povedlo vyprasit ten nejhorší "remake" v dějinách lidstva. Za to já bych si měl nafactovat šourek za nekorektní, ba přímo nesprávné označení, neb to bych vývojářům z PlayTragic lichotil. XIII v jejich podání je Demake, Dekadence, Dehonestace, Debilizace, Deformace kultovní střílečky od Ubisoftu.

Je to úkaz, ale představte si, že tento Demake dělá všechno hůře až na jedinou věc, technicky je vyspělejší, DUH! Lepší textury, nasvícení, stíny apod. Ale i tak vypadá hůř! Originální hra stále, i přes své zastaralé technické zpracování oko neurazí, poněvadž její unikátní, a troufnu si řící nenapodobitelné komikové zpracování stárne dobře jako zakonzervovaný med. Tedy to, co dělalo z XIII tak unikátní záležitost tu prostě není, což mimochodem platí i o cutscénách, které ted vypadají příšerně.

Gunplay je džouk, myš má šílenou akceleraci, nepřátelé mají lag (cca sekundu), kdy jim trvá než se přepnou do animace "úmrtí" která je mimochodem animovaná tak v 15 FPS, takže se vždy skácej trhaně na zem.

AI bych mohl inzultovat pojmem umělá demence, to by však byla urážka pro všechny poničené či retardované syntetické a kybernetické bytosti ve vesmíru. AI v originále nebyla nic chválihodného, ale když už nic, tak nepostrádala základní pud sebezáchovy. Co je ale prezentováno zde je jiná dimenze. Enemáci si třebas ani nedovedou poradit se zavřenýma dveřma, zasekávají se o sebe, či o objekty na mapě, někdy prostě jen čumí do zdi a nedělají nic.

To vše by samo o sobě zasloužilo lynčování, leč bouchači ze studia DONTplayTragic na onen lahodný fekální korpus namrdali, tedy pardon, galantně naložili i piss šlehačku a vředovou marmeládu v podobě legie bugů a glitchů. Co vám budu povídat, je to jako švédský stůl, od všeho něco. Vizuální a zvukové bugy - desynchronizace střelby a hlasu či deformace modelů postav, katastrofická normalizace (někdy je něco sotva slyšet a někdy zase byly mé ušní bubínky deflorovány útokem pomyslného sonického dilda), problémy s detekcí kolize (enemáci procházivší zdí, já padajíc skrze mapu), (ne)optimalizace, nestabilní framerate, padání, zamrzávání. Vydržel jsem to hodinu a půl a narazil jsem na desítky chyb a glitchů všeho druhu.

Tento Shitmake je darem z nebes, skutku. Neb možná lidi přinutí se poohlédnout po originálním XIII, jehož shánění bude stále menší bolesti, než hraní tohoto svatého analgrálu. Ztráta času a peněz pro nezaujaté, vomit waterboarding pro fanoušky původní hry. Nice. Nekupujte to. Nestahujte to. Refundněte to. Ta stvoření za tímto výtvorem si vaše peníze a čas nezasluhují.

Nejhorší hra roku 2020 a nejhorší remake všech dob. Fak off.

Nehezký pohled do očí prachy chtivého zdravotnictví v Americe je to nejvíce děsivé, co mě v této jinak nejmelancholičtější, nejakčnější a nejobsáhlejší epizodě epizodě potkalo. Též nejvíce připomíná adventuru, kde je nutné alespoň z 50% na 5min zapnout mozek, díky detektivní vsuvce na počátku epizody.

Nelehké rozhodnutí žít či nechat zemřít je ve hře dost zjednodušeno díky cestování časem (viz. Jabův komentář) ale z čistě etického a morálního hlediska předkládá mnoho otázek a fakt bych se nerad dostal do podobné životní situace. Z druhé strany koukat se jak hip nerd dává do tlamy hip psychoušovi bylo velmi jednoduché, uklidňující a dokonce jsem si mile rád dopřál reparát, muhaha.

P.S. U bladerunnera jsem skončil v limbu stejně jako Chloe, když jsem ho ve 13ti letech viděl poprvé, takže se mile rád ztotožňuji.

Prozradím vám tajemství, milí kolegové. The Evil Within byla vskutku příšerná noční můra, ale ne tak, jak to Tango Gameworks zamýšleli. Toporné ovládání, prach bídný technický stav a pochybná designérská rozhodnutí ve mě evokovali pocit děsu a obnovili ve mě dlouho ztracený pocit sebetrýzně. Proto je milé a patrné, že si Mikami a jeho společenstvo vzali kritiku k srdci, sedli si ke stolu a udělali to, co se od kvalitního studia dá očekávat, tedy udělat lepší sequel.

The Evil Within 2 je větší, přístupnější, vybalancovanější, zábavnější, lepší než jeho předchůdce. Avšak má stále několik menších či větších neduhů, které brzdí její plný potenciál.

První věc, která mě překvapila byla implementace "upgrade systému" do story. Náš bohatýr má po ztrátě své dcery depku, která ho přepnula do stavu letargie. Dlouhým posedáváním v baru mu atrofovalo spodní svalstvo, a litry kořalky, ve kterých plánoval utopit svůj žal, mu zase rozhodili mušku. Navíc opět díky tomu uvidíme půvabnou entitu v oděvu zdravotní sestřičky, Tatianu, jež je rovněž, věřte tomu či ne, nejzajímavější postavou v této hře, fakt. Protože všichni ostatní, včetně našeho protageynisty, nejsou kdovíjak propracovaní, dokonce učiní i pár retardovaných rozhodnutí za účelem posunu dějové linky. Hlavně ten Sebastián Kastrátos, který má být údajně zlomeným mužem, který se vzdal vší naděje, budí spíše dojem 10-letého spratka, který ztratil svou oblíbenou hračku. Ale což, kritizovat charakteristiku a hloubku postav v hororovém fláku je jako si stěžovat, že lidé na záchodě prdí, takže whatever.

Jinak se to hrálo příjemně. Pořád je tam trochu té topornosti v ovládání postavy, ale tentokrát za účelem lepšího feelingu při odpalování hlav zombáků. Otevřejěnší mapa je akorát tak velká a není zahlcena bžilionem ikonek a dalších pičičand. Jen škoda nizké obtížnosti i na survival obtížnost. Nepřátelé jsem dosti dementní a prakticky slepý jak krtci. Atmosféra je dosti specifická, osobně na mě více působil díl první. Ubylo brutality a morbidnosti, leč bohužel i ony "mindfuck" scény jsou výrazně slabší a až na pár vyjímek dost nenápadité.

Graficky je to celkem bída. Tango se prakticky pokusilo vzít hroznej Id tech 5 a nějak ho umě zamaskovat, ale mě neoblafnou, haha. Doskakováníí objektů a až komicky vypadající oheň jsou největším důkazem, ale na druhou stranu mi to nezamrzlo ani nespadlo, takže není zas takový důvod se čertit.

Ano, jsem překvapen z toho, jak mě do bavilo a pokud opominu dementní AI, slabé story a chudší technickou stránku, tak je TEW2 solidní zombí dobrodrůžo.

Tato anti-hra, tento magnum lupus Dejvida Klece mě opravdu překvapil a to jsem ani vlastně nevěděl, co od toho po Heavy Rainu očekávat. Ale fakt bych nečekal, jak moc budu jakožto hráč, který očekává, že bude hrát hru, bude omezovaný, izolovaný a bezmocný pokud jde o ovlivňovaní čehokoliv v této glorifikované "hidden Object" patlanině s mega rozpočtem. Jestli jste někdy chtěli důkaz toho, že Sony dá peníze na všechno pokud to vypadá kůl, tak taky ho máte.

Mám rád dobrou duchařinu a Urban fantasy/horor je můj nejoblíbenější žánr pro to, jak dokáže propojit dva odlišné světy reality a mysteriózna. Člověk s trochou fantazie v něm dokáže vybudovat unikátní atmosféru se surrealistickými postavami a událostmi, které evokují pocit zaujetí, strachu a zvídavosti. David si to uvědomil, proto usmyslel, že bude kreativní a vytáhl si tak ze své zadnice každé klišé, každý charakteristický stereotyp v dějinách, a zakomponoval to do shitozního, nudného, nesourodého story, který se snaží slepit dohromady sled nesouvislých kapitol. Navíc 70% jsou nesympatická hovada bez soudnosti.

Pár dobrých aspektů tento produkt však má, tak třeba že vypadá pořád parádně. Modely postav a jejich obličeje, animace/mocap jsou prvotřídní, effekty a výborná práce s texturami, které jsem si mohl s blízka prohlédnout díky létajícímu prdu (entitě) zvaný Eidam, který je vlastně jedinou věcí, která matně připomíná hru (klikni na něco a něco se stane. Samorost pro mentálně zaostalé). A Ellen Page je super cute holčina, které to sluší s jakýkoliv účesem a hadrama, která se snaží seč může, ale ani její talent a charisma nedokáže z tohoto fekálu udělat koukatelnou věc. Takové mrhání talentem je na trest smrti, Dejve.

Možná nejsem cílová skupina, možná jsem tu toho prostě zažil a hrál moc. Podle toho, co tady vidím za hodnocení usuzuji, že to asi prostě není pro mě. Osobně nehraji hry, abych na ně pasivně čučel, chci aby ta hra se mnou skrze můj imput komunikovala a toho se mi zde nedostává. V tomto ohledu budu muset hledat jinde, třeba u hledání min.

Yakuza Kiwami - aneb neoficiální expanze pro Yakuza 0 na PC. Ubyla kvantita i kvalita, příběh je plynulejší, ale přitom zmatenější. Příběhová díra sem, příběhová díra tam. Ubylo miniher a výzev, "substories" nejsou ani zdaleka tak zapamatovánihodné a opět jsou až moc šibalsky poschovávané, přibylo collectables - sbírání kartiček dam v oblečcích antropomorfních Arthropodů a klíčů, které náhodou vytrousilo několik desítek lidí pro ukojení vaší kleptomanské touhy.

Po deseti letech v lochu se impulsivní a tvrdohlavý Kiryu přeměnil v Mirka Dušína. Majima, podivný, leč charismatický lump se zlatým srdcem, je nyní retardovaná přihřátá verze Jokera, která vás nahání a uhání všude jak to jde, v hlavním příběhu i mimo něj. Všichni po 16-ti letech vypadají stejně. Známá to pravda, kterou můžeme závidět - Asiaté nestárnou jako zbytek světa, ale i tak si za těch 16 let mohli alespoň vyměnit oblečení.

Souboje jsou opět jako ekzém, který ne a ne odejít - každý otrapa, mafián a mladý výrostek chce rozmlátit vaši existenci na částice, at už jste v příběhové misi, nebo si chcete dát partičku bowlingu. At už máte po ruce malou holčičku -Haruku- nebo ne, budete se mlátit at už chcete nebo ne. Což je, hlavně ke konci, mírně nasráníschopné a demotivující k hledání substories a prozkoumávání města.

Boss fighty jsou opět ubíjející, obzvláště na počátku je pižláte neustálým masírováním levého tlačítka myši a běháte kolem nich jako slepice bez mozku. To se ale zlepší ke konci hry, kdy budete mít takřka vymaxované vaše abillity (Styl Rush začal být užitečný až v posledních 3 epizodách, Beast a Dragon jsem absolutně nevyužil)

Zmínil jsem Haruku, malého andílka, kterého nemůžu pohladit nebo vzít za ruku. Její postava je silně nevyužitá a Kyriova role jakožto jejího ochranáře a náhradního otce jakbysmet. Makoto, k jejíž ochraně jsem měl silnou motivaci v Yakuza 0, je v Kiwami jaksi bez šťávy a bez emocí (Haruka je sice malá holčina, ale davem dospělých lidí prochází jako katana papírem muahaha, kdepak andílek, ale pořádný čertík, jenž nepotřebuje ochranu).

Heršvec, můj komentář vypadá brutálně negativně, že? Ale něco vám povím. I přes to všechno, i přes to, že je Kiwami velký okleštěný asset flip a remake 10 let staré hry, tak jsem u toho seděl 36 hodin. Ono to i přes všechen ten repetitivní vopruz - fetch questy, souboje, pořád bavilo. PC port je vymazlenější než u Yakuza 0. Neměl jsem žádné pády, zamrzávání, žádné bugy, a až na (ne)citlivost kamery se jedná o takřka dokonalý převod PS4 verze na počítače. Navíc Sega byla dostatečně prozíravá a za kiwami žádá pouze 1/3 z plné ceny. Takže proč sakra ne, takové prachy jsem mohl utratit za mnohem horší věci.

P.S. Pokud se vám nelíbila Yakuza 0, držte se od tohoto Remaku daleko a pokud budete na blízku budte obrněni, tohle není pro vás, vážení kolegové.

"Press 1 for Shaun"

Fahrenheit/Indigo Prophecy patří bezpochyby k mým top 10 her mého života, kterou mohu hrát i dnes. Konstruována jako interaktivní mystery thriller, který vás okamžitě vtáhne do víru dění a vaše konání reflektuje v nečekaných detailech již v nadcházející scéně. A nebýt té fantasmagorické poslední epizody (David Cage je magor) byl by to perfektní zážitek.

Heavy Rain není ani interaktivní hra, jako spíš technologické demo. Jsem zklamán, a to i za faktu, že jsem od něj očekával tak málo. Konstrukce příběhu, pokud si odmyslíme onen "Matrix like" epilog, je totožná s Fahrenheitem. Postavy jsou ploché a archetypické, scénář plytký a nudný, podpořen hereckými výkony ze školy kundobijce Tommy Wiseaua.

Nejhorší však na tom je ta primitivnost okolo "gamepláje". Nejneštastnější rozhodnutí Quantic Dream bylo odstranění "lidské psychiky" která mě ve Fahrenheitu pobízela prozkoumávat a osahávat prostředí. Každá vaše akce měla na postavy okamžitý následek, jak pozitivní, tak negativní a nutila mě přemýšlet o tom co udělám, co řeknu a kam půjdu. Heavy Rain tyto okamžité následky nemá, nenutí vás prozkoumávat lokály, postavy nic nekomentují, ale mají jaké si inner thoughts, kde si ve scéně odkecají své a konec. Navíc je vedení dialogů šíleně nepřehledné a vágní, vaše "volby" kolem vás tancují jako zhulená baletka a navíc jsou zkomprimovány do jednoho slova! Ve výsledku to celé působí neuceleně a nezajímavě, což se vztahuje na postavy, které díky tomu byly většinou u zádele (Snad jen Madison, která je šíleně sexy a navíc má v sobě oheň! Nasrat, Ethane! ta je moje!) A samozřejmě nebyl by to David Klícka, aby do svého veledíla nevložil nucenou cringe QTE sex scénu.

Ale zase bych kecal, kdybych řekl, že HR nemá pár intenzivních momentů. QTE jsou implementovány více organicky než v Fahrenheitu ( nepřipadal jsem si, že hraju horror verzi dance dance revolution) a většina AKČNÍCH scén působila realisticky, byla dobře choreograficky poskládána a kompetentně natočena. Technicky vypadá Heavy Rain pořád dost hezky. Motion Capture, animace, množtví charakterů na scéně, detaily obličejů a nakonec i ten déšt dávají jasně na jevo, že si tu dal někdo práci. Vliv vašich "rozhodnutí" se vztahuje na konce, které se mění v závislosti na tom, kdo žije a kdo umřel, takže to alespon z tohoto pohledu vypadá, že mají vaše vaše akce nějaký vliv na konec.

Abych to shrnul, Heavy Rain mě nudil, je to blbý film s tak omezenou hratelností, že by se to mohlo "hrát" samo. "Hra" je to hezká a má pár momentů, ale nevidím jediný důvod, proč bych si to měl "zahrát" znova. Můžu si to pustit na Youtube a vyjde mě to nastejno.

Svůj přístup k Yakuze 0 bych přirovnal k Japonské kuchyni. Zprvu jen myšlenka na to žrát syrové ryby a mořskou trávu, mi nepřišla zrovna chuť povzbuzující. Když jsem se však jednoho dne dostlal do nejmenované restaurace v Praze, a já dostal na stůj předkrm, byl můj počáteční dojem poněkud rozpačitý, najednou jsem však v hubě cítil něco, co jsem doposud nikdy necítil, na druhou stranu jsem z toho gastroorgasmus nedostal. Ale proto, že jsem osoba s otevřenou myslí a peněženkou, odhodlal jsem se pokračovat dál. Nejenom že jsem poznal, že Japonsko není jen rejže a mořská havěť, ale najednou jsem konzumoval a konzumoval a možná bych se prožral až do Západního Německa nebýt nemalého množství Saké v mém trávicím systému.

.Stejně jsem to prožil i s touto hrou, která ve mě nebudila žádný zájem a když už jsem hrál bylo prvních pár hodin nudným walking simulátorem s dlouhýma cutscénama o ničem - Cutscén je tu několik typů: Rozanimované pozadí se statickými postavami a dabingem (něco jako vizuální novela), Nedabované s fixními kamerovými úhly (jrpg style), Nadabované cuscény v enginu hry a předrenderované full motion capture capsnuté na 30 fps. - a jednoduchý soubojový systém ve mě vyvolával jedno slovo - Refund.

Náhle se ale něco zlomilo. Najednou ta hra měla napínavý příběh se zvraty a odbočkami, zajímavými, plně propracovanými postavami, náhle se otevřelo městečko, které je zcela účelně konstruováno jako malý, leč kompaktní zábavní park naplněný side questy, NPC, minihrami a aktivitami. Náhle jsem uzřel, že i přes mnohá prohlášení místních kolegů, je Yakuza nejnormálnější a nejlidštější Japonská hra, jakou jsem kdy v životě hrál. Víte, nejsou zde žádní duchové, mutanti, mimozemšťané, ani růžová mluvící mikrovlnná trouba se schopností přenášet někoho do budoucnosti. Nejsou tu žádné scenáristické berle, které využívá každá druhá Japonská slátanina. Yakuza je o lidech, ti jsou právě nejpodivnější element, lidi s unikátními povahami, historií, aspiracemi, klady i zápory, což mě přivádí v vedlejším úkolům. Ty jsou tu vskutku koncipovány jako vedlejší příběhy, které nijak nekorespondují s hlavní dějovou linkou. Doteď mě mrzí, že se mi nepodařilo objevit všechny při mém debutovém hraní. I když jsou z hlediska designu hodně jednoduché (jít z bodu A do bodu B, někoho roztřískat. Nebo vést konverzaci, nějak se rozhodnout a ovlivnit konec) tak nemohu popírat kvalitu scénáře, jehož kvalita kompenzuje za absenci dabingu a primitivní gameplay. Každý side quest je zajímavý, protože každá osobnos/postava v něm je zajímavá - Podivná, agresivní, roztomilá, senilní, naivní, panovačná, tvrdohlavá, ustaraná, ale nikdy ne nudná.

Souboják je opravdu hodně simple a bossfighty jsou někdy zbytečně zdlouhavé (díky super pokemon auře která vyblokuje 95% vašich útoků) systém vylepšování je sice fajn a je prima hrát si na robina hooda, rozhazovat na ulici prachy, čímž pacifikovat neustále respawnující výrostky, kteří terorizují nebohé občany a kteří mi chtějí dát po čuni, idykž jsem je na ulici rozbil a znemožnil už asi 500x. Pravda, někomu promasírovat mozek dopravním kuželem je nepochybně uspokojující, ale čeho je moc, toho je moc.

A jistě, nebyla by to Žakuza bez města plného miniher a vedlejších aktivit. Upřímně nekteré jsou super. Ba co víc, každá má i svůj substory! Bowling, Kulečník, kabaret - ten by klidně mohl být samostatnou hrou na steamu za pár babek a nikdo by si snad ani nestěžoval. Automaty všeho druhu jsou taky fajn, závody autíček, jejich stavění a shánění dílů je cute, ale samotné závody jsou dost o ničem. Karaoke má pár super songů, "Sex po telefonu" je neuvěřitelná nuda, honikomůrka s nakrucujícími se slečnami je nepochybně motivující k rozšířenému průzkumu na Google, ale jinak nevidím důvod, proč něco takového v roce 2015 dávat do videohry. Vlastně všechny ty "fanservice" pičičandy, zápasy děvčat nevyjímaje, stojej za starou bačkoru a zbytečně to hru kazí. Ultimátním zklamáním pro mě Kazumova realitní kancelář, která byla vedle Majimova kabaretu (po stránce zábavy) jak pleskání šourku o ostnatou agáve.

Vizuálně to vypadá celkem ok. Hodně se tu dělalo kompromisů. Zejména u rozlišení textur protředí, dohlednosti a kopírování objektů, ale zase modely postav vypadají parádně, což je u storycentrické hry (jakou Yakuza je) to nejpodstatnější, a hlavně to, co mě u toho udrželo na prvním místě.

Yakuza vlastně není vůbec podivná, jak tu mnozí píšou, je jen prostě trochu jiná, takovým charismatickým způsobem. Je to čirá Japonská hra, dělaná Japonci o Japonských lidech, pro Japonce, což pro některé vápenky (chápejte bílé lidi) může být možná lehce surealistické. Já, ač jsem se z počátku nudil, jsem se časem začal bavit, projela mnou paleta emocí a nakonec toho všeho jsem si řekl. "Ještě, že si se na to nevysral, cype" Přišel bych docela o hodně. Byla to solidní jízda.

V jednoduchosti je krása, v prostosti je porozumění. To je to, co Space invaders zdobí. Neboť když má osmdesátiletá letá babička, které trvá půl dne vytočit číslo na mobilu dokáže nekompromisně odrazit šmejd z vesmíru, je to na pováženou, je to revoluce, dámy a pánové. Tohle je hříčka, kterou může pařit každý třeba jen na pár minut a je jedno, zda to činíte na mobilu, konzoli či počítači.

Stále pouze 7 hodnocení? Šálí mne snad zrak? Uniklo vám snad, že hat in time je nejlepší platformovka na PC za posledních 10+ let? Nepřesvědčili vás recenze na Steamu nebo dva zdejší komentáře? Ne? Tak Pajma se tedy pokusí o nemožné a skrze slovo psané vás snad uvede na cestu pravou.

A hat in time není nic jiného než projekt tvořen zápalem a vášní k žánru a hrám obecně. Původně projekt jediného odvážného Dána, který byl však nad jeho síly, proto se plánované datum vydání 2013 o několik let odložilo. To nakonec vedlo ke stvoření týmu, v jehož útrobách začalo pracovat několik talentovaných dobrovolníků, kteří pocházeli, mimo Dánsko, z dalších čtyř zemí. Nakonec se ale kluci a holky statečně s vývojem poprali a hra oficiálně v roce 2017 vyšla. Konečný výsledek byl nad očekávání pozitivní.

Takto okouzlující, kreativní, milou a zábavnou hru jsem nehrál hooodně dlouho. Inspirovaná Super Mario 64, Spyro the Dragon a Psychonauts si bere to nejlepší z těchto legendárních žánrových souputníků. Obecně z toho vychází titul ze skromných poměrů, který se může rovnat i Nintendovským gigantem - a jeho dementním, autistickým, obtloustlým pseudo instalatérem.

Hra se ovládá velmi dobře, pohodlně a plynule - Hat girl umí skákat(dokonce dvojitě), plachtit, běhat horizontálně po zdech a zachytávat se okrajů budov, říms apod. Vaše neúspěchy se tedy jen opravdu málo kdy dají svalovat na chyby designérů, jako spíše na hráčovu neschopnost. Dobré ovládání se nepochybně hodí, nebot a hat in time není jednoduchou procházkou, i když se to na prvních několik úrovní může tak jevit. To platí hlavně se souboji s bossy, které jsou jednoduše parádní! Nápadité, dlouhé a dost tuhé.

K dispozici vám postupně budou čtyři planety, na nichž jsou rozdělené epizody, které zahrnují jiné úkoly, příběhový či environmentální event. Každá planeta má unikátní atmosféru, nepřátele, prostředí, paletu barev a téma. Například na planetě, kde sovy a tučňáci zápolí na poli filmové tvorby. Strašidelný les, kterému vládne pošahaný zlý(?) duch, jenž si uzurpuje vaši duši, ergo musíte plnit jeho úkoly a přání. Každá planeta má svůj unikátní theme, který navíc k sobě skvěle svazuje storyteling a hratelnost.

Úrovně jsou různorodé a kromě obligátního hromadného sbírání "pokébalů" je tu hledání tajných portálů, které vás zavedou do bonusových úrovní. Konvezrace, řešení hádanek, eventy na čas, segmenty tichého plížení. Hra se Vám neustále snaží předhazovat něco nového a zajímavého či unikátního (něco, co se ve hře objeví jen jednou - avšak to nepůsobí jako gimmick!). Dále sbíráte klubíčka, ze kterých si posléze můžete ušít nový klobouk, jenž vám propůjčuje unikátní vlastnosti. Některé jsou pro postup hrou nezbytné, některé jsou zase spíš jen takovou zajímavostí pro nic.

Napříč vaší roztomilou anabází narazíte na několik velmi zajímavých postav, které jsou výborně namluveny a zkonstruovány. Hra je velice vtipná, někdy překvapivě za hranici hry pro děti. Postavička, kterou ovládáte, je asi nejvíce cute človíček, který se kdy objevil na obrazovkách monitorů. Pravda je taková, že holka skoro vůbec nemluví, ale její projev neverbální komunikace, vzhled a milá pozitivní povaha z ní dělají naprosté zlatíčko, které si prostě nejde neoblíbit.

Kdybych měl něco vytýkat, tak to budou nedostatky technického rázu. Hra mi běhěm několika hodin 5x zamrzla, framerate také není vždy stabilní a náročnost na GPU není malá. Pak je tu problém s nedostatkem obsahu, což beru za bolístku hlavně proto, že jsem prostě chtěl hrát dále, až tak to dokáže pohltit. Pak je tu poměrně slabá 4 epizoda, která je poněkud rozvleklá a jako by nedokončená, což se dá říci o celé hře obecně.

Je vidět, že bylo z pomyslného dortíku dosti ukrajováno, aby se vešel do trouby a stihl upéct. Což ve výsledku přineslo hru, kterou tu máme nyní. Originální, zábavnou, vtipnou, roztomilou, milou (občas i ztrašidšlnou) hru, která má duši a srdce! Mega super překvapení a už těd se nemohu dočkat, co Gears for Breakfast upečou přístě.

A hat in time si zasluhuje Vaší, MNOHEM VĚTŠÍ pozornost!

7 hodnocení......Jesus, fuck this world.

Nostalgické ztopoření, to je to, co vidím, když si čtu komentáře zdejších kolegů. Já však po oznámení tohoto trilogy remaku výrazné vzrušení nepociťoval, neboť tento huňáč ve stylových kraťasových džínách, se v mém dětství objevil poměrně pozdě.

Poprvé počátkem roku 1999, v domě spolužačky mého bratra, kde se JEJÍ starší bratr zrovna trápil u onoho nechvalně proslulého "visutého mostu" Po chvilkovém sledování utrpení nebohého 17 letého jinocha jsem ho požádal, zda by jsem to nemohl vyzkoušet: "Klidně, ale už mám jedinej život, pochybuju, že to udoláš, mladej." Pln nabitých zkušeností z dob NES, ovladač pro mne nebyl mimozemský artefakt. Po krátkém tutoriálu a nejapném popichování jsem se ujal ovladače a začal hrát. S prstem v nose a s rukou za zády jsem ten level překonal na první pokus.

To, co následovalo byl intenzivní, leč oslavný sled slov, která má tehdejší nevinná ouška slyšela poprvé. "Do p*dele, já se p*seru, ty p*čo, ty si frája! Tys už to někdy hrál?"
Crashe jsem nehrál, co však chlapec nevěděl, že mé 8 - leté já týden před tím pokořilo Captain Claw - zasvěcení budou v obraze. Náhle jsem byl hrdina! Nejen, že mě nechal pokračovat, ale takřka o 10 let starší mládenec se mnou jednal jako k sobě rovným. Ještě ten den jsem celou hru dohrál pouze se ztrátou jen několika životů. Obě Pokračování jsem dokončil v roce 2004 na emulátoru.

Jako mladík jsem byl schopný pařan, který hrál s chutí a vášní. Nyní jsem opět pozřel pravdě do očí: "Jsem starej, pomalej, a to, co pro mě byla "hopsanda" pro casuály je nyní celkem frustrující a poměrně těžká hra. Opět na mou osobu padala ve vysoké kadenci kreativní invektiva, opět jsem se potil a bušil pravačkou do čela.

Objektivně se ale dá říci, že se jedná o povedený remake, který je v podstatě totožný s originály. Vše dobré i špatné zůstalo. Kromě velice pěkného vizuálu, kde vyniká především nasvícení, je to REMAKE 1:1, kde máte celou trilogii pěkně pohromadě. Tento fakt je hlavním důvodem proč bych N Sane trilogy doporučil, nejen Crash fanatikům.

"Jen přijď, ty oceáne temný jak duše má. Z vln tvých teskný sten dých a zoufalost moji dobře zná."

Je až podivné jak malé studio, čítající několik desítek osob, dokázalo zkonstruovat hru tak velkou a přitom kompaktní, komplexní a přitom přístupnou. Dokázali vytvořit malý vertikální vesmír pln krás, života, záhad a věcí, z nichž naskakuje husina až na samotný konečník.

Vězte, že já a stavění to vskutku NEJDE dohromady, kreativity nemám ani co by se za nehet vešlo, avšak po vlažnějším úvodu, chvilkovém rozkoukávání a výrobě základního nože, jsem po pár hodinách stavěl podvodní základnu a svou miniponorku, což shledávám až zázračným, neb i takové kopyto jakým je Pajma bylo schopno se posunout kupředu, v tomto případě dolů.

Atmosféra je jedinečná, ve dne si připadám jako na nějaké intergalaktické dovolené a v noci mám pocit, jako by mě ten hluboký oceán snad měl každou chvíli vtáhnout až na samotné dno. Subnautika je v tomto ohledu unikátním zážitkem, který vám nedokáže zprostředkovat žádná jiná hra a pokud jste smutní, že díky uzavřeným hranicím nebude letos žádná dovolená s potápěním, Subnautica onu ztrátu dokáže velice dobře kompenzovat (a co teprve ve VR). Někdy relaxační, někdy stresující, někdy hrůzostrašná (kdejaká "horror" hra by mohla závidět), ale hlavně velice pohlcující hra.

Určitě se s Subnautice brzy vrátím s tím, že ji hodlám dokončit. Svou přístupností a atmosférou upoutá snad každého, kdo má v koutu duše ukrytého dobrodruha a průzkumníka. Strach a vzrušení z obejvování nového nikdy nebylo tak silné.

Když už ne nejlepší nebo nejkomplexnější hra v žánru, tak nepochybně nejpoutavější. Doporučuje 10 potápěčů z 10!

Dodatek: Ač je všude kolem voda, tak grafika se velice solidne rozhicuje, jaký to paradox :)

Quake 4 se na pohled netrénovaného oka může jevit jako mírně zaostalý bratr Dooma 3. . Pohybujete se s grácií a elánem důchodce, skáčete 2 centimetry do vzduchu, vizuálně to vypadá takřka totožně. Avšak je zde, pravda, málo, leč dost podstatnách věcí, které tyto poněkud kontroverzní FPS kulišárny odlišují.

To nejpodstatnější jest fakt, že na počátku (přibližně v první polovině) hry neválčíte sami! V zákopech to bouchá, přes vysílačku komunikují vojáci, často potkáte velkou skupinu spolubojovníků, kteří "zajištují" oblast, občas to okoření naskriptovaná animace nebo nějaká exploze. Zkrátka je dlouho překvapivně rušno, což jest pravý opak Dooma 3, který na základnu v prvních minutách vypustil chaos a zbytek hry nastal pocit izolace. Quake 4 má atmosféru válečnou a o nic méně hustou. To se trochu mění jen tehdy, když jste odděleni od své jednotky či jste rovnou sami posláni splnit úkol, pak se ze hry stává "Doom3 s odlišnýma bouchačkama."

K smrti mě nudila ochrana konvoje, který je pohyboval 2km/h a venkovní pasáže v tanku jsou zase zbytečně zdlouhavé. Proklamovaná "Quejkárizace" je dnes spíš úsměvná a její "benefity" taktéž - v podstatě máte jen stále zapnuto "always run" máte trochu vyšší výdrž a můžete číst Quejgáří hatmatilku. Jinak to celé nějak ztratí náboj a ona válečná vřava v první půlce hry jaksi vyšumí do prázdna.

Zbraně nejsou nijak originální, ale mají solidní kopanec a je jich poměrně dost.
(Vždy se pousměju nad tím, jak si Ravensoft myslel, že vystřelit černou díru o velikosti hlavy znamená přicucnout k sobě pár quejgárů, načež onen nejničivější objekt ve vesmíru udělá malé *boom*. Takhle to fakt nefunguje.)

Jinak je Quake 4 pořád celkem fajn, ikdyž zestárnul jako ryba a dnes spíše vypadá jako tuctová Užgorodská budgetovka, která se ale stále solidně hraje.

Pozn. po dlouhé doě jsem vyzkoušel český překlad a dabing.
"This is corporal Kane, one certified badass"
Překlad:"To je desátník Kane, certifikovaný hlupák"

Ty vole, nasrat!

Subaru Impreza, Toyota Corolla, Ford Focus. Zasněžené Švédsko, Prašné cesty červené Keni a Austrálie, zablácené Finsko - za hučení motorů a "prdění" výfuků odjezděno stovky hodin napříč celou Pajmičovou rodinou. Pro mne nejlepší závodní hra jakou jsem hrál.

Možná se domníváte, že ze mě mluví paní nostalgie, avšak musím konstatovat, že jsem si hru zahrál čerstvě znovu, tak jak to dělám před psaním komentáře vždycky. Codemasters se mi zde naprosto přesně trefili do mého G(amerského) bodu, jelikož našli pro mě perfektní balanc mezi arkádou a simulací. Něco, co nadcházející díly nedokázaly.

Grafika je již pochopitelně za zenitem, ale zároveň je taková kouzelná, hrozně se mi líbí detaily všech vehiklů a rozmanitost prostředí je taky moc fajn.

Velká škoda, že hra je abandonware a tudíž ji nelze již legálně sehnat. Rozchodit to z originálního CD na windows 10 je řehole a velké štěstí, pokud hra nespadne dřív než dojedete do cíle. Tato legenda si takový bídný konec nezasluhuje.

S Doomem trojkou mě pojí mnoho vzpomínek. Na boží hod vánoční (roku 2004) jsem byl obdarován slavným Jeruzalémským hipíkem originálním CD tohoto dlouhodobě očekávaného produktu. Zatím, co celá famílie sledovala po 20té epický příběh utlačované děvečky se třemi nepoživatelnými ořechy, s bratrem jsme potili olovo a srali maggi v kostkách, zatímco jsme se zaujetím pubertálních výrostků kosili démony. Na to jsem vyzvrátil při hraní štědrovečerní večeří, abych se zase mohl vrátit k pekelné anabázi zpět. Bylo to dobrodrůžo, na které má mysl 14letého jinocha jen tak nezapomene.

Tedy si asi dovedete představit, co se mladému Pajmovi honilo makovicí, když zjistil, že na trhu je již expansion pack! To byla sháňka, to bylo hledání! Nakonec jsem měl štěstí, neboť jeden otec mého kamaráda mi to za 100kč na CD vypálil, tehdy to bylo celé jmění, ale nakonec se to vyplatilo!

Nyní jsem plně způsobilá, mentálně vyvinutá osoba s vlastním příjmem, tedy jsem si před rokem pořídil, za stejnou cenu jako před lety, digitální verzipůvodní hry i rozšířením.

V RoE hrajete opět za bezejmennou, němou, zelenou gumu, která si usmyslí "Hele, levitující věc neznámého původu na místě, kde se nedávno odehrál šílenej masakr, sundám si helmu a holou rukou na tu věc sáhnu, co se může stát?"

All Hell breaks loose, again! muhahaha!!!

A tak lov na zbabělého fašistického dědka, Betrugera, opět nabyl platnosti.

Nerve software, na rozdíl od svých slavnějších kolegů z ID, vůbec neztráceli čas. Hnedka na vás vybafne přeskynovaný lost soul, nyní pojmenovaný "Forgotten One" poslechnete si ve vysílačce staré voice samples ze trojky+charismatický hlas Jennifer Hale, dostanete do pařátů "gravity gun: Doom edition" která má při zapnutí AA tento zajímavý vizuální artefakt. Potkáte křížence mezi Impem a Alienem, jenž nese jméno Vulgár. Dále najdete lásku svého života "Super Shot-kun" a taky narazíte na nejnebezpečnější potvoru v celé hře, Bruisera, který patrně byl na kontrole u svého stomatologa, když se otevřel pekelný portál. Jak jinak si vysvětlit rendgen jeho chrupu na xichtě?

Jedna z věcí, která je tak trochu rozbitá, je obtížnost, která je díky vašemu kouzelnému měšci zcela triviální, nebot po zabíti z jednoho bossů ve hře nasajete schopnost právě onoho bosse. Nejprve je to sloooooow moooo, následně double damage a nakonec nesmrtelnost. Tyto vlastnosti z vás dělají mobilní deflorátor pekelných análů a celé se to mění v jakousi zvrhlou power fantasy, což by jeden od rozšíření původní hry nečekal.

Všichni si pamatujeme, jaké rozčarování jsme prožili u závěrečného souboje s Kyberdémonem, že? Nu, u Betrugera Palpatina platí jednoduchá taktika - BFG to the face! Jak to máme rádi. V závěrečné animaci se však pseudo doktůrek zadáví vaším magickým šourkem a je po srandě...představoval bych si výbušnější zakončení.

Tak či onak je RoE kvalitní přídavek s dobře nastaveným tempem a tak akorát herní dobou, jež to utne dříve než se začnete nudit.

Jistý nejmenovaný kolega zde tuto hru, přesněji řečeno její soubojový systém, přirovnal k Dark Souls. To je, vážení a milí, naprostý giga uber blábol, který by zasloužil kopanec do klenotů, neboť nejen že Dead Cells chybí jedno kouzelné "D" v takzvaném prostoru, konkrétně hloubka, ale obecně vzato je soubojový systém - a celý jeho design - markantně odlišný. Důvod je prostý. V Dead Cells ovládáte týpka, vizuálně připomínajíc Raziela z Legacy of Kain: Soul Reaver, který se nepohybuje jako těžkotonážní vandrák s artritidou v nohách brodíc se řekou cementu. A jeho zbraně, jež třímá, neváží 100 0000 tun.

Ano, dalo by se říci, že ono nerozvážné přirovnání mnou pohnulo od samotnách základů, někdo moderní by mohl podotknout, že jsem "triggered" ale vážně, vězte, že Dead Cells má od DS hodně daleko. Jediné co mají společného, že jsou obě těžké, ale ze zcela jiných důvodů.
Dead Cells se totiž ovládá skvěle jak na ovladači, tak i s myšákem a klávesnicí (ne, tuto hru nedisajnovali hovada, která doposud nepochopila, že k počítači není přibalen XBOX controller). Akce je rychlá a responsivní, progress system je jednoduchý, efektivní a neustále vás odměnujě, nikoliv trestá, (ne, tato hra nebyla designována sadistickými dementy) čím dále se dostáváte, čím lépe se vám vede, čím více umíráte, tím jste silnější a rychlejší...ironie, že. Synergie zbraní je naprostým klíčem k úspěchu a i když se tu hraje trochu na náhodu, všechny zbraně/gadžety jsou tak dobře vymyšleny a vybalancovány, že žádná kombinace není špatná.

Negativa....jooo, kdyby bylo více levelů a bossů na kuchání bylo by to fajn, ale jinak si nelze na nic stěžovat, tedy pokud nemůžete vystát "rogue like" hry.

Dead Cells je neskutečný překvapení a výborná hra která by bez IGN, a jeho blamáži s "recenzí" zapadla a nikdo by o ni neměl ani páru. Díky IGN.
Čím méně vám o Dead Cells řeknu tím lépe. Ono to nakonec tak komplikované není, hra všechno pěkně vysvětlí.....a nerad bych vás připravil o překvapení, které jsem prožil i já. Nenechte si ji ujít. Pokud máte rádi výzvu a super detailní pixel art grafiku "knock yourself out" ale bacha, je to návykové jako kukuřičný lupínky!

Toto je příběh z dávných časů. Z času mýtů a legend, kdy antičtí bohové byli malicherní a krutí a stíhali lidstvo...moment. Tohle je jiný Herkules!
Tohle je těžkotonážní nabušenec, který každé ráno - předtím než začne po lesích chytat kance a laně, škrtit lvy a sekat hydrám hlavy - pozře 20 pštrosích vajec i se skořápkou, 20 kilo syrového hovězího masa, na rozcvičku ukojí 50 sličných děv a nakonec si dá shouder press se sekvojovou kládou na 50 opakování.

Gods není zcela běžnou/klasickou plošinovkou, nýbrž akčním 2D dungeonem, v němž kosíte různorodé potvory, hýbete páčkami/mačkáte tlačítka, překonáváte/ničíte pasti, ukládáte klíče či jiné artefakty do inventáře. Jistá podobnost s Castelvanií čiGhosts 'n Goblins tu jest, ale rozhodně se nedá mluvit o nějakém klonu.

Gods je výrazně pomalejší než jeho většina žánrových souputníků té doby. Obtížnost je na dobu tehdejší taková mírná, těžká, ale nikoliv nezvladatelná. Grafika a animace nadstandardní a vůbec nic si nezadá třeba sSuper Castlevania IV. Různorodost prostředí, které zahrnuje trochu jinou barevnou paletu dungeonu není žádná hitparáda ale účel to splní.

Stejně jako StriderCZ doporučuji Amiga verzi, která má lepší zvuk a framerate. Naopak se vyhněte SNES a MD verzím, které jsou hnusné a díky hyperaktivní kokainové rychlosti takřka nehratelné.

V Teyonu musí být opravdu velký fandové Terminátor značky, protože na rozdíl od Ramba se odhodlali udělat normální hru, ve které, a ted se podržte, ovládáte svou postavu! Já vím, skvělá to fíčura v roce 2019! Nejenom však to, tahle hra má taky lore a odkazy, jenž respektují značku víc než poslední dva Terminátor filmy dohromady! Má to i nějakou atmosféru, která je umocněna velmi věrnou a kvalitní hudbou (výborná verze hlavní skladby potěší) a důvěryhodným "post judgement day"prostředím. Ba co víc, dokonce tu máme jednoduchý, leč zbytečný strom dovedností a crafting! Hakovací a lockpick minihry ala Bethežda A NPCčka, se kterými se dá interagovat a která nejsou namluvená užgorodem z kanálu, který byl zaplacen houskou a kefírem! Zkrátka někdo si tu dal záležet a nebylo mu u zádele kvalita výsledného produktu.

Avšak běda, i přes všechnu tu očividnou snahu, je patrné, že tu stále chybí talent a peníze na to udělat opravdu něco kulervoucího. Přestřelky jsou neskutečně statické, pohyb omezený - nelze se vyklánět za roh, přeskakovat překážky. Level design je jako mapa trávícího ústrojí (na pohled spletitý, ale ve skutečnosti lineární s dvěma východy. Skynet a jeho vojsko tupé, jak kdyby je poháněl Win95. A celkový vizuál je v nejlepším případě na hranici 2011, ale zase to dobře běhá. Navíc to všechno skončí dřív než stačíte vyslovit "Hasta la vista, baby!" Multiplayer tu není a motivace k opětovnému hraní je nulová.

Terminator resistance je kompetentní, leč naprosto průměrná hra se zbytečnými mechanismy, postavená na umírajícím brandu, kterou si můžou snad opravdu užít jen naprostí fanouškové. Jinak to za ten čas (a momentální cenu) nestojí.

Jeho parní svátost, sádlo karton Gabe "give me your money" Newell, a jeho parta technických čarodějných pohůnků to konečně dokázala! Po HL2, který mě svým hlemýždím tempem a hluchými momenty nedobrovolně uspával a po epizodě 1, která se uměle snažila kompenzovat svou nicotnost a krátkou herní dobu hordou nepřátel a backtrackingem, přichází epizoda 2, která dokázala v podstatě vše výše zmíněné opravit. Navíc se koná v daleko zajímavějších lokacích zelení prorostlého venkova a opuštěných dolů. Skrypty, akce, hádanky jsou načasovány a zpracovány tak, aby udržely pozornost ty +- 3 hodiny. Alyx a její monology již nepůsobí tak trapně, jelikož tato pohledná míšenka, ujetá na tiché typy se vzezřením sériového lady vraha, se své pocity k našemu oblíbenému asociálnímu pseudovědátorovi snaží projevit spíše neverbálním způsobem.

Chlapi, co si budeme namlouvat, Alyx je sympatická a milá dívka, která si přímo říká o sociální interakci, leč asexuální brejlaté páčidlo, Gordy, je opět zcela nepoužitelný a jako charakter ultimátně marný. Kolikrát jsem měl chuť tý holce šikovný dát ruku na rameno, zeptat se jí, jak to celé zvládá, omluvit se ji za mé nezodpovědné řízení, odpovědět na její mile vtipnou připomínku nebo ji obejmout, když to na ni celý nějak dolehlo. Bohužel to nejde! A je to vopruz. Příběh je opět zcela zbytečná výplň sestavená dohromady z několika minutových rozhovorů, který maji dohromady jako dávat smysl, prdlajs.

Tohle jsem dohrál poprvé od dne vydání, a to byla chyba. Ano, je to šíleně krátké, onen proklamovaný finální fight nudný, a dost často jsem musel načíst load pro nespuštění skriptu či zamrznutí Alyx, což se v epizodě 1 vůbec nedělo. Na druhou stranu to mělo pár super momentů, zejména podzemní honěná s královnou brouků. A obecně mohu egoisticky prohlásit, že HL2 epizoda 2 dokázala ukojit můj entertainment apetýt. Nejlepší ( a nakonec překvalipě ne poslední) dílek přehodnoceného Valve opusu.

Při pouhém pohledu na screenshot z DUSK se mohou náhle ozývat stará zranění a zdravotní problémy, lupání v kloubech, pálení žáhy, obnova celulitidy a hemeroidů. Ale po hraní a dohrání dojdu k pevnému závěru. Tohle nám nemá připomenout jak jsme staří, nýbrž to, jaké to kdysi hezké bylo, a jak se to za ta léta v žánru FPS změnilo, at už k horšímu či lepšímu. DUSK je love letter zaslaná starochům, která krásně páchne 90.lety.

DUSKu koluje Quake v žilách, má ale i hezkou dávku Chasm v močovém ústrojí a stopové prvky Half-Life v potní žláze. Hraje se plynule, je nafutrovaný akcí, ale zároveň ví, kdy zpomalit a trochu našponovat nervy. DUSK se možná nemusí až tak jevit, ale v základech je to hororová óda na temnotu. První kapitola je taková volná, nijak závratně těžká, ale z hezky vystavěnou (Evil Dead) atmoškou. V pozdějších kapitolách ale přituhlo, atmosféra značně zhoustla a já pomalu před očima viděl, jak se propadám do industriálního surrealistického pekla, které se nebojí si i trochu pohrát s vašim vnímáním prostoru a reality. Velkou měrou tomu napomáhá úžasné ozvučení a hudba v režii skvělého Andrew Hulshulta, která si bere za vzor první dvě Quake hry a kombinuje ambientní omáčku se steakem z industriálního metalu. Hudba je dynamická a umě se přizpůsobuje dění na obrazovce.

Hratelnostně lze DUSK vyčítat opravdu málo co. Pohyb je rychlý, akce frenetická a výbušná, míření přesné jak ruce hodináře se 30ti letou praxí. V kombinaci s povedeným (a někdy i dost originálním) level designem, se jedná o jízdu nabušenou jako Schwarzenegger v nejlepších letech (foreshadowing).

Kdybych nebyl tak kritickej zmetek, klidně bych tomu mohl napálit stovku, ale pravda je taková, že ke konci to už začalo mírně ztrácet dech. Druhů nepřátel je málo - v posledních levelech už na mě hra posílala vše bez logiky/soužitím mezi prostředím a typu nepřítele, zbraně nejsou kdovíjak originální a animace jsou krapet....vytuhlé. Ale krucipísek, DUSK je žůžo hra, která má koule! Vyváženější než frustrující Ion Fury a zábavnější než Amid Evil. A ta atmosféra! Uf. To už tady hodně dlouho nebylo. Já nejsem starej, jen trochu otupělej moderními trendy. Díky Dusku, dal si jednomu mladému dědkovi naději :)