The Rise of Rome se ke mně dostal docela pozdě, ovšem i tak jsem byl nadšený a těšil se na pohled do antického Říma. Po dohrání jsem ale byl naplňen poněkud rozporuplnými pocity.

Velice se mi líbil fakt, že vývojáři vložili novinky i do základní hry, tudíž že si lze i původní kampaně zahrát se všemi novinkami. Celou takto vylepšenou hrou, jsem pak projel jedním dechem. To co mě ale zarazilo byly až samotné kampaně TRoR.

Naklikání výroby jednotek do řady je velice fajn, na druhou stranu ale lze naklikat pouze jeden typ jednotky, takže ke kombinování více typů jednotek ze stejné budovy, musí hráč postavit více budov.

Většina nových technologií také velice osvěžila a změnila hru, hlavně ty spojené pěchotou. Velice potěší i nové jednotky (zvlášť ty docela děsivé - viz. opancéřovaný slon)

Co se týká kampaní, tak mapy jsou rozsáhlé, plné zdrojů a na vyšších obtížnostech, skýtají tažení na několik hodin.

!Tak proč mě ta hra nechytla, stejně jako základní Age of Empires?!

Musím přiznat, že poslední mise jsem dohrál spíše se sebezáporem, než abych je projel jedním dechem. Spousta novinek mě velice upoutala (zvláště Syracuse) ale za celou hru, nedošlo k ničemu co mě mohlo více upoutat. Musím pochválit bližší návaznost mezi jednotlivými misemi, která v původní hře chyběla. Ovšem jinak se pro mě datadiskové kampaně změnily v nekonečné udolávání nepřátel, stále stejným způsobem. Chybí mi ty měnící se podmínky, které nabízely kampaně v základní hře, kde náplní většiny misí, bylo poukázat na jednotlivé možné strategie a herní mechanismy. Hráč tudíž zkoušel stále něco nového, stále se musel přizpůsobovat, tady to ale byl spíše stereotyp.

The Rise of Rome je zajímavý datadisk, který mě ale neupoutal tak, jak mě asi mohl upoutat v době svého vzniku. Co se týká Singleplayeru, nabídne novinky ale hru výrazně neposune. Asi největší přínos má pro Multiplayer, ovšem tomu moc neholduji.
Datadisk má dost zajímavých map a jejich možností ale to potěší ty, kteří AoE aktivně hrají. Mám zato, že většina hráčů (já také) tráví radši svůj čas u novějších strategií, popřípadě AoE2, který právě tento datadisk zastínil.
65%

Polda 4 mi opravdu nesedl. Nejsem vyloženě Adventurový hráč, avšak sérii "Poldů" jsem si oblíbil zvláště kvůli černému humoru, v minulých dílech všudypřítomnému. V tomto ohledu mě ale čtvrtý díl zklamal, jak jenom mohl.

Uznávám, že celá hra musela naznat masivních grafických změn (to si žádá celkový vývoj, ikdyž se to moc nevydařilo), to je věc kterou dokáži kvitovat ale celkové zvážnění, to už je na mě příliš. Vzhledem k tomu, jak jsem se těšil na další absurdity, které Pankrác vyvede, je suchost čtverky až deprimující.

To co ale musím naopak pochválit je rozsáhlost příběhu a množství časových linií, které ve hře navštívíte. Ta různorodost je velice povedená a mnoho lokací má hodně do sebe. Ovšem coby ne-Adventurový hráč, to nedokáži plně docenit a v tomto případě toho dokonce i lituji.

Zní to sice velice omezeně ale Polda 4 se na můj vkus změnil až příliš moc radikálně. Zkrátka to není můj šálek čaje.
jen 40%

Polda 5 je, dle mého mínění, druhým nejslabším dílem celé série. Oproti čtvrtému dílu došlo sice ke zlepšení, i tak to ale není žádná slává.

Téměř kompletní absence černého humoru, zkrátka hloupá satyra bez myšlenky.
Příběh pak moc nezaujme a hráč to nakonec dohrává spíše z povinosti. Sice mě trochu zaujala některá prostředí ale vzhledem k jejich "Jalové" náplni, byl i tento dojem pokažen.

Hra takovéto obtížnosti je spíše za trest. Na druhou stranu některá místa docela ušla a Pankrácův příběh se dočkal zakončení.
45%

Tato hra pro mě byla docela zklamáním a nikdy jsem ji nedohrál, tentokrát ale poruším svoje pravidlo a napíšu komentář k nedohrané hře.

Starship Troopers začíná velice slibně, všude je cítit vzrušení, invaze nadchází a tutorial na střelnici je úžasný. Není na co čekat "Občane", je potřeba zachránit Federaci.

Mračna a mračna nepřátel, tak lze popsat první dojmy ze hry. Ovšem je to velice zábavné, fyzika zbraní se mi líbila a přepínání mezi jednotlivými typy základní mority je fajn. To co ale dost kazilo požitek ze hry, byla sekající se obrazovka. Celá hra má na svůj věk opravdu velké požadavky, takže to blblo ještě na nových počítačích za 4 roky.

Dojdou náboje...co teď s tím, nebojte mám přehřívající se hračku s nekonečnou municí. Tento prvek opravdu nemám rád. Je přece jenom lepší když máte jen sekeru, nebo nůž - z jednoduchého důvodu - bojíte se je používat, protože nejsou vůbec efektivní a útok s nimi je často sebevraždou. U rádoby pistolí, s nekonečným zásobníkem, tento problém nenastává a hráč si nemusí dávat pozor na munici.

Mise jsou ze začátku velice zábavné, ve výsledku jde stále o to samé ale nějakou dobu trvá než to přestane bavit.

Zábava končí asi před polovinou hry, kdy se mise stávají nehorázně obtížné. Nemožnost ukládání je už sama o sobě dost na houby a co teprve, když umírání je na denním pořádku. K úspěšnému splnění mise pak musíte být opravdu ve správnou chvíli na správném místě. Než tuto kombinaci naleznete tak to může trvat extrémě dlouho.
Sám si vzpomínám na likvidaci obřích světlušek, správné zaměření raketometem a včasná rána byla čistě o štěstí. Několik misí jsem pak odehrál jen tak, že jsem si pustil videonávod, kde bylo přesně ukázané místo, ze které ho je zapotřebí střílet.

Ve výsledku musím uznat, že Starship Troopers mají několik zajímavých prvků a ze začátku mě hra docela bavila, ale to je asi tak všechno co je tomu k dobru. Kromě kvalitního Soundtracku už nenabídne nic. 40%

Animal Quest byla jednou z her, které ke mě doputovaly s prvním počítačem. Vedle Commander Keen 4, Biomenace, Duke Nukem jsem tak donekonečna hrál i tuto hru. To vše v doprovodu klasické hudby, která hru provázela

Musím přiznat, že v tehdejších dobách jsem většinou moc úspěšný nebyl a chytal mě jeden predátor za druhým ale musí se nechat, že jsem byl malý a z některých bodů se opravdu utéci nedá. Hra tak většinou končila tím, že jsem si jednotlivé mise projel pouze za medvěda (neměl žádné predátory).

V této hře opravdu žádné složitosti nehledejte, je velice prostá a popravdě dnes už nic nenabízí. Pro mě se ale stále jedná o veliký kus nostalgie.

Age of empires - 10000 let historie lidstva = "nabídka která se neodmítá".
Podobně jako mnozí další hráči, jsem se i Já seznámil s touto hrou jako Demoverzí. Období roku 2000 se tak neslo v duchu objevování této hry. Coby malý kluk jsem neměl ani základní znalosti angličtiny, o překvapení tedy nebyla nouze. Takže po několika týdnech jsem objevil, že vedle čistě vojenského tažení existuje i kampaň, kde se vyskytují dělnici, lze tam budovat města a vylepšovat technologie.

Po plné verzi jsem pak už jen slintal a toužil po možnosti dostat se do "doby železné"
(v Trial nebyla).
Celkově se kampaně liší do obtížnosti a nutných strategických prvcích. Úkoly a cesty ke splnění jednotlivých misí jsou čím dál více složitější. Hrač musí uplatňovat různorodé metody pro získání surovin (neustálá migrace, investice do obchodních lodí).
Tím, že všechny jednotky, nejsou dostupné všem národům, nenastává stereotyp.
V každé kampani je využito jiných jednotek a postupů. (Egypťané mají nejlepší katapulty, Řekové Centuriony......)

Čtyři suroviny a rozličné způsoby jejich těžení dělaji hru komplikovanější, což je příjemné osvěžení po strategiích s jednou, či dvěma surovinami. S postupem ve hře se ukáže, že ani dřevo není tak nevyčerpatelným zdrojem a zlata je naopak nadbytek.

To co ale velice bolí je UI, protože ta je katastrofická. Mapy které mají složitou strukturu a jednotky se zasekávají o každý strom, či útes. (Dost naštve, když člověk zjistí, že na bojiště došla jen polovina armády...). A co teprve, když několik Vašich jednotek je masakrováno a další okolo stojící jednotky jen zírají a nic nedělají.

Možných taktik je několik vyčerpáním nepřítele počínaje, kompletní asimilací konče (můj oblíbený). Takže si lze vyzkoušet více způsobu a nehrozí zásek jen u jednoho stylu hraní.
Zvláště, že jednotlivé mise nabízí různorodé startovní pozice.

Po grafické i hudební stránce je pak tato hra úžasná, snad i nadčasová. Někdy jsem si jen otevřel "Help" a kochal se jednotlivými grafickými zpracováními, či pouštěl soundtrack.

Ve výsledku se jedná o výborný audio-vizuální, herní počin, který uchvátí milovníky historie, škoda jen té UI. 90%

Broken Hearts je výbornou hrou už jenom z důvodu, že je freeware a přitom nabízí vyžití na opravdu dlouhou dobu.

Epický, výborně vyprávěný příběh se velice rychle dostává pod kůži a táhne hráče aby dál procházel a prozkoumával celé kontinenty. Vzhledem k solidním zápletkám se člověk podívá napříč celým světem a setká se s novými questy, lidmi a nepřáteli.

Broken Hearts má několik "dalo by se říci" kapitol a většinou každá zpřístupňuje nové prostředí Na počátku se hráč spíše vyskytuje pouze v Ishbalu, pak zase jen v Arkadii. Cestovat celým světem může až téměř na konci, s tím že na některé pozice už chodit nemůže. Lze tak narazit na stále nové události a postavy. A stím se veze jedna z chyb a to nemožnost návratu. Pokud některé věci neuděláte v čas, už k tomu nebude příležitost. Nikde není žádné upozornění, varování. Hráče pak dost naštve když se snaží získat všechny karty, nebo mít kompletní bestiář a na něco zapomene.

To co rychle omrzí a dost naštve jsou časté přepady v divočině. Co chvíli se člověk dostane do bojové lokace, co chvíli musí absolvovat ten zdlouhavý proces boje (aspoň do doby, než se pořádně nabušíte¨). Tím spíše naštve když se hráč vrací pro něco co si nevzal a spěchá dál.

Broken Hearts nabízí pěknou grafiku, výborné rpg prvky a má něco kvůli čemu tuto hru prostě budete chtít hrát ti služební duchové/démoni stáli zato. Příběh je docela netradiční a když končí trochu nečekaně (a trochu divně) dokáže udržet do poslední minuty. Tudíž kdyby tu nebyly určité prvky, které dělají hru zdlouhavou, místy špatně hratelnou (plížení ležením je zločin), nebylo by co vytknout.
Takto ale dávám 80%

Warbreeds jsem si poprvé vyzkoušel jako Demoverzi, která nabízela pouze misi za rod Tanu. I přes netradičnost a určitou bizarnost této hry, jsem byl docela zaujat a začal jsem pátrat po plné verzi.

Základni hra nabízí tři kampaně v single-playeru. Prvním je Basic training, dále pak Magha Uprising (vzpoura Maghů) a Tanu Ascendancy (Nadvláda Tanu).

Jak už bylo řečeno, v této hře jde o rasu Yedda která si vytvořila čtyři rody služebníků, bohužel v důsledku hladomoru došlo na celé planetě k bojům a vzpourám. Tento konflikt pak hrozí konečným vyhubením druhu Yedda.

V kampani Magha Uprising se chopíte vedení klanu Magha, jehož cílem je Yeddy zničit. V jednotlivých misích bojují primárně vůči Tanum a časem si podrobí rod Sen-Soth, tudíž pak může vyrábět osm různých jednotek.
V kampani Tanu Ascendancy, se pak hráč ujme vedení Tanu, kteří se naopak snaží Yeddy zachránit. V tomto snažení se k nim nakonec připojí Kelikové - podobně jako v předchozí kampani, i ted hráč může vytvářet deset různých jednotek.

Velké množství různorodých zbraní, dovoluje vytvářet všelijakké kombinace. Hráč volí mezi střelnými a sečnými zbraněmi. Různorodost vede k vyhranné bitvě.

Warbreeds je netradiční strategie, která ovšem dokáže zaujmout svým pojetím. Bohužel bez dalšího pokračování, či nějaké další činnosti kolem této hry, se Warbreeds nevyskytuje v hráčském povědomí a jediné co ho čeká je herní propadliště zapomnění.

Velkolepá série si žadá, stejně velkolepé zakončení a datadisk Throne of Bhaal tomu jednoznačně dostál.

Hráč se posouvá na jih kontinentu aby nalezl chaos, oheň a proudy krve. A z rychlosti, se kterou jsem se do tohoto chaosu dostal, jsem byl chvíli vyjevený. Události nabraly na solidním spádu a každý touží po Vaší krvi. To jak se Bhaalovi zplozenci vraždí mezi sebou a že jde čím dál více o Vaši hlavu....tak to je chutˇovka.

Jak tu již bylo řečeno, tak hře schází větší množství questů a to je jedna ze dvou chyb, které bych ToB vytknul. V datadisku mi opravdu chybělo takovéto potulování po vedlejší příběhové linii. Řešení lokálních questů a problémů. Dále pak hledání nových členů do družiny a skládání speciálních předmětů.

Co se týká nového vybavení tak sem tam se objevily nopvé kousky, Ale jak už jsem naznačil, chybí tomu to volnější potulování ze SoA. Atmosféra ToB mě naopak hnala abych co nejrychleji pokračoval po hlavní linii.

To co je asi nejlepší stránkou hry, je zaměření na identitu hlavního hrdiny. Hledání sebe sama, a pokladání si důležitých otázek vede k zajímavým odpovědím a zamyšlení.Právě příběhové části z osobní sféry, byly ty nejoblíbenější.

ToB je výborným zakončením celé série, které důstojně uzavírá celý příběh. Člověku jen ztěžkne srdce a zabolí, když si musí říci že už je konec. A to že je tento datadisk poslední hrou série, to je ta druhá chyba. Na druhou stranu je lepší když se nedočkáme zprzněného komerčního pokračování (příběh Baldur´s Gate byl ukončen,pokus o umělé navázání by snad jinak ani nedopadl).
85%

Shadows of Amn je velice poutavým a povedeným pokračováním Baldur´s Gate. Ani nezamrzí to, že se člověk už v Baldurs gate nenachází.

Vítá Vás město Athkatla, a na cokoli si můžete vzpomenout, to tu s velkou pravděpodobností naleznete. Mnoho dalších věcí zas příjemně překvapí, popřípadě i vyrazí dech. Město Athkatla je výborně zpracováno a na každém kroku lze najít velké množství questů, informací, či nových postav.

Na Baldurs Gate II Shadows of Amn, Vás nedostane tolik grafika, jako celková atmosféra Stahovač na mostě.......zkrátka luxus. Tento svět působí výborně realisticky a konzistentně. A co je nejlepší, za hradbami Athkalty se rozkládá rozsáhlý Amn, svět ani zdaleka nekončí.

Velikým plusem je fakt, že už se hráč nepohybuje na dlouhé cestě přes řadu políček, a že se na mapě nachází méně lokací, zato propracovanějšího charakteru. Mezi jednotlivými lokacemi se tak cestuje mnohem rychleji.

Baldurs Gate II Shadows of Amn, přinesl velice mnoho, na opravdu dlouhou hrací dobu. Velké množství herních charakterů, skvělá atmosféra doprovázená epickou hudbou, různorodá a skvěle zpracovaná prostředí.

Zkrátka něco co opravdu stojí za pořádnou herní dobu 95%

Tales of the Sword Coast byl bezpochyby, vítaným datadiskem. Celá epická výprava do Baldurovy brány, tak dostala nový rozměr. Kosmetické změny jsou také velice příjemné, zvláště když jsou velice funkční a zjednodušují celou hru (ovládání ...).

Z množství přídavků vyčnívájí pouze dvě nová prostředí a to Durlagovu věž jen tak z hlavy nedostanete. Né, že by všechny novinky nebyly příjemné a dostačující. Ale přece jen možná bych uvítal trochu rozsáhlější lokace a více questů.

Ve výsledku se jedná o skvělé zpestření na cestě do Baldurovy brány, jediná škoda spočívá jen v celkové krátkosti. Baldurs gate se samozřejmě dá hrát různými způsoby s odlišnou délkou hry. Zvýšená obtížnost samozřejmě herní dobu protáhne. Ale přece jen mít ta mapa v TotSC ještě o dvacet políček více, určitě bych nezlobil.

Baldurs gate je vskutku legendární hrou, která je dnes donekonečna hraná, pouze kvůli neutuchající nostalgii.
A podobně jako negativní hodnocení od "Mounta", ke každé hře od Blizzardu a Mafii (též ke kladným komentářům těchto her), je tato hra až paraziticky a neustále se vracejícím se stálým prvkem. Narozdíl od již zmíněneho "Mountova Axiomu", je Baldurs Gate počinem, který příjemně unáší a pohlcuje, který připomíná časy, kdy člověk jen toužil po ponoření do tohoto světa Forgotten Realms. Kdy hrál hry, které ve své době byly vrcholem, kdy žasl nad jejich propracovaností, dokonalostí a překvapivostí. V dobách, kdy prostě nějaký konkurence schopný produkt, prostě neexistoval.
Postupně prozkoumával každé zákoutí, každé tajemno na cestě k Baldurově bráně. V té době nikdo netušil co to pořádně svět Forgotten Realms je, a Baldurs Gate byla jen vstupní "branou" pro jeho prozkoumání.
Hráč byl najednou vržen do světa, který se zdál nepřátelský, a bez jakkékoli jistoty, či síly se musel postupně probijet, poznávat, objevovat. A okolní svět to nijak zvlášt neusnadňoval.

Co to Baldurs Gate je?
Baldurs Gate je pojem, je to něco, co se na každém hráči zapíše. Některé poznamená a změní jejich celkový náhled na hry. Paradoxně už si tuto hru neužijí tolik ti, co ji poznali až po roce 2000. Jsou tu tak jen dvě skupiny. Ti kteří poznali kouzlo Balduru v době, kdy nic lepšího nemohli poznat. A ti kteří tuto hru hráli z nějaké povinosti.

Jsou ti, kteří poznají to jedinečné kouzlo první Baldurovi Brány a dokonale si jí užijí, a pak Ti, kteří jednoduše "projedou" tuto hru, bez hlubšího prožitku.

Zaplať pán Bůh, že patřím do té první kategorie :D 100%

Na Reaper of Souls jsem si nedovolil čekat a při první příležitosti jsem ho včera koupil a ihned rozehrál. S RoS přišel výkoný, 16gB velký, velice zlepšující update. Z celé původní hry se stala (aspoň dle mého názoru) mnohem lepší a zábavnější hra. Skilly nabraly na efektivitě, celá hra se hemží novými efekty a všechno je to až z nebezpečně návykově dobré.

Na RoS mě velice zaujal návrat k temnější a depresivnější atmosféře, kterou si lze velice dobře vychutnat. A stímto faktem, je velice příjemnou věcí nová postava, která byla zvolena velice dobře. Ono všech pět původních postav na mně působilo vždy až příliš exoticky, temně gotický Crusader tak aspoň vyvažuje misky vah.

Noví nepřátele Zvláště povedení temní andělé a spousta nového vybavení jen svádí k tomu, projíždět tento datadisk znovu a znovu. Zvlášť když obě kategorie nabízejí zajímavé kousky.

Příběh se nám zajímavě posunul, opravdu jsem si nebyl jist co od něj mám čekat. Připravil pár překvapení a potvrdil dlouhodobé předpoklady. Konfrontace s Adriou?......to jsem čekal, že si to Blizzard schová až na další datadisky. To, že se Diablo vrátí? No každý kdo trochu sleduje vývoj blizzardu, ví že Diablo bude tak dlouho ožívat, dokud z něj budou sypat solidní zisky.

Ve výsledku hodnotím tento datadisk vysoko - 90%
Je pravda že by hra mohlá být ještě tak o třetinu delší, ale RoS je příčinou, že Blizzard překopal původní Diablo 3 na vyšší level. A vzhledem k tomu že Ros nabídne opravdu hutnou atmosféru, zajímavé nepřátele a rozšiření celé této návykové hry, myslím že to hodnocení je zasloužené.

Osobní tip - celou hru nemá smysl začínat na nižší, než třetí obtížnosti. Vyšší příjem zkušeností, zlata a lepšího vybavení - dělá celou hru mnohem zábavnější. Z mé zkušenosti mohu potvrdit, že hru lze začít s novou postavou i na Torment I, kde už jsou souboje opravdu náročné na taktiku a jedna vteřina může rozhodovat o vítězství anebo prohře.

Po dlouhe době jsem se konečně dostal k poslední části strategií ze světa Warcraftu. A najednou je člověku líto že už je konec.

V tomto datadisku se příběh nádherně rozjíždí a aktivně se v něm zapojuje více postav oproti základní hře. Takto vyprávěný příběh už více připomíná film, což se mi velice líbilo. Sice stále fandím starému pojetí strategií (neosobnějšímu) ale takto spracovaná strategie nemá chybu.

Ve hře se o něco zvedla obtížnost a objevilo se několik novinek. Bohužel kromě nových jednotek u nočních elfů, mě ostatní vůbec nezaujali. A podobně je to i s novými typy útoku, hrdiny či předměty. Všechno je to velice fajn ale ve výsledku jsem zůstal u starých postupů z původní hry. Frozen throne nabízí možnosti k jinému pojetí hry, jiné taktice ale jde o to že už je to moc přeplácané. Pro mě coby čistě singl hráče je to pak nevyužitelné, nepraktické a nemarním stím čas.

Dvě nové rasy. Draenei byli docela fajn, ale vzhledem k tomu že se v kampani skoro neobjeví a hráč si za ně pořádně nezahraje, jsou trochu zklamáním. Zato nagy to už bylo něco jiného. Originální zpracování škála specifických schopností, to je to co tento datadisk velice pozvedá. Takový prvek, že tato rasa je schopna bezproblému přeplout vodou dosti mění hru a přidává nové možnosti.

Zvednutí populačního limitu o deset. To jsem opravdu nepochopil. Původní limit, ktery byl devadesát byl i tak žalostně malý, zvednutí o deset je prostě výsměch. Jednotek je málo a hráč se musí soustředit na správnou chvíli, kdy vezme všechny své jednotky z obrany a zaútočí s nimi (je jich zkrátka příliš málo aby hráč mohl nechat část v obraně a část v útoku aby obě složky byly efektivní. A i přes šileně silné hrdiny, bez armády minionů coby podpory a cílů odvádějících pozornost od hrdiny, útoky či obrana nemají šanci). V tomto ohledu jde v případě útoku více o spravné načasování, než sestavení jednotek. V nastálém chaosu a rychlosti, kterou hra plyne, je ovládání jejich speciálních útoků a vlastností velice problematické a hráč se spíš věnuje hrdinům.

Hra je ale i tak výborná a nabízí dlouhou herní dobu, plnou požitků se správně epickým vyvrcholením. Jediná škoda, je že tu chybí kampaň za hordu. Trochu ji kompnzuje minikampaň Založení Durotaru, ale ta klasická kampaň za hordu (vyskytující se ve všech předchozích warcraftech) tu prostě chybí.

Založení Durotaru je však velice zajimávým a zábavným počinem. Už to sice není strategie jako spíš akce s rpg prvky. Hráč se tak konečně dostane ktomu, s čím zápasí v jednotlivých kampaních - hry pouze za hrdiny, minimální zastoupení jiných jednotek (výjma několika částí).

The Frozen Throne je více než dobrým datadiskem, základní hra však měla něco, co datadisk ne, a i když nemohu specifikovat co, mohu jen konstatovat, že se obě části výborně doplňují. A stejně tak je ohodnotit - 90%
Jaká škoda, že už je konec.

Swarm assault je v pravdě netradiční strategie. Né tak moc v herních prvcích jako spíše ve svém ztvárnění a myšlence.

Princip hry je velice jednoduchý. Hráč musí obsadit všechny základny (hnízda jednotlivých druhů) a vymazat nepřítele z povrchu zemského. Na výběr tu je několik typů základen, slabými mravenci počínaje a strašnými pavouky, či včelami konče. Na mapách se také často vyskytují neutrální budovy, které je zapotřebí dobít, budou se však bránit a některé bojové systémy jsou dost účiné. V cestě vám budou ještě stát černí mravenci, kteří vám určitě nepomohou a se situací může příhodně zamávat, náhodně přelétající vážka, jejiž shazované bomby jsou až strašlivě účiné.

Jak už jsem tak nějak zmínil, tato hra opravdu nepřekvapí nějakými zázračnými hernimi prvky. Každá budova umožnuje výrobu jednoho ze tří typů bojovníka, jež se odlišují délkou výroby, typem útoku atd. Ve výsledku ale jde jen o nashromáždění větší armady efektivnějšího druhu a v příhodné chvíli smetení nepřítele. Většinu jednotek prostě hráč nevyrábí, protože jsou k ničemu - což je na této strategii velká škoda.

Další stránkou je obtížnost, která je sakra nevyvážená. Některé mise jsou na hranici hratelnosti, jiné zas procházkou růžovým sadem. Prostě je to často spíše o štěstí, než o možnostech kterými by to hráč mohl ovlivnit, což je u strategie velkou chybou.

Swarm Assault není z nejlepších strategií ale získal si mě svým pojetím a celkovým zpracováním. takže 70% (i když má navíc)

Ačkoli je Vergil z těch, kteří prostě musí prohrát, vždy mi přišel o něco stylovější, než Dante, a příležitost zahrát si za něj, jsem si prostě nemohl nechat ujít.

Děj navazuje na konec základní hry a dál rozvijí osud, již zmíněného Vergila. Ovládání se defacto nezměnilo, změnily se však schopnosti a zbraně. Vergil narozdíl od Danta nedisponuje dvěma pistolemi, nýbrž střílí přízračné meče...atd. Systém Andělské a démonské modifikace však zůstává (Vergil však nemá andělskou kosu, a démonskou sekeru, ale pouze Yamato, které se zbarví podle zvoleného modu).

Co do schopností, na hráče čeká kupa zábavy, Vergilova paleta schopností je naprosto odlišná od těch Dantových, takže si hráč může vyzkoušet odlišný styl boje. Na druhou stranu, těch příležitostí, vzhledem ke krátké hrací době, není tolik.
Do hry přibylo opravdu jen pár nových monster, jinak se veskrze jedná, jen o různé modifikace nepřátel z původní hry.

Krátká herní doba je opravdu bolestná. Na poprvé se toto DmC dá projet za dvě až dvě a půl hodiny, což je velice krátká doba. Přišlo mi, že se také zvedla obtížnost (pokud to nebylo odlišným bojovým systémem za Vergila), ale problémy přicházejí až na dalších obtížnostech.

Vergil´s Downfall je pěkným ale velice krátkým přídavkem. A kromě hry za druhého Spardova syna, už toho mnoho nenábídne, což je veliká škoda. No doufejme, že se dočkáme dalších pokračování, z této série, v rozsahu plné hry aspoň o 20 hodínách herní doby.

Keena jedničku jsem hrál až po dohrání čtvrtého dílu, je tedy jasné, že na mě neudělal takový dojem, který udělala výborná čtverka. I tak to ale byl zajímavý výlet, který si čas od času zopakuji.

Keen musí objevit, součástky ze své lodi aby mohl odletět, proto se musí vydat do různých komplexů na planetě a tam je najít.

Ovládání je velice kostrbaté a člověk si na ně musí zvyknout, odhadnout skoky, kdy se zastavit a hlavně nespadnout do díry. A když to kombinují takové prvky jako led, po kterém se výborně klouže, či dělo střílející ledové kostky, dokáže tento díl být o nervy.
Střílení, kvůli kterému je zapotřebí stisknout dvě klávesy, není taky nic moc, zvláště když hráč místo střely začne hopsat na skákací tyči. (oproti čtverce,tady jsou nepřátelé surově smažení -žádné milosrdné omračování :D ).

Některé lokace jsou opravdu hnusné (obtížnostně) zvláště když cestu blokují monstra, kterých se nedá zbavit a hráč je musí nějak odlákat (až příliš často před exitem)

Po grafické stránce se nedají čekat žádné zázraky (oproti čtverce), ale já měl pro takto jednoduché vždy slabost.

Na této hře je velice pěkně zřetelné jak velký skok mohou vyvojáři učinit, během docela krátké doby. Čtvrtý mnou velice vychvalovaný díl je pouze o rok starší, ovšem propast mezi těmito díly je obrovská. Vzhledem k tomu, že Keen je celkově záživná série a stojí zato si ji pěkně projet od začátku, dávám 70%

Třetí díl Jill se liší od ostatních v několika prvcích. Na Jill je na mapě světa nahlíženo ze shora (oproti původnímu, v levelech zůstává vše při starém). Hráč postupně prozkoumává lokace a hledá klíče k zpřístupňování nových lokalit.

Jill se na své misi o záchranu džungle, posunula do třetího dějství. Člověk může narazit na pár nových monster a extrémní obtížnost jednotlivých misí. Čím blíže ke konci, tím jsou mise spletitější a složitější. Opětovně si hráč vyzkouší hru za jiné formy jako je žába, či ryba.

Třetí Jill je pěkné zakončení, leč dosti obtížné a snadno u ní lze přijít o nervy. Ale tak proč si to nezahrát 65%

S druhým dílem už mě nepojí takové množství nostalgie, protože jsem se k němu dostal relativně nedávno. Avšak vědom si svých restů, jsem se na něj vrhl hned jak jsem ho získal. (Mimochodem, když se před patnácti lety pokoušela má sestra tento díl nainstalovat, bylo to poprvé co náš první počítač zdechl - Jill II měla s win 98 asi nějaký konflikt).

Hra zůstává docela stejná, změnily se však lokace a většina nepřátel. Vedle změny barvy Jillina oblečení, hra obsahuje pár novýhrozšířených prvků. Tvurci tu rozvinuli vypínání překážek za pomocí speciálních čudlíků, které musí hráč správně nakombinovat.

Rapidně vzrostla i obtížnost hry, oproti misím v jedničce, kde nebyl problém projít levelem a neumřít, se ve dvojce umírá na každém rohu. Ze hry se tak někdy stává neustálé začínání znova.

Druhý díl není špatný ale už není tak chytlavý jako ten první. Hra je zbytečně zesložitěná s překombinovaná, což je trochu škoda.70%

Disky od Špidla data processing vždy obsahovaly plno zajímavých titulů, většinou sice jen jejich demoverze, ovšem Jill of the Jungle (coby první epizoda) tam byla kompletní.

Na této hře mě vždy fascinovala její podoba. Ta pohádková (nepříliš složitá) grafika navozovala příjemnou atmosféru. A v množství levelu mohl hráč navštívit různorodá prostředí, utkat se s různorodými nepřáteli a dokonce se proměnit do jiných hratelných podob (žába, ryba či tvor podobný ptáku).

Trochu naškodu bylo ovládání, na které je potřeba si zvyknout, ovšem po pár misích a zrušení varovného okna, které vyskakuje při častém mačkání shiftu, je všechno v pohodě.

Jill of the Jungle se řadí k mým nejoblíbenějším starým hrám a Já ji nemohu než doporučit. Dnešního hráče už sice moc nezaujme, ale pro mě je to srdcová záležitost.