Management hospody, ve které se čepuje limonáda, a k tomu navíc snaha vyčistit hromadu dungeonů s partou najatých hrdinů. Takto by se dala v kostce shrnout Soda Dungeon. Ale tak jednoduché to nebude. :)

Hra v první řadě sází na retro notu každému, kdo má rád stylizovanou pixel art grafiku. Vše je vykresleno v nízkém rozlišení, ale s citem pro detail. Zvuky a hudba jsou též v pohodě, v menu si lze nastavit i nějaké ty grafické efekty. Sečteno, podtrženo, audiovizuální stránka Soda Dungeon je zcela poplatná svému směru. Komu se tento styl grafické prezentace nelíbí, nebude se mu líbit ani Soda Dungeon, ostatní může oslovit zcela bez problémů.

Herní náplň sestává na první pohled z ovládání party až pěti hrdinů, kde vždy na jedné obrazovce musíte vymlátit místní osazenstvo. Boj probíhá na tahy, kdy nejdříve táhnete vy, poté nepřítel, a toto se opakuje do té doby, dokud bude na obrazovce nepřítel. Poté postupujete do další obrazovky s tím že ta je samozřejmě o něco těžší. Každý stý level (100, 200, 300...) na vás čeká jeden boss, který má vždy nějakou speciální schopnost, v některých případech na něj musíte jít dokonce jinak než hrubou silou. Za tohle chválím a konkrétně u jednoho mi to dalo docela zabrat. :) Hrdinů můžete mít několik druhů, od bojovníka, přes zloděje až třeba po léčitele.

Každý hrdina disponuje několika speciálními schopnostmi, které můžete nadále posilovat výbavou, kterou každého daného hrdinu vybavíte. V dungeonech tak najdete různé meče, štíty, hole, zbroje, ale také užitečné předměty které vám doplní manu, nebo třeba provedou plošný útok. Ideální je kombinovat různé typy s různými postavami odlišně, dle jejich schopností. Pro zloděje je tak ideální stínová zbroj, která mu přidává schopnost vyhnout se útoku. A jelikož zloděj sám má tuto schopnost, na maximálním levelu disponuje 20% šancí vyhnout se útoku, při vhodném složením jeho výbavy se můžete dostat až někam k 70% šanci vyhnout se jakémukoli útoku. Toto bohatě kompenzuje zlodějovu menší odolnost. Takto postupujete u všech postav, ale konečná kombinace je samozřejmě na každém hráči.

Cílem hry je dosáhnout úrovně 1 000, jelikož se ale po každém dosažení sté úrovně svět restartuje, chvilku to trvá. Restart vám ale přinese vždy nové možnosti, schopnosti apod. Dalším cílem hry je vybudovat si svojí hospodu s nealko nápoji. Každá část hospody něco stojí, pokročilé věci statisíce až milióny, takže také budete chvíli šetřit. Hospoda se naštěstí po restartu světa nemění, máte tedy čas na šetření. Dle výbavy hospody k vám přichází různí hrdinové, které disponují různými schopnostmi, jak jsem psal výše. Jak tedy postupujete hrou, je více a více variabilní, její náplň, tedy boje, je ale stále stejná a repetetivní. Naštěstí lze boje přenechat automatu, který je vcelku obstojný a vy pak pouze inkasujete peníze ze zabitých potvor a můžete opět o něco zvelebit vlastní hospůdku. :)

Soda Dungeon je tak sice na první pohled o čištění dungeonů partou dobrodruhů, jak jsem psal na začátku, ale její pravý cíl je dotáhnout hospodu na maximální možnou úroveň a nakopat zadek hlavnímu bossovi v úrovni 1 000. Poté se úrovně opět opakují od levelu 1, ale s aktuální výbavou a schopnostmi hrdinů. Hra jde takto hrát donekonečna.

Už když jsem podpořil Kingdom Come na Kickstarteru, řekl jsem si, že další podporu českému studiu, které tvoří hru kopírující české dějiny, vyjádřím nákupem všech DLC, které vyjdou. Takže, jakmile vyšel From the Ashes, neváhal jsem a okamžitě zakoupil.

Nemohla zde tedy vzniknout z mé strany žádná pachuť nad penězi, které jsem do DLC vložil, pokud bych s ním byl nespokojený, bral jsem to prostě jako podporu. Přesto jsem se na DLC, které dokáže změnit ráz krajiny, těšil. Už jenom proto, že stavba vesnice je prostě něco jiného, než zbytek poměrně komplexní RPG hry. Nebo ne?

From the Ashes pasuje hráče na starostu zapadlé vesnice, respektive plácku se stromy, ze kterého vesnici má vytvořit. Pokud se jakýkoli hráč těší na takové menší Sim City uvnitř RPG, jednoduše se nedočká. Pokud ale hráč čeká zpestření, které mu osvěží samotnou hru, dočká se. Jako vždy má vše dvě strany mince.

Problém tohoto DLC netkví ani tak v systému, se kterým se vesnice staví/obnovuje, ale v očekávání hráčů, která byla jednoduše příliš vysoká. Warhorse nikdy neřekli, že obnova Přibyslavice bude strategickou částí, nikdy neřekli že si hráč bude moci vybírat kde co postaví, ani nic podobného. Ale hráči ve velkém přesně tohle čekali a po vydání DLC přesně nad tímto žehrali. Ano, nedostali co si představovali, ale myslím že v tomto případě se nejedná o chybu DLC.

Osobně bych tak From the Ashes zcela nezatracoval. Člověk prostě najednou někam v Kingdom Come patří. Nemusí spát v mlýně, nemusí spát v komůrce v Ratajích, ani v pronajatém pokoji v hospodě. Má prostě svůj vlastní barák. Své stavení, kde má vlastní postel, truhlu, ale také i alchymistický stůl, zahrádku s bylinky apod. Je to fajn pocit. Mezi pozitiva také řadím možnost ovlivnit jaké budovy budu ve vesnici mít, je to určitá forma rozhodování, byť pouze povrchního. Stejně tak jsou celkem fajn sousedské spory, které musí/může hráč řešit a které přinesou, pokud se dobře rozhodne, do pokladnice pár drobných denně navíc.

Je fajn vidět, jak se vesnice rozrůstá, jak se z původně zapadlého kusu lesa stává něco, co patří vám. Něco co žije vlastním životem. Jak se to mění, roste a nakonec jako celek funguje. Zním až příliš optimisticky? Všechno by takto optimisticky vypadalo, nebýt několika chyb, které celé DLC bohužel sráží dolů.

Proč například ve vesnici kromě obyvatel, kteří žijí ve staveních produkující to či ono, nežije někdo jiný? Chybí prostý lid, který tam žije, obdělává pole, apod. Vše jsou pouze najaté postavy obsluhující tu hospodu, tu stáje, tu něco jiného. Běžné domy pro běžné obyvatele nejsou.
Proč mi nemůžu mít stáj a kasárny najednou? To je takový problém mít oboje? Proč tvůrci postavením jedné budovy zakážou jinou? Místa na stavbu všech budov je tam až až.
Proč mi lidé při soudu jejich sporů projevují úctu a oslovují mě pane rychtáři, když při běžné procházce vesnicí na vás nijak nereagují a stráž je na vás dokonce hrubá, třeba že nemáte louč? Starosta, nestarosta. Celá vesnice vás ukázkově ignoruje, dokud neproběhne předem připravené animace, kde vás naopak vyzdvihují.
Proč ve vesnici, ale vlastně ani v celé hře, není vidět obchodí ruch? Do vesnice musíte dostat kamení, potraviny apod., ale kromě jednoho polámaného povozu u mostku, není nikdy ani náznak toho, že by někde probíhal nějaký obchod.

Tohle všechno tak sráží DLC, které je jinak povedené, dolů. A bohužel tomu nepřidá aní možnost výdělků ve vesnici. Jakmile totiž budete mít Přibky postavené, rozbijete celou ekonomiku hry. Už nikdy nebudete muset řešit peníze, už nikdy nebudete muset obírat zabité lapky. Budete mít totiž takové množství peněz, že si budete moci koupit celý hrad. Tedy, tu možnost nikdy nedostanete, ale finančně na to budete připraveni. Hru jsem končil s téměř 300 000 groši v truhle. K čemu? K ničemu. Máte je tam, ale nemáte si za ně co koupit. Ve hře neexistuje nic, co by mělo nějakou větší hodnotu. Ty peníze jsou vám doslova k ničemu. To považuji za velikou chybu celého DLC.

Příběhově se ničeho nového nedočkáte, stejně tak ani graficky, či zvukově. Postavíte si vesnici, na chvíli vás to zabaví a posunete část krajiny na novou, hezčí úroveň. Občas se tam vrátíte, zkontrolovat kolik desítek tisíc se vám objevilo ve vaší truhle na vaší rychtě, a zase pojedete pryč. Důvody se vracet, po dostavení všech budov, budete mít vlastně nulový. Přitom samotné stavění, shánění materiálů apod., je celkem fajn. Jenom škoda těch nedodělků a chyb.

Pokud si chcete From the Ashes užít nejvíce, začněte se stavbou jakmile Přibyslavice dobijete. Pokud budete stavět až po dokončení hlavní dějové linie, jedná se o nudu, protože budete mít dost peněz na zakoupení všech budov ihned a DLC přestane mít jakýkoliv smysl.

DLC může být nastavovaná kaše s pár hodinami starého gameplaye, nebo zcela nové prostředí, nové zbraně, nové schopnosti atd. Milostné dobrodružství pana Jana Ptáčka patří do té první možnosti a zcela jí definují, druhé možnosti, tak jak nám to předvedl Zaklínač 3 se svými DLC, se nepřibližuje ani náhodou.

Po získání tohoto DLC tak získáte (hmm...) celkem dva celé questy. Navíc, aby to nebylo tak jednoduché, tak ten hlavní, tedy pomoc pro pana Ptáčka, je ten krátší a méně zábavný. Druhý quest, který je delší, zábavnější, vtipnější a celkově podstatně propracovanější, je plnění úkolu pro Šarlatána v Ledečku. Vtip je v tom, že tento druhý quest můžete minout aniž si toho všimnete.

Samotné pomáhání panu Janu Ptáčkovi vás postaví do role poskoka, který je tu od toho, aby doručoval hezké a mladé dívce prostého původu drahé šperky a milostná psaní která si stejně neumí přečíst. Jan Ptáček mezitím dál chodí do hospody a nebo je na hradě, jako kdyby se nic nedělo, zatímco Jindra kmitá. A i je osoba Jana Ptáčka něco ve smyslu místního drtiče a neodolatelného don chuana v jedné osobě, potřebuje k romantickému rande pod okny prosté děvy nápoj lásky, tedy opět pomoc Jindřicha.

Problém celého DLC je skutečnost, že recept na finální lektvar můžete jednoduše zakoupit, tím pádem si ale zcela uzavřete druhý quest, což je plnění úkolu, tedy strašení Ledečka, pro Šarlatána. Zkrátíte si tak DLC dobře o polovinu a minete nejvtipnější část tohoto přídavku - házení shnilých vajíček do studny, štěkat jako pes, měnit čerstvé maso za shnilé, nebo měnit vajíčka v kurnících po vesnici za uhlí, je vtipnější a zábavnější jak hlavní quest v rámci tohoto DLC. A tento druhý a zábavný úkol minout jenom proto, že odpovíte na otázku jinak než si autoři představovali, je velmi nemilé. A autorům za tohle rozhodně dík nepatří.

Navíc, celé DLC, stejně jako ostatní pro KC:D, nepřináší absolutně nic jiného, než to co už ze hry znáte. Ano, pár nových kostek tu sice najdeme, ale to je doopravdy vše. Žádné nové lokace, zvuky, hudba, zbraně, prostě absolutně nic, kromě jednoho slabšího a jednoho kvalitního questu nezískáte. A dva questy, z toho jeden tak polovina hráčů s přehledem mine, je i na DLC pro Kingdom Come prostě hodně slabé.

Nečekal jsem od Band of Bastards nic světoborného, což se nakonec vyplnilo. DLC tak do hry přidává především pár questů, které jsou spojené do mini příběhu o partě žoldnéřů, která cestuje krajem (aniž by o ní hráč kdy před tím slyšel) ve jménu Racka, kterému vůdce party dluží řekněme pár laskavostí. Hráč se do tohoto DLC dostává jako průvodce Posázaví, protože banda bastardů se v místním kraji nevyzná.

Problém je ten, že i když je Jindra prezentován jako někdo, kdo se v kraji vyzná a má tedy bandě bastardů pomoci s orientací, ve výsledku se Jindry na věci s tím spojené zeptají v celém DLC jenom jednou, jinak se Jindra veze s ostatními a jeho role průvodce tak vezme rychle za své. Celé DLC je tak postavené na faktu, že parta žoldnéřů někam dojede (po mapě), tam se něco stane, Jindra přiloží ruku k dílu a partička se zase v klidu rozejde s tím, že na Jindru počkají v táboře, odkud se po mapě zase někam dojede, něco se tam stane, Jindra přiloží ruku k dílu a partička se zase v klidu rozejde s tím že Jindru počkají v táboře, odkud se po mapě........

V DLC mi chyběla logika a vlastně i příběh. Jeho pozadí, kdy šéf bandy dluží Rackovi se mi líbilo, ale samotné vyprávění již skřípe. Jednotlivé postavy jsou poměrně zajímavé, byť ne překvapivé. O to větší škoda je, že k vykreslení jednotlivých charakterů téměř nedojde a postavy jsou tak velmi ploché.

Jednotlivé vyjížďky jsou fajn, ale ve výsledku to nejsou vyjížďky, vzhledem k tomu že celou cestu projedete mapou a objevíte se až na předem daném místě. Některé úkoly jsou hodně fajn, jako je útok na mlýn v noci , některé mi svojí logikou přišli postavené na hlavu už v samotné animaci, jako například když jede banda žoldnéřů krajinou a zpívá na celé kolo tak, aby je každý slyšel kilometry dopředu než k němu dojedou. Následný útok tak není ani trošku překvapivý, spíše je logickým vyústěním nelogického chování bandy bastardů .

V rámci DLC také můžete přistoupit na hru žoldnéřů o prsten, který si mezi sebou kradou a kdo ho má u sebe při návštěvě hospody, má pití zdarma. Je veliká škoda, že tato část DLC není dále rozvedená, například právě návštěvou hospody, čímž by hra o prsten dostala smysl a nebyla tak pouze výplní

Bojů si užijete v DLC, vzhledem k jeho malé délce, poměrně dost, sem tam nějaké vyšetřování, stopování a přesvědčování. Škoda krátkosti DLC, není problém ho dojet za jedno odpoledne. Konec DLC je sice fajn zakončením příběhu, ale po finální bitvě, to jak se postavy rozejdou a už na vás dále nijak nereagují, je opravdu velmi zvláštní už nemá co nabídnout. Žádná přidaná aktivita, nic. Jako kdyby se nic nestalo.

Jako jednohubka je to OK, ale nečekejte od Band of Bastards nic než pár questů. Nové lokace, hudba, grafika, zvuky se tu nekonají a tak je DLC vhodné především pro ty, kterým učarovali boje ve hře, protože na nich je Band of Bastards postavený především.

Příběh Terezky a Johanky hráči zcela rozdílným způsobem představí úděl těchto dvou žen, které jsou součástí příběhu i v základní hře. A musím uznat, že za mě poměrně povedeným způsobem.

Tereza: Hraní za Terezu představuje Skalici před příběhovým zvratem na začátku hry. Hráč tak má možnost poznat nové postavy, případně některé staré známé poznat hlouběji, lépe si projde okolí Skalice, sem tam pomůže lidem okolo sebe a řeší trable svého otce, místního mlynáře. Poté co nastane zvrat, hra se mění z rozverné a veselé na temnou a plíživou, atmosféra zmaru a zoufalství je patrná všude kam se hráč dostane a osobně jsem se přistihl, jak jsem si příběh a postup hrou opravdu užíval.

Johanka: Tady je to již podstatně slabší. Kromě faktu, že Johanka je poměrně fanatická ve své víře, zatáhne Jindřicha do svých problémů tím, že ho nutí dělat věci, které jsou občas za hranou zdravého rozumu. Ano, zde již nehrajete retrospektivně za hrdinku, jako v případě Terezy, ale úkoly pro Johanku plníte v roli Jindřicha v současnosti, tedy s vaší postavou na úrovni na jaké jí máte. Tam kde je Tereza sympatická, je Johanka umíněná. Tam kde Tereza srší vtipem, Johanka srší fanatismem. Na druhou stranu, úkoly které Jindra v rámci questů pro Johanku dělá, jsou zajímavé, zábavné a vůbec je radost to hrát. Kdyby tam byla méně fanatismu ze strany Johanky, byla by i tato část DLC bez větších chyb.

V rámci celého DLC navíc, kromě dvou výše uvedených příběhů, získáte psa Vořecha. Můžete ho s sebou mít kdykoli a kdekoli, nebo ho klidně můžete nechat u Terezky na mlýně. Vořech je pako, pořád chlastá z kaluží, pokud se chcete někam nepozorovaně přiblížit, buďte si jistí že to s Vořechem nepůjde protože je pako. Ale na druhou stranu, při questu kdy potřebujete poměrně rychle lovit zvěř pro získání masa, je Vořech sice pořád pako, ale pomůže vám vystopovat zvěř, případně dokáže pomoci v boji. Není to pes který skočí na nepřítele a zničí ho, ale dokáže velmi dobře odvést pozornost a nejednou mi zachránil krk tím že zaměstnal nepřítele, který by mě jinak dal. Ale díky Vořechu měl práci s ním a já čas na oddych. Už z tohoto důvodu je škoda,že DLC vyšlo jako poslední. Protože je dobré s sebou mít Vořecha od začátku hry, nejednou vám jeho přítomnost ve hře pomůže.

Graficky a zvukově nepřináší DLC nic nového, tak jako žádné nové lokace. Jednoduše se v případě Terezky jedná o retrospektivní vyprávění a možnost poznat Skalici před útokem, v případě Johanky se jedná především o sadu zábavných questů s nepříliš zábavnou Johankou :) A Vořech? Ať je jaký je, tahám ho s sebou všude. :)

Je ještě Lands of Lore 2 RPG? Nebo už adventurou? Co chtěli autoři touto hrou říct fandům předchozího a skvělého dílu?

Lands of Lore 1 jsem ve svém dětství dohrál jedním dechem. Westwood Studios pro mě tehdy byla modla. Hltal jsem každou jejich hru. Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem viděl v trafice Score a na titulní obálce Luthera, syna Scotie z prvního dílu. Věděl jsem, že Lands of Lore 2 je tady, nutně jsem si chtěl recenzi přečíst a těšil se na každý střípek informací o hře. Také nikdy nezapomenu na ukázku hry na Score CD, která mě absolutně uzemnila, pouštěl jsem si jí stále dokola a říkal si, že takhle to vypadat nemůže, protože potom by dokonalost dostala své druhé jméno - Lands of Lore: Guardians of Destiny. Navíc Score hru ohodnotilo 9/10. V době všeobecného pirátství se ale čtyřcédečkový titul sháněl špatně a osekanou verzi jsem hrát nechtěl. A i když recenze ve Score a Gamestaru pěli ódy, tak Level hru strhal, já jí nesehnal, a časem upadla v mé zapomnění.

Abych ale odpověděl na otázky v úvodu. Ne, Lands of Lore 2 není adventurou. Ale není ani RPG, tak jak si tento žánr většinou představujeme. Co tedy chtěli autoři touto hrou říct fandům prvního dílu? To že druhý díl bude více epičtější. To že bude delší. To že bude prostě lepší. Ale nepovedlo se to, co si budeme nalhávat.

Předně, Lands of Lore 2 měl problém v obrovském očekávání, které do něj bylo vkládáno. Hra byla toužebně očekávána nejen kvůli svému skvělému předchůdci, ale také díky jménu tvůrců. Westwood Studios měli neskutečně dobrou pověst a jednoduše se očekávalo, že jejich hra bude špičková.

Lands of Lore 2 ale obsahuje spousty chyb, nedomyšleností, klacků pod nohama, nesmyslů a nelogičností. Navíc v kombinaci se špatným enginem, špatnými animacemi, slabým příběhem a dobrou hudbou. Kde jenom začít?

Engine hry je pseudo 3D a kdo hrál jakoukoli 3D hru z počátku devadesátek, bude doma. Rádoby 3D prostředí doplněné o 2D sprity všech objektů, které se neustále natáčejí na hráče, těžkopádné ovládání a deformace při jakémkoli pohledu nahoru a dolů (pomocí klávesnice!) budou vaši průvodci od začátku do konce. Na běžné ovládání myší zapomeňte, hra myš podporuje pouze pro interakci a to si ještě budete muset přepínat klávesou mezi používáním předmětů ve světě okolo vás a mezi útoky. Po určité době si na engine zvyknete a přestanete vnímat ošklivé prostředí okolo vás. V jeskyních a místnostech to ještě jde, ale ve venkovních lokacích vás divadelnost světa bude zarážet až do konce hry. Proč divadelnost? Celé prostředí vypadá jako kdyby jste procházeli kulisami, uvnitř dřevěných desek které jsou pomalované texturou džungle/sněhu/budov, za kterými tak nějak ale tušíte podpěry, které dané desky drží. V kombinaci se špatnými texturami tahle šablonovitost světa tahá za oči celou dobu co hru budete hrát.

Ještě horší jsou ale digitalizování herci / renderovaní nepřátelé, oboje v nízkém rozlišení, takže při souboji tělo na tělo se před vámi míhá doslova a do písmene pouze několik neidentifikovatelných pixelů. Ruku v ruce s nepovedeným enginem jde špatné ovládání, které je těžkopádné, pomalé, zastaralé a špatně konfigurovatelné.

RPG prvky jsou osekány na absolutní minimum, Luther postupuje tak nějak automaticky a kromě předmětů, které vám zvyšují sílu, obranu, magii, nemáte žádnou možnost jak ovlivnit vývoj své postavy. Hra navíc neobsahuje žádné titulky. A to ani v animacích, ale ani v samotné hře. Chcete vědět co je ta zelená podivná rozpixelovaná věc? Musíte na ní v inventáři najet kurzorem, počkat pár vteřin a Luther vám to řekne - Léčivá rostlina. Hm. Super. A jak léčí? A kolik zdraví? Nevíte? V pohodě, neví to nikdo. Najedete kurzorem na meč s plamenem a Luther řekne “Meč plamene”. Skvělé! To jsem netušil. Jaký má ale meč poškození? Zapaluje? Nebo ohněm jenom zraňuje? A jak moc? Nevíte nic, hra vám nic neřekne, prostě neexistuje žádný způsob jak cokoli zjistit. A v manuálu se to také nedozvíte. To až návod na internetu vám prozradí co který předmět dělá, případně jakou má obranu, efekty, útok, další schopnosti. Za tohle bych autory hnal. Ale to není vše…

Luther má skvělou schopnost měnit se na malou ještěrku a na velkou příšeru. Ještěrka je rychlá, umí kouzlit, skákat a protáhne se prostory, které jsou pro Luthera jinak zapovězené. Příšera pro změnu hodně vydrží, je silná, ale skákat neumí, kouzlit také ne a je navíc velmi pomalá. Nápad to je skvělý, kdybych v celé hře nenašel pouze JEDNO jediné místo, kde jsem potřeboval sílu příšery. A nikdy jindy jsem jí ve hře už nepotřeboval. Ale to hru nezajímá a do velké příšery mě jednou za čas, někdy až nepříjemně často, přeměnila. A já pak musel vždy čekat, a čekat, a čekat, až se divná a nepoužitelná příšera promění zpět v Luthera. Časem získáte omezenou možnost nechtěnou transformaci v jejím počátku zrušit, ale to pouze když budete velmi rychlí a připravení. O to více naštve nevyžádaná a nechtěná proměna. Až ke konci hry máte plnou kontrolu nad morfováním Luthera. Kromě pár míst, kde využijete schopnosti a velikost ještěrky, je tohle nechtěné přeměňování pouze k vzteku a částečně důvod k příběhu.

Hudba se ve hře naopak velmi povedla. Frank Klepacki se nezapře, ten pán jednoduše hudbu umí. Dokonce máte na výběr mezi orchestrální hudbou a mezi MIDI verzí toho samého. Osobně jsem neustále přepínal, povedené MIDI mám rád, audio stopa ale také má své kouzlo.

Příběh je zmatený a notnou část hry nepochopitelný, kromě faktu, že je tu pojítko mezi prvním a druhým dílem v rámci rovnice “hlavní enemák prvního dílu = matka hlavního hrdiny druhého dílu, postižený navíc náhodnými přeměnami”. Je to zajímavé do té doby, než zjistíte, že je to vlastně jedno. Luther tak hledá větší část hry lék na tento problém a postupně začne, jen tak mimochodem, řešit existenci a řád celého světa, byť mu nikdo kromě Draracla ze začátku nevěří a naopak po něm všichni jdou.

S příběhem se pojí lokace světa ve kterém se Lands of Lore 2 odehrává. Podíváte se do jeskyní, do města “bohů”, do džungle (asi nejvíce ošklivá část hry), na hřbitov, do podzemních laboratoří atd. Některé lokace mají atmosféru, jiné jsou o ničem. Engine hry lokace většinou strhává svojí neschopností dolů, hudba je zase vytahuje nahoru. Svým způsobem se některé ale naučíte milovat i přes fakt, že se jedná dost často velké bludiště.

Rozhraní hry je nepřívětivé a to především díky velmi omezenému inventáři, takže si budete muset chtě nechtě začít předměty odkládat, protože prodat je nemáte komu a ani za co, měna ve hře neexistuje. Hra navíc nikdy nebohému hráči neřekne, který předmět je zásadní a který zbytečný. Ve výsledku syslíte co jde, přenášíte předměty sem a tam protože inventář máte narvaný a doufáte, že je časem použijete. Úkoly jsou navíc dost často silně nelogické, jako třeba ten, kdy musíte zprovoznit fontánu tím, že zničíte vznášející se kouli nad vypnutou fontánou pomocí chladu. Nehledejte tu logiku, není tu, hra vám navíc absolutně nijak nenaznačí, že musíte použít něco co generuje chlad. Jenže, pokud na to nějak náhodou přijdete, uvědomíte si, že ledovou kuš jste nechali o tři lokace dozadu a ledový meč jste zahodili jako slabý o tři hodiny dříve. A vrátit se nemůžete. Nebo musíte zničit dveře v chrámu tím, že k nim přitáhnete bednu s výbušninami a tu pak z dálky rozstřelit. Jinou stejnou bednou si navíc musíte potom udělat díru v okně, abyste mohli ven. Vtip je v tom, že ty bedny si můžete rozstřílet v rámci bojů, nebo vám je mohou rozstřílet nepřátele. A co se stane když nebudete mít bedny? Správně, neotevřete dveře a ani průchod ven. Hra vám tuto skutečnost navíc nijak nesdělí, takže bloudíte, přemýšlíte, ale řešení už dávno neexistuje. To, že tyto dveře nejdou rozmlátit pomocí zbraní, ale velmi podobné dveře na konci hry běžně zbraní rozmlátíte, je už jenom důkaz neschopnosti tvůrců. Protože na konci hry vás to absolutně nenapadne, když víte, respektive si to myslíte, že to hra neumožňuje. A ona to nakonec umožňuje, ale až tam, kde se to tvůrcům hodí do krámu.

I přes téměř negativní text ale musím Lands of Lore 2 jedno nechat. K té hře jsem se pořád měl potřebu vracet. Štvala mě, iritovala mě, nesnášel jsem její nelogičnosti. Ale přesto jsem byl zvědavý jak se Luther s mojí mocí dostane dál. Byl jsem rád když jsem potkal Baccatu, když jsem mluvil s Dawn, když jsem narazil naopak na pár logických věci, byť je jich pomálu. Ve hře jsem přestal řešit jakékoli RPG prvky a vnímal pouze její svět, vývoj událostí, byť zmatených a zvláštních. Po určité době mě přestalo štvát že tu není žádná měna, žádné obchody, že nevím co která zbraň co dělá a prostě se posouval dál. Tu jednoduše,, tu s obtížemi. Nakonec jsem Lands of Lore 2 dohrál a i když je tahle hra je plivanec do tváře všem kteří milují první díl a těšili se na druhý, svým způsobem nějak drží pohromadě. Blbě, těžkopádně, ale nějak to prostě funguje.

Stejně jako u Legend of Kyrandia od stejného studia, druhý díl Lands of Lore ve výsledku k hraní nedoporučuji. Pokud máte nutkání dohrávat staré série, tak jako já, stejně hru třeba zkusíte. Pokud ale hledáte dobré RPG, podívejte se jinde. Pokud hledáte dobrou adventuru, podívejte se také jinde. A pokud si nechcete kazit vzpomínky na Westwood Studios, zahrajte si raději první díl.

Téměř celý tento komentář se ponese v negativním duchu, byť výjimky se samozřejmě najdou. Nicméně jedno je nutné říct hned na začátku. Legend of Kyrandia 3 je nejslabší díl série a je dobře, že v tomto sestupném tempu nikdy nevznikl díl čtvrtý.

Tak jako spousta hráčů jsem se k The Legend of Kyrandia dostal jako dítě a to především díky tehdy šířené verzi hry v českém jazyce. The Legend of Kyrandia: The Hand Of Fate jsem dohrál nedávno a hned se vrhl na třetí díl. Oproti dětství již vše zakoupené na GOGu... :) A tak jak jsem první díl tehdy velmi miloval, a miluji dodnes, druhý a především třetí pro mě jsou velkým zklamáním.

A tak jak jsem popsal mini příběh o vzniku The Legend of Kyrandia: The Hand Of Fate v mém komentáři u dané hry, viděl bych vznik třetího dílu zhruba takto:

Marketingový ředitel: Chlapi, druhý díl se nám prodává hůře jak ten první, jak je to do háje možné...?
Programátor: Hele šéfe, já odvedl stejnou práci jako na jedničce, já za to nemůžu.
Grafik: Hele šéfe, stejně jako tady Michal, taky jsem to udělal stejně jako v prvním dílu. dokonce jsem použil pár věcí z prvního dílu, abychom ušetřili.
Frank Klepacki: Hudbu jsem skládal také v podobném duchu jako byla ta v prvním díle.
Scénárista. Kluci, já vím že jsem u druhého dílu měl dovolenou a že scénář dělal tady Edvard, co tu přes noc uklízí, takže to asi nebylo úplně ono, ale že by to mohlo za propad prodejů u dvojky?

Marketingový ředitel: Chlapi, je zcela zjevné, že druhý díl jsme málo inovovali. Stejný kód, stejná grafika, jenom jiné scény, scénář sice zcela mimo, ale asi také málo inovovaný. Chci nápady. Teď hned!
Programátor: Šéfe, já bych fakt nic neměnil. Ono to fungovalo, žádné bugy, nic. Prostě jak na másle...
Marketingový ředitel: Dobře Michale. Použij stejný engine
Grafik: Šéfe, když použije tady Michal stejný engine, nemám moc možností na změnu. Leda že bych použil rendery...
Marketingový ředitel: Výborně. Kromě ruční grafiky použijeme renderované objekty. Parádní nápad!
Frank Klepacki: Hele šéfe, s hudbou bych nic také asi nedělal, nějaké změny, víš jak...
Marketingový ředitel: Ne, naopak. Šlápni do toho. Namíchej tam třeba, pro mě za mě, funky, ať to má grády Franku!
Scénárista: Chlapi, mě je to blbý. Já vím že se všem líbil můj scénář prvního dílu, ale jako u druhého, já mám zrovna zaplacenou dovolenou. Vím že uklízeč Edvard se minule moc neosvědčil, ale říkal mi, že to klidně zkusí znovu a že do toho dá všechno. Jako že nebude sice uklízet, ale sepíše prý příběh a hádanky par excelence. Já bych mu dal ještě jednu šanci....
Marketingový ředitel: Tak jo Ricku. Ale ať to stojí za to. Chci pořádnou jízdu..
Jdeme na to chlapi!

A jak řekli, tak udělali. Z hlediska programového je hra opět zcela bez problémů, z hlediska grafiky zestárla hůře jak předchozí dva díly a z hlediska příběhu a hádanek je to jeden velký odpad... Tam kde byl první díl vážný, až někdo považoval Brandona za suchopárka, tam kde byl druhý díl odvázaný a nesourodý, tam je třetí díl špatný a nesmyslný.

Kyrandia 3 je tak opět o notný kus horší jak druhý díl, který se už nedokázal kvalitativně vyrovnat jedničce. Ale pojďme ke hře.

Hraní za hlavního záporáka prvního dílu jednoduše láká. Co by budeme povídat. Malcom byl padouch, zkameněl nám dědečka a je jasné, že i když ochutnal na konci prvního dílu svůj vlastní recept, tak konec dvojky nám napověděl, že se z toho nějak dostal. A bude se chtít, asi, pomstít.

Problém třetího dílu není tedy volba hlavního hrdiny, ta se vyloženě povedla, ale podání příběhu, hádanky, ale také lokace, inventář a podobně. A i když příběh dejme tomu uspokojivě vyvrcholí a ozřejmí nám události prvního dílu, za což autorům děkuji a palec nahoru, zbytek je prostě špatně.

Logika zde až na pár světlých výjimek neexistuje. Chcete vyrobit míček? Jděte na skládku, zhypnotizujte pomocí žaludu na provázku s hřebíkem veverku, hoďte jí do stroje na výrobu hraček! a z živé!! a hnědé!!! veverky vám vznikne červeno žlutý míč!!!!. Není to skvělé? Ne, není.
Chcete získat mléko? Je jasné, že stroj na výrobu osiva pro krávy, ze kterých logicky získáte mléko, potřebuje pouhé dvě semínka. Ty ale i když zalijete, nedokáží vyklíčit dostatečně intenzivně, aby stádo krav přišlo. Ve stokách tedy opět na žalud na provázku s hřebíkem ulovte úhoře! kterého použijte na semínka!! a až tuto kombinaci můžete zalít vodou!!!. Poté semínka totiž vyklíčí více (protože úhoř) a stádo krav přijde. Logické? Ne.
Toto je pouze část kombinací, které rozumného člověka nenapadnou. A nevyhnete se tak zkoušení všeho na všeho i v těch nejvíce šílených a nesmyslných kombinacích.

Další věcí jsou lokace, které jsou obecně až na výjimky nepříliš hezké, někdy navíc svojí mechanikou doslova nepříjemné. V rybím světě je tak například Malcom náhodně odkudkoliv přenášen zpět ke královně a vždy jako vykoupení musí hrát piškvorky. Je to pomalé, je to nudné a po x té je to doslova iritující.
Pamatujete na jeskyně v prvním díle? Ty kde jste museli sbírat svítící plody? Tato část je v prvním díle označována za nejhorší. Ale prales v třetím díle jí překonává. Kromě hrozby uštknutí hadem když odsekáváte rostliny, je tu totiž problém neustálého dorůstání již odsekaného porostu (stačí odejít z obrazovky a vrátit se), ale hlavně, v prvním díle šla jeskyně mapovat, zde si bohužel na vlastní mapu džungle můžete nechat zajít chuť, jelikož obrazovky na sebe absolutně nenavazují. Odejdete nahoru, ale do další přijdete zleva. Když se ale vrátíte doleva, ocitnete se na zcela jiné obrazovce. V kombinaci s neustálým odsekáváním listů je tohle bloudění doslova nesmyslnou a frustrující činností. Ale víte jak, prodlužuje to herní dobu, tak proč ne.

Hra vás opět nechá nosit hromady předmětů které neupotřebíte, ale to vy nevíte. Přitom inventář je malý, jako v předchozích dílech, a je nutné si tedy předměty odkládat a případně se k nim vracet později.

Šílená funky hudba která vás přivítá v úvodním menu byla z mého pohledu zvolená proto aby hráče varovala že míra šílenosti se od druhého dílu, kde logika také dostávala dost na zadek, posunula o notný kus dál.

Taktéž kombinace renderované a ručně kreslené grafiky nepůsobí dobře. Letící Pegas byl v prvním díle krásný a majestátní, tady je to renderované cosi co jako letící Pegas sice vypadá, ale ta krása a majestátnost je zcela pryč. Navíc kombinace kreslených části s těmi renderovanými nepůsobí občas vůbec hezky a hru opět strhává dolů.

LoK3 jsem dohrál proto abych si zkompletoval příběh celé série. O to více je cítit, když ty hry hrajete za sebou, klesající kvalita zároveň se zvyšujícím se číslem za názvem hry.

Pokud bych měl někomu Legend of Kyrandia 3 doporučit, tak pouze fandům a lidem., kteří chtějí z nějakého důvodu, tak jako já, hru prostě dohrát. Čistě z hlediska zábavy nemá třetí díl smysl ani pouštět. A pokud se do hry přesto pustíte, vřele doporučuji návod. Ušetříte si spousty nervů a svého času, který raději investujte jinam.

Toussaint - Místo zalité sluncem, oplývajícími nekonečnými vinicemi, nádhernou krajinou, šlechtickou smetánkou.
Geralt z Rivie - Ošlehaný zaklínač s věrnou Klepnou a dvěma meči vždy připravenými ke špinavé práci.

Jak jde tohle dohromady, říkáte si možná? Dokonale, řekl bych.

Druhý z datadisků k fantastické hře Zaklínač 3 se náramně povedl. I když osobně musím přiznat zklamání, které mi datadisk o Víně a krvi připravil. Připraven a doufaje, i po shlédnutí trailerů, jsou doufal v temnou atmosféru, tak dokonalou v předchozím datadisku i samotné hře. Ale zde je vše zalité sluncem, ptáčkové zpívají, louky se vlní ve větru, člověk by si až řekl, že je čas rozbalit deku, sundat meče, vytáhnout dobré víno a jen tak si užívat poklidnou atmosféru.

Mé zklamání naštěstí nemělo dlouhého trvání, jelikož se brzy ukáže to co je dobře známo všem starším. Nikdy nesuď dle zevnějšku. :) A tak i přes krásnou a pohodovou atmosféru je knížectví Toussaint uvnitř prohnilé, plné špíny a intrikovaní na všech úrovních. A ještě hlouběji se nachází to co Geralt tak důvěrně zná. Monstra a to včetně upírů. I když u nich je otázkou, jak moc vlastně monstry jsou.

Velmi brzy tak příběhově zapadnete do rytířských turnajů, budete si užívat Gwent plnými doušky a to včetně zcela nového balíčku, najdete nové spřízněné duše a také na víno dojde. Ve velkém. Jak? No přeci tím že budete vlastnit vlastní vinici Corvo Bianco, kterou si postupem hry budete neustále vylepšovat, opravovat a vůbec, naleznete zde nový druhý domov.

O víně a krvi považuji za jeden z nejlepších datadisků všech dob. DLC, jak se nově a moderně tyhle dodatky jmenují. Zde ale nečekejte pár nových textur, několik vedlejších questů a konec. Očekávajte téměř novou hru postavenou na starých a vylepšených mechanikách.

Tak jak by datadisk O víně a krvi nemohl existovat bez původního Zaklínače 3, tak stejně je Zaklínač 3 bez tohoto datadisku nekompletní hrou. Těch možností, těch parádních questů, postav, příběhů... O víně a krvi si jednoduše plných 100 procent zaslouží. CD Project RED ukazuje celému světu, jak se mají dodatky do her dělat.

Vždy když se mě někdo zeptá, která hra je pro mě tím nejlepším co jsem dosud hrál, opakovaně vždy říkám že třetí Zaklínač. Geralt mě ve třetím dobrodružství učaroval vším.

Málokterá hra mě kvůli očekávání, které v ní mám, donutila koupit nový HW. A právě Zaklínač 3 byl ve své době hrou, kvůli které jsem dopředu vyměnil svou obstarožní GeForce GTX 560Ti za něco novějšího. Po zakoupení GTX 970 a následně nainstalování hry jsem nedočkavě čekal až se zpřístupní tlačítko “Spustit”, což se stalo první minutu 19. 5. 2015. Málokterou hru jsem vyhlížel s tak vysokým napětím. A málokterá hra mě bavila tak neskutečně, jako právě třetí Zaklínač.

Kde začít?

Příběh. Nevím jestli více poděkovat panu Sapkowskemu, nebo studiu CD Project RED, ale ten příběh... První minuty ve hře na hradu Kaer Morhen, setkání s Visimirem, malou Ciri, posun v čase a cesta s Visimirem do Bělosadu s úkolem který se jmenuje “Šeřík a angrešt”. Už jenom název úkolu ve neskutečně silně rezonoval, to víte, knihy jsou knihy a Gerald by až na kraj světa šel, aby cítl tu, která voní po šeříku a angreštu. Yen je prostě Yen…
Následně se rozjíždí kolotoč událostí, kde scéna střídá scénu, rozhovory které dávají hlavu a patu, animované sekvence, změny prostředí a najednou zjistíte, že u hry sedíte 5 hodin a nic jste neudělali. Ale to nevadí, jste Geraltem, protože hra se vám již dávno dostala pod kůži. V žádné jiné hře jsem si neužíval boční dějové linky s takovou chutí, jako v Zaklínači 3.Žádné “Přines mi 10 zaječích kůži, abych Ti dala lektvar” zde opravdu nenajdete. Kvalita některých bočních questů překonová svojí délkou, propracovaností a hloubkou i hlavní dějové linky spousty jiných RPG. To co zde kluci z CD Project RED předvedli, nemá pro mě obdoby. Nezbývá než zatleskat.

Gameplay je též vybroušený. Geralt se sice pohybuje s určitou setrvačností, ale po chvíli hraní vám to vůbec nepřijde. Navíc, přijde mi to přirozené a v dalších hrách mi podobný styl pohybu již chybí. Ovládání je velmi jednoduché a přehledné, ať hrajete na klávesnici s myší, nebo na gamepadu. Souboje jsou vyvážené, znamení nutné, bez nich se daleko nedostanete, a lektvary na vyšší obtížnost činí rozdíl mezi životem a smrtí. Přitom, pokud chcete, můžete hrát hru na nejnižší obtížnost, kde se veškeré souboje podstatně zjednoduší a hráč si tak může plnými doušky užívat příběh. Přesně tenhle přístup se mi líbí. Hra je určena jak pro hardcore hráče hledající výzvu obyčejným průchodem lesem, ale také pro ten typ hráčů, kteří prahnou po příběhu, chtějí prožít Geraltova dobrodružství, ale nechtějí být frustrovani pro ně těžkými souboji. Pokud máte rádi karetní hry, ve Gwentu se najdete a budete, stejně jako já, hledat další a další karty do sbírky. V málokteré hře se mi stává, že mě tyhle minihry baví. Zde jsem ale Gwentové zápasy vyhledával, bavil se jimi a těšil se na ně. Bravo. Taktéž postup Zaklínače, jeho sílení, RPG část hry, shánění obleků které vám vyhovují a které si sestavujete do setů, to vše si budete užívat, milovat a posouvat stále dále a dále.

Grafika byla hra ve své době nádherná a i dnes vypadá velice k světu. Atmosféra ze hry doslova sála díky citlivě vymodelované krajině, živoucím městům plných lidí, fungujícímu ekonomickému modelu, hudebnímu doprovodu, zvukové stránce. Tím že je dnes Zaklínač 3 starší hrou, je z pohledu dnešního HW spíše nenáročná a lze ho hrát i na slabších sestavách. Moderní HW hru utáhne na maximální detaily zcela bez problémů a lze si tak užít Geraltovo třetí dobrodružství ať máte doma silný stroj, nebo slabší notebook. Neberte mě doslova, na opravdu slabém HW si nezahrajete, ale rozhodně se nejedná o titul, který by, vzhledem ke krásné grafice, potřeboval železo za desítky tisíc.

Ve hře Zaklínač 3 jsem nechal přes 220 hodin (včetně datadisků). A byl smutný, když hra skončila. Protože vracet se do tohoto světa pro mě bylo potěšením. Vždy jsem byl zvědavý jak se příběh posune a že se někdy posunul tak, že jsem jenom seděl, zíral a nevěděl co říct. Pokud jste tedy Zaklínače 3 ještě nehráli, máte rádi RPG hry a výborně podaným příběhem a máte dostatek času, vřele vám tuhle hru doporučuji. A pokud máte na Zaklínače 3 stejně krásné vzpomínky jako já, děkuji že jste dočetli až sem a vzpomínali se mnou.

Legend of Kyrandia 2 byla v mém RestBooku dobře dvacet let. První díl mám velmi rád a tak jsem si řekl že dohraji celou sérii, tedy druhý i třetí díl. Druhý díl sice pochází od slovutných Westwood Studios, tedy od studia, které leží navždy v mém srdci, ale tvorba hry probíhala tipuji nějak takto:

Marketingový ředitel: Chlapi., Legend of Kyrandia 1 se prodává jak rohlíky v sámošce. Kdo má čas udělat druhý díl?
Programátor: Já šéfe
Grafik: Také mám čas, jdu do toho
Frank Klepacki: Složím hudbu i pro dvojku
Scénarista: Sorry, jedu na dovolenou, ale Ervard, jak tu uklízí přes noc, tak říkal že to za mě vezme...

Ervard si zahrál první díl a došel k názoru že by bylo fajn, kdyby hra byla více cool, více moderní a více emancipovaná. Vybral si Zanthii jako hlavní postavu a dobře udělal. Obtiskl do ní svůj břitký humor a rázem máme ve druhém dílu hlavní postavu, která je více sympatická jak sám Brandon, hláškuje na každém kroku a převléká se častěji než Yennefer ze Zaklínače. Prostě ženská k pohledání, navíc s magickým kotlíkem a knihou bez stránek. Stránky se v průběhu hry doplní tím jak je hráč nachází, kotlík je dost často zdrojem frustrací, jelikož nalezené stránky recepty popisují dosti vágně a nebohý hráč Edvardovi, který nám zaskakuje za scénáristu prvního dílu, do hlavy nevidí.

Zásadní problém druhého dílu je ale ve větší míře Edvardovo závislost na drogách. Jak jinak si vysvětlit ježdění na tyranosaurovi, které je ve výsledku ve hře zcela zbytečné, ale pro průchod hrou bohužel nezbytné, absolutně nesmyslný random záporák kterým je chodící rukavice kterého musel nebohý Edvard vymyslet když měl absťák, nebo odstranění bojácných stromů"!" z cesty tím, že položíte bubínek na pařez, ten začne hrát, stromy tancovat a vy máte volnou cestu. Navíc, po sérii nesmyslných úkolů, které občas hraničí s týráním hráče, přichází na konci konečně opravdu jasný a logický úkol/puzzle, který je ale najednou natolik těžký, že spoustu hráčů prostě a jednoduše zastavil. Dokud si nesehnali návod.

Kyrandia 2 tak již není tou hrou, kterou jsme viděli v prvním díle. Humoru je sice více, občas i dobrého, prázdných míst a bloudění méně, ale soudružnost a logika příběhu, kterým se mohl pochlubit první díl, se tu nedočkáte. Navíc mizí ona pohádkovost jedničky. Víceméně se tak jedná o random cestování přes různé lokace, tu zajímavé, tu méně, míjení nezapamatovatelných osob, které jsou vám ukradené a vy jim, ale musí si odkroutit své aby se hráč dostal dále s poměrně těžkým zakončením a pomrknutím směrem k třetímu dílu.

Hru doporučuji všem, kteří chtějí celou sérii o Kyrandii dokončit, byť příběhově se prvnímu dílu nevyrovná a vlastně ani nemůže. Ale pokud chcete jednoduše zkusit hru ze slavné série Legend of Kyrandia, zahrajte si první díl. Má sice své mouchy také, ale je určitě lepší adventurou, která druhý (a třetí) díl vlastně vůbec nepotřebuje.

Jak je psáno níže pode mnou, Spellcross je špičková tahová strategie a nejenom v mých očích vrchol své kategorie. Pro mě osobně se jí po bok může postavit pouze UFO: Enemy Unknow, pokud vynechám fantasy turn-based strategie. Ať tak nebo jinak, systém velení, upgradů jednotek, příběh držící kupodivu logicky pohromadě, vývojem a hlavně, nepřekonatelnou atmosférou, toto vše činí tuto hru v mých očích nesmrtelnou a všem milovníkům tahovek ji vřele doporučuji...

Je pravda, že hra měla na svojí dobu slušnou grafiku a pestrou škálu pohybů, ale nepřátele moc nápadní nebyli a velmi malé bojové pole (vždy kruh) umožnoval hráče pouze vystrkat mimo a automaticky ten co vypadl prostě prohrál. Hra šla tímto způsobem velice snadno dohrát.

Jako odreagování od těch všech ultra hyper reálných a namakaných stříleček je Serious Sam 2 dokonalý. Hru jsme v kooperaci prošel s přáteli několikrát a nutno poznamenat, že zábava to byla vždy výborná.

Sexy hlavní hrdinka, možnost používat dvě absolutně rozdílné zbraně odděleně od sebe, každou v jedné ruce (štít + uzi, kulomet + meč a další komba :-) ), svižná hratelnost, na svojí dobu povedená grafika, akrobatické kousky Julie a vyšší obtížnost... Protřepat, zamíchat a máme tu neobvyklou akci z pohledu třetí osoby. Byla to řež..

Ano, jak je psáno, Dune 2000 byl absolutní remaky Duny 2. Vtip byl v tom, že kdo na tuto skutečnost přistoupil, výborně se bavil. Kdo v tom hledal převratné novinky, Dune 2000 zatratil. Řadím se k první skupině lidí a tuto hru považuji za výbornou záležitost. Hra Dune 2 mě přivedla k četbě perfektního románu Dune od Franka Herberta a nelituji. Jak hra, tak kniha jsou perfektní.

Musím se přidat k tomu, že Stíny nad Rivou byla absolutně parádní věc. Je škoda, že dnešní hráči absolutně netuší, o čem zde mluvíme, ale my moc dobře víme, jaký zážizek nám hra dala. Jak píše Karasman, statičnost světa byla ultimátně do očí bijící, protože osoby, se kterýma mohl člověm mluvit potkal pouze tehdy, když vývojáři chtěli a k tomu ještě pouze ve statické obrazovce kde se hovor odehrával, jak skončil a hráč byl vrácen do enginu hry, opět nikde nikdo. Kromě nepřátel samožřejmě. Ale též nemohu říct nic jiného, že jsem to prostě nevnímal. Díky atmosféře hry jsem na tuhle berličku od autorů velice rád připustil. Co se týká hudba, byla fantasická. Dokonce tak moc, že jsem jí, jakožto pán jeskyne v Dračím doupěti, pouštěl jako podbarvení při našich seancích. Když to kluci slyšeli poprvé, to jak jsem vybíral skladby pro boj, pro napětí a pro uvolnění, neměli slov a ptali se mě, kde jsem tak boží hudbu sebral.. Co se týká problémů, který zde je na konci hry popisován, nesetkal jsem se s ním a hru regulérně dohrál. Co bych hře vyčetl a co mě hodně zamrzelo, byl fakt, že souboj s dvojníkama byl několikanásobně těžší, než souboj s královnou samotnou, ten skončil doslova během pár kol, což mě hodně zklamalo... Jinak ale na Stíny nad Rivou budu vzpomínat pouze v dobrém, atmosféra této hry by se dala krájet.

Tuto hru jsem hrál jedním dechem a její zábavnost mě velice překvapila, protože jsem k ní přistupovat dosti obezřetně. Na druhou stranu, o to sladší bylo kousnutí v Praze, hledání ve Vídni, či finále v New Yorku... Ve své době určitě špička žánru, dodnes hodně slušný odkaz řadící hru mezi výborné RPG.

Ve své době byl Agent Mlíčňák výbornou adventurou. Výborné hlášky a humor typu, když jsem kliknul na jednu vránu, a Kevin řekl "Ta je nebezpečná jako Jackonovo Dangerous", poté kliknu na druhou a hláška "Ta je nebezpečná jako Roxetťácké Dangerous" me opravdu pobavila. Podobných slovních hříček, nebo i humoru kresleného, je hra plná. Grafika příjemná. Hrálo se to prostě dobře, jedna z her mého mládí.

Bulánci jsou možná populární hra, jak je psáno v popisu, ale mě tahle hra absolutně nebavila a neoslovila. Zkoušel jsem jí několikrát, hráli jsme jí nesčetněkrát s kamarády, ale pro mě osobně zábavnost velice slabá.

V době kdy hra vznikla jsem jí měl velice rád. Krásná disney grafika, přesně jako ve filmu (až na to rozlišení), inteligentní úrovně, vyvíjející se hlavní hrdina, nádherná hudba. To vše dohromady udělalo z této hry velice příjemnou plošinovku. A když jsem slyšel (!) úvodní "Let`s start" říkal jsem si, jak je ta hra technicky namakaná... :-))