Kultura

@Artran (12.09.2023 14:20): vždycky je dobré si uvědomit ty souvislosti :-)
je to tak. Ale hudba byla velká vzácnost v podstatě až do rozhlasu...

jinak takový basic rozdělení toho přístupu k poslechu vnímám horizontálu vs. vertikálu, jak jsem již naznačil. Hudbu jakožto umění v čase je potřeba vnímat v tom čase. Populární hudba spoléhá na vertikálu. Můžeš začít druhou minutou písničky a hned se chytíš. Je celkem jedno, co se dělo před deseti sekundama. Na tenhle typ poslechu je nastavena většina populace. U té renesanční hudby je úplně nejvíc potřeba vnímat tu horizontálu. Obzvlášť v té době platilo, že všechny aspekty díla začnou dávat smysl, až když zazní od začátku do konce. A to je samozřejmě mnohem těžší na poslech a platí to pak v o trochu menší míře i pro tu novější vážnou hudbu.
A vlastně takové ty hity klasiky, typu Vilém Tell, Peer Gynt, Louskáček atp., v podstatě všechny do jednoho spoléhají na tu vertikálu, stejně jako popík. Proto jsou populární a snadné na poslech. Hned se chytíš.

@hanak_v_exilu (12.09.2023 19:16): pust si to dostatečně nahlas :-) To je vlastně většinou ten hlavní problém :-) Lidi si to daj na nějakou úroveň, která vůbec neodpovídá tomu, co uslyší na koncertě :-)
Já mám rád to i to. Naživo už mám tu deformaci, že jsem často nespokojený s tím, jak to zahráli no...kdežto na nahrávce na Spotify je to většinou dobrý :-)

@Artran (12.09.2023 13:29): jen jsem tě chtěl podpořit v tom, co píšeš S4TW. Přesně tak :-)
jo a je to komplikované. Hudba je už tak 100 let hlavně písnička že jo. A ta je spojená s tím popem. Přitom ale písnička vznikla v tý klasice. A když si člověk pustí písničku od Schuberta a představí si pod tím normálnější zpěv, nějaký modernější podmaz a možná trošku víc pravidelnosti ve frázování (ale vlastně možná ne až tak moc), tak je to normální popík :-) Schubert by 100% dneska klasiku nedělal :-)



@S4TW (12.09.2023 13:30): chápu :-) na to teď nemám chuť :D

@S4TW (12.09.2023 13:25): já taky, pojedu teď do práce a dám asi nový album QOTSA. V pohodě :-)

@S4TW (12.09.2023 13:08): jen mám obavu, že Carmina Burana lidi ke klasice nepřivede, protože je to právě někde trochu jinde. To, co najdou tam, jinde tolik není a zatímco Carmina Burana jim jde na ruku svou jednoduchostí, nijak to posluchače nepřipraví na tu jinou klasiku se obávám. To už je mnohem lepší cestou ke klasice si poslechnout Williamse nebo Goldsmithe
Tvoje líbí nelíbí ti neberu.
Vždycky se ale snažím, aby v tom měli lidi aspoň špetku té racionality. Tím líbí nelíbí a nic víc podléháš svým instinktům a tomu, co ti diktuje tvůj mozek na základě tvé poslechové zkušenosti. Jestli si v pohodě s tím, že vlastně nejsi "in charge", tak cool. Já potřebuju vědět, proč něco rád mám a proč něco ne :-)



@Artran (12.09.2023 13:12): ano, což se nevylučuje. Ty texty opravdu jsou středověké. Ale nacisti se dívali do minulosti a potřebovali probudit velikost německého národa.

@John Mirra (12.09.2023 08:15): však jsem to trochu rozebral v tom spoileru. Ale má to dobré tak, jak to má! To jsou jen takové subjektivní dojmy.



@S4TW (12.09.2023 09:33): Carl Orff je jeden z těch autorů, které laická společnost oceňuje mnohem víc, než ta odborná. Orffův zásah je mnohem větší na poli vzdělání. Možná si slyšel pojem Orffovy nástroje. Jde o to, že každej může do něčeho bouchat a bejt v kapele. Na tomhle je postavenej i celej Tap Tap, kde už 11 let hraju.
Jako skladatel se připomíná vždy a pouze jedním dílem, a sice Carmina Burana, jehož první dvě části jsou skvělé a zbytek je o ničem (ano, existují i nějací fanoušci celého cyklu :-) ). Navíc celé to dílo má pachuť díla objednaného na zakázku nacisty (musím ještě ověřit, jak moc je to pravda, ale říkali to ve škole a celkem to dává smysl). A ty první dvě části, co jsou skvělé, jsou skvělé proto, že jsou tak monumentální a jdou na dřeň toho hudebního buranství (Carmina Burana v překladu písně venkovské), ta hudba měla velký vliv zejména na filmovou hudbu o 30-40 let pozdějš, ale jako kompozičně je to vlastně hrozně obyčejný no :-) celá legrace je o tom, že tam používá třeba mollové dominanty, místo durové, dělá tam paralelismy (kvinty, oktávy), a to dodává ten středověký, monumentální šmak. Šmak, kterému se skladatelé cíleně vyhýbali 350 let. Ale lidi ten šmak mají rádi, takže dneska se třeba ta mollová dominanta ve filmech používá hodně, Zimmer tu durovou podle mě ani neumí :D

@Artran (12.09.2023 03:57): ad ty koncerty (k ostatnímu ani nemám co dodat :-) ), proto tam nemáš ten Čajkovského Bb moll, to jsem ani nezmiňoval, předpokládám, žes to tam opět nedal kvůli známosti.
Ty Chopinovy koncerty, ony jsou zvláštní tím, že je tam ten orchestr jakoby navíc, ale je to v podstatě jediné jeho rozsáhlé dílo a přijde mi to vlastně dobrý. Ty koncerty vznikly v době, kdy, snad krom pár výjimek typu Beethoven či Mozart, byly klavírní koncerty čistě o tom, aby se pianista ukázal, jakej je to kabrňák. Nebylo to moc o těch skladbách jako takových :-) A v době raného romantismu najednou Chopin tu formu zase povýšil dál, šel na to úplně jinak, než kdokoliv jiný a otevřel tak cestu dalším :-)
Nedávno jsem si poslechl všechna jeho Nocturna najednou a myslel jsem si, že se ukoušu nudou. Na to to fakt není. Pustit si jedno a dobrý :-) Ale ty koncerty si zvládnu pustit oba za sebou a pořád mě to baví. A vždycky ocením, když v cyklické skladbě není dobrá jen jedna (obvykle ta první) věta, což často bývá a ty koncerty mi přijdou dobře poslouchatelné od začátku do konce :-)

jinak teda ještě k tomu Bernsteinovi. Já tomu rozumím. Vlastně na mě působí jako šašek trochu, ale i si ho vážím.
Jeden z těch negativních úhlů pohledu na jeho tvorbu mám tu, že je skladatelsky vypočítavý a ne zcela upřímný. Vybral si určitou polohu takových bláznivých ztřeštěných skladeb. Za tou polohou vidím snahu vyhnout se nařčení z retro romantismu, ke kterému by jinak přirozeně tíhl. Aby nebyl za černou ovci mezi kolegy skladateli, zvolil tuhle polohu, která zároveň perfektně funguje i na běžného jinak klasikou nepolíbeného posluchače, který je příjemně překvapen, že i nová vážná hudba může být dobře poslouchatelná a vlastně dost zábavná.
No a ten pozitivní úhel pohledu mám ten, že je to fakt perfektně udělaná muzika. Vlastně k němu mám podobným vztah jako k hudbě Disneyovek. Jistým způsobem mě sere, ale zároveň k ní přirozeně tíhnu a oceňuji její řemeslnou kvalitu.

@Artran (11.09.2023 07:22): Já si teda taky poslechl i ty klavírní, ale ty jen jednou většinou. Je toho moc. A i mi přijde, že to většinou sekal jak potom Baťa cvičky :-) o naposlouchání mluvím, když si jsem schopen i zpětně rozpomenout, co se tam děje :-)
Já mám teda Smetanu hluboko pod Dvořákem. Dvořák je pro mě vyloženě na první dobrou, cítím, že bych byl v té době skladatelem spíše dvořákovským než smetanovským. Smetana je pro mě těžší. Ale stoupá u mě :-)

co se týče rozporování, tak jo! :D dám do spoileru, ať nedělám tapetu zas.

Zaujal mě hned zkraje Ockeghem, kde dáváš hned dvě skladby, ale ani jedna z nich není requiem. Přitom Ockehgemovo requiem je tuším to vůbec první uměle složené (po tom původní středověkém), takže možná by tam slušelo :-)
U Monteverdiho bych určitě nevynechal Nářek Ariadny, případně něco z Orfea, jakožto první "pořádné" opery.
jedno ne rozporování, ale zaujalo mě Stabat Mater od Vivaldiho, neznám, musím si dát.
U Bacha je výběr hodně složitý. Z Brandenburských koncertů upřímně miluju jen druhou větu z toho prvního. Já mám od něj nejradši v podstatě všechny cembalové koncerty, ale ty zas nejsou moc historicky významné. Asi by tam měla být Mše H moll. To je v podstatě nejzásadnější duchovní dílo celého baroka. Ale jinak tam v podstatě může být cokoli no :-)
U Händela bych se nebál dát klidně toho Mesiáše rovnou :-)
Papá Haydna nemám rád, ale má dvě díla, která stojí pro mě rozhodně za pozornost, a to jsou jeho oratoria Stvoření a Roční doby. Ale správně tam odkazuješ na kvartety a symfonie :-)
U Mozarta zajímavý výběr symfonií, že zrovna ty poslední čtyři. Přiznám se, nepochopil jsem, v čem je dobrá Jupiterská :-). Musím je ještě víc naposlouchat. Ale mě prostě Mozart v dur nebaví moc no :-) Já bych volil 25, 29, 31, 40, ty mám rád :-) ale respektuju tvůj výběr. Jinak je zajímavé, že Mozartovo Requiem vnímáš jako jeho nejprofláklejší dílo. Já jsem to tak nikdy nevnímal. Jako nejprofláklejší jsem vždycky vnímal v podstatě celou Malou noční hudbu. úvod 40. symfonie a árii z Kouzelné flétny. Requiem vlastně vůbec není Mozartův styl, to je Bachův styl, takže je vlastně vtipné, že je to jeho nejprofláklejší dílo, ačkoliv je profláklé jen a pouze kvůli jednomu filmu.
U Beethovena bych klidně vyhodil osmou symfonii :-) zvlášť, když to porovnám s ostatními symfoniky a co tam mají a co ne :-)
A rovnou navážu, u Berlioze mi právě hodně chybí Harold v Itálii
U Mendelsohna bych dal Hebridy. Programní předehry byly zásadním vývojovým předstupněm symfonické básně, takže je to historicky významné (podle mě už to vlastně symfonické básně jsou) a zrovna Hebridy jsou nádherný a je to jedna ze skladeb, která mě přivedla k vážné hudbě.
Jinak já jsem rozhodně v týmu Chopin :D takže mi tam od něj asi chybí klavírní koncerty nebo i etudy jakožto zcela unikátní příklad (na tu dobu) umělecky hodnotných skladeb v tomto žánru :-)
Borodina bych klidně možná omezil na jednu věc a zvážil Glinku, protože bez Glinky by nebylo žádného dalšího ruského skladatele :-)
U Musorgského mi chybí Noc na lysé hoře a Písně tance a smrti (písní tam máš málo a tohle je zcela zásadní cyklus)
u Brahmse bych asi klidně snesl i méně věcí, ale asi ho máš rád víc :-)
 Jo a nemáš tam Verdiho, jeho nejlepší "operu" bych tam rozhodně dal :-) 
U Dvořáka mi samozřemě schází Stabat mater, jakožto asi nejzásadnější dílo tohoto názvu (přitom jich tam jinak máš dost :D)
Btw. máš tam pár nonsensů s daty narození, kdy se dotyční narodili mnohem později než umřeli :D
Béla Bartók mi taky přijde nějak nadužitý, a to ho mám rád! A chybí mi tam Podivuhodný mandarín a Alegro Barbaro :-)
Od Weberna bych asi tam dal tu Symfónii. Ale jako poslouchat se nedá že jo :-). Já si od něj rád poslechnu asi jen tu Pasakakáliji :-)
Překvapuje mě, že se Poulenc řadí do moderny. Vždyť on je hlavní představitel antimoderny :-)
od Glasse já velice nadceňuji jeho houslový koncert (1987). Je to můj nejoblíbenější houslový koncert, takže bych ho tam dal no :-)
No a ti vynechaní autoři, jako ten Gerwshin by tam bejt měl no, to prolnutí světa klasiky a jazzu už možná nebylo udělaný nikdy líp jak v Rhapsody in Blue.
Nebo třeba Bernstein že.
Já holt tíhnu k těmhle autorům, kteří tam dávali ty popové háčky no, to ty asi tolik nerad :-)
Co se týče těch moderních věcí, fakt respekt. Nic zásadního ti tam asi nechybí. Ale ono je těžký, jak člověk ty jména nevidí, tak si nevzpomene, že chybí. Myslím si, že si tak 1 ze 100 000 lidí, co má takovýhle přehled. Ani já ti nesahám po kotníky. Já vždycky byl orientovaný na hudbu v její všeobecnosti. Vždycky jsem to chtěl pohltit všechno, ale ono to holt nejde, takže ty tohle vlastně znáš do mnohem větší hloubky. Já to možná znám víc analyticky, ale ty máš mnohem lepší přehled, a to i dozadu.

@Artran (11.09.2023 04:45): pěkný to máš :-) pobavily ty stručné poznámky ke skladatelům :-) asi bych moh dlouho rozporovat jednotlivé detaily, určitě bych něco vyřadil a něco zařadil, ale nejvíc mě zaujalo, že ti tam úplně chybí český národní skladatel :-) Přitom toho finského a norského tam máš :-)
Jsem se teď Smetanovi hodně věnoval, a krom klavírní tvorby, která je prostě příliš rozsáhlá, jsem naposlouchal v podstatě všechno zásadní. Jistě, nabízí se zařadit Jeho vlast, tu ale, aspoň ve formě Vltavy, zná asi u nás opravdu každej (i když si uvědomuju, že žádná znalost není samozřejmá :-) ) a právě Smetana má podle mě takovou pověst hroznýho popaře (Vltava, Prodanka), přitom je to vlastně v řadě skladeb fakt náročný a progresivní autor. Představuje vlastně fúzi Wagnera a Liszta. A i jeho komorní tvorba je úžasná, ale strašně skromná. Dva úžasné smyčcové kvartety + co mě z celé jeho tvorby nejvíc zaujalo, bylo určitě klavírní trio G moll, podobně jako Dvořák napsal Stabat Mater, tak Smetana tohle dílo taky napsal po smrti své milované dcery. A je to teda pro mě mnohem lepší Smetana, než jaký mi byl vtloukán do hlavy celé moje dospívání :-). Takže aspoň jedno dílo bych tam od něj asi zařadil teda jako no! :-)

@strejdafido (09.09.2023 21:05): právěže ne, jen jeho tatínek :-) je to nějaký mýtus asi

Samozřejmě to bylo v plánu, běžně se ty práce dědily, naštěstí si u Tondy brzy všimli talentu, a ujal se ho učitel ve Zlonicích. Dvořák taky napsal o něco později svou první symfonii s podtitulem Zlonické zvony. U Dvořáka ale ty první symfonie nejsou moc kvalitní. Narozdíl třeba od Beethovena, který se do symfonií vrhl až jako zralý skladatel, dělal Dvořák symfonie úplně od začátku a ty první tři jsou ještě takové nic moc. V podstatě by se dalo říct, že kvalita Dvořákových symfonií stoupá naprosto lineárně, každá je o fous lepší a lepší.

@S4TW (08.09.2023 09:04): ještě mě k tomu napadlo, jak si zrovna poslouchal Šosťu, tak, že je dobré vnímat, že ten už je stylově (i časově) hodně jinde, než všichni ostatní zmiňovaní. Pro představu Dvořák se narodil v roce, kdy se v Praze přes Vltavu postavil teprve druhý most po tom Karlově, kdežto Šostakovič zažil všechna přistání na Měsíci. Takže je to trochu jinej svět, i když se o všech říká, že je to "klasika". Já sám jsem ještě Šostakoviče úplně nepochopil a musím do něj pořádně proniknout, což se mi ještě nepodařilo, přestože jsem v létě přečet konečně ty jeho paměti.

Zatímco třeba Dvořáka, Rachmaninova nebo Ravela poznám spolehlivě jen podle stylu, aniž bych tu skladbu znal, tak u Šostakoviče je problém, že je to asi devět různých skladatelů najednou. A čert ví, kterýho si zrovna poslouchal :-) už jenom každá ta jeho symfonie je absolutně jiná, co se týče stylu i náročnosti.
Nejjednodušší a zároveň hodně posluchačsky vděčné jsou jeho tzv. jazzové suity, jeden z valčíků je známý i skrz snímek Eyes Wide Shut. Btw. valčíky.....obě ty tzv. jazzové suity jsou úsměvné už jenom v tom, jak si Harry Potter 1. poloviny 20. století tehdy představoval v izolovaném CCCP jazz.....jako polky a valčíky :-)
Na druhou stranu z těch nejnáročnějších je to například jeho 14. symfonie, která je ale zase zajímavá tím, že ji vykradl James Horner při tvorbě soundtracku k Aliens. Ta vykrádačka je na úplným začátku symfonie :-)

@strejdafido (08.09.2023 20:14): pochybuju, že má tvůj řezník narozeniny zrovna dneska

@S4TW (07.09.2023 18:49): hele za 1) mám z tebe radost :-)

za 2) není toho vůbec málo. Ale co máš na mysli tím "něco, co nebylo složeno přímo pro tu hru", protože časté je i to,, že se vezme nějaké místo z klasiky, to se použije a nějak se to třeba upraví. Něco se ubere, něco se přidá. A přijde mi to sympatičtější, než vyloženě copy paste. Mám jen problém, že u řady věcí vím 100%, že jsou klasika, jen je nejsem schopen 100% identifikovat.
Ale krom toho, co bylo již zmíněno...
Obecně je všude možně ve hrách středověké Dies Irae. To je trvalka. Ale to je prostě jen nápěv, který je zpracován na milion různých způsobů.
Ale třeba v Heroesích s tím pracují kreativně. Použijí jen základní melodii a pak udělají nějakou variaci. Například hrad Knight ve dvojce je do značné míry upravená ale zřejmá variace na první Goldberg Variaci od J.S. Bacha - originál 
11. track z Might and Magic VIII zase silně vychází z Bachova prelude C minor 

a tohle je vlastně zábavnější objevovat, než když tam prsknou tu klasiku od začátku do konce :-)

Jo třeba typicky Moonlight Sonata od Beethovena je hodně přítomná ve všech možných hrách. Třeba i v takovým Shadowmanovi. To není moc kreativní :-) Nebo i v GTA 3 si můžeš naladit radio s klasikou :-).
Requiem od Mozarta bývá taky. Edward Grieg, Saint Sains, ty mají věci jak stvořené do her a taky tam bývají.

Jinak ale ohledně doporučení. Dvořák je skutečně jeden z největší světových "hitmakerů" v rámci klasiky. Srovnání snese pouze Mozart, Bach, Verdi, Čajkovskij a s odstupem Beethoven. Pokud máš rád Dvořáka a Rachmaninova, tak obecně doporučuji z počátku spíše slovanské autory, kteří mají přecijenom ty skladby emočnější a melodičtější a zároveň často velmi epické. Narozdíl například od germánských autorů, kteří jsou zase víc hloubavější a analytičtější.

Když spojíš Rachmaninův klavír a Dvořákův styl dostaneš Čajkovského 1. klavírní koncert Bb moll. Nejslavnější klavírní koncert všech dob a zní to v podstatě jako Dvořák.....ale pozor, Dvořák se inspiroval spíše u Čajkovského, než naopak. Ale předpokládám, že to znáš, ale taky předpokládám, že znáš hlavně první dvě minuty a zbytek třívěté skladby ne :-)

Jinak doporučuji zejména tyto skladby, resp. cykly:

Modest Petrovič Mussorgskij - Obrázky z výstavy 
Nikolaj Andrejevič Rimsky Korsakov - Šeherezáda 
Camille Saint-Saëns - Karneval zvířat 
Edvard Hagerup Grieg - Peer Gynt suite
Pyotr Iljič Čajkovskij - suity z Labutího jezera a Louskáčka 
Geroges Bizet - Carmen suite 

tuhle sestavu bych osobně považoval za takovej ideální "starter pack", pokud začínáš objevovat tuhle etapu klasiky (jakože druhá polovina 19. století) což je vlastně období celkem hudebně stabilní, kdy vlastně pořád vládnul romantismus, byly tendence vracet se zpátky do klasických forem a tzv. absolutní hudby (jedním z hlavních představitelů byl právě Dvořák) a druhé tendence byly zase hlavně, aby hudba měla nějaký příběh (jedním z hlavních představitelů byl zase Smetana).  

Ty skladby, co jsem zodkazoval, jsou dobré a vděčné v několika věcech. Jednak jsou to všechno cykly, většinou ty jednotlivé skladby nejsou přespříliš dlouhé, mají většinou délku písniček.  Dal bych tam i Dvořákovy Slovanské tance, ale ty předpokládám už znáš. V podstatě jsou to taková LP z druhé poloviny 19. století :-) Všechny mají konkrétní téma, které si pod tím člověk může snadno představit. Ne jako symfonie, kde má člověk 4 dlouhé věty (z toho, co jsem poslal je taková jen Šeherezáda) a vůbec nerozumí, co se tam děje, nebo opery, co mají 3 hodiny a člověku se do toho nechce.
Všechny ty skladby jsou taky veleznámé. Plné hitů. Relativně lehké na poslech. Jsou to velmi melodické a hravé záležitosti plné invence a emocí. Taky ale i epické.
Řadu věcí znáš a řadu věcí znáš, ani nevíš, že to znáš.
Je to jakože romantický popík, ale zároveň při zachování té nejvyšší umělecké kvality. (snad až na ten Karneval zvířat, to je hlavně taková legrácka, ale skvělá)
A pak časem se dostane třeba i na Mahlera, Strausse (Richarda), Brucknera, Brahmse, Wagnera, Berlioze a další autory, které bych zatím spíš nedoporučoval, protože jsou vesměs poměrně hodně složití na strávení. Ale samozřejmě ta umělecká hloubka je u nich takřka nekonečná :-)

A ještě jinak ohledně Dvořáka, nevím, jak moc ho máš už zmapovaného, já ho mám hodně rád a nejvíc si ho vážím pro jeho Stabat Mater, to napsal hodně zkraje kariéry jako reakci na smrt třech jeho dětí. Je to neuvěřitelně silná skladba a vlastně to byl první zásadní zářez v jeho kariéře. Ale ta skladba už patří do ranku náročnějších věcí. Je to pořád Dvořák plný nápadů, ale je to časově rozsáhlé a náročnější na tzv. vertikálu. Je potřeba soustředěný poslech celou dobu a vnímat tu hudbu v její potřebné časové délce, ne jak jsme zvyklí z popu "tady a teď" a toho je málokdo schopen.