@
Dan9K (30.08.2022 18:02): Duh... No jasně, Don Giovanni... Toho, jak mám Mozarta rád, jsem zatím celého nikdy neslyšel. Navíc tam cítím docela potenciál, že by se mi mohl dost líbit, takže ho tak nějak odkládám :-)
Já ale také nejsem nějaký operní znalec, spíš se to tak nějak kupí léty. Ale v posledním roce jsem se právě rozhodl, že se opeře budu věnovat víc a snažím se to dohnat. Navíc některé ty opery se do mě zaťaly vlastně docela hluboko... (Díky Wozzekovi jsem si např. ve dvaceti zamiloval Druhou Vídeňskou školu a Julietta od Martinů mě úplně rozsekala.)
Osobně se mi stává, že některé skladatele mám spjaté s určitým obdobím, vysloveně je miluju, poslouchám je strašně moc, ale pak se posunu někam jinam a zůstane mi na ně spíš už jen jakási důležitá vzpomínka. Takhle to mám např. se Sibeliem, Reichem nebo Martinů. K některým autorům mám ale tendenci se v horizontu let stále vracet. To je třeba Bartók, Haydn, Bach, Mozart nebo třeba Schoenberg. Jako by mě provokovali na různých rovinách.
Mimochodem ke Dvořákovi mám vřelý vztah. Kdyby si kdysi táta nekoupil nějaký výcuc na CD právě z Dvořáka, tak se možná vážné hudbě nikdy nevěnuju (z Dvořákova Karnevalu mi běhal doslova mráz po zádech). To, že dnes neupřednostňuju, jak píšu, tu tzv. melodickou expresivitu, neznamená, že se mi nelíbí a že si čas od času se zaujetím neposlechnu ať už Dvořáka, nebo nějakého jiného stylově podobného autora. Furt bych byl nevýslovně šťastný, kdybych na tom pomyslném pustém ostrově skončil "jenom" s Dvořákem...
Kdybych měl seřadit ty žánry, tak mi přijde, že jsem se začal více přiklánět ke komorní hudbě (smyčcové kvartety vysloveně zbožňuju), ale mám pocit, že se to týká spíš baroka, klasicismu a romantismu a že u moderní hudby už to tak není.
Jinak jsem asi před pěti roky strašně propadl renesanční hudbě a cokoli, co není polyfonní ale homofonní ve sborovém poddání mi připadá takové trošičku nudné. Polyfonie je super! :-)