Kultura

@Red (01.04.2024 01:06): prosimtě, Jerry Goldsmith je můj nejoblíbenější autor vůbec, jakože i v konkurenci velkých klasiků :-) ale zkusím to objektivně :-)

Tohle vlastně znám docela málo. Je to zjevně jeho hravá, vlastně parodická poloha, kterou miluju třeba v Gremlinech nebo ve třetí Planetě opic. Vlastně mi v tomhle Bandoleru přijde, jakoby to byl pozdrav Moricconemu a jeho spaghetti westernům.
Prvních 10 sekund je typický Goldsmith a jeho prapodivné elektrozvuky. Však je to stejný rok, jako složil přelomovou první Planetu opic. Přijde mi to jak takový elektronický didgeridoo, a určitě jsem to už někde strašně slyšel. Pak se do toho přidá naprosto nesouvisející připitomělá a vlezlá pískaná melodie s normálně popovým doprovodem (cool basičkou), jehož akordická progrese samozřejmě není o moc objevnější, než v tom songu z Duny, ale do toho pokračuje ono "didgeridoo", který to strašně nabouravá, protože si to drží pořád stejný tón, čímž činí celek vtipně disharmonickým. Podobný fór, kdy spojuje dvě naprosto nesouvisející vrstvy pak Jerry udělal o pár let později ještě výrazněji v hlavním theme filmu Patton. Umí to působit vtipně, ale i výhružně. Pobavil mě ten náběh na rock'n'roll ve 22. sekundě, co se ale hned utne.
Ve 40. sekundě se rozjíždí strašně příjemná a příjemně zahraná melodie na asi harmoniku. Ale mate mě, jak zní právě tak líbezně, vůbec ne jak vrzavá harmonika z Tenkrát na západě :-) Strašně mě baví to "ťuk ťuk" ve 44. sekundě na perkuse. Je to prostě typicky goldsmithovsky kreativní co se týče té instrumentace. Harmonicky se mi to analyzovat nechce, protože už je to složitější a musel bych se ve 2 soustředit přes míru :-)
Pak se zase vrací část A, která je asi nejvíc právě Morriconeovská.
Následuje zase část B, tentokrát hraná na trubku, a posluchač si na pár sekund užije plný orchestr a vrchol skladby a je to právě díky tomu slastné, jak je to vzácné. Jinak ve zbytku skladby je vše krásně úsporné a přitom se pořád něco děje.
A nakonec se zase vrací část A, tentokrát už ne pískaná, ale hraná na kytaru a flétny, čímž se ještě podojí ona vlezlost, končíme zase pískáním, čímž se nám připomene Morricone :-)
Části A jsou pro Goldsmithe určitě víc netypické, je to vtipná instrumentace, hudebně je to od Jerryho schválně taková legrácka spíš, části B jsou goldsmithovsky tradičnější a hudebně jakoby zajímavější. Jako celek je to pestrá a hravá skladba, která je fajn a určitě zlepší náladu. Mám určitě radši Jerryho temné, avantgardní či akční polohy, ale miluju ho právě pro tu jeho pestrost a všestrannost a to dokazuje i tady Bandolerem a svým smyslel pro hudební humor.

stačí? :-)

@AlieN (31.03.2024 22:20):  Já se hrozně moc omlouvám, ale neodpustím si to.

Ta skladba Summon the Worms...určitě není kompozičně srovnatelná s Pánem Prstenů nebo třeba Star Wars, a to ani náznakem. Ta Summon the Worms je kompozičně v podstatě popík, který se maskuje orchestrem. Využívá jednu z nejčastějších akordických progresí v mollové tónině (I-VI-III-VII), kterou jsem už já sám použil mnohokrát, co pak teprve jiní. Je to progrese, která ti zajistí největší monumentálnost (to zejména hned ten první spoj I-VI, je to nejoblíbenější spoj Hanse Zimmera a jeho klonů) a druhá polovina (III-VII) takové slastně opojení durem. První akord je mollový, všechny ostatní durové. Takže je to závažné, přesto pozitivní. Proto jakoby ta epika. Ten sedmý stupeň na závěr taky dodá takový středověký feeling, stejný jako třeba v Pirátech z Karibiku, ve filmové hudbě je to už skoro povinnost. Skladatel to takhle složil čistě programově, pragmaticky, bez náznaku jakékoliv invence. Je to epičnost naprosto zadarmo a bez jakékoliv snahy.

Pro Williamse i Shorea je taky běžné, že používají daleko komplexnější akordy a souzvuky jako takové, než jsou jen jednoduché základní trojzvuky, které jsou právě typické pro populární hudbu. Williams strašně rád používá jednoduché trojzvukové akordy, ale přímo v melodii! Typicky třeba ve Star Wars nebo v Potterovi. Akordy vede paralelně v jejich základních tvarech a tvoří z nich přímo melodii, což je neobvyklé, vytváří to chromatickou strukturu (všech 12 tónů), nabourává to tóninu, hned to člověka zaujme a přitom jsou použity samé libozvuky, takže je to pro posluchače snadno stravitelné. Ve Star Wars takto vytvořil jedno z hlavních témat jen pomocí durových souzvuků a v Potterovi zase pomocí čistě mollových souzvuků.

Samotná melodie toho Summon the Worms sleduje diatonickou melodii v moll (tzn. max 7 tónů stále dokola) a je v podstatě otrokem té ne moc objevné akordické progrese. V té melodii není jediný překvapivý moment a melodie prostě jde většinou stupňovitě a respektuje akord, který je pod tím. Na první dobu se vždy jde na akordický tón a pak jdem zase postupně na další. Nuda. To jsem se dotkl i rytmu. Ta hlavní melodie je rytmicky zcela nezajímavá. Buď je to půlová nota a dvě čtvrťový, nebo půlová s tečkou a čtvrťová. Dechovka. Pak jak se tam rozjedou ty běhy smyčců, tak to udělají samozřejmě zajímavější.
Instrumentací je to standardní. Jen v intru je takový ten arménský dechový nástroj duduk, který je vyloženě povinný, když je někde poušť :-). Ale tak aspoň něco. Dalším rozdílem oproti Williamsovi či Shorovi je komplexnost té faktury. Shore s Williamsem mají ve zvyku skládat podobně jako velcí klasičtí mistři. Jejich partitury jsou mnohovrstevnaté. Děje se tam spousta věcí ve druhém a třetím plánu (to zejména u Williamse), čehož si třeba ani nevšimneš, ale má to za následek, že je ten orchestr živoucím organismem, že se tam pořád něco děje, že to nenudí a že je tam stále co objevovat. V Summon the Worms je jen ten první plán, což je zase typické spíše pro populární hudbu.
Neuráží mě na tom to intro, to by bylo docela v pohodě, kdyby z toho vzešlo něco zajímavějšího, co se nesnaží posluchače opít rohlíkem.
Takových skladeb je možno složit 50 denně. Opravdu :-) O dost těžší je to samozřejmě nahrát a hezky ozvučit, ale na klavír bych ti mohl zahrát nekonečné variace na tuhle skladbu :-) Každopádně tohle je v podstatě jako stvořené pro A.I.

Ještě jednou sorry, máš to rád, to respektuju, vím, že si jasně napsal, že je to tvůj osobní názor, jen si myslím, že je potřeba, aby zazněl i ten můj :D

Obecně v hudbě je problém, že když se něco tváří vážně a solidně, tak skoro nikdo nepozná, že je to úplně debilní, což se třeba u her nestane. Lidi se nechají oblbnout tou náladou, i když je to totálně vykalkulované. Příklad je třeba píseň Still Standing z filmu Zabijáci rozkvetlého měsíce. To jsem jen žasnul, jestli to myslí vážně ten autor. Ale většině lidem by to asi přišlo jako v pohodě song, co je asi trochu nuda, ale jinak nic extra. A mě to vyloženě urazilo.
Naopak může být nějaký hravý song, který třeba spousta lidí odsoudí na první dobrou jako úplně debilní a on může být snadno naprosto bezvadnej, jen třeba divně zní, nebo je tam toho na lidi moc. Jako příklad se mi vybaví vlastně skoro i většina midi herní hudby 90. let :-)

@strejdafido (29.03.2024 23:15): to jsem, on byl tak celoživotně moudrý, že už je dneska vděčný za každé nové ráno :-)

dokážu se do toho vcítit v tom ohledu, že taky jednu emoci vyloženě nesnáším. A sice, když po uměleckém díle nabydu pocit, že je celý svět úplně špatně a na hovno a nic nemá smysl. To mě do života demotivuje, a to nechci. To mi třeba udělal film K zemi hleď. Čili díla, které mají obvykle celospolečenský přesah a zejména obecně přesah do reálného světa.
U toho Výkřiku je to ale jiný typ emoce, je to intimnější, jen něco mezi autorem a příjemcem. A ozývá se mi zase moje ublížené já, ale i moje touha zastat se ostatních umělců. Protože už se mi Xkrát stalo, že moje tvorba byla zkritizována za to, že je temná, depresivní nebo smutná a že to tak na ty lidi působí. Jakoby něco takového bylo hodno kritiky. Taková chtěla být, a to byl záměr a ty lidi nepochopili záměr a kritizují to, co to přesně mělo udělat. Tak mi to tak přišlo i u tebe, ale chápu, jestli je to moc a nechápu, jak to může udělat blbej obraz, no nic :D

@strejdafido (29.03.2024 20:07): aha, předpokládám, že si děláš trochu srandu,...

ale tvůj úsudek je zjevně dost špatný :-) a je postavený na tom, že se s někým možná shodneš v (omezeném) názoru na jednu věc?
Možná by stálo za to přehodnotit, na jakém základě koho považuješ za moudrého a co a proč považuješ za hodnotné dílo :-) Ono to možná vlastně i trochu souvisí :-)

Ne, není to moudrý muž. Je to troll všech trollů, zhlédnul se v tom být provokujícím zlodědkem a jakoby humoristou, protože se celoživotně v lidech zklamal, schválně říká věci tak, aby nasral co nejvíc lidí, a pak se tím tetelí. A já si vlastně skoro celý život dávám záležet, abych jako on nedopadl, takže děkuji za radu :-)
 TOHLE je jedno z jeho posledních čísel v pořadu Máte slovo, pro představu.

a skutečně závidím, protože, na rozdíl od tebe, od umění chci právě co nejtvrdší zásah do emocí. A to jakýkoliv. Pozitivní i negativní. Čím silnější, tím líp. A normální mozek nemám a mít nechci :D

@strejdafido (29.03.2024 13:49): přesně takhle odsuzuje můj otec knihu 1984, že je to naprosto odporná byť skvělá kniha, která ho zcela vyždímala a zdevastovala a už ji nikdy nechce vidět.

A mně vlastně přijde trochu smutný, že tihle lidé si často neuvědomují, že právě jim se to dílo vlastně "líbilo" úplně nejvíc ze všech :-)

na mě obecně výtvarné umění, podobně jako fotografie, nijak nepůsobí. Prostě nijak. Stejně jako poezie. Jsem vůči tou emočně zcela imunní. Dokážu to vnímat jako potravu pro analytický mozek, ale mám tam prostě moc velkou distanc, takže ti vlastně závidím.

@strejdafido (29.03.2024 09:01): hele a není právě přesně důkazem geniálnosti díla, jak obrovskou emocionální odezvu to u tebe dělá?
Přesně o tom to je a Munch by měl z tebe radost.

@jones1240 (28.03.2024 13:02): já bohužel tu knihu považuji za svoje druhý nejoblíbenější sci-fi, čili mě ta adaptace nasrala přesmíru. Klidně ať existuje ta neskutečná ptákovina s Arniem, ale chtělo by to nějakou skutečnou adaptaci.
Je to něco, jako kdyby existovala jediná adaptace Lotra jménem Dračí doupě :-) to by byla podobná kvalitativní i příběhová spřízněnost :)