Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Kultura

@Red (01.04.2024 01:06): prosimtě, Jerry Goldsmith je můj nejoblíbenější autor vůbec, jakože i v konkurenci velkých klasiků :-) ale zkusím to objektivně :-)

Tohle vlastně znám docela málo. Je to zjevně jeho hravá, vlastně parodická poloha, kterou miluju třeba v Gremlinech nebo ve třetí Planetě opic. Vlastně mi v tomhle Bandoleru přijde, jakoby to byl pozdrav Moricconemu a jeho spaghetti westernům.
Prvních 10 sekund je typický Goldsmith a jeho prapodivné elektrozvuky. Však je to stejný rok, jako složil přelomovou první Planetu opic. Přijde mi to jak takový elektronický didgeridoo, a určitě jsem to už někde strašně slyšel. Pak se do toho přidá naprosto nesouvisející připitomělá a vlezlá pískaná melodie s normálně popovým doprovodem (cool basičkou), jehož akordická progrese samozřejmě není o moc objevnější, než v tom songu z Duny, ale do toho pokračuje ono "didgeridoo", který to strašně nabouravá, protože si to drží pořád stejný tón, čímž činí celek vtipně disharmonickým. Podobný fór, kdy spojuje dvě naprosto nesouvisející vrstvy pak Jerry udělal o pár let později ještě výrazněji v hlavním theme filmu Patton. Umí to působit vtipně, ale i výhružně. Pobavil mě ten náběh na rock'n'roll ve 22. sekundě, co se ale hned utne.
Ve 40. sekundě se rozjíždí strašně příjemná a příjemně zahraná melodie na asi harmoniku. Ale mate mě, jak zní právě tak líbezně, vůbec ne jak vrzavá harmonika z Tenkrát na západě :-) Strašně mě baví to "ťuk ťuk" ve 44. sekundě na perkuse. Je to prostě typicky goldsmithovsky kreativní co se týče té instrumentace. Harmonicky se mi to analyzovat nechce, protože už je to složitější a musel bych se ve 2 soustředit přes míru :-)
Pak se zase vrací část A, která je asi nejvíc právě Morriconeovská.
Následuje zase část B, tentokrát hraná na trubku, a posluchač si na pár sekund užije plný orchestr a vrchol skladby a je to právě díky tomu slastné, jak je to vzácné. Jinak ve zbytku skladby je vše krásně úsporné a přitom se pořád něco děje.
A nakonec se zase vrací část A, tentokrát už ne pískaná, ale hraná na kytaru a flétny, čímž se ještě podojí ona vlezlost, končíme zase pískáním, čímž se nám připomene Morricone :-)
Části A jsou pro Goldsmithe určitě víc netypické, je to vtipná instrumentace, hudebně je to od Jerryho schválně taková legrácka spíš, části B jsou goldsmithovsky tradičnější a hudebně jakoby zajímavější. Jako celek je to pestrá a hravá skladba, která je fajn a určitě zlepší náladu. Mám určitě radši Jerryho temné, avantgardní či akční polohy, ale miluju ho právě pro tu jeho pestrost a všestrannost a to dokazuje i tady Bandolerem a svým smyslel pro hudební humor.

stačí? :-)
@Dan9K (01.04.2024 00:49): Hele to je moc pěkný rozbor, díky za něj, i když většině toho co píšeš moc nerozumím :) - rád se na to podívám z hlediska řekněme "teoreticky hloubavého". I když jinak než jako zajímavost je to pro mě úplně irelevantní, protože ta skladba je pořád super (dal jsi mi důvod si ji dnes pustit potřetí a počtvrté, za to taky dík :D ).
(pokud takových skladeb jde složit 50 denně tak prosím, ať se do toho někdo pustí, moc rád budu za další hudbu která na mě bude podobně silně působit)

Já proti orchestrálním popíkům vůbec nic nemám, ani proti ne-originalitě. To je třeba skoro celý ten Zimmer, a i když moc dobře vím jak moc (se) vykrádá, stejně mě ty jeho soundtracky baví... a radši si pustím popíkové Piráty z Karibiku než původnějšího Gladiátora.

Btw k tomu rozboru hudby tímto stylem - toto je něco co mě na hudbě dlouhodobě fascinuje, že v ní jdou emoce přeložit na v podstatě matematickou rovnici. To co na mě působí jako "magie", na jejichž vlnách se rád nechávám unášet, jde v podstatě nalinkovat a prefabrikovat, přizpůsobit na míru...
A vůbec s tebou nepolemizuji když říkáš že AI dokáže generovat podobnou hudbu. Skutečné umění je v invenci. Ale je mi to dost jedno když mám to "svoje" co chci poslouchat, já pak ty variace existujícího jen uvítám. V tomhle mě třeba bavil sountrack (resp rádia) v Cyberpunku - které hrozně moc zní jako mé oblíbené kapely, ale jsou to jen jejich napodobitelé. A až toho bude AI schopná, nechám si vygenerovat třeba dalších x hodin soundtracku k Planescape Torment, a taky z toho budu mít radost.
@AlieN (31.03.2024 22:20):  Já se hrozně moc omlouvám, ale neodpustím si to.

Ta skladba Summon the Worms...určitě není kompozičně srovnatelná s Pánem Prstenů nebo třeba Star Wars, a to ani náznakem. Ta Summon the Worms je kompozičně v podstatě popík, který se maskuje orchestrem. Využívá jednu z nejčastějších akordických progresí v mollové tónině (I-VI-III-VII), kterou jsem už já sám použil mnohokrát, co pak teprve jiní. Je to progrese, která ti zajistí největší monumentálnost (to zejména hned ten první spoj I-VI, je to nejoblíbenější spoj Hanse Zimmera a jeho klonů) a druhá polovina (III-VII) takové slastně opojení durem. První akord je mollový, všechny ostatní durové. Takže je to závažné, přesto pozitivní. Proto jakoby ta epika. Ten sedmý stupeň na závěr taky dodá takový středověký feeling, stejný jako třeba v Pirátech z Karibiku, ve filmové hudbě je to už skoro povinnost. Skladatel to takhle složil čistě programově, pragmaticky, bez náznaku jakékoliv invence. Je to epičnost naprosto zadarmo a bez jakékoliv snahy.

Pro Williamse i Shorea je taky běžné, že používají daleko komplexnější akordy a souzvuky jako takové, než jsou jen jednoduché základní trojzvuky, které jsou právě typické pro populární hudbu. Williams strašně rád používá jednoduché trojzvukové akordy, ale přímo v melodii! Typicky třeba ve Star Wars nebo v Potterovi. Akordy vede paralelně v jejich základních tvarech a tvoří z nich přímo melodii, což je neobvyklé, vytváří to chromatickou strukturu (všech 12 tónů), nabourává to tóninu, hned to člověka zaujme a přitom jsou použity samé libozvuky, takže je to pro posluchače snadno stravitelné. Ve Star Wars takto vytvořil jedno z hlavních témat jen pomocí durových souzvuků a v Potterovi zase pomocí čistě mollových souzvuků.

Samotná melodie toho Summon the Worms sleduje diatonickou melodii v moll (tzn. max 7 tónů stále dokola) a je v podstatě otrokem té ne moc objevné akordické progrese. V té melodii není jediný překvapivý moment a melodie prostě jde většinou stupňovitě a respektuje akord, který je pod tím. Na první dobu se vždy jde na akordický tón a pak jdem zase postupně na další. Nuda. To jsem se dotkl i rytmu. Ta hlavní melodie je rytmicky zcela nezajímavá. Buď je to půlová nota a dvě čtvrťový, nebo půlová s tečkou a čtvrťová. Dechovka. Pak jak se tam rozjedou ty běhy smyčců, tak to udělají samozřejmě zajímavější.
Instrumentací je to standardní. Jen v intru je takový ten arménský dechový nástroj duduk, který je vyloženě povinný, když je někde poušť :-). Ale tak aspoň něco. Dalším rozdílem oproti Williamsovi či Shorovi je komplexnost té faktury. Shore s Williamsem mají ve zvyku skládat podobně jako velcí klasičtí mistři. Jejich partitury jsou mnohovrstevnaté. Děje se tam spousta věcí ve druhém a třetím plánu (to zejména u Williamse), čehož si třeba ani nevšimneš, ale má to za následek, že je ten orchestr živoucím organismem, že se tam pořád něco děje, že to nenudí a že je tam stále co objevovat. V Summon the Worms je jen ten první plán, což je zase typické spíše pro populární hudbu.
Neuráží mě na tom to intro, to by bylo docela v pohodě, kdyby z toho vzešlo něco zajímavějšího, co se nesnaží posluchače opít rohlíkem.
Takových skladeb je možno složit 50 denně. Opravdu :-) O dost těžší je to samozřejmě nahrát a hezky ozvučit, ale na klavír bych ti mohl zahrát nekonečné variace na tuhle skladbu :-) Každopádně tohle je v podstatě jako stvořené pro A.I.

Ještě jednou sorry, máš to rád, to respektuju, vím, že si jasně napsal, že je to tvůj osobní názor, jen si myslím, že je potřeba, aby zazněl i ten můj :D

Obecně v hudbě je problém, že když se něco tváří vážně a solidně, tak skoro nikdo nepozná, že je to úplně debilní, což se třeba u her nestane. Lidi se nechají oblbnout tou náladou, i když je to totálně vykalkulované. Příklad je třeba píseň Still Standing z filmu Zabijáci rozkvetlého měsíce. To jsem jen žasnul, jestli to myslí vážně ten autor. Ale většině lidem by to asi přišlo jako v pohodě song, co je asi trochu nuda, ale jinak nic extra. A mě to vyloženě urazilo.
Naopak může být nějaký hravý song, který třeba spousta lidí odsoudí na první dobrou jako úplně debilní a on může být snadno naprosto bezvadnej, jen třeba divně zní, nebo je tam toho na lidi moc. Jako příklad se mi vybaví vlastně skoro i většina midi herní hudby 90. let :-)
@Tolister (31.03.2024 22:38): Pokojne si to pozri, od SG1 to má atmosférou ďaleko :D Aj keď to výpravou či trikmi nedosahuje na úroveň filmov, stále je to v týchto aspektoch lepšie ako prvá miniséria.

A inak, nikto neporovnáva Tylera so Shorom či Williamsom, to by bol vopred prehraný boj. Bavíme sa len o jednom vynikajúcom soundtracku :)
@Tolister (31.03.2024 21:59): To není z Lynchovy Duny, to je z třídílné minisérie Children of Dune, kterou před dvaceti lety v Praze natočil Sci Fi Channel (dnes Syfy) - pokračování rovněž třídílné Duny kterou u nás natočili pár let předtím. Chani tam místo Zendayi hrála Barbora Kodetová.
Btw snad ještě radši mám z toho soundtracku epické theme Summon the Worms. To je pro mě level těch nejlepších hudebních motivů Williamse nebo Shoreova Pána Prstenů.
Vaau! Tak jsem si pustil skladbu Inama Nushif z té Lynchovy Duny (kterou jsem neviděl), a je to nádhera. Přesně ten rozdíl mezi tímhle a moderní postmodernou v tom novém ost z Duny. To je jak Enya. Velice uklidňující, motivující, pozitivní. Ta nová Duna to má skvělé (tak Zimmer že), ale tohle už prostě chybí. Tam je to jakože "temnější = lepší/hlubší".
@strejdafido (28.03.2024 22:57): Tak expresivní maniodepresivní barvy a existenciální tíseň z toho pochopitelně „křičí“, ale tvá hypersensitivní reakce na Výkřik zřejmě pramení z nějaké traumatické zkušenosti, jak jsi snad i trochu naznačil. Jinak jak jsi pak zmiňoval tu Muchovu epopej, tak tu zas já vyloženě nesnáším - ohledně epopeje se zcela shodnu s Martinem C. Putnou, když ji demaskuje jakožto ideologické panslavistické hovno a budování škodlivých mýtů. Na máloco se tak hodí ono květnaté: „kolik to muselo dát práce... a přitom taková blbost.“ :-)

@Drolin (29.03.2024 10:35): Nevím, jestli je u těch dvou tebou jmenovaných obrazů stále co objevovat, ale faktem je, že Lásku a bolest neboli také Vampíra může člověk číst dvěma způsoby: buď se bude držet slov samotného Muncha, že v tom obraze vlastně o nic nejde a jsou to prostě dva milenci, anebo se připojí spíše k těm, kteří obraz vnímají jakožto narcise vysávajícího partnera, kterak bývá zpravidla interpretován kunsthistoriky. V tom mám ten obraz moc rád, že není tak zcela jednoznačný, jak ostatně oceňoval u Madony Artran. Od Muncha vzpomenu třeba ještě trochu méně známý Metabolismus. 

@Dan9K (29.03.2024 19:05): 1984 prostě láme srdce, tudíž bych tak nějak předpokládal, že se bude nejvíce hnusit těm, kteří jsou dlouhodobě zvyklí potlačovat vlastní emoce. Já nejvíce v umění negativní zážitky neoblibuji v hudbě, téměř jsem přestal chodit na tvrdší koncerty, protože mi to často připadalo, jako bych si do uší a očí lil agresivní zvukový a světelný odpad pro masochisty. Asi to souvisí i s tím, co nesnáším třeba v umění výtvarném dlouhodobě, a to takové to zkoušení rozrušit skrze hnus, kult ošklivosti. Budu si muset zase léčit ouška na Letních slavnostech staré hudby. :-)
@strejdafido (29.03.2024 23:15): to jsem, on byl tak celoživotně moudrý, že už je dneska vděčný za každé nové ráno :-)

dokážu se do toho vcítit v tom ohledu, že taky jednu emoci vyloženě nesnáším. A sice, když po uměleckém díle nabydu pocit, že je celý svět úplně špatně a na hovno a nic nemá smysl. To mě do života demotivuje, a to nechci. To mi třeba udělal film K zemi hleď. Čili díla, které mají obvykle celospolečenský přesah a zejména obecně přesah do reálného světa.
U toho Výkřiku je to ale jiný typ emoce, je to intimnější, jen něco mezi autorem a příjemcem. A ozývá se mi zase moje ublížené já, ale i moje touha zastat se ostatních umělců. Protože už se mi Xkrát stalo, že moje tvorba byla zkritizována za to, že je temná, depresivní nebo smutná a že to tak na ty lidi působí. Jakoby něco takového bylo hodno kritiky. Taková chtěla být, a to byl záměr a ty lidi nepochopili záměr a kritizují to, co to přesně mělo udělat. Tak mi to tak přišlo i u tebe, ale chápu, jestli je to moc a nechápu, jak to může udělat blbej obraz, no nic :D
@Dan9K (29.03.2024 23:05): Samozřejmě jsem si dělal malinko srandu :-) Těžko hodnotit někoho, koho vůbec, ale vůbec neznám. Nicméně tohle ale platí - buď rád, že máš tátu :-)

Jinak ohledně těch emocí to nebyla ani náznakem legrace, naopak. Teď na ten obraz myslím už druhý den v tahu, ještě tam byly všechny čtyři verze, to je až zbytečně moc. A já chci emoce u uměleckých děl, ale ne tohoto druhu.
@strejdafido (29.03.2024 20:07): aha, předpokládám, že si děláš trochu srandu,...

ale tvůj úsudek je zjevně dost špatný :-) a je postavený na tom, že se s někým možná shodneš v (omezeném) názoru na jednu věc?
Možná by stálo za to přehodnotit, na jakém základě koho považuješ za moudrého a co a proč považuješ za hodnotné dílo :-) Ono to možná vlastně i trochu souvisí :-)

Ne, není to moudrý muž. Je to troll všech trollů, zhlédnul se v tom být provokujícím zlodědkem a jakoby humoristou, protože se celoživotně v lidech zklamal, schválně říká věci tak, aby nasral co nejvíc lidí, a pak se tím tetelí. A já si vlastně skoro celý život dávám záležet, abych jako on nedopadl, takže děkuji za radu :-)
 TOHLE je jedno z jeho posledních čísel v pořadu Máte slovo, pro představu.

a skutečně závidím, protože, na rozdíl od tebe, od umění chci právě co nejtvrdší zásah do emocí. A to jakýkoliv. Pozitivní i negativní. Čím silnější, tím líp. A normální mozek nemám a mít nechci :D
@Dan9K (29.03.2024 13:36): Záleží ale ještě jakým způsobem...

Osobně považuju Munchovy obrazy jako Výkřik nebo Nemocné dítě do jisté míry za laciné, protože právě zpracovávají emocionálně příliš jednoznačná témata (krom skvělé techniky samozřejmě). Daleko více se mi líbí např. jeho Madona, která není tak snadno emocionálně uchopitelná (a přesto působí velice silně).
@Dan9K (29.03.2024 19:05): Tvůj otec je zjevně moudrý muž a neuděláš špatně, když se vydáš v jeho šlépějích.

Ovšem závidět zde opravdu není co. Spíš naopak, měl bys být rád, že máš "normální" mozek a takovýchto stavů tě právem šetří :-)
@strejdafido (29.03.2024 13:49): přesně takhle odsuzuje můj otec knihu 1984, že je to naprosto odporná byť skvělá kniha, která ho zcela vyždímala a zdevastovala a už ji nikdy nechce vidět.

A mně vlastně přijde trochu smutný, že tihle lidé si často neuvědomují, že právě jim se to dílo vlastně "líbilo" úplně nejvíc ze všech :-)

na mě obecně výtvarné umění, podobně jako fotografie, nijak nepůsobí. Prostě nijak. Stejně jako poezie. Jsem vůči tou emočně zcela imunní. Dokážu to vnímat jako potravu pro analytický mozek, ale mám tam prostě moc velkou distanc, takže ti vlastně závidím.
@Dan9K (29.03.2024 13:36): Ale jo, na tom něco bude, s tím mohu souhlasit. Na druhou stranu mám rád A. Muchu například, Slovanskou epopej jsem navštívil mnohokrát, ale opačné emoce stejné síly se rozhodně nedostavily. Nekrvavé metody mučení jako kapání vody na hlavu by v mém případě klidně nahradilo sedět před tímto obrazem - pak se přiznám ke všemu a vás všechny vezmu s sebou! :-)
@AlieN (28.03.2024 22:11): Nesahej mi na Arnolda s traverzou na rameni! Lepší může být už jen Arnold s kládou na rameni.
Mně se tedy Běžící muž vždycky líbil a nedávno jsem na něj koukal opět, nic to neztratilo na kráse. Vždyť naše krvelačná společnost je úplně stejná jako v tom filmu. A nejlepší byl SubZero!
@hanak_v_exilu (28.03.2024 21:55): Strašidelné triky jsou strašidelné pořád, ale paradoxně právě proto že byly už tehdy tak zastaralé, už od té doby nemají zestárnout kam. Takže minimálně já osobně jsem k nim teď smířlivější.

Stejně to mám teď s Babylon 5, kterým jsem kdysi dávno pohrdnul právě proto že vypadal jako laciná a ošklivá kopírka DS9 - a začal jsem ho dohánět až před pár měsíci (málo jsem tehdy věděl že naopak DS9 kopírovalo spíš ten Babylon, a že Babylon 5 tento můj oblíbený Star Trek příběhově dost překonává)
Film Running Man je zločin proti lidskosti. Takhle tu krásnou knihu strašlivě zprznit, a přitom ani jako tupý akčňák to není zábavné. Kdyby Arnold neměl i Šestý den (a možná i Batman a Robin), tak je tohle jeho nejhorší film.

A na Lynchově Duně je nejhorší to že je strašně málo Lynchovská, to mě na ní zklamává nejvíc. To že znásilňuje knihu, no budiž, Lynchovi jsem ochotný odpustit mnohé. Ale že je ze všech jeho filmů nejmainstreamovější a nejnudnější? Zrovna Duna, na které se mohl tak krásně psychedelicky vyřádit?!
@Dan9K (28.03.2024 18:59): Pro Running Mana mám slabost. Předlohu jsem nečetl, ale už ten film je sám o sobě dost chytrý, na to že je úplně blbý. :-) Super je, že v něm hráli dva budoucí guvernéři, takže mu to dává pikantní příchuť.
@Tulareanus (28.03.2024 14:17): Ala tak ta nadpozemská krása Madsen je jedním z důvodů, proč je ten začátek tak dobrý ;) On právě není redukovaný jen na nějaký suchý voiceover, který by jen odříkával fakta. Těch vizuálních podnětů je tam více, všimni si. Tyhle poučky se nedají brát úplně doslova; dobrý autor je umí překračovat. Génius voiceoveru byl např. Chris Marker, zatímco z poslední doby se mi jako odstrašující případ voiceoveru vybavuje Fincherův Zabiják.
@Dan9K (28.03.2024 01:46): Jak se to vezme. Zfilmovat se dá v podstatě všechno. Jenže některé knížky jsou tak hutné, nebo specifickým způsobem vyprávěné, nebo využívají představivosti čtenáře, že zfilmováním utrpí. Pán prstenů byl "jenom" o penězích a talentu. Jenže Duna se prostě do filmu převádí extrémě špatně. Je meditativní, postavená na náznacích, přemýšlivých pasážích a neustálých odbočkách. Pochopitelně že se to zfilmovat dá. Jenže nikdy to nebude fungovat tak krásně, jako v knížce.

@AlieN (27.03.2024 19:42): To si musím někdy "doplnit". Viděl jsem to tak dávno, že si z toho pamatuju jenom pár obrazů a ty strašidelné triky.
@S4TW (28.03.2024 15:45): Lupin III v kině zní pěkně, i když to tam nedám :) Určitě si to užiješ, je to zábavný film. Já mám dojem, že jsem na to kdysi koukal s anglickými titulky, nicméně už si nejsem jistý.
@jones1240 (28.03.2024 13:02): já bohužel tu knihu považuji za svoje druhý nejoblíbenější sci-fi, čili mě ta adaptace nasrala přesmíru. Klidně ať existuje ta neskutečná ptákovina s Arniem, ale chtělo by to nějakou skutečnou adaptaci.
Je to něco, jako kdyby existovala jediná adaptace Lotra jménem Dračí doupě :-) to by byla podobná kvalitativní i příběhová spřízněnost :)
@H34D (28.03.2024 15:02): Lost Highway... asi špička! Tam bylo skvělé všechno, hlavně hudba! A obsazení sedlo perfektně. Poprvé jsem na tom byl v kině (do prčic, to je let). Pak jsem to ještě viděl asi 2x, opravdu typická Lynchovo ujetina :-)
Když už se tu zmiňuje dokoukání celé filmografie, tak já už mám komplet dokoukaného Miyazakiho, respektive příští týden se chystám do kina na Lupin III, který bude v remasterované verzi a poprvé s titulky u nás. Kdo je z Prahy, tak asi velká možnost se na to dostat (je to i v cinemacity, ale teda lístek za 280 už bolí).
@strejdafido (28.03.2024 14:24): Však to je Lynchův nejméně "Lynchový" film, ne? :) Myšleno, že je překvapivě normální. Ale docela se mi líbil... Od Lynche mám nakoukáno téměř všechno, ale Twin Peaks jsem trpěl, to byla pro mě hrůza, ale skoro se to bojím přiznat, aby mě lidi neukamenovali. :) Myslím, že když mi bylo 20, byl jsem na takový seriál moc mladý, dnes bych to třeba taky viděl jinak.

Za mě nejlepší Lynch je Lost Highway, v závěsu pak Mullholand Drive, Blue Velvet, Elephant Man a klidně i Inland Empire bych ve správném rozpoložení zvládl ještě jednou... Ale je fakt, že ničemu od Lynche jsem nakonec nedal plné hodnocení. Ten tvůrce mě fascinuje, ale nedá se říct, že bych jeho tvorbu miloval.

@Dan9K: Však spřízněné duše, ne? :D
Každopádne Lynchova duna nebola až tak Lynchova, ako filmom Dino de laurentiisa, ktorý si to celé robil tak, ako sa jemu páči a od knihy to má ďaleko, hlavne ako v druhej polovici filmu to šlo úplne "off the rails". od prehnaného záveru, kde okrem iného veľká časť ansámblu len stojí a ani nič nehovorí, tak zároveň aj hrozné sonické zbrane, ktoré s knihami nič nemajú alebo to, že predstavenie mnohých postáv je častokrát dlhšie, než ich samotná účasť v deji (Duncan Idaho, Tufir Hawat, Gurney Halleck).

Inak ja som fanúšik Lyncha, zbožňujem Twin Peaks a mnohé jeho filmy, ale Duna je bohužiaľ zlá s pár zaujímavými zlomkami a casting niektorých hercov bol fajn. A do žiadnej emocionálnej hĺbky sa tam paradoxne nešlo, napr. oproti Villeneuovej verzii tam nie je vôbec vyobrazená čiastočná pochybnosť Paula voči svojej matke ako členke Bene Gesseritu po útoku na Arrakén a rôzne iné detaily.

@Artran (28.03.2024 11:47): To ťa len omámili oči Virginie Madsen. :) Imho vždy, keď film musí vysvetľovať podstatu zasadenia deja nejakým voiceoverom ukazuje, že autori šli najjednoduchším/najlacnejším spôsobom a miesto toho, aby ukázali postavy a frakcie priamo v deji a tam ich definovali, tak im dajú len hovorený popis.
@HolyMeatball (28.03.2024 13:41): Videl som len novú verziu Řbitovu... a áno bolo to poňaté inak. To je veľmi zaujímavá kniha v Kingovej kolekcii nakoľko je to asi najlepšie zmixovanie jeho citu pre horor a rovnako aj drámu. Ono ale zachytiť tie dramatické momentky je dosť náročné a hlavne je tam veľa vecí, ktoré reálne nie sú ukázané ani povedané, len sa odohrávajú vo vnútri našich hrdinov... a ono je to dosť ťažké spracovať. Lebo my vieme čo sa im odohráva v mysli skrz vnútorné monológy v knihe, no keby to takto nejako zapracovali vo filme, to by bolo skutočne polopatistické jak hrom. Možno si už nepamätám úplne všetko odtiaľ (čítal som to asi pred desiatimi rokmi), ale viem, že tie emocionálne časti v knihe veľmi fungovali.
@HolyMeatball (28.03.2024 13:41): Mnohdy se stane, že se psaná předloha skoro vůbec neshoduje s hranou nebo filmovou verzí. Ale znám jen jednoho autora, kterému to nevadí - naopak! Přímo k tomu sám vybízí nálezce své pečlivě uschované tvorby:

„Můj duch nebude tě po nocích strašiti, změníš-li ku své potřebě některé věty, některou z postav či celý děj… Mně jedná se o myšlenku. Ta aby zůstala.“ 

Ano, jsou to slova toho největšího z Čechů a kdyby mu pár kverulantů a závistivců nezabránilo v účasti, tuto anketu by drtivě vyhrál. Netřeba jmenovat, jde o osobnost tak známou, že každý ví :-)
@Vivaldi (28.03.2024 12:45): Když už se nakousl ten King, připomnělo mi to, jak jsem nedávno znovu koukal na obě filmové verze Řbitovu Zvířátek, a jak mě pobavilo, že se obě rozhodly dojista obejít to, o čem je knížka především. Na druhou stranu, to, jak knížka řeší zármutek nad ztrátou, je zrovna jedna z těch věcí, která by se na film překládala asi dost blbě. :)

A pak je tu takový Clive Barker, jenž napsal Hellbound Heart a pak si z toho sám i natočil Hellraisera. A nad rámec méně výrazných změn pro film totálně přepsal závěr, v rámci kterého zredukoval vlastní monstra na docela trapné pšouky. Ale když si to tak udělal sám, těžko proti tomu namítat.

V poslední době mě ale nejvíc vzalo Asi To Skončím, kdy kniha je psychologickým hororem, kdežto film je melancholickým dramatem. Kde kniha ve finále dost zvostra nabírá na obrátkách a zvedá napětí, film v závěru mutuje do usměvavého muzikálu. Takhle z hlavy mě nenapadá asi jiná filmová adaptace, která krom dějových změn suverénně i komplet změnila žánr. :D