@Red (01.04.2024 01:06): prosimtě, Jerry Goldsmith je můj nejoblíbenější autor vůbec, jakože i v konkurenci velkých klasiků :-) ale zkusím to objektivně :-)
Tohle vlastně znám docela málo. Je to zjevně jeho hravá, vlastně parodická poloha, kterou miluju třeba v Gremlinech nebo ve třetí Planetě opic. Vlastně mi v tomhle Bandoleru přijde, jakoby to byl pozdrav Moricconemu a jeho spaghetti westernům.
Prvních 10 sekund je typický Goldsmith a jeho prapodivné elektrozvuky. Však je to stejný rok, jako složil přelomovou první Planetu opic. Přijde mi to jak takový elektronický didgeridoo, a určitě jsem to už někde strašně slyšel. Pak se do toho přidá naprosto nesouvisející připitomělá a vlezlá pískaná melodie s normálně popovým doprovodem (cool basičkou), jehož akordická progrese samozřejmě není o moc objevnější, než v tom songu z Duny, ale do toho pokračuje ono "didgeridoo", který to strašně nabouravá, protože si to drží pořád stejný tón, čímž činí celek vtipně disharmonickým. Podobný fór, kdy spojuje dvě naprosto nesouvisející vrstvy pak Jerry udělal o pár let později ještě výrazněji v hlavním theme filmu Patton. Umí to působit vtipně, ale i výhružně. Pobavil mě ten náběh na rock'n'roll ve 22. sekundě, co se ale hned utne.
Ve 40. sekundě se rozjíždí strašně příjemná a příjemně zahraná melodie na asi harmoniku. Ale mate mě, jak zní právě tak líbezně, vůbec ne jak vrzavá harmonika z Tenkrát na západě :-) Strašně mě baví to "ťuk ťuk" ve 44. sekundě na perkuse. Je to prostě typicky goldsmithovsky kreativní co se týče té instrumentace. Harmonicky se mi to analyzovat nechce, protože už je to složitější a musel bych se ve 2 soustředit přes míru :-)
Pak se zase vrací část A, která je asi nejvíc právě Morriconeovská.
Následuje zase část B, tentokrát hraná na trubku, a posluchač si na pár sekund užije plný orchestr a vrchol skladby a je to právě díky tomu slastné, jak je to vzácné. Jinak ve zbytku skladby je vše krásně úsporné a přitom se pořád něco děje.
A nakonec se zase vrací část A, tentokrát už ne pískaná, ale hraná na kytaru a flétny, čímž se ještě podojí ona vlezlost, končíme zase pískáním, čímž se nám připomene Morricone :-)
Části A jsou pro Goldsmithe určitě víc netypické, je to vtipná instrumentace, hudebně je to od Jerryho schválně taková legrácka spíš, části B jsou goldsmithovsky tradičnější a hudebně jakoby zajímavější. Jako celek je to pestrá a hravá skladba, která je fajn a určitě zlepší náladu. Mám určitě radši Jerryho temné, avantgardní či akční polohy, ale miluju ho právě pro tu jeho pestrost a všestrannost a to dokazuje i tady Bandolerem a svým smyslel pro hudební humor.
stačí? :-)
Tohle vlastně znám docela málo. Je to zjevně jeho hravá, vlastně parodická poloha, kterou miluju třeba v Gremlinech nebo ve třetí Planetě opic. Vlastně mi v tomhle Bandoleru přijde, jakoby to byl pozdrav Moricconemu a jeho spaghetti westernům.
Prvních 10 sekund je typický Goldsmith a jeho prapodivné elektrozvuky. Však je to stejný rok, jako složil přelomovou první Planetu opic. Přijde mi to jak takový elektronický didgeridoo, a určitě jsem to už někde strašně slyšel. Pak se do toho přidá naprosto nesouvisející připitomělá a vlezlá pískaná melodie s normálně popovým doprovodem (cool basičkou), jehož akordická progrese samozřejmě není o moc objevnější, než v tom songu z Duny, ale do toho pokračuje ono "didgeridoo", který to strašně nabouravá, protože si to drží pořád stejný tón, čímž činí celek vtipně disharmonickým. Podobný fór, kdy spojuje dvě naprosto nesouvisející vrstvy pak Jerry udělal o pár let později ještě výrazněji v hlavním theme filmu Patton. Umí to působit vtipně, ale i výhružně. Pobavil mě ten náběh na rock'n'roll ve 22. sekundě, co se ale hned utne.
Ve 40. sekundě se rozjíždí strašně příjemná a příjemně zahraná melodie na asi harmoniku. Ale mate mě, jak zní právě tak líbezně, vůbec ne jak vrzavá harmonika z Tenkrát na západě :-) Strašně mě baví to "ťuk ťuk" ve 44. sekundě na perkuse. Je to prostě typicky goldsmithovsky kreativní co se týče té instrumentace. Harmonicky se mi to analyzovat nechce, protože už je to složitější a musel bych se ve 2 soustředit přes míru :-)
Pak se zase vrací část A, která je asi nejvíc právě Morriconeovská.
Následuje zase část B, tentokrát hraná na trubku, a posluchač si na pár sekund užije plný orchestr a vrchol skladby a je to právě díky tomu slastné, jak je to vzácné. Jinak ve zbytku skladby je vše krásně úsporné a přitom se pořád něco děje.
A nakonec se zase vrací část A, tentokrát už ne pískaná, ale hraná na kytaru a flétny, čímž se ještě podojí ona vlezlost, končíme zase pískáním, čímž se nám připomene Morricone :-)
Části A jsou pro Goldsmithe určitě víc netypické, je to vtipná instrumentace, hudebně je to od Jerryho schválně taková legrácka spíš, části B jsou goldsmithovsky tradičnější a hudebně jakoby zajímavější. Jako celek je to pestrá a hravá skladba, která je fajn a určitě zlepší náladu. Mám určitě radši Jerryho temné, avantgardní či akční polohy, ale miluju ho právě pro tu jeho pestrost a všestrannost a to dokazuje i tady Bandolerem a svým smyslel pro hudební humor.
stačí? :-)