Last Train Home

Odlehlá sibiřská divočina má pro mě neodolatelné kouzlo, tím spíše, že se k ní váže významná část československé historie a zdá se mi to neuvěřitelné, že ji mohu prožívat prostřednictvím hry, která je navíc tak moc chytlavá. K tématu mám vřelý vztah, protože v mé rodině jsem měl minimálně tři předky, kteří se bitev v legiích zúčastnili. Jeden z nich se také musel vracet z Vladivostoku přes Japonsko a dále na východ. Zbylo nám po něm pár zajímavých artefaktů, především z Kóbe. Ke stáru přišel postupně o obě nohy, prý v důsledku omrzlin utrpěných na Sibiři. Jenže on o svých zážitcích téměř nemluvil a nikdo v rodině se o ně za jeho života také příliš nezajímal, takže vlastně nevíme, co se s ním dělo a čeho byl svědkem, což je škoda. Tak mi tato hra aspoň částečně přibližuje některé historické detaily, byť je onen příběh scuknutý a zredukovaný asi do šestiměsíční cesty od léta po zimu.  

Na první pohled mi hra silně evokovala Commandos, a byť tam jsou některé podobnosti, bojové mise jsou po všech stránkách svižnější a dynamičtější. Tento pocit podporují nejen neustálé hlášky postav, ale i poměrně živoucí prostředí (nádherně vlající stromy v sibiřském vichru) a kupící se úkoly a NPC během misí. Občas mě pobavil nějaký ten vizuální glitch - třeba během mise ve Vladivostoku jsem nasedl do náklaďáků, které ležely na boku na zemi a pak jezdily střechou dolů. Postup bitvami je povětšinou také rychlejší, nicméně i tak jsem často narážel na případy, kdy jsem musel stealthovat a každou chvíli reloadovat pozice, protože mi něco nevycházelo, nejčastěji v důsledku malého zorného pole, jelikož jsem se příliš neobtěžoval s průzkumem okolí pomocí dalekohledu, nebo když mi jednoduše nevycházely moje zamýšlené manévry, nebo když jsem zapomněl, že mí vojáci začnou hned automaticky pálit na kohokoliv, kdo je v nedaleké vzdálenosti, a přitáhnou tím nechtěnou pozornost okolí.
Každopádně se mi dost osvědčila kombinace stealth schopností, při níž se legionář pohybuje rychleji než ostatní, a i v tichém režimu je stejně rychlý jako při běhu (z Magdaleny Zámecké se v mojí hře stala dost OP asasínka). Jinak je celkem fajn, že jakoukoliv techniku ve hře dokáží ovládat všichni legionáři (dokonce i děla a tanky), takže nemusím mít v partě extra řidiče navíc. Mise ale nejsou nijak výrazně náročné. Hru jsem hrál na doporučenou obtížnost.  

Trasa výpravy Posledního vlaku začíná ještě před Moskvou a pak se táhne až na samý východní okraj do Vladivostoku. Cestou je nutné se ve dvou případech rozhodnout, zda zvolit severní nebo jižní trasu. Nevím, jestli moje domněnka byla správná, ale představoval jsem si, že v jižní části se víc bojuje, zatímco v severní části je větší důraz na survival v divočině. Druhá možnost mě lákala víc, takže jsem zvolil v obou případech severní variantu. Ale protože jsem se cestou rozhodl vyzobat co nejvíce Steam achievementů, cesta se mi výrazně protáhla a já musel kolikrát velké části mapy vícekrát opakovat (zejména v posledních dvou kapitolách). A hra postup příliš neusnadňuje.  

Legionáři tak v mém průchodu přišli o všechny zásoby jídla a měl jsem co dělat, abych je udržel naživu jen pomocí morálky. Za celé dvě kapitoly jsem snad nenašel jediný rozumný zdroj potravy, a až někdy po projetí Omskem se to k mé úlevě zlepšilo. Během zimní části zase trpěli chladem a nemocemi a já musel za každou cenu šetřit rychle ubývajícím palivem, takže se ani nemohli pořádně ohřát, chudáci. Lokomotiva nemohla nikde dlouho stát, protože se za chvilku objevil průzkumný letoun toho rudého moru a začal po mně pálit. Inu, byl to dost stresový výlet, ale drželo mě to u hry a já jsem rád, že jsem to přestál a vydržel bez ztráty jediného života. Co mě ovšem mrzí, je fakt, že jsem nedokázal odvézt všechny nalezené legionáře domů, protože ani se třemi plně vybavenými pěchotními vagony pro všechny nebylo dost místa. Raději jsem měl obětovat jeden z dalších vozů a zařídit ještě jeden pěchotní - lokomotiva má navíc limit na počet připojených vagonů.  

Jak vidno, je to pěkně chytře promyšlená hra plná ambicí. Ne všechno je zcela na jedničku - hráč musí mít nade vším plný dohled, musí se proklikávat řadami okýnek a informací (například bych uvítal možnost řazení legionářů podle hodnoty zdraví, morálky, výdrže), ale výsledek je i tak velmi zábavný mix s velkou možností managementu.

Legionáři mají své role a atributy, které je nutno různě vylepšovat. Každý z nich může dosáhnout až na 6 rolí (povolání), a ty se dají pomyslně rozdělit na funkce v bojovém terénu a funkce uvnitř řízení vlaku. Vláček nabízí možnosti realizace ve zdravotnickém vagonu, v kuchyni, v dílně nebo v dělostřeleckém vagonu – s ním je největší sranda, protože v bojových misích lze využívat jeho bojového potenciálu, ale taky dokáže sestřelovat letadla, když vláček na mapce objeví rudé poletuchy.  

Na mapce světa je životně důležité posílat průzkumné výpravy do okolních stanovišť, kde čety nalézají suroviny, obchodují, ale občas se taky něco přihodí a zpět se někdo vrátí se zraněním. Nejlepší je ale plnit všechny mise, během nichž lze nalézat suroviny ve větším množství (sbírání kovu na kompletní upgrade lokomotivy byl fakt zážitek). Během posledních dvou kapitol už byla stresová i každá zastávka na mapce, protože mi odtikával čas, a nakonec mi stejně došlo palivo kvůli chybným rozhodnutím cestou jen kousek od cíle, takže jsem se vrátil zpět k předchozí kapitole a zcela jsem změnil strategii, abych dokázal co nejrychleji a s menší ztrátou paliva dojet až do finále, což se mi po několika pokusech povedlo, a to tak, že kolem 15 zbývajících sekund na timeru a za cenu většiny nemocných, zmrzlých vojáků. Uf! Radost z projetí delší severní trasy byla nezměrná.  

Tento průchod mi tedy i se všemi reloady a opakováním některých částí mapy a misí dohromady trval přes 60 hodin. Bohužel i tak mi ještě chybí 3 achievementy, které si možná splním někdy v budoucnu při dalších jízdách, ale nejspíš si snížím obtížnost, protože průzkum okolních stanovišť se mi zhruba od půlky začal dost zajídat a přišel táhlý stereotyp (právě koukám, že v tom nastavení je opravdu hodně zjednodušení, což jsem nečekal, a vypadá to fajn).

Musím také pochválit český dabing, i když ta snaha o ruský přízvuk některých cizích vojáků mi zní přinejmenším diskutabilně. Postava kapitána Langera je podle mě super, Karel Dobrý je v ní skvělý.
Co mi ovšem moc chybí v těch hraných sekvencích mezi kapitolami, jsou záběry jedoucího vláčku po zasněžené Sibiři. Já vím, že v našich podmínkách se nejspíš nedají realizovat takové scény, ale bylo by to naprosto nádherné, zážitek by byl podle mě výrazně intenzivnější. Za celou dobu tam byl nějaký takový záběr snad jen jednou nebo dvakrát a jen na pár vteřin, pokud se nepletu. Tak jen více a sníh.  

Snad tedy nemusím zmiňovat, že mě hra naprosto vtáhla hned od prvních okamžiků. Atraktivní téma, atraktivní lokace, povedený management vláčku, který může drandit pouze dopředu nebo zastavit, a zajímavé mise proti rudé svoloči (a nejen proti rudým). Ten aspekt starání se o vláček mi připomnělo nedávno zahranou Wandering Village, kde je také nutné se starat o svůj dopravní prostředek se survival prvky. Je fakt, že v misích se občas nepřátelé chovají trošku netečně, ale jindy mě zas překvapili pohotovými reakcemi. Každopádně jsem si hru užíval od začátku do konce a těším se na DLC.
„Hle, dám kryt!“  

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 60 hodin
Legionáři zanechaní po cestě: Ivan Polička, Jan Šplíchal, Lukáš Novotný, Petr Svoboda
Ujetá vzdálenost: 8922 km
Splněné úkoly: 43
Vyřešené mise: 30
Trasa: 1. severní, 2. severní
Číslo sběratelské verze hry: 1452