Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PS5 85
Byl jsem unešený z atmosféry, temného grafického ztvárnění gotického středověku a celkově ze singleplayerové filmovosti prvního dílu. Takové hry mám u televize nejradši. Sednout si na gauč a ponořit se do příběhového interaktivního zážitku. Druhý díl Requiem nabízí stejný styl hratelnosti. Je potěšující, že v dnešní době v záplavě Live Service/Free to Play her vznikají stále takové hry. I když často prodělají a pak skončí ze znouzectnosti alespoň na PS+ či jiných podobných platformách.

Oproti Innocence nabízí Requiem to samé. Jen se místo severní Francie podíváme do té jižní a dál do středozemního moře. Ponurá temnota středověkého města je vyměněna za více sluníčka, barev a krásné přírody idylického středomoří. Brutální atmosféra prvního dílu je v Requiem trochu rozmělněna. Na druhou stranu si můžete užít znepokojivých a děsivých kontrastů na větší a epičtější ploše hry. Akvitánské vévodství mi někdy chybělo. Jeho prostředí mi bylo bližší. Změna je ale život a stát na místě by byla chyba.

Největší problém prvního dílu byl určitě inteligence nepřátel. Druhý díl se v tomto aspektu značně zlepšil. Jakmile vás nepřítel spatří, můžete mu sice utéct. Bude ale stále bez přestávky a ostražitěji prohledávat okolí. Na druhou stranu má Amicia nové prostředky, jak se nepřátel zbavit. Pokročilejší a smrtící alchymii. Kuš při jejímž maximálním vylepšení nad jinou zbraň není nebo třeba samotného Huga a jeho krysy. Hru jsem dohrál dvakrát. Jednou jako mírumilovný stealth za 25 hodin. Podruhé jako nekompromisní zabiják na nejtěžší obtížnost v New Game+ za 10 hodin.

Zabíjet je tady to nejjednodušší. V některých ohledech je Amicia tak surová, že kam se na ní hrabe třeba Ellie z The Last of Us II. Platinovou trofej jsem tentokrát nedal. Chybělo mi vylepšit alchymistkou vynalézavost na maximum. Nedosáhl jsem na ni asi proto, protože jediná má alchymistická vynalézavost sloužila k brutálnímu zabíjení. Ne, že by si to nepřátelé nezasloužili. Jen se ze mě stal takový vynalézavý Manhunt. Sice se není čím chlubit, ale když je to nejjednodušší způsob průchodu, tak co má hráč dělat.

Nešťastník Hugo. Všude kam on s přáteli a jeho rodinou přijdou, tak jim jdou dřív nebo později po krku. On díky tomu nechtěně a nešťastně rozsévá zkázu i mezi nevinnými a hodnými lidmi. Za mě je to jedna z nejtragičtějších a nejnešťastnějších postav co jsem ve hrách potkal. A přitom je to jen šestileté nevinné dítě. Bylo mi ho opravdu líto. Sledovat jeho postupný a celkový psychický rozklad. Konec není překvapivý. Je nevyhnutelný a celý postup hrou je vlastně takové smíření se s ním. 

Hudbu v závěrečných titulcích jsem si opravdu vychutnal. Vlastně jako v celých obou dílech.

Pro: vylepšená AI, rozšíření herních možností, rozmáchlejší a krásný svět, závěr prostý sentimentu, úžasná hudba

Proti: zabíjení je ten nejjednodušší způsob průchodu, děsivá atmosféra prvního dílu byla lepší, ošklivější postavy

+14
  • PC --
Pro hraní Requiem je potřeba znát děj prvního dílu, protože tady není žádné shrnutí a příběh plynule navazuje. Sám jsem si musel Innocence zvopáknout a volba padla na technicky poštelovanou PS5 verzi, se kterou už jsem netrpěl tak, jako u PC hned po vydání. A díky implementaci haptické odezvy je dunění krysích výstřiků nebo brodění se v hromadě mrtvých zase o trochu více vtahující...

Requiem je jednoznačně jedna z nejlépe vypadajících her to date. Né všude, né vždy, ale když už, tak to stojí za to. Občas mi tma přišla až moc šedá a raytraysované whatever tomu moc nepomáhá, ale bradu jsem ze země párkrát sbíral. 

Zůstal těžce účelový level-design v místech soubojů, uzpůsobený buď agresivnímu nebo stealth hernímu stylu. I když má hráč částečně možnost se soubojům vyhnout, stále jsou tady pasáže, kdy se Amicia musí utrhnout ze řetězu, aby toho mohla litovat. Paradoxně mi hra přišla ke konci mnohem lehčí, díky kuši a možnosti sběru šipek z mrtvých.  
 
První půlka se atmosférou a hratelností nese v duchu předchozího dílu, ale později se trochu uklidní a otevře prostor jakémusi dobrodružnému hledání ve stylu Uncharted s tak velkými pauzami v soubojích, že jsem začal zapomínat způsob použití některých alchymistických přísad v boji. Přišlo mi, že jsem to hrál snad 30 hodin, což mi potvrdil i Xbox Game Launcher, který ukazoval 26. Dle HowLongTeBeat je ale standardní doba hraní 17 hodin... absolutně nechápu, co jsem tam tak dlouho dělal. 

Vyprávění má svoje vzestupy a pády, obočí jsem zvedal až překvapivě často a ke konci už mi to přišlo opravdu hodně natahované, především kvůli otravného Viktora. Přesto je to jedna velká sourozenecká epopej, od prvního setkání se smrtí v Innocence, až po šokující konec Requiem.

Hodnocení:  ✰✰✰
+14
  • PC 85
Requiem patří k těm druhým dílům, které nemají potřebu nějak zásadně sahat do toho, co fungovalo u jejich předchůdců. Každý hráč jedničky se tady bude cítit od začátku jako doma. Jistě, je tu několik nových věcí, za všechny jmenujme kuš, která umožňuje Amicii proměnit se v akční hrdinku. A vskutku, hra umožňuje méně trpělivým hráčům projít jí skoro čistým rubacím stylem, kdy šípy, kameny a hořlaviny prší na prostinké nepřátele s kadencí samopalu vzor 24. Ale vem to čert, tady jde o něco jiného. O co? O to, že story is the king! Macula je zpátky a sourozencům jde opět o všechno... Při hraní mě napadlo, že když v devadesátkách psali redaktoři herních časopisů o tom, že interaktivní filmy jsou sice fuj, ale jednou v budoucnu se hry a filmy budou skutečně moci propojit v jedno, měli nejspíš na mysli něco takového. Tohle je prostě dokonalý filmově-herní (nebo herně-filmový?) zážitek. Prostředí je prostě nádherné, scénář super, herecké výkony skutečně herecké, hudba skvělá... Pokud vás bavilo Innocence, Requiem si užijete také. Pokud chcete vědět, jak pokračoval příběh Amicie a Huga, jděte do toho. Pokud vás jednička nebavila, nebude vás bavit asi ani dvojka.

Pro: Postavy, dokonalá atmosféra, scénář, grafika, nádherné prostředí, hudba, linearita (pokud jí máte rádi)

Proti: AI, linearita (pokud jí nemáte rádi)

+16
  • XboxX/S 75
A Plague tale : Requeim je povedeným pokračováním předchozího Innocence - akční adventurou odehrávající se v temném období Francouzského království 14-tého století zmítaného morem ve které hlavní hrdinka, dcera šlechtického rodu Amicia de Rune a její mladší bratr Hugo s alchymistickým učněm Lucasem pokračují v nalezení léku pro záhadnou nemoc kterou trpí mladší ze sourozenců. 

V patách jim jsou hordy krys roznášející nákazu černého moru a dvojice se jim musí za pomocí lstí, luštení hádenek, likvidací vojáků už známými alchymistickými přísadami nejlépe prakem a později v ději i novou kuší. Navíc postupně i díky Hugovu ovládání žravých hlodavců se dá v bezvýchodných situacích zachránit středověké krčky. Grafika je dechberoucí – většina lokací je do detailů vymazlená a navazuje pocit reálna, podobně hezkou jsem viděl asi jen zatím v Uncharted a samozřejmě nezapomenout i na povedený ( ikdyž notně nastavovaný ) příběh. Horší je to už s akcí jako takovou - bohužel se nepodařilo IQ UI upgradovat a vojáci působí při pátrání po ukrývajících se hrdinech jako pro prodělání lobotomie - i nezkušený pařan nebude mít problém procházet jednotlivými levely, částečně to kompenzuje možnost se akci vyhnout a proplížit se kolem či využít hlodavce k likvidaci a nebo vojákům zhasnout svíčku zhášením luceren a loučí, protože se světlem a ohňem se myšky nekámoší.

Většina levelů je hodně rozsáhlá s opakujícími se prvky, akce vývojáři už je už na můj vkus přespříliš moc a působí až otravně – Amicia kosí těžkooděnce jako na běžícím pásu, ale to je asi daň těch dnešních akčních kousků. Ve výsledku hodnotím podobně jako předchozí díl, nejspíš se díky titulkové scéně dočkámě dalšího pokračování a bylo i zřejmé v jaké době – 75 %
+9
  • XboxX/S 80
A Plague Tale: Innocence rozhodně patří mezi nejlepší singleplayerovky, které jsem v posledních letech hrál. I proto jsem se na pokračování fakt těšil. Zklamaný rozhodně nejsem - byť kdovíjak potěšený také ne.

Amicia i Hugo pokračují ve svém příběhu tentokráte v jižní části Francie. A vy se můžete těšit nejen na další porci puzzleů a stealthu, ale tentokrát i na mnohem přímočařejší akci (Amicia má po ruce i kuši - a k dispozici budou i přímočařejší postavy) - a především prohlubování celé mytologie kolem Hugovy záhadné "nemoci". Což se asi bude hodit tvůrcům seriálové adaptace, na které se ve Francii horečně pracuje.

Kdybych měl hru shrnout jediným slovem, jediným osamoceným adjektivem, bylo by to: KRÁSNÁ. Vizuál patří mezi ty nejpůvabnější, jaké jsem ve hrách doposud viděl. A k tomu soundtrack, který skvěle funguje i sám o sobě. Ohromně mě potěšilo také množství herních mechanik, které se v průběhu hry vystřídají. Kreativitě tvůrců v tomhle směru patří veliký hold.

Přišlo mi však, že je pokračování tak nějak jednodušší, než úvodní díl - puzzlů je méně, připadaly mi i trochu lehčí (což může být tím, že už jsem si navykl na uvažování jejich tvůrců), chybělo mi více nutnosti kooperace Amicia-Hugo. A především jsem o ně neměl tak moc strach, jako v Innocence - což byl jeden z největších pilířů úžasné atmosféry hry. Také atmosféra mi přišla lehce slabší - morové rány přeci jen lépe vypadají v temné chladné severní Francii, než v prosluněném Provence.

Z toho důvodu při hraní převládalo lehké zklamání.

No a pak přišel konec. Který to všechno zase srovnal.

Pro: příběh, prohlubování mytologie, audiovizuál, herní mechaniky

Proti: slabší atmosféra, lehčí puzzle, přímočařejší akce

+12
  • PS5 70
Na druhý díl jsem se těšila převážně z toho důvodu, že mě zajímalo, jak bude příběh Amicii a Huga pokračovat a také jsem byla zvědavá, jak moc se bude lišit druhý díl od toho prvního.

Mohu začít tím, že se vlastně tak moc neliší, co se té hratelnostní stránky týká. Jsou tu sice některé věci navíc, jako jsou nové předměty, zbraně, schopnosti, které mají za mě dobrý a méně používaný systém vylepšování, a je také přepracovaný systém výroby (za mě k lepšímu). Jinak se jedná v podstatě o stejnou hru, což pro mnohé je nejspíše kladem, zatímco pro mě, kdy jsem nebyla až tak nadšená z hratelnosti u prvního dílu, ani moc ne. Mě to plížení nebavilo a vždy jsem byla ráda, když tyhle úseky skončily a já měla tak chvíli oddych. Paradoxně mě na hře bavily ty části, kde nebylo moc nepřátel a spíše se jednalo o průzkum prostředí nebo řešení "hádanek". Asi tak v půlce hry, kdy jsem se dostala na ostrov La Cuna, jsem k mému překvapení zjistila, že mě ta hra začala bavit, že hra začíná být zajímavá a že chci vědět, co bude dál. Do té doby jsem neměla takovou potřebu hrát a posouvat se dopředu. Navíc na začátku této velké lokace bylo tempo hraní pomalé a já se dozvídala něco o příběhovém pozadí hry, což se mi hodně líbilo, protože to byl velmi příjemný kontrast s těmi hekticko-plíživými částmi předtím. Samozřejmě tohle pohodové hraní netrvalo dlouho a přišlo další plížení a Call of Duty-like části (ty byly naprosto strašné a vůbec mě nebavily).

Co mě naopak bavilo, tak byly proměny obou ústředních postav. Líbilo se mi, jak se Amicia snažila být příkladnou starší sestrou, která nechce, aby se její mladší bratr naučil, že zabíjet lidi je dobrá pomsta, a to nejlépe v návalu emocí. Jenže sama je jen člověk, a tak své křehké zásady nejednou porušila, a to s ní dost zamávalo, jak bylo dobře vidět na jejím psychickém stavu.  Hugo, co se týče jeho osobnostní proměny, to vše kopíroval a z chlapce obdivující motýle v prvním díle se stal masový vrah, jak jsem mu postupem hry začala říkat (a Amicia pak sériový vrah). Moc často se ve hrách nesetkávám s tak emotivními výstupy hlavních postav, jako v případě Amicii. Jde o velmi příjemnou změnu, Amicia nejen doprovází svou po většinou děsivou pouť různými výkřiky strachu nebo beznaděje, ale také se snaží ve vypjatých situacích sama sebe povzbuzovat a celkově jde o velice komunikativní postavu. Tvůrci také dobře vykreslili záchvaty úzkosti nebo fyzické zhroucení, které tak vypadaly velmi uvěřitelně. Byl pro mě zážitek sledovat postupný psychický úpadek obou postav a jestli jsem si říkala v prvním díle, že bych nechtěla být v roli Amicie, tak to stejné platí i zde.

Čím druhý díl vyniká, tak je prostředí, ve kterém se odehrává. Konečně postavy opouští temné městské uličky, kterých bylo v závěru prvního dílu požehnaně, a hra tak nabízí větší rozmanitost a hlavně pestrou barevnou paletu. Navíc po grafické stránce se hra povedla, takže je radost se rozhlížet okolo sebe a užívat si výhledy do krajiny nebo zkoumat různé detaily. Musím pochválit i hudbu, která se mi líbila více než prvním díle a také francouzský dabing. Sice jsem postavám nerozuměla, ale zněly skvěle.

První díl působil svěže s množstvím nápadů a zábavy, druhý mě však více nudil a obsahoval místa, která bych nejraději přeskočila a spíše po něm nemám příliš chuť zahrát si pokračování, kdyby nějaké někdy vyšlo.
+27
  • PS5 75
Amicia, Hugo, Lucas a Beatrice se vydávájí na cestu najít tajuplný řád, který by mohl vyléčit Huga. Nicméně už od začátku je patrné, že cesta nebude jednoduchá protože Hugovy projevy nemoci jsou nestabilní a jediný kdo mu naslouchá je jeho sestra Amicia. Takto jednoduše by se dal bez spoilerů načrtnout děj druhého (Requiem) dílu A Plague Tale, který tak navazuje a rozvíjí příběh prvního dílu z roku 2019 (Innocence). Příběh je jedná ze silných stránek hry a rozvětvuje se mnohem více než v Innocence, díky čemuž hra rychle plyne a hratelnosti dodává drive.

Samotná hratelnost neurazí, ale přišla mi až moc repetetivní. Akční pasáže jsou asi nejnudnější a nejhůře zvládnutá část. Aby hráči měli šance vojáky porazit prakem, tak nepřátelé chodí extrémně pomalu a jsou hloupí. Navíc pokud by už vás měl voják zabít, vždy dostanete druhou šanci odběhnout nebo se skýt. Jako jediný nepřítel mi přišla kamera a občas nejasá strategie, jak kterého protívníka přechytračit. Více než souboje jsou ve hře zastoupeny puzzle a stealth pasáže, které už fungují mnohem lépe. Vymýšlet průchody mezi krysami či plížení skrze vojáky je zábavné a kreativní, problém jsem měl jen občas s určením cesty k východu. Poslední část hratelnosti je walking simulátor v krásném prostředí, který posouvá děj kupředu či jen rozvíjí vedlejší příběhové linie postav a to mi přišel zvládnuté na jedničku.

K akčním adventuram patří v dnešní době jak crafting tak zlepšování dovedností hlavní postavy a oboje je i v Requiemu. Craftováním lze vylepšít svou výbavu ve čtyřech různých prvcích a materiálu je během hry poskromnu, takže jsem měl radost za každá vylepšení praku či alchymie. Minimálně první stupně vylepšení mi přišly pro hru dost důležité u všech směrů, pak už záleží na stylu hraní ke čemu se přikloníte. To samé platí i o zlepšování hlavních dovedností postavy, které je ale uplně automatické a odvíjí se od stylů hraní. Budete-li hrát agresivně, Amicia bude mít více možností jak nepřítele zabít. Chcete se víc plížit? Pak je jasné, že si časem Amicia osvojí kradmé plížení či rychlejší schovávání. Systém je to originální a naprosto dostačující.

Kde nemůže ale nic vytknout, tak je audiovizuál. Hra vypadá naprosto famózně, možná bych i řekl že graficky je to zatím nejhezší hra na PS5. Neměl jsem žádný problém s padajícím framerate a hra mi přišla plynulá a krásná. K vizuální stránce se pojí i design oblastí, šatů či celkového prostředí a z některých lokací mi přecházel zrak. Co mi však nevyhovovalo byl anglický dabing, Amicia mi v něm přišla hysterická a některé dialogy úsměvné. Hru jsem si raději přepnul do francouzštiny, kde mi to mnohem více sedlo. Mám pocit, že jak je hra francouzká, tak dialogy a jejich podání bylo ve scénáři psáno právě pro francouzkou řeč (náturu mluvy) a tak jsem po přepnutí už neměl žádný problém.

Pro: audiovizuál, příběh, vztah hlavních postav (sourozenecká láska)

Proti: soubojový systém, anglický dabing, ovládání vozíků

+15
  • PC 80
Dechberoucí grafika a estetika, podmanivá hudba, naprosto zdrcující příběh a pak tam někde vzádu i trocha toho hraní. Druhý Plague Tale je přesně takový, jaký jsem tušil v dobrém i špatném.

Už v jedničce jsem označil gameplay za nejhorší článek hry, tady se nic nemění, dokonce bych řekl, že je občas ještě otravnější. Amicia má k dispozici asi 6 druhů šutrů, do toho hromadu "pastí" proti nepřátelům a u všeho si musíte pamatovat, který šutr patří na jakou past. Samozřejmě po týdenní abstinenci jsem všechny zapomněl, takže jsem kolikrát jak blb běhal okolo nějaké překážky snažíc se vzpomenout, co že mám s tím týpkem v helmě dělat. V kombinaci s toporným ovládáním je lepší se boji spíš vyhýbat nebo si počkat na kuš, kdy se z né moc dobrých stealth mechanik přepnete do ne moc dobrého CoD. Vážně, kdyby to byl walking sim, užil bych si to nejspíš víc. I když potom bych přišel o všechnu tu srandu s nehorázně tupou AI vašich nepřátel.

Co mně ale vyrazilo dech, tak grafika. Requiem je asi jedna z nejhezčích her, co jsem kdy hrál a člověk, co se staral o nasvícení scén, by zasloužil všechny game awards. Ačkoliv se trošku vytratila potemnělá atmosféra z jedničky, která mi dodnes přijde geniální, tak tady se to nahrazuje barevnou paletou a různými detaily. Prostředí je opět uvěřitelné a zase se mi potvrzuje, že nikdo neumí dělat herní světy líp, než evropská studia.

Původně jsem chtěl dát dvojce horší hodnocení, trochu mi někde v 10. kapitole docházela pára, ale příběh to ve velkém zachraňuje. V Plague Tale idylky nevydrží moc dlouho, čekal jsem, že to bude zase těžké a depresivní, ale jako fůha ten konec. Takto opařenej jsem dlouho nebyl. Během hraní tušíte, že duhou a jednorožcem to neskončí, ale mít koule na takový ending, to jsem fakt nečekal. A to už mě dnes málokterý film nebo hra něčím překvapí. Herci (tedy hlavně představitelka Amicie) jedou opravdu na dřeň, některé příběhové scény jsou dost surové, emočne se totálně zařezávají do hráče, jenom jim chybí ten poslední technický stupínek v mimice a animacích, který umí doručit třeba Naughty Dog. Ale i tak klobouk dolů, se zlomkem rozpočtu velkých příběhových tříáček Asobo vytvořilo fakt unikátní hru, kterou si určitě někdy zahraju znovu. A snad to tímto nekončí.
+26
  • PS5 80
A Plague Tale: Innocence pro mě bylo docela velkým překvapením, a tak jsem se na pokračování těšil. Nutno říci, že druhý díl nezklamal a považuji jej za dost slušné pokračování.

První díl se mi líbil hlavně kvůli zajímavě pojatému příběhu na pomezí historie a fantasy. Zde už bych se jej nebál označit za čistě fantastický, a dost záleží jak komu něco takového sedne. Možná bych se jej nebál označit spíše za béčkové fantasy se svými klady a zápory, nemyslím to ale nijak zle, spíše ze žánrového hlediska. Já ho docela beru, i když se mi ten v jedničce líbil více. I zde jsou momenty, na které bude těžké zapomenout. A patřím mezi ty, kterým se konec líbil a dává mi dokonalý smysl. 

Prvních pár kapitol mi přišlo hratelnostně úplně stejných jako v předchozí hře, tak jsem měl strach, že bude dvojka úplně to samé. Po přesunu charakterů do úplně jiného prostředí se však hra dost zvedla a začala mě bavit stejně jako první díl. Amicia teď navíc umí dost slušně bojovat a s pomocí praku i kuše nepřátele doslova masakrovat. A když to nejde, stačí přimíchat špetku alchymie a hromada mrtvol je na světě. Přestože je zde několik pasáží, kdy Amicia bojovat musí, je zde i samozřejmě možné lokací se proplížit. A to mi sedělo více, hezky tichošlápek a tu a tam někoho potichu odkráglovat, když je to nutné. Přišlo mi to takové...správné. V případě odhalení jsem tak spíše použil load, přestože jsem mohl mít i v tu chvíli možnost se ubránit. Boj mi prostě k srdci nepřirostl.

Kapitola sama o sobě je UI. Že vás nepřítel nevidí schovaného v trávě, kterou má přímo pod nosem je současná klasika, nad tím asi každý mávne rukou. Ve hře je však jedna pasáž, kde jsem nevěřícně koukal co se to vlastně děje. Zkusím bez spoilerů: máme zde sklepení a jde po nás jeden z nepřátel. Hlavní hrdinka na tom není nejlépe a nemá zbraně, musí se tedy schovávat. Jsou tam mimo jiné stoly. Záporák vás vidí jak lezete pod stůl. "AHA!" Vy vylezete z druhé strany a zůstanete čupět. Záporák se podívá pod stůl. Nic nevidí. Ani shrbenou dívku za stolem. "Kampak jsi zmizela, ty jedna...!" Asi netřeba dále dodávat, jak moc jsem se smál :)

Audiovizuál je pecka, jsou zde místa, které vypadají naprosto úchvatně, i místa, ze kterých tuhne krev v žilách. I atmosféra je stále dobrá, i když mi přišla trošku jiná než v jedničce. Nebyla zde jen temnota, ale i naděje a na atmosféře to bylo znát.

A Plague Tale: Requiem je dobré a zábavné pokračování, u kterého je nutné překousnout pár chybiček a u kterého záleží, jak vám sedne příběh.

Pro: Hratelnost, zábava, solidně odvyprávěný příběh, audiovizuál, atmosféra

Proti: UI, souboje

+33
  • PC 90
Pokračování historického příběhu a volného pokračování A Plague Tale: Innocence jsem přijal s poměrným nadšením, a to i přesto, že při vzpomínce na finální souboj jsem měl té radosti přece jen o něco méně. A jak to dopadlo?

Výrazně líp, než jsem očekával, hlavně co se týká příběhu. Ten byl i v případě Innocence jedním z těch, na které se jen tak nezapomíná a jehož zpracování patří mezi to nejlepší, co může herní scéna nabídnout. Společně s ním je pak v Requiem dalším pro mě nepřehlédnutelným tahounem i prostředí, ve kterém se hráč pohybuje. Nesčetněkrát jsem se přistihl, jak se při průchodu hrou s dechberoucí grafickou stránkou doslova kochám středověkými stavbami i přírodními scenériemi, které jen umocňují atmosféru poutavého příběhu, a to i přesto, že v mnoha pasážích nehýří zrovna optimistickou náladou. Ta je totiž častokrát plná obav nejen z krvelačných krys, ale především pak i z drsných protivníků, se kterými musí Amicia s notným kusem odvahy bojovat a chránit tak nejen sebe, ale i svého mladšího brášku. V návaznosti na to musím říct, že při mnou nepovedených scénách, při níž jsem viděl umírající Amiciu např. se zabodnutým šípem v těle, mi nesčetněkrát nepříjemně přejel mráz po zádech, jako kdybych byl v dané scéně její přímou součástí. A možná i právě toto bylo jedním z důvodů, proč při obávaných bojích s nepřáteli, které mi z Innocence zbyly, mi postupně více a více přidávaly do žil adrenalin důležitý pro jejich zdárné zvládnutí.

Na rozdíl od Innocence jsem ocenil, že Amicia může komunikovat se svými spojenci, kteří se k ní během příběhu přidají a žádat je ve vybraných scénách o pomoc. Někteří z nich se pak navíc i vcelku aktivně zúčastňují složitějších bojů, což má rozhodně svoje nemalé opodstatnění, jelikož hráč tak nemá pocit, že veškerá tíha se tak soustřeďuje výhradně na něj.

Co dodat? Moje určité obavy ze zvládnutí hry se ukázaly naštěstí jako zbytečné a přestože spousta soubojů byla pro mě občas přece jen trochu náročná, historický příběh sourozenců Amicie a Huga jsem si dokázal užít tak, jak jsem chtěl. A proto mě mrzí, že pokračování příběhu nejspíše nebude. I když....kdopak ví, že?
+21
  • XboxX/S 85
První díl jsem doslova hltal, takže očekávání od pokračování bylo logicky opravdu velké. Nu a jak to dopadlo? Mohlo to být delší, ale bylo to fakt super. Krásná grafika, příběh, systém soubojů. Bylo by to lepší jako otevřený svět? Těžko říct, ale jako tunelovka to špatné nebylo. Akorát nemám rád smutné konce, takže to mne zklamalo.

Pro: grafika, postavy, příběh, systém soubojů

Proti: konec

+3 +6 −3
  • PS5 60
Requiem splnil přesně to, co jsem od sequelu čekal a potvrdil moje obavy, které jsem pobral už z prvních trailerů. Je to sequel, tak prostě musí být větší, delší a hlavně akčnější, aby byl lepší než jeho předchůdce, ne?

Ne.

V Requiemu je pořád tak nějak cítit příjemný svěží závan, kterým bylo před pár lety Innocence, ale starý dobrý recept kazí přeplácaná a nesmyslná míra akčních pasáží. Na konci prvního dílu jsem odcházel poměrně zklamaný tím, jak se z adventury ke konci pomalu a postupně stávalo středověké Call of Duty a všechny adventurní prvky musely ustoupit bezduché a neodladěné akci. Requiem na tento trend hned ze začátku směle navazuje a postupně přidává ještě horší a absurdnější situace, kdy jste nuceni bojovat v uzavřených arénách a odrážet neustále příchozí protivníky pomocí bojových mechanik, které jsou zdaleka tou neslabší stránkou hry. Nejednou mi vyskočil flashback na hraní Resident Evilu - těžkopádné ovládání, pochybný krycí systém a omezené možnosti pohybu, kroužení po aréně a sbírání nutného vybavení zatímco vám nepřátelé o dva kroky za vámi funí na záda. V kombinaci s naprosto příšerným technickým stavem, který na PS5 neumí udržet ani těch oči-vypalujících 30 snímků, to je prostě zaručený recept na ragequit.

Pokud odhlédnu od hrozivých akčních pasáží, tak dostanete celkem slušný a snesitelný příběh, který volně pokračuje tam, kde Innocence skončilo. Pořád budete pomocí alchymistických přísad řešit sice lehké, ale celkem zábavné puzzly. Oproti prvnímu dílu se objeví pár nových mechanik, ale nemůžu říct, že by mě nějaká z nich zrovna nadchla, některé jsou vyloženě směšné a skoro až rozbíjí hru, protože jimi lze nahradit v podstatě všechno ostatní (Sophiina schopnost, wtf). Kolem a kolem je adventurní jádro hry docela dobré a zachovává si to nejlepší z prvního dílu.

Hůř je na tom scénář, ze kterého jsem musel lomit rukama tak moc a tak často, až jsem hrával skoro jednorůčo. Hned v úvodu dojde k incidentu, kde se schyluje k tragické smrti jednoho hrdiny, která je následně utnutá blackscreenem, a hned v další scéně příběh nerušeně navazuje, všichni jsou v pořádku a nikomu se nic nestalo. Aha, říkám si, tak asi bude později nějaký flashback, který to vysvětlí. Nebude. Stejně tak když se později objeví na scéně Arnaud. Od nikud se vynoří nový společník, kterého Amicia okamžitě poznává a je vůči němu nedůvěřivá... proč? Kde se vzal, co jí udělal? Jak ho zná? Nikdo vám odpovědi nedá, Arnaud prostě existuje a teď tu chvíli bude, to je všechno. Na odpovědi budete celých 16 kapitol čekat marně.

Až na ty nejhorší akční pasáže se mi nejvíc asi líbily závěrečné kapitoly hry, kdy už máte všechny možné nástroje na vypořádání se s jakoukoliv situací a podkres hry začíná nabírat jinou atmosféru, skoro doslova. Od temného fantasy se dostáváme skoro až k jakési variaci na kosmický horror, kdy dojde na bizarní Gigrovské výjevy a chvíli jsem si skoro připadal jako ve scéně z Returnalu nebo Aliena, to mě moc mile překvapilo. Ostatní scénérie ve hře jsou taky moc pěkné, i když žádná z nich ve mě asi nezanechala podobný zapamatovatelný moment jako například první pohled na Château d'Ombrage nebo průchod bojištěm u akvaduktu z prvního dílu.

Requiem je celkem slušná hra, která mě v každé akční pasáži do běla nasrala a následnou adventurní pasáží zase zaháčkovala k tomu, abych hrál dál. Původní hra byla slušná osmička, pokračování je slabší. Další díl asi nepotřebuju... i když podle potitulkové scény se zdá, že další díl určitě vznikne. A není tak těžké dovodit si, do jaké doby bude další hra zasazená. To mi připadá jako atraktivní změna, ale stejně mám teď na jazyku pachuť spíše nepovedeného sequelu.

Za mě celkem zklamání.

Pro: Atmosféra, adventurní jádro, celkem i příběh

Proti: Otřesný framerate na PS5, scénář, akce

+22
  • PC 95
Můžete mi říct co znamenala ta potitulková scéna ?

Po několika hodinách se mi hru už podařilo dohrát. Dohrál jsem jí na PC, takže nebudu psát nic o 30fps na konzolích atd.....

Nový A Plague Tale nám vypráví příběh Amicie a Huga. Příběh je velice dobrý. některé postavy vám přirostou i k srdci, nebo i naopak. Doporučuji hrát ve francouzském dabingu......

Co se týče soubojového systému, tak nevím proč ale mě teda nesedl. Všude kde jsem musel rychle přemýšlet a střílet tak několikrát jsem zdechnul a ve stole mám prohlubeň od mé pěsti :D

Co se týče optimalizace, tak na RTX 3070 Ti jelo to průměrné 90-100 fps, ale někdy tam byli propady k 60-70 fps.

Co se týče teplot tak nad 70 stupňů se Grafika nedostala :D ( Divím se podle toho co psaly na hardware požadavkách )

Takže hru velice doporučuju. Ale některé možná bude dusit soubojový systém.

Pro: Příběh. Lokality, Grafika, Temnota,

Proti: Soubojový systém, Sem tam optimalizace

  • PC 70
Když vedle sebe postavíte dva lidi a jeden řekne, že nové dobrodružství Amicie a Huga je velkolepá a epická sonda do nejniternějších povahových rysů lidské duše a druhý by vám suše odvětil, že je to obsahově přepálený, dalo by se souhlasit s oběma. Že pro mě bude těžký objektivně hodnotit nový Plague Tale, mi bylo jasný od jeho oznámení. S jeho předchůdcem jsem to měl víceméně podobně. Ovšem, že si budu připadat během hraní jak na emocionální centrifuze, jsem vážně nečekal.

V první řadě jsem měl prvních pár hodin pocit, jako by se jednalo o jeden dlouhý tutorial. Chápu, že ne každý se dostal k prvnímu dílu, a tak je potřeba hráče zase vycvičit ve všem, co se naučil už dřív. Tady to ale trvá úmorně dlouho a první třetina hry pro mě byla rozvleklá. Ale kochal jsem se nádhernou grafikou a skvělým francouzským dabingem a doufal, že se hra rozjede a chytí nějaký otáčky. Netušil jsem jak moc. Stealth mě obecně baví. Nejsem ten typ, který by se rád proplížil celou oblastí jako duch. Spíš skrytě a rafinovaně zaútočit ze stínu, to je můj styl. Requiem vám tohle všechno klidně umožní - ALE. AI nepřátel se občas chová zvláštně. Zatímco někteří prapodivně vidí přes celé nádvoří do stínu, před jedním jsem doslova uhnul prudce do strany, skrčil se, zmizel za bednou a on zůstal stát na místě s hláškou: "Někde tady určitě někdo je" Ehm, neasi. Co se týče práce s ohněm a chemickými prvky, občas vás tvůrci vyloženě tlačí do použití konkrétního způsobu jak situaci vyřešit. Přitom mám k dispozici všechno možný a dva nástroje k použití, tak proč zrovna konkrétně takto? Vždyť to ubírá na kreativitě. Pokud jsem si ale původně myslel, že dvojka nepřináší nic moc nového a spíš jen rozvádí původní mechaniky, tak přece jen něco zcela nového dostaneme. Kuši. Volejte sláva a tři noci se radujte. Amicia už není omezená pouze na "klučičí blbnutí" s prakem, ale má v ruce konečně opravdovou zbraň. Tu samozřejmě můžeme vylepšovat a používat přes ni chemické prvky. Když řeknu, že byl vynikající nápad si ji vylepšit na maximální úroveň před finální fází hry, bude to slabý slovo. Tím se dostávám vlastně k tomu, co mi na Requiem vyloženě vadí. Trpí klasickým neduhem pokračování, kdy si tvůrci myslí, že vše to musí být větší, epičtější a akčnější. Asi tak třikrát jsem si myslel, že je konec. A pokaždé byla následující pasáž přehnanější než tak předchozí. Jako by tvůrci neuměli příběh dávkovat v úměrných mezích a stupňovat ho progresivně. Jak říkám, centrifuga. Ano, chtěli Amicii a Huga vydřít na dřeň, ale čeho je moc... Když napíšu, že jsem si v jedné scéně připadal jak v Call of Duty, tak vážně nepřeháním. Celkově se mi ale příběh jako takový hodně líbil a jen mě mrzí, že za mě je vyprávěn hlavně ke konci až příliš na sílu a nevyváženě dávkován.

Ještě zmíním technický stav, který se hodně propíral, a grafiku. Ve hře je hromada propracovaných detailů, od komplexně pojatého ošacení po interiéry domů, lodí nebo třeba zboží na trzích a nejrůznějších výzdob. Není tedy divu, že svoje nároky to má. Ale pokud hra na Ryzen 5800x a RTX 3070 jede v 2560x1080 slušně pouze s DLSS nebo je raději na konzolích zamknuta na 30fps, je vážně něco špatně. Moc nerozumím tomu, proč v pc verzi je pouze DLSS, když FSR by mohli využít i hráči s AMD a staršími nVidia kartami. Výkonnostní režim na konzolích by jistě hráči taky přijali. A moc tomu nepomůže ani fakt, že přes Game pass hra běží hůře než třeba přes GoG. Ale to už není problém vývojářů.

Pro: příběh, grafika, dabing, hudba, kuše

Proti: dávkování příběhu, občas důraz na použití konkrétního řešení, přehnaný finále

+21 +22 −1