Final Fantasy XV na mě od prvních pohledů působila jako hra, v níž se skupina japonských turistů vydává na road trip po USA – a hrálo se to zrovna tak. Japonci přece chtějí cestovat ve fáru po liduprázdných silnicích a nasávat atmosféru horkého zvlněného vzduchu nad prašnou vozovkou. Úplně poprvé jsem jako správný ignorant existenci FFXV zaznamenal v show u Conana a až s vydáním hry na Steamu jsem se o ni zajímal trošku víc. Až mě zaháčkoval kristmeister v diskuzi s výrokem o Squirtlovi (takže děkuji). Od té doby už jsem jen čekal na slevu a příležitost si zahrát :)
Začnu jako obvykle grafikou, protože to je vždy ta část, která zapůsobí jako první. Grafický styl sice působí moderně, ale osobně mi nakonec i sedl a zvykl jsem si. Bavila mě skutečnost, že hlavní čtveřice nese tu a tam nějaké asijské rysy, zatímco ostatní nativní postavy jsou amíci jak vyši(nu)tí (tlouštík z Lostu se pořád zběsile ovívá ručkou, lol). Krajina je zpustle nádherná, kam až oko dohlédne, skvělé místo pro introverta jako jsem já. Přesto se postupem ve hře trošku mění v závislosti na přítomném biotopu zeleně, sopky, nebo kráteru; a nechybí i nějaké fantaskní útvary typu obří krystal nebo skalistá visutá žebra přes půl krajiny (dá se na ně vylézt). To platí do té doby, než se v příběhu změní kontinent – pak už je to styl spíše benátských uliček s gondolami a nakonec… ale to třeba uvidíte sami. Celá hra mi pak více připomínala interaktivní film. Příliš nechápu výroky o tom, že hra vypadá ošklivě, nebo snad nějak zpátečnicky. Ale na tom mi celkem nezáleží. Důležitým prvkem je pro mě zábavnost hry, atmosféra, postavy a příběh. Tady to jde ruku v ruce, ale protože tvůrci nedokázali příběh plně ukočírovat, nepůsobí hra celistvě a je opravdu škoda, že jí nedali více času. Pak by jistojistě vynikly i postavy. Proto je zejména druhá část hry někde na půl cesty.
Ale aspoň hře vypomáhá Kingsglaive. Hra začíná v momentě, kterým končí potitulková scéna zdánlivě pohodového sluníčkového dobrodružství. Princ Noctis a jeho kámoši do nepohody Ignis, Gladio a Prompto (hele, opravdu, kdo tahle zvláštní jména vymýšlí?) jsou na důležité misi zavézt prince ke své nastávající, s níž se dlouhá léta neviděl a má se chystat svatba. Ač má u sebe mobil, raději s ní komunikuje prostřednictvím zápisníku a jejich poštovním panáčkem je chudák pejsek Umbra. Ten se naběhá, to vám řeknu. Ústřední scéna hry s rozbitým autem je doprovázena písní Stand By Me, jež hráčům taktně naznačí, že tentokrát tu moc Japonska nebude. Navíc po velkém hutném finále a všech prožitých útrapách píseň získá novou symbolickou hodnotu díky svému textu a nostalgickému nádechu – nejedno dívčí křehké srdce proto možná vyloudí i slzičku – já se přiznám, že po dohrání hry má teď pro mě píseň zcela nový význam a s prvními tóny mi vytane na mysl opět ta rozpálená silnice a rozbité auto. Příběh mě bavil po celou hru, ale po odjezdu ze Států začaly být zvraty všelijak chaotické, postavy reagovaly zcela útržkovitě nebo tak nelogicky, že jsem se divil, kde jsou ty kapitoly chybějícího obsahu, které by mi kontext dovysvětlily. Ale i tak se toho stane celkem dost – momentálně jsem velmi zvědav, jak se o záplaty pokusí DLC. Každopádně za negativními okolnostmi ve hře opět hledejte odpověď ve filmu, protože jak hráči hned vytuší, vše se pokazí a vše se zamotá, protože mocenská politika. A jestli vás zajímá, jak je možné, že se Noctisova nesourodá skupinka dala dohromady, tak zkuste kratičké anime Brotherhood. Postavy jsou chvíli cool, chvíli otravné, jindy odměřené nebo se hecují. Prostě asi jako v každé partě kamarádů, a tak to má podle mě být. Dohromady jim ta spolupráce funguje skvěle a časem mi ti kluci vlasatí přirostli k ledvině. Možná až na Prompta, toho bych klidně vyškrtl a nahradil ho někým jiným, třeba Gladiovou roztomilou sestrou Iris, se kterou by mohlo být vše zajímavější. Rozhodně je ale super, že mezi sebou neustále všichni komunikují, jinak by celá hra působila velmi chudě a prázdně.
Hru jsem hrál pochopitelně v japonštině a pro ústřední hrdiny seděla perfektně, ale jak přišlo na amíky okolo, tak už to působilo celkem divně. S klidem bych jim ponechal anglický voice over – nebo alespoň přízvuk. Ale co se dá dělat, angličtina se mi tam prostě nehodila.
Teď něco k mechanikám. Pohybujete se ve velkém otevřeném světě, kde prim hraje mobilita. S rozbitým autem naštěstí hned v úvodu hry dorazíte do servisácké osady Hammerhead. Tam už čeká sličná mechanička Cindy a starouš mechanik Cid. Ten opatrně auto obejde a aniž by se mrknul pod kapotu nebo pod podvozek, znalecky posoudí, že oprava chvíli potrvá. Asi abyste mohli být zneužiti ku pomoci místním domorodcům a eliminovat nějakou tu okolní hrozbu, protože se po krajině stále více potuluje všelijaká havěť a navíc zjevující se noční hnusáci daemons. Mezi jednotlivými úseky jsou to celkem pěkné štreky, takže budete usilovat o opravu svého auta Regalia. To se samozřejmě během chvilky povede, a tak začne cesta za rozšiřováním obzorů.
Nutno podotknout, že prakticky celý zkušenostní vývoj postav se dá v pohodě odehrát právě na tomto kontinentě a s klidem přelezete level 70 pouhým plněním všech vedlejších úkolů a zakázkami pro nájemné lovce bounty hunts – což je o mnoho víc, než kolik potřebujete v závěru hry. A ani není kam spěchat, beztak mě tento kontinent bavil nejvíc. Časem se Regalia upgradne na monster truck (a v závěru na mobilní letoun) a pochopitelně nesmí chybět nájemní chocobové, které lze upravovat barevnými nátěry stejně jako Regalii a krmit je lepšími pohybovými schopnostmi. Díky tomu si je můžete přivolat kdekoliv venku zapískáním na píšťalku a rozběhnout se vytouženým směrem. Auto klidně nechte stát kdekoliv u silnice, nikdo ho nevykrade.
Co se týče pohybových limitů auta, to zpočátku zůstává pouze ve vyjetých kolejích místních veřejných komunikací. K řízení využijete autopilota Ignise, nebo se chopíte řízení sami. To ale nepůjde během noci, protože tma je zde zrádná. Nevadí, trošku zesílíte, a pak už to půjde i v noci. Pokud se chcete pustit i do terénu okolo, případně zkusit nějaké offroadové závody, určitě oceníte první upgrade Regalie. Po dokončení hry je možno si zalétat, ale možná na létání rychle zanevřete, když se budete chtít dostat na bonusové místo k dungeonu a kvůli krátké přistávací ploše se 10x vymáznete o zem nebo skálu s nápisem Game over. Aspoň se naučíte precizně přistávat. Škoda, že s letounem nejde přeletět moře.
Celá mapa je protkána silničkami. Po nich je možno se s Regalií volně pohybovat. Do navštívených parkovacích stanoviští lze provést fast travel. Ale všude jinde mimo parkovací stanoviště už je třeba sledovat animaci jízdy, která může trvat i několik minut, pokud se nacházíte hodně daleko. Ale nevadí, stačí se teleportovat k nejbližšímu parkovišti a odtamtud už dojet ten kousek k požadovanému místu. Je to ale zbytečný mezikrok, který bych raději odstranil, jakkoliv si jízdu autem v krásné krajině užívám, zatímco klukům fouká vítr do obličeje.
Aby si společenstvo prstenu mohlo někdy odpočinout, jsou všude možně rozházené hostely, obytné přívěsy nebo kempovací místa venku. To určitě přijde vhod, protože přespáním na takovém místě parta získá sečtené zkušenosti, v kempu se nají, probere se Promptovými fotkami a možná jim naroste i úroveň v osobním skillu. Ano, každá postava v partě má svůj vlastní skill, který se jeho používáním leveluje dále až na maximum 10. Prompto dělá fotky (obvykle v situacích, kdy se to nejmíň hodí), Ignis je znamenitý kuchař, proto je užitečné mu shánět nové recepty různými aktivitami a sběrem ingrediencí. Gladio má jakýsi survival skill, jehož hlavní devizou je získávání bonusových předmětů především ze zabitých potvor, co jsem si tak stačil letmo všimnout. A Noctis, darmo mluvit, je princem rybaření. Nejzbytečnější skill ever a prostě ho tam museli nacpat. Největší rybářské úlovky ve hře patří mezi moje nejvydřenější achievementy (sbohem a šáteček, Noble Arapaimo a Vesper Gare). Ve chvíli, kdy jsem chytl prvního, mi úplně četl myšlenky Ignis, když pravil: „Jak to uvaříme?“ A když už zmiňuji Ignisovy kuchařské klenoty, musím zcela bez nadsázky říct, že se mi sbíhaly sliny při pohledu na kterékoliv jídlo z menu, protože všechna vypadají úchvatně, i když jde třeba jen o mizerný toust. Jídlo je pojícím prvkem snad každého JRPG, ale tady se mi zdálo, že získalo úplně novou úroveň péče.
Mňam!
Jak jsem si oblíbil Ignisovo kuchaření, tak Promptovy paparazziovské sklony bych s klidem oželel, zejména když mám naplánovanou urgentní vedlejší misi a Prompto se promptně ozve s tím, že potřebuje cvaknout skupinovou fotku, a to, prosím pěkně, pár desítek metrů opačným směrem, než kam se zrovna teď vyjelo. Ale tak dobře, přece nepřijdu o pár expů navíc, že ano. Za chvíli mě ovšem zase vyruší Promptova slova z kochání se krajinou, jelikož potřebuje nutně vědět, koho má dál fotit, než se zeptá zase příště znovu. Copak mě to zajímá? Jsem snad nějaká múza? Tolik k umělecké inspiraci.
Na druhou stranu je hezké, že v některých nocležištích se spustí scénka s Noctisem a jedním z jeho kámošů. Dokonce ve vydařené interakci dostáváte další body AP do stromu dovedností. S Promptem tak stačí jen trošku pokecat, s Ignisem připravit snídani. A Gladio to vezme zeširoka buď tréninkem, nebo výzvou k rybolovu (ajajaj).
Už jsem zmínil strom dovedností, který se dělí na různé oblasti podle zaměření, ale jde hlavně o pasivní dovednosti. A je jich opravdu hodně, takže je stále z čeho vybírat. Do konce hry jich odemknete odhadem tak možná polovinu. Pochopitelně jsou nejvíce patrné v boji, který, ač je celkem triviální, vypadá velmi živě a svojí dynamikou se mi ani ke konci neokoukal. Noctis stále poletuje všude možně díky svému warpování nebo uhýbá útokům, kluci kombinují různá komba, a tak podobně. Tak mě to bavilo, že jsem po celou dobu hry vůbec nepoužíval elementální útoky – za což mohl částečně i fakt, že by se pořád muselo něco craftit a sbírat elementální energii z úložišť okolo. A po nasbírání zbraní Noctisových předků, když se aktivuje Armiger, je to zase další tóčo. Opravdu je o co stát. Tedy, zkoušel jsem různé zbraně, ale nakonec jsem zůstal u normálního meče, protože nápřah jinými zbraněmi je příliš pomalý a potvory jsou často docela svižné. A v jednu chvíli taky Noctis dostane prsten moci, což zase zaručuje další rychlé úspěchy, jen to občas míjí cíl. Každopádně všelijaké chumly nepřátel bývají docela vtipně nepřehledné, na ty jsem se celkem těšil – na chumly skvěle funguje gravitační dělo, které jich spoustu táhne k jeho uživateli. Ale na větší bosse jsem se těšil také. V partě tedy nefunguje nic jako heal – padlé hrdiny musí zachránit někdo jiný, kdo ještě stojí, anebo hráč sám výběrem nějakého itemu. Dokonce i po „smrti“ má hráč ještě nějaký čas na to, aby zareagoval phoenixem (oživení), a to i v případě wipu celé party (výjimkou budiž jeden end game dungeon, kde není povoleno používat předměty). Tím pádem mizí cokoliv, co by se dalo označit za obtížnost. Souboje jsou sice akční, ale jakmile se hráč rozhodne pro interakci s vytouženým předmětem, tak se souboj pauzne a jde se polykat léčivo, elixíry a podobně.
Byl jsem ovšem nemile překvapen tím, jak často se hra nedá ukládat. Nejhorší je to v dlouhých příběhových úsecích v druhé části hry anebo v mnohapatrových end game dungeonech – tam se hra savuje sama přespáním v kempovacích patrech, takže když náhodou umřete, objevíte se maximálně o pár pater dříve. Ale celkově bych byl radši za častější možnosti ukládání, vždyť by nikoho neubylo.
Když už jsem zmínil dungeony, ty mají parádní atmosféru. I když některé jsou na facku level designérům. A není těžké v nich narazit na silnější monstra. Někde kolem levelu 15 jsem vlezl do dungeonu a najednou vyjeveně koukám, že mě proklál meč nějakého stínového samuraje na levelu 50. Damn you, Aramusha! V dungeonech se však skrývají často zajímavé odměny nebo další bossové. A na konci těch dungeonů jsou dveře k… ehm, dalším dungeonům. Ve většině z nich se budete jen probíjet nepřáteli ke sladké odměně, ale zkuste určitě Pitioss ruins, kde se ukrývají takové Genji Gloves (vtipně umístěné) nebo Black Hood. Na žádné nepřátele tam cestou nenarazíte, vážně.
Klasickou skladbu vedlejších úkolů (dojdi a přines) a bounty hunts přijímané ve stravovnách (zabij tohle a tamto a dosáhni na rank 10) naředily dvě příběhové výstřednosti, které se v quest menu vyznačují fialovým nadpisem. Jedná se o jakási mini příběhová rozšíření hry v kolaboraci s jinými herními tituly. Nebudu více prozrazovat, ale obě jsem si docela užil.
Příběh, jak už jsem zmínil, se bohužel musel zřejmě z časových důvodů hodně osekat. Různé další lokace ve hře jsou už jen jakoby mimochodem, ale hráč přesto cítí, že měly být něčím mnohem více a s přispěním pro rozvoj dalších postav. A i když v několika částech hráč nepochopí, proč někdo udělal tohle a proč se tenhle zachoval nebo nezachoval takhle, a proč vlastně došlo k tomu, k čemu došlo, a kde byl celou tu dobu tenhle a proč nejsou ostatní překvapeni, když ho vidí; pořád bylo zábavné procházet těmi úseky, když už se atmosféra měnila k temnému tónu. Mezi to patří i velké akční pasáže s titány – sice poněkud chaotické, ale podle mého názoru správně epické. Doteď tedy nerozumím tomu prvnímu a o co mu vlastně šlo; všechny lokace jsou ale zdařilé. I ta poslední, propadlá beznaději. Po tom, co hráč dohraje hru, se dosažený úspěch i předměty mohou uložit zpátky do hlavní hry před velkým finále a parta zase může pokračovat v plnění dříve rozjetých závazků. Tu přichází na řadu uběhaný pejsek Umbra, jehož schopnost teleportace v čase ocení každý hráč.
Ten se může proto znovu pustit do levelování, létání v autě, odemykání dungeonů v dungeonech nebo zabíjení superbossů (doporučuji zejména Omegu). Přerostlý Squirtle – nebo spíše Gigantamax Blastoise je teď mojí nejmilejší potvorou v FF sérii, pravděpodobně díky mojí slabosti k želvičkám. Dost možná díky němu bude FFXV mezi mými nejoblíbenějšími díly vůbec. Je na něj radost pohledět a můžete se jím kochat i z letadla. Opravdu nádherný, majestátní tvor. Bylo mi líto s ním skoncovat, ale je možno si ho tam spawnovat stále dokola. A na tu Omegu fakt nezapomeňte, protože její likvidace je odměňující (jakože budete mít ze sebe dobrý pocit, možná). Nějaké další potvory se ukrývají v timed questech, což jsou dodatečné úkoly mimo hlavní hru, ale nikdo je nezadává. Místo toho se na nějakém místě spawnují nějací nepřátelé a úkolem je s nimi zatočit. Každý reálný den v našem životě se ve hře objeví někde něco – v menu bude svítit vykřičník. Po kliknutí se objeví výsek mapy s otazníkem a když na to místo dojdete, úkol se sám aktivuje. Tyto úkoly se aktivují na základě změny data (takže např. na PC to jde snadno měnit).
Co tedy říct závěrem? FFXV z mého pohledu určitě stojí za zahrání. Osobně mi hra nikdy nespadla a běžela stále plynule, loading screeny mě nijak neotravovaly. Jen se mi hodně zahříval noťas, takže jsem raději hrál se zapnutým chlazením, ale pak hučel jak lokomotiva.
Hra má hodně příběhových mezer, nicméně to, co v tom světě je, docela dobře funguje a je vidět, že tam toho mělo být o moc víc. Maximálně bych pošteloval přistávání letadýlka mimo silnici, mezikrok s jízdou autem na cílové místo a vyškrtnutí rybaření. Hudba mi přišla celkem ok, ale nic extra. Celá zábava však stojí na ústřední partě a na tom, jak spolu všichni vycházejí. Například mě pobavilo, když parta vymlátila oddíl nepřátelských vojáků, protože jim lezli do záběru ve foťáku. Nebo když Ignis dokáže lusknout prsty v rukavicích. A když jsem byl napomenut po příběhovém zvratu, že jdu moc rychle, protože jeden z kámošů musí jít pomaleji, tak mi ze sebe bylo opravdu stydno a vážně jsem cítil lítost nad tím, co se stalo. Když toto hra dokáže, tak je to důkaz, že s postavami pracuje správně, i když se to nezdá. Kdyby tak nebylo těch příběhových mezer. Přítomno je samozřejmě víc postav, které by zasloužily další prostor. Asi největší záhadou je pro mě chování hlavního záporáka, ale doufám, že mi to osvětlí DLC.
No prostě, klidně si to zahrajte.
Stand By Me…
Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní výzva 2022 - 5. Dohraj hru, která má na žebříčku DH žluté hodnocení (70 – 79%) (normál – v době rozehrání měla hra hodnocení 78%)
Herní doba: 132 hodin
Všechny postavy level 100/120
Všechny skilly postav level 10 max
Všechny zamčené dungeony hotovy
Pitioss ruins – Genji Gloves a Black Hood
Datalog 100%
Noble Arapaima a Vespar Gar
Adamantoise, Melusine, Omega, MA-X Angelus-0, Tyraneant, Dread Behemoth a ostatní superbossové poraženi
Bounty hunts rank 10 max
True Armiger
Začnu jako obvykle grafikou, protože to je vždy ta část, která zapůsobí jako první. Grafický styl sice působí moderně, ale osobně mi nakonec i sedl a zvykl jsem si. Bavila mě skutečnost, že hlavní čtveřice nese tu a tam nějaké asijské rysy, zatímco ostatní nativní postavy jsou amíci jak vyši(nu)tí (tlouštík z Lostu se pořád zběsile ovívá ručkou, lol). Krajina je zpustle nádherná, kam až oko dohlédne, skvělé místo pro introverta jako jsem já. Přesto se postupem ve hře trošku mění v závislosti na přítomném biotopu zeleně, sopky, nebo kráteru; a nechybí i nějaké fantaskní útvary typu obří krystal nebo skalistá visutá žebra přes půl krajiny (dá se na ně vylézt). To platí do té doby, než se v příběhu změní kontinent – pak už je to styl spíše benátských uliček s gondolami a nakonec… ale to třeba uvidíte sami. Celá hra mi pak více připomínala interaktivní film. Příliš nechápu výroky o tom, že hra vypadá ošklivě, nebo snad nějak zpátečnicky. Ale na tom mi celkem nezáleží. Důležitým prvkem je pro mě zábavnost hry, atmosféra, postavy a příběh. Tady to jde ruku v ruce, ale protože tvůrci nedokázali příběh plně ukočírovat, nepůsobí hra celistvě a je opravdu škoda, že jí nedali více času. Pak by jistojistě vynikly i postavy. Proto je zejména druhá část hry někde na půl cesty.
Ale aspoň hře vypomáhá Kingsglaive. Hra začíná v momentě, kterým končí potitulková scéna zdánlivě pohodového sluníčkového dobrodružství. Princ Noctis a jeho kámoši do nepohody Ignis, Gladio a Prompto (hele, opravdu, kdo tahle zvláštní jména vymýšlí?) jsou na důležité misi zavézt prince ke své nastávající, s níž se dlouhá léta neviděl a má se chystat svatba. Ač má u sebe mobil, raději s ní komunikuje prostřednictvím zápisníku a jejich poštovním panáčkem je chudák pejsek Umbra. Ten se naběhá, to vám řeknu. Ústřední scéna hry s rozbitým autem je doprovázena písní Stand By Me, jež hráčům taktně naznačí, že tentokrát tu moc Japonska nebude. Navíc po velkém hutném finále a všech prožitých útrapách píseň získá novou symbolickou hodnotu díky svému textu a nostalgickému nádechu – nejedno dívčí křehké srdce proto možná vyloudí i slzičku – já se přiznám, že po dohrání hry má teď pro mě píseň zcela nový význam a s prvními tóny mi vytane na mysl opět ta rozpálená silnice a rozbité auto. Příběh mě bavil po celou hru, ale po odjezdu ze Států začaly být zvraty všelijak chaotické, postavy reagovaly zcela útržkovitě nebo tak nelogicky, že jsem se divil, kde jsou ty kapitoly chybějícího obsahu, které by mi kontext dovysvětlily. Ale i tak se toho stane celkem dost – momentálně jsem velmi zvědav, jak se o záplaty pokusí DLC. Každopádně za negativními okolnostmi ve hře opět hledejte odpověď ve filmu, protože jak hráči hned vytuší, vše se pokazí a vše se zamotá, protože mocenská politika. A jestli vás zajímá, jak je možné, že se Noctisova nesourodá skupinka dala dohromady, tak zkuste kratičké anime Brotherhood. Postavy jsou chvíli cool, chvíli otravné, jindy odměřené nebo se hecují. Prostě asi jako v každé partě kamarádů, a tak to má podle mě být. Dohromady jim ta spolupráce funguje skvěle a časem mi ti kluci vlasatí přirostli k ledvině. Možná až na Prompta, toho bych klidně vyškrtl a nahradil ho někým jiným, třeba Gladiovou roztomilou sestrou Iris, se kterou by mohlo být vše zajímavější. Rozhodně je ale super, že mezi sebou neustále všichni komunikují, jinak by celá hra působila velmi chudě a prázdně.
Hru jsem hrál pochopitelně v japonštině a pro ústřední hrdiny seděla perfektně, ale jak přišlo na amíky okolo, tak už to působilo celkem divně. S klidem bych jim ponechal anglický voice over – nebo alespoň přízvuk. Ale co se dá dělat, angličtina se mi tam prostě nehodila.
Teď něco k mechanikám. Pohybujete se ve velkém otevřeném světě, kde prim hraje mobilita. S rozbitým autem naštěstí hned v úvodu hry dorazíte do servisácké osady Hammerhead. Tam už čeká sličná mechanička Cindy a starouš mechanik Cid. Ten opatrně auto obejde a aniž by se mrknul pod kapotu nebo pod podvozek, znalecky posoudí, že oprava chvíli potrvá. Asi abyste mohli být zneužiti ku pomoci místním domorodcům a eliminovat nějakou tu okolní hrozbu, protože se po krajině stále více potuluje všelijaká havěť a navíc zjevující se noční hnusáci daemons. Mezi jednotlivými úseky jsou to celkem pěkné štreky, takže budete usilovat o opravu svého auta Regalia. To se samozřejmě během chvilky povede, a tak začne cesta za rozšiřováním obzorů.
Nutno podotknout, že prakticky celý zkušenostní vývoj postav se dá v pohodě odehrát právě na tomto kontinentě a s klidem přelezete level 70 pouhým plněním všech vedlejších úkolů a zakázkami pro nájemné lovce bounty hunts – což je o mnoho víc, než kolik potřebujete v závěru hry. A ani není kam spěchat, beztak mě tento kontinent bavil nejvíc. Časem se Regalia upgradne na monster truck (a v závěru na mobilní letoun) a pochopitelně nesmí chybět nájemní chocobové, které lze upravovat barevnými nátěry stejně jako Regalii a krmit je lepšími pohybovými schopnostmi. Díky tomu si je můžete přivolat kdekoliv venku zapískáním na píšťalku a rozběhnout se vytouženým směrem. Auto klidně nechte stát kdekoliv u silnice, nikdo ho nevykrade.
Co se týče pohybových limitů auta, to zpočátku zůstává pouze ve vyjetých kolejích místních veřejných komunikací. K řízení využijete autopilota Ignise, nebo se chopíte řízení sami. To ale nepůjde během noci, protože tma je zde zrádná. Nevadí, trošku zesílíte, a pak už to půjde i v noci. Pokud se chcete pustit i do terénu okolo, případně zkusit nějaké offroadové závody, určitě oceníte první upgrade Regalie. Po dokončení hry je možno si zalétat, ale možná na létání rychle zanevřete, když se budete chtít dostat na bonusové místo k dungeonu a kvůli krátké přistávací ploše se 10x vymáznete o zem nebo skálu s nápisem Game over. Aspoň se naučíte precizně přistávat. Škoda, že s letounem nejde přeletět moře.
Celá mapa je protkána silničkami. Po nich je možno se s Regalií volně pohybovat. Do navštívených parkovacích stanoviští lze provést fast travel. Ale všude jinde mimo parkovací stanoviště už je třeba sledovat animaci jízdy, která může trvat i několik minut, pokud se nacházíte hodně daleko. Ale nevadí, stačí se teleportovat k nejbližšímu parkovišti a odtamtud už dojet ten kousek k požadovanému místu. Je to ale zbytečný mezikrok, který bych raději odstranil, jakkoliv si jízdu autem v krásné krajině užívám, zatímco klukům fouká vítr do obličeje.
Aby si společenstvo prstenu mohlo někdy odpočinout, jsou všude možně rozházené hostely, obytné přívěsy nebo kempovací místa venku. To určitě přijde vhod, protože přespáním na takovém místě parta získá sečtené zkušenosti, v kempu se nají, probere se Promptovými fotkami a možná jim naroste i úroveň v osobním skillu. Ano, každá postava v partě má svůj vlastní skill, který se jeho používáním leveluje dále až na maximum 10. Prompto dělá fotky (obvykle v situacích, kdy se to nejmíň hodí), Ignis je znamenitý kuchař, proto je užitečné mu shánět nové recepty různými aktivitami a sběrem ingrediencí. Gladio má jakýsi survival skill, jehož hlavní devizou je získávání bonusových předmětů především ze zabitých potvor, co jsem si tak stačil letmo všimnout. A Noctis, darmo mluvit, je princem rybaření. Nejzbytečnější skill ever a prostě ho tam museli nacpat. Největší rybářské úlovky ve hře patří mezi moje nejvydřenější achievementy (sbohem a šáteček, Noble Arapaimo a Vesper Gare). Ve chvíli, kdy jsem chytl prvního, mi úplně četl myšlenky Ignis, když pravil: „Jak to uvaříme?“ A když už zmiňuji Ignisovy kuchařské klenoty, musím zcela bez nadsázky říct, že se mi sbíhaly sliny při pohledu na kterékoliv jídlo z menu, protože všechna vypadají úchvatně, i když jde třeba jen o mizerný toust. Jídlo je pojícím prvkem snad každého JRPG, ale tady se mi zdálo, že získalo úplně novou úroveň péče.
Mňam!
Jak jsem si oblíbil Ignisovo kuchaření, tak Promptovy paparazziovské sklony bych s klidem oželel, zejména když mám naplánovanou urgentní vedlejší misi a Prompto se promptně ozve s tím, že potřebuje cvaknout skupinovou fotku, a to, prosím pěkně, pár desítek metrů opačným směrem, než kam se zrovna teď vyjelo. Ale tak dobře, přece nepřijdu o pár expů navíc, že ano. Za chvíli mě ovšem zase vyruší Promptova slova z kochání se krajinou, jelikož potřebuje nutně vědět, koho má dál fotit, než se zeptá zase příště znovu. Copak mě to zajímá? Jsem snad nějaká múza? Tolik k umělecké inspiraci.
Na druhou stranu je hezké, že v některých nocležištích se spustí scénka s Noctisem a jedním z jeho kámošů. Dokonce ve vydařené interakci dostáváte další body AP do stromu dovedností. S Promptem tak stačí jen trošku pokecat, s Ignisem připravit snídani. A Gladio to vezme zeširoka buď tréninkem, nebo výzvou k rybolovu (ajajaj).
Už jsem zmínil strom dovedností, který se dělí na různé oblasti podle zaměření, ale jde hlavně o pasivní dovednosti. A je jich opravdu hodně, takže je stále z čeho vybírat. Do konce hry jich odemknete odhadem tak možná polovinu. Pochopitelně jsou nejvíce patrné v boji, který, ač je celkem triviální, vypadá velmi živě a svojí dynamikou se mi ani ke konci neokoukal. Noctis stále poletuje všude možně díky svému warpování nebo uhýbá útokům, kluci kombinují různá komba, a tak podobně. Tak mě to bavilo, že jsem po celou dobu hry vůbec nepoužíval elementální útoky – za což mohl částečně i fakt, že by se pořád muselo něco craftit a sbírat elementální energii z úložišť okolo. A po nasbírání zbraní Noctisových předků, když se aktivuje Armiger, je to zase další tóčo. Opravdu je o co stát. Tedy, zkoušel jsem různé zbraně, ale nakonec jsem zůstal u normálního meče, protože nápřah jinými zbraněmi je příliš pomalý a potvory jsou často docela svižné. A v jednu chvíli taky Noctis dostane prsten moci, což zase zaručuje další rychlé úspěchy, jen to občas míjí cíl. Každopádně všelijaké chumly nepřátel bývají docela vtipně nepřehledné, na ty jsem se celkem těšil – na chumly skvěle funguje gravitační dělo, které jich spoustu táhne k jeho uživateli. Ale na větší bosse jsem se těšil také. V partě tedy nefunguje nic jako heal – padlé hrdiny musí zachránit někdo jiný, kdo ještě stojí, anebo hráč sám výběrem nějakého itemu. Dokonce i po „smrti“ má hráč ještě nějaký čas na to, aby zareagoval phoenixem (oživení), a to i v případě wipu celé party (výjimkou budiž jeden end game dungeon, kde není povoleno používat předměty). Tím pádem mizí cokoliv, co by se dalo označit za obtížnost. Souboje jsou sice akční, ale jakmile se hráč rozhodne pro interakci s vytouženým předmětem, tak se souboj pauzne a jde se polykat léčivo, elixíry a podobně.
Byl jsem ovšem nemile překvapen tím, jak často se hra nedá ukládat. Nejhorší je to v dlouhých příběhových úsecích v druhé části hry anebo v mnohapatrových end game dungeonech – tam se hra savuje sama přespáním v kempovacích patrech, takže když náhodou umřete, objevíte se maximálně o pár pater dříve. Ale celkově bych byl radši za častější možnosti ukládání, vždyť by nikoho neubylo.
Když už jsem zmínil dungeony, ty mají parádní atmosféru. I když některé jsou na facku level designérům. A není těžké v nich narazit na silnější monstra. Někde kolem levelu 15 jsem vlezl do dungeonu a najednou vyjeveně koukám, že mě proklál meč nějakého stínového samuraje na levelu 50. Damn you, Aramusha! V dungeonech se však skrývají často zajímavé odměny nebo další bossové. A na konci těch dungeonů jsou dveře k… ehm, dalším dungeonům. Ve většině z nich se budete jen probíjet nepřáteli ke sladké odměně, ale zkuste určitě Pitioss ruins, kde se ukrývají takové Genji Gloves (vtipně umístěné) nebo Black Hood. Na žádné nepřátele tam cestou nenarazíte, vážně.
Klasickou skladbu vedlejších úkolů (dojdi a přines) a bounty hunts přijímané ve stravovnách (zabij tohle a tamto a dosáhni na rank 10) naředily dvě příběhové výstřednosti, které se v quest menu vyznačují fialovým nadpisem. Jedná se o jakási mini příběhová rozšíření hry v kolaboraci s jinými herními tituly. Nebudu více prozrazovat, ale obě jsem si docela užil.
Příběh, jak už jsem zmínil, se bohužel musel zřejmě z časových důvodů hodně osekat. Různé další lokace ve hře jsou už jen jakoby mimochodem, ale hráč přesto cítí, že měly být něčím mnohem více a s přispěním pro rozvoj dalších postav. A i když v několika částech hráč nepochopí, proč někdo udělal tohle a proč se tenhle zachoval nebo nezachoval takhle, a proč vlastně došlo k tomu, k čemu došlo, a kde byl celou tu dobu tenhle a proč nejsou ostatní překvapeni, když ho vidí; pořád bylo zábavné procházet těmi úseky, když už se atmosféra měnila k temnému tónu. Mezi to patří i velké akční pasáže s titány – sice poněkud chaotické, ale podle mého názoru správně epické. Doteď tedy nerozumím tomu prvnímu a o co mu vlastně šlo; všechny lokace jsou ale zdařilé. I ta poslední, propadlá beznaději. Po tom, co hráč dohraje hru, se dosažený úspěch i předměty mohou uložit zpátky do hlavní hry před velkým finále a parta zase může pokračovat v plnění dříve rozjetých závazků. Tu přichází na řadu uběhaný pejsek Umbra, jehož schopnost teleportace v čase ocení každý hráč.
Ten se může proto znovu pustit do levelování, létání v autě, odemykání dungeonů v dungeonech nebo zabíjení superbossů (doporučuji zejména Omegu). Přerostlý Squirtle – nebo spíše Gigantamax Blastoise je teď mojí nejmilejší potvorou v FF sérii, pravděpodobně díky mojí slabosti k želvičkám. Dost možná díky němu bude FFXV mezi mými nejoblíbenějšími díly vůbec. Je na něj radost pohledět a můžete se jím kochat i z letadla. Opravdu nádherný, majestátní tvor. Bylo mi líto s ním skoncovat, ale je možno si ho tam spawnovat stále dokola. A na tu Omegu fakt nezapomeňte, protože její likvidace je odměňující (jakože budete mít ze sebe dobrý pocit, možná). Nějaké další potvory se ukrývají v timed questech, což jsou dodatečné úkoly mimo hlavní hru, ale nikdo je nezadává. Místo toho se na nějakém místě spawnují nějací nepřátelé a úkolem je s nimi zatočit. Každý reálný den v našem životě se ve hře objeví někde něco – v menu bude svítit vykřičník. Po kliknutí se objeví výsek mapy s otazníkem a když na to místo dojdete, úkol se sám aktivuje. Tyto úkoly se aktivují na základě změny data (takže např. na PC to jde snadno měnit).
Co tedy říct závěrem? FFXV z mého pohledu určitě stojí za zahrání. Osobně mi hra nikdy nespadla a běžela stále plynule, loading screeny mě nijak neotravovaly. Jen se mi hodně zahříval noťas, takže jsem raději hrál se zapnutým chlazením, ale pak hučel jak lokomotiva.
Hra má hodně příběhových mezer, nicméně to, co v tom světě je, docela dobře funguje a je vidět, že tam toho mělo být o moc víc. Maximálně bych pošteloval přistávání letadýlka mimo silnici, mezikrok s jízdou autem na cílové místo a vyškrtnutí rybaření. Hudba mi přišla celkem ok, ale nic extra. Celá zábava však stojí na ústřední partě a na tom, jak spolu všichni vycházejí. Například mě pobavilo, když parta vymlátila oddíl nepřátelských vojáků, protože jim lezli do záběru ve foťáku. Nebo když Ignis dokáže lusknout prsty v rukavicích. A když jsem byl napomenut po příběhovém zvratu, že jdu moc rychle, protože jeden z kámošů musí jít pomaleji, tak mi ze sebe bylo opravdu stydno a vážně jsem cítil lítost nad tím, co se stalo. Když toto hra dokáže, tak je to důkaz, že s postavami pracuje správně, i když se to nezdá. Kdyby tak nebylo těch příběhových mezer. Přítomno je samozřejmě víc postav, které by zasloužily další prostor. Asi největší záhadou je pro mě chování hlavního záporáka, ale doufám, že mi to osvětlí DLC.
No prostě, klidně si to zahrajte.
Stand By Me…
Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní výzva 2022 - 5. Dohraj hru, která má na žebříčku DH žluté hodnocení (70 – 79%) (normál – v době rozehrání měla hra hodnocení 78%)
Herní doba: 132 hodin
Všechny postavy level 100/120
Všechny skilly postav level 10 max
Všechny zamčené dungeony hotovy
Pitioss ruins – Genji Gloves a Black Hood
Datalog 100%
Noble Arapaima a Vespar Gar
Adamantoise, Melusine, Omega, MA-X Angelus-0, Tyraneant, Dread Behemoth a ostatní superbossové poraženi
Bounty hunts rank 10 max
True Armiger
Pro: Road trip po prérii; autíčko; chocobo; Noctis a přátelé; grafika; výprava; zábavné souboje; Gigantamax Blastoise; velryba.
Proti: Stereotypní vedlejší questy; mezikrok v mobilitě auta; rybaření; mezery v ději.