Komentáře

Myslím, že bych neměl opomenout náš herní klenot. A když myslím náš, myslím tím český produkt. Vyšel v roce 2002, vydalo jej studio známé jako Illusion Softworks a dodnes se to hraje a hrát se to bude pořád. Někteří z Vás již jistě tuší, že se zde budeme bavit o hře jménem Mafia: The City of Lost Heaven.

Moje první seznámení s touto legendární hrou bylo zřejmě na Invexu. Na tom, který stával ještě za to. Pamatuji si, jak jsem dorazil na výstavu a moje první kroky, jako obvykle vedli do gamehallu. Ostatně, jezdil jsem tam víceméně jen kvůli této hale. Zbytek byl spíše pro zaplnění času, než mi pojede vlak domů. Když jsem tam dorazil, viděl jsem obrovské fronty, možná větší než jsem byl zvyklí u pár počítačů. Když jsem se dotlačil asi po dvou hodinách před monitor, spatřil jsem do té doby pro mě nevídané. Když jsem dohrával asi čtvrtou misi, tak si pamatuji, že se mě tam kdosi ptal, jestli hru nemám náhodou doma, že mi to až moc jde. Říkám, ne nemám, ale rád bych si ji pořádně ozkoušel před koupí. Samozřejmě jsem věděl, že si hru koupím, ale chtěl jsem získat čas. Poté jsem se o hře bavil ve škole a jednoho dne jsem si jí konečně zahrál doma, kde byl na všechno konečně ten pravý klid.

Příběh hry je zasazen do třicátých let. Probíhala prohibice a Americe se vůbec tak nějak nedařilo. Hlavně města byla plná mafie. V jednom z nich se odehrává i naše story. Jmenuje se Lost Heaven a je fiktivní, takže neplést s reáliemi, ač z nich bylo jistě čerpáno. Hrajete za mladíka jménem Thomas Angelo, který se živí jako taxikář a právě v jeho taxíku započne příběh. Jednoho klidného večera mu totiž do auta naskočí banda mafiánů s přáním rychle se vypařit. Sledovali je totiž další vozidla. Vy, jako zkušený řidič, jste je zachránil. Netrvalo dlouho a brzy jste pro místního dona Salieriho už dokonce začali pracovat i Vy. S příběhem se dál vypisovat nebudu, stojí totiž za to, aby jste si ho prošli samy, pokud jste to již několikrát neudělali. A i když je hra už přes deset let stará, nerad bych zde až moc spoileroval. Co bych ale zmínit měl, byly výborné předělové animace mezi misemi, bylo to něco, jako sledovat film. Dokonce fanoušci sestříhali všechny cut scény do jednoho takového filmu, takže když se Vám nebude chtít hrát, tak se můžete jen kochat.

První, co mně na této hře upoutalo, byl náš český a velmi povedený dabing. Možná díky němu jsem tenkrát nic jiného nehrál, jednak jsem neuměl příliš dobře anglicky a za druhé byl skvělý. No a ty výborné hlášky a ultra dobře napsané postavy, no, radost.
mafia

Hra byla velmi podobná titulu Grand Theft Auto III (o kterém se jistě taky rozepíši), otevřený svět, plný možností, aut, policie a zbraní. O autech bych zde mohl psát celou kapitolu, ale ve zkratce se jednalo o vozidla vymodelovaná podle skutečnosti, která se tak i dokonce ovládala. Chvilku tedy trvalo, než jste jejich ovládání dostali do krve. Byla zde také pasáž, kde jste mohli závodit ve velmi rychlém sportovním autě, a mám pocit, že mnoho lidí zde rozbilo klávesnici, nebo se obrovsky rozhněvalo. A pak je tu taky minimum lidí, kterým to nedělalo žádný problém, ale ty já jsem neznal. Nicméně jsem se časem o nich dozvěděl. Já jsem patřil k těm, co při tomto závodě mnohokrát ztratil nervy, ale naštěstí nic jiného. Zbraňový arzenál obsahoval baseballovou pálku, kterou jste mohli dokonce využít při jedné z misí, kde jste měli rozbít pár aut. Poté zde byl boxer, mám takový pocit, že i páčidlo, ale to si přesně nepamatuji. Dále klasika všech klasik Colt 1911, Magnum a můj velice oblíbený mafiánský Thomson 1928. Dále opakovací puška, upilovaná brokovnice (tzv. vendeta), pumpovací brokovnice, sniperka, molotovy a také granáty. Výběr byl skutečně obsáhlí a bylo jen na Vás jak jej využít. Oproti GTA III, kde jste si mohli lítat městem rychlosti světla a klidně na červenou, Vám to zde policie spočítala už při překročení rychlosti. Byla zde funkce omezovač, která za Vás rychlost pohlídala a mohli jste se soustředit jen na misi a semafory. Když už Vás ale policie chytla, byla možnost, ujet, zastavit a zaplatit pokutu, nebo zastavit a osádku policejního vozu bez milosti popravit a utíkat (dobrým tipem se stalo to, že jste zastavily, počkaly až přijde policista k autu a následně dupli na plyn a ujely). Svět byl skutečně velký, krásný a otevřený, pokud jste se chtěli jen tak projíždět, byla v hlavním menu položka volná jízda, která poskytla jen to a nic víc, bez rušení od misí. Navíc zde šel navolit jak den, tak i noc. No a po dokončení příběhu, zde byla také extremní jízda, kde jste plnily další kupu úkolů navíc. Například jste převáželi nákladní vůz plný výbušniny, se kterým jste nemohli narazit, ani příliš zpomalit. Hudba ve hře byla fenomenální a skvěle seděla k dané době. Myslím, že se dá skvěle poslouchat i dnes po cestě do práce, nebo do školy. Já jí poslouchám velmi rád.

Vznikla také obrovská spousta modifikací a myslím, že bych měl zmínit hlavně tu, která prodlužovala hlavní příběhovou linku. Ale také zde byla jedna, která například pokryje celé město sněhem. Ale je jen na každém z Vás jaké vyzkouší. Nicméně právě tyto považuji za vůbec nejlepší.

Hra se stále velmi dobře prodává i dnes a dokonce v srpnu roku 2010 vyšel díl druhý, který si myslím prodejům též pomáhá. Hra sklidila výtečnou kritiku po celém světě a to svědčí jen a jen o výborných kvalitách. V roce 2003 byla hra portována na Playstation 2 a o rok později také na Xbox.

Myslím, že by toto, jako moje vzpomínka, mohlo stačit. Mohl bych sice napsat dalších deset stran, ale myslím, že takhle to bude akorát. Navíc, nerad bych moc prozrazoval, pokud článek čte někdo, kdo tento klenot ještě nehrál. Od toho tu je třeba Wikipedie. Děkuji tedy za přečtení a nezapomeňte hrát Mafii i dnes, zítra a do konce života, protože si to více než zaslouží. Tímto bych chtěl vzdát hold i Danu Vávrovi (hlavní designér prvního dílu), který se stal pro mě českým vývojářem číslo jedna a velice bedlivě sleduji jeho nové studio Warhorse.