tomuznyNESKUTEČNÉ! Takhle dobře jsem se u hry ještě nebavil, jediné hry, které to v bližší době budou moci překonat, jsou KCD2, GTA 6 nebo GTA 5, které mám rozehrané, a zatím mě teda jako rdr2 nebaví. Teď už ke hře. Příběh je fantastický a dojemný, postavy se vyvíjí, odehrává se v krásné přírodě. Realističnost hry je pro někoho přehnaná, ale mě to vyhovuje. V epilogu bych hlavně vyčetl zpackanou postavu Johna. Každopádně jednoznačně doporučuji i nemilovníkům westernu!
Komentáře
RDR II vypadá fakt nádherně. Je úplně dech beroucí a i s mým PC, který hold už přestává stíhat, je opravdu oku lahodící. Většinou jsem zvyklá na to, že ve hrách s velkým otevřeným světem museli vývojáři dělat řadu kompromisů a vzhledově nejsou tak dokonalé a detailní. V Rockstaru se rozhodli své fanoušky šokovat všemi různými drobnostmi, kterými svůj svět naplnili. Normální hráč, který nezkoumá každý objekt, si většiny těchto věcí ani nevšimne. Naštěstí tu máme i ty pozorné, kteří zaplnili internet videi na téma, čeho jste si nevšimli v RDR II. Já jsem jich viděla hodně a samozřejmě jsem si řadu z nich šla je hned vyzkoušet.
Tyto detaily se týkají spousty různých věcí. Od možnosti interagovat s předměty, u kterých byste to nečekali (střelíte do pasti na medvědy na stěně a ta se zavře), po chování NPC. Zrovna chování postav vytváří živý svět, ve kterém se pořád něco děje. Například v táboře. Pokaždé, když jsem tam přijela, dělo se něco jiného. Lidé si povídají, hádají se, někdo někoho utěšuje. Vy jim můžete něco říct, co většinou reaguje na poslední události, které se staly. Opravdu to působí, jako že žijí svým životem a ne, že by plnili vývojáři předpřipravené činnosti. Hlavně ze začátku jsem měla pocit, jako kdyby se opravdu tyto scény vůbec neopakovali. Stejně tak při setkání s cizinci a při dalších událostech. Je pravdou, že ke konci po nějakých těch 150 odehraných hodinách jsem již pozorovala opakovaní. Nebylo to však v kempu, tam třeba jen paní Grimshaw opakovaně hubuje dívkám, ale neměla jsem pocit, že by se jednalo o přesně tu stejnou scénu. Stejné scény jsem potkala třeba, když mě napadli z některé skupiny nepřátelských gangů, nebo to byly setkání s cizinci jako unesené ženy, muži potřebující lék, apod.
Nic není dokonalé, tak třeba některé stmívání na mě působilo, jako když vypneš světlo v pokoji. To je ale asi jediná výtka, kterou bych měla ke vzhledu hry.
Příběh této hry mě zasáhl takovým způsobem, jako se to povedlo málokteré hře. I když je Arthur mrzout, který reje do většiny lidí okolo sebe, nakonec jsem si ho zamilovala. Hrála jsem na pozitivní reputaci, což jistě mělo vliv na jeho příběh i různé konkrétní momenty. Některé jeho reakce mě překvapily. Hlavně reakce na smrt jeho blízkých. Vždy působí spíše naštvaně, než že by pro ně truchlil. Ano, vliv má i situace, ve které se nachází. Někdy prostě na truchlení není čas. Hlavně bych řekla, že své pocity potlačuje v sobě, což z něj vlastně dělá uvěřitelnějšího člověka. Většinu příběhu jsem ho viděla jako muže, který by pro své milované udělal cokoli, proto s nimi zůstává (možná jsem ho tak prostě chtěla vidět). O to více mě zaskočilo, když se nechtěl vrátit pro ostatní (ani za Johnem, Abigail a Jackem). Jak by je mohl opustit, jen aby si zachránil svůj krk? Tahle část hry byla jako na houpačce, protože Duch byl ten, kdo trval na návratu k ostatním, a s kým jsem souhlasila. Vzápětí se ale to obrátilo. Dutch se ukázal jako pyšný blb, Artur ten rozumný.
Hrát hru několik let po jejím vydání má jednu velkou nevýhodu. Prostě není možné se vyhnout spoilerům. Z tohoto důvodu jsem od začátku věděla, že Arthurův osud je zpečetěn, že ten plivanec, který by za ideálních podmínek zasáhl jen jeho hrdost, má mnohem tragičtější následky. Ono, i kdybych to neznala, Arthurova smrt by stejně nebyla šokujícím překvapením. Od určitého momentu je jasné, že tuberkulózu neporazí. Když si to uvědomí i on, stává se tím mužem, kterým jsem ho chtěla mít, a kterým jistě chtěl být on. Snaží se napravit své chyby a zachránit své nejbližší. O to je jeho ztráta bolestivější. A to ani nebudu zmiňovat, že nejdříve zemře jeho kůň, kterého jsem zrovna měla Buela. O to více mě to zasáhlo. Byl to vážně good boy. Ale k němu více níže.
Co hra umí opravdu dobře, je představit všechny postavy jako lidi, kteří nejsou ani dobří ani zlý. Ano, pak je tu Micah, kterého jsem od začátku nesnášela, ale to byla výjimka. Často se mi ve hrách stává, že si prostě nepamatuji jména některých vedlejších postav. Ale tady zůstali v mé paměti i srdci všichni členové gangu. I když byli protivní, odměření, nebo líní. Například takový Kieran. Toho jsem si velmi oblíbila. Nejspíše proto, jak hezky se choval ke koním. Na toho byl Arthur podle mě až příliš zlý. V této hře, jako ve Hře o trůny, se nevyplatí mít oblíbené postavy. O to jsou události hry bolestivější a šokující. Dalším ryzím člověkem byl Charles, ale zde je jeho osud naštěstí pozitivní. Vážně jsem se v některých částech o něj bála. On byl jediným, který se zajímal o ztracené členy natolik, že se vždy vrátil a pohřbil je.
Po konci Arthurova příběhu přichází na řadu John. V rámci Epitafu dojde k jeho vzpomínání na proběhlé události. V tomto sestřihu se mi u Johna trošku pomíchaly vousy. Můj John měl vousy dlouhé, ale v sestřihu měl v některých částech vousy krátké.
John splní Abigail její sen, koupí farmu a postaví jim krásný domek. Když už je všechno hotovo a zařízeno, byla jsem zmatená z toho, že v přízemí je obývák, ložnice, kuchyň, koupelna a pokoj, který je evidentně pro Jacka. Následně se mi ještě podařilo najít půdu, která byla evidentě pro Uncla, ale co Charles? Byl obrovskou pomocí při stavbě domu, myslím, že si zasloužil pokoj. Nakonec se rozhodne odjet, ale to v době stavění a zařizování nevěděli, prostě mu pokoj neudělali. Problém s tímto domem mám ještě jeden a to, že nesedí zvenku a zevnitř. V ložnici by měla být střecha jinak a mělo by tam být okno dopředu, které tam není. Z venku je vidět.
Během hlavního příběhu se mi stala velká nepříjemnost, která mohla skončit i tak, že bych hru nemohla hrát dále. Konkrétně to bylo u The Joy of Tobacco . Kvůli ohni mi hra vždy crashla. Nakonec jsem hrála v okně na nejmenší detaily s rozlišením 1024/768. To přineslo problém, že vše bylo na mém monitoru malinké a nic jsem neviděla (a nikoho jsem nemohla trefit). Podařilo se mi dostat dál a naštěstí se nic podobného neopakovalo.
Nebyli jsme ochuzeni ani o velkou dávku vedlejších příběhů. Ty také umí člověka zasáhnout. Pokud mluvím o citovém zasažení, hned mě napadne příběh Hamishe. Hned mi byl sympatický a líbil se mi jeho vztah k Buelovi, jeho koni. I když na něj nadával a vyhrožoval mu, bylo jasné, že jen tak hudruje a nikdy by mu nic neudělal. To se ukázalo i na konci, protože jeho posledním přáním bylo, abych se o Buela postarala. To mi postavilo do prekérní situace. Prostě jsem nemohla toho ubohého koně nechat jeho osudu, ale zároveň jsem měla svou černou arabskou klisnu Night. Nejraději bych ho dala do péče někoho důvěryhodného, kdo by se o něj dobře postaral, ale to možné nebylo. Nakonec jsem si řekla, že ho dám k ostatním koním do stáje, ale nejdříve s ním budu chvíli jezdit a udělám si s ním vztah. Jak jsem pokračovala v příběhu, ne až tak úmyslně jsem vstoupila do poslední části. Neříkám, že ztráta Night by mě nezasáhla, ale Buel byl možná ještě horší. Přeci jen jsem s ním nějaký čas strávila a oblíbila si ho. U tohtoto vedlejší ho příběhu mi přišlo blbé, že jsem tam Hamishe nechala jen tak ležet, Artur ho měl pohřbít. To z jejich skupiny, jak už jsem zmínila, dělal jen Charles, ten se pro všechny vracel a pohřbíval je, i pro Artura. Naštěstí nebyly všechny vedlejší příběhy dramatické, ale řada z nich je i humorná. Ale rozhodně jsou všechny jedinečné.
Součástí hlavních i vedlejších misí je herní mechanika, která mi vadila. Během jejich hraní se mají plnit úkoly. Problém je, že to, jaké úkoly máte splnit, se nedovíte dopředu, ale až po ukončení mise. Pak se dozvíte, zda jste je splnili, a podle toho vás hra ocení bronzovou, stříbrnou, nebo zlatou medailí. Většinou jsou jednoduché. Kdyby je člověk znal, bylo by jejich splnění velmi snadné. Já ve většině případů dostala bronzovou medaili, tedy splnila tak 1 ze všech úkolů. Jak to vidím já, hra se s snaží všemi svými detaily zaměřit na realističnost a vžití se do nabízeného světa. Mechanika těchto úkolů takovýto dojem kazí. Pokud úkoly nesplníte, můžete si misi okamžitě zopakovat, to evidentně narušuje přirozené plynutí hry. Druhým důvodem je to, že jedním z těchto úkolů byl téměř vždy dokončit misi v určitý časový limit. Já přeci nechci pospíchat, abych misi dokončila, co nejdříve. Chci si to projít svým tempem. Medaile jsem se rychle naučila ignorovat.
Již jsem zmínila setkání s cizinci. Cizinci dělají cestování světem zajímavější. Některé se mohou časem opakovat, ale najdou se i unikátní. To, jak na ně budete reagovat, má velký vliv na reputaci Arthura. Abych získala pozitivní reputaci, což bylo mým cílem, jsem se snažila všem pomoci (krom lidí, kteří byli převáženi do vězení, tam jsem si nebyla jistá, co je tou správnou volbou). Bohužel ne vždy všechno vyšlo podle plánu. To si takhle jedu a okolo mě projede muž, který má u sebe na koni unesenou ženu, která volá o pomoc. Neváhala jsem ani vteřinu a muže zabila. Tím jsem samozřejmě vyděsila koně, na kterém jel, a na kterém byla žena. Tu jsem sundala a dala na zem. Před jejím rozvázáním, jsem běžela uklidnit koně. Chudák za nic nemohl a jí by se taky určitě hodil, aby se dostala do bezpeční. Asi mi to trvalo moc dlouho. Najednou okolo jel nějaký člověk, viděl svázanou ženu a hned uháněl a nahlásil mě jako únosce. Pak se to všechno nějak zvrtlo a moje pověst utrpěla, než aby byla vylepšena... Setkání s cizinci ukázaly některé nedokonalosti hry. Nejen opakování. V jednom setkání potkáte muže, který útočí na ženu. Je to nejspíše ve Valentine. Když ho chytíte, můžete ho odnést šerifovi a dát ho do vězení. Inspirovaná tímto setkáním, když mi nějaký muž chtěl ukrást koně, chytla jsem ho, svázala, s tím, že taky půjde do vězení. Bohužel to nefungovalo. Jak sem se přiblížila k městu, najednou byla spousta svědků na to, že jsem ho unesla.
Další náplní hry jsou výzvy a objevování různých věcí ve světě. Výzvy jsou řazeny do jednotlivých kategorií jako Gambler, Herbalist, Survivalist a další. Každá z nich má 10 úrovní. Kvůli dobré pověsti jsem záměrně vynechala kategorii Bandity, ale jinak jsem se je snažila splnit. Pravdou je, že u některých jsem potřebovala trochu poradit, co přesně mám udělat. Pár jich bylo obtížných, ale jinak celkem šly.
Z objevování věcí ve světě jsem nadšená nebyla. Mají se hledat dinosauří kosti, skalní malby, lapače snů, cigaretové kartičky. Pak je také možné snažit se o vyplnění Compendia. To znamená objevit všechny zvířata (koně zvlášť) i ryby, zbraně a další předměty, rostliny a gangy. Jak často zmiňuji, tohle mě nebaví. Zvláště, když není žádné alespoň trochu viditelné vodítko, které by při hledání pomohlo. Tady to znamená detailně prolézt každou píď mapy, nejlépe s tím, že je stále zapnutý lovecký pohled. Ani to podle mě není nic úžasného. Schovat na velkou mapu řadu drobných věcí, které je velmi obtížné najít, dokáže každý. Kdyby vývojáři k nim hráče nějak chytře navedli, bylo by to něco jiného. Jediného navedení jsem si všimla u mrtvol sériového vraha. Navedení bych ocenila, ale nebudu trávit hodiny projížděním každého kousku mapy. Na internetu je k dispozici velmi detailní mapa, kde jsou všechny drobnosti vyznačeny, ale myslím, že ani běhání od bodu k bodu není způsob, jak bych tuhle hru chtěla hrát. Cestování je tak beztak fůra. Je to velký otevřený svět. Na koni se stráví spousta času. Naštěstí alespoň cestování v rámci příběhu je obohaceno o rozhovory, které jej udělají zábavnější. Když dojde rozhovor, většinou následuje cutsécna, kterou se postavy přesunou na místo určení.
Zásadní součástí hry jsou již několikrát zmínění koně. Raději hned sem napíšu upozornění, že pokud nechcete přednášku na téma, jak se správě chovat ke koním, tak raději přeskočte na další odstavec. Bohužel já koně miluji a zajímám se o ně. Díky internetu a youtube jsem v poslední době získala o koních spoustu informací, které mi nikdo, když jsem aktivně jezdila, neposkytl. Ano, mám tyto informace pouze v teoretické rovině, protože se okolo koní již nepohybuji, ale to by s mými aktuálními názory ani nebylo možné. Jediná možnost by bylo mít vlastní koně na vlastním pozemku. Tohle mi mé finanční možnosti nenabízí. Bohužel hra ukazuje spoustu špatných praktik, které se ve světě koní berou jako normální. Chápu, že se jedná pouze o hru, ale tyto věci jsou tak běžné a jsou všude, že je lidé berou jako normální. I já, když jsem byla malá, tak jsem tyto praktiky nezpochybňovala. Proto je důležité na ně upozorňovat. Začala bych s uzdami. Jedinou variantou, která jde použít k sedlu je uzda s udidlem. A to ještě, když si pořídíte vylepšené sedlo, které vylepší staty koně, tak k němu dostanete opravdu hnusné pákové udilo, které ke koním obzvláště kruté. Síla vyvinutá na otěž je přes páku udila několikanásobně (podle jeho délky) přenášena na hubu koně. Animace, které jsou do hry vytvořeny, ukazují Artura trhajícího za otěže. To je velmi špatné. A nelíbí se mi, že si s koněm vytváříte pozitivní vztah, jen proto, že ho párkrát poplácáte, očistíte a nakrmíte, když se k němu jinak chováte hrubě. Chápu, že Arthur je drsný pistolník, který se s ničím moc nepárá, tak u něj správné chování ke koni nebude důležitá věc, ale pak by tam nemělo být to utváření vztahu s koněm. Nejsmutnější je, že se ve hře nachází provazové ohlávky, které jsou pro koně nejlepší. Když kůň nemá sedlo a dáte, že ho chcete vést, má krásnou provazovou ohlávku, no tedy párkrát se mi objevil i war bridle, ale většinou to byla ohlávka. Stačilo by jen uvolnit použití ohlávky i k sedlu. Další věcí, kterou vidím jako problémovou, je ustájení koní ve stájích. Je to jediná možnost, jak si zachovat více, než jednoho koně bez rizika, že vám zmizí. Když použijete jiného koně a zvýší se vám s ním vztah na úroveň 1, pokud máte náhradního koně u kempu, zmizí vám. I když si můžu představovat, že pokud tam nejsem, správce stáje koně vypustí na pastvu, spíše to vypadá tak, že jsou pořád zavření. Kůň je stádové zvíře, které potřebuje být v přímém kontaktu s dalšími koňmi. Také je jeho zažívací ustrojí uzpůsobeno na neustálé pasení se a pohybování se při tom. I když je jen to krok po kroku. To ve stáji možné není. Určitě bych ocenila, kdyby se koně mohli nechat u kempu, jako tam jsou koně ostatních. I když jsem na začátku byla přesvědčená, že si nechám prvního koně a více jich mít nebudu (tak stáj nevyužiji). Nakonec jsem podlehla a pořídila si jich více, ale tomu se budu věnovat níže. Podkovy se ve hře neřeší, i když jsem četla, že koně ze stájí je mají. I když jsou případy, kdy jsou pro koně nutné, je pro koně lepší, je nemít. Podkovy narušují funkci tlumení nárazů, zhoršuje se prokrvení nohou koně a mají ještě spoustu dalších negativ. Správě je ve hře zobrazeno vedení koně. Když koně vedete Arthur drží lano na jeho druhém konci, ne u hlavy koně, jak to dělá spousta lidí, co si myslí, že tím získají nad koněm větší kontrolu.
U koní zůstávám, ale teď z jiného hlediska. Zaměřím se na možnosti, které ve hře jsou a mé zážitky. Postupně se můžete dostat k lepším koním. Ve hře je spousta plemen. Nevýhodou je, že pokud koně vyměníte, musíte s znovu utvářet vztah. Samozřejmě není nutné se hned stávajícího koně zbavovat. Můžeme vlastnit koní více, ale je logické, že nejdůležitější bude jen jeden. Protože se nebudete pořád zastavovat v táboře nebo ve stájích, abyste koně vyměnili. Pokud tedy neroleplayujete a starání se o koně i ve stájích neberete jako součást života. Něco podobného jsem dělala na začátku hry. Po každé, když jsem přijela do kempu, odsedlala jsem koně, očistila ho a nakrmila. Později mě to ale přestalo bavit a tu mojí chudinku jsem ani neodsedlala. Čištění a krmení jsem prováděla převážně během pomalejší jízdy. Na úplném začátku Arthur o svého koně příjde (toho ani nepoznáte) a jede na nějakém, řekněme, náhradním. Pak dostane černého shirského s tím, že ho má prodat a koupit si nového. To jsem přesně udělala. V přesvědčení, že musím koně prodat, abych si mohla pořídit nového, jsem shiráka prodala. Až později jsem se dozvěděla, že se jedná o unikátního koně, který je ve hře jediný a asi by stálo za to si ho nechat. A stáj mi nabídla plnokrevníka zdarma, tak jsem ani peníze nepotřebovala. Zpětně jsem zjistila, že je součástí Ultimátní edice. V tuhle chvíli jsem se tímto netrápila, protože jsem tyhle informace neměla. Úžívala jsem si tedy svou krásnou klisnu plnokrevníka. Pojmenovala jsem jí Moon, protože měla znak, který mi připomínal měsíční srpek, který jen dole přecházel do lysiny. Jinak její zbarvení bylo reverzní černý grošák. Jsou to vlastně černé fleky, které pokrývají téměř celé její tělo a na pár místech prosvítá bílý podklad. No prostě nádherný kůň. Mě se sice více líbí čistí vraníci, ale Moon mě učarovala. Byla jsem přesvědčená, že si jí nechám do konce hry. Žádného jiného koně nepotřebuji, mám toho nejlepšího a nejkrásnějšího. Nakonec jsem podlehla a chytila bílého Araba, a když jsem měla hodně peněz, se kterými jsem stejně nevěděla, co dělat. V kempu už nic vylepšit nešlo. Tak jsem si koupila černého Araba. Úplně posledním koněm byl Buel, ale k to jsem již zmínila. Bohužel chudák Moon skončila ve stáji při snaze zajistit si, co nejlepší a nejrychlejší pohyb po světě.
Nesmím zapomenout na ostatní zvířata ve hře. Ve hře se nachází domestikovaná i divoká. Krom koní si můžete pohladit i pejsky, ale to je vše. Lovení zvířat k získání jídla a surovin je téměř nutností. K získání těch nejlepších surovin je důležité správně volit zbraň, kterou je usmrtíte. K tomu je musíte nejdříve prostudovat. V rámci několika druhů zvířat můžete potkat legendární kousky, které přinesou speciální suroviny a tvorbu speciálního oblečení, ale i cetek, které nabízí nějakou tu výhodu, jako vyšší snášenlivost alkoholu, aj. Legendární jsou i ryby, ale ty mi dělaly velké problémy. Nedokázala jsem podle obrázky poznat, o jakou rybu se jedná, tak jsem nevěděla jakou použít návnadu, a pořád chytala nějaké jiné, než byla ta legendární. U ryb jsem objevila něco, co by se dalo považovat za takovou drobnou chybku. Podařilo se mi to jen jednou u velké ryby. Tato ryba byla blízko břehu a místo, abych jí ulovila na prut, prostě jsem jí odtlačila na břeh, kde byla instantně mrtvá. Krom lovení se dostanete i dalším aktivitám se zvířaty, jako třeba nahánějí ovcí a krav. Ovečky se mi nahánělo dobře, ale krávy dělaly potíže. Pořád se někde zasekávaly.
Bohužel tohle je hra, ve které by člověk mohl strávit stovky hodin hraní, které já nemám. Kdybych je měla, tak bych nejspíše psala naštěstí, ale nemám je. Abych splnila Výzvy 2023 – Karbaník, měla jsem něco málo přes 4 měsíce s tím, že toho času v běžném týdnu na hraní moc není a na konci roku už vůbec ne, což mě donutilo některé části si neužít tak, jak bych chtěla. Ale rozhodně se do hry budu vracet a nepovažuji jí za dokončenou. Ještě dodělám nějaké ty výzvy, nebo si budu jen užívat toho úžasného prostředí.
Když jsem se rozhodovala ohledně hodnocení RDR II, bylo to velmi těžké. Do hry jsem šla s velkým nadšením, jak má být neuvěřitelně dobře udělaná s až absurdními detaily (jako zmenšující se varlata koní v zimě). Pak při hraní jsem se setkala s řadou prvků, které jsou typické pro hry s otevřeným světem, které mě vážně nebaví a k tomu jsem objevila, že ne vše je tak perfektně dotažené, jak se na první pohled může zdát (např. snaha předat zločince šerifovi). To mě přimělo přemýšlet o tom, že si hra nejspíše 100 % nezaslouží. Jenže pak je tu vykreslení postav a jejich příběhy. Hlavně ten Arthurův a jeho konec, který mě hluboce zasáhl. Nemůžu tedy jinak, než nakonec těch 100 % dát.
Nevím, jestli bych si teď neměla znovu zahrát první díl. I když mě příběh zasáhl i při prvním hraní, teď po dohrání RDR2 by to mělo na mě mnohem dramatičtější dopad. Předtím cíle v RDR byli jen nějaký bývalí členové bandy, ke kterým jsem neměla žádný vztah, ale teď znám jejich příběh. Také vztah k Johnovi je přítomen hned od začátku a není třeba si ho budovat během hraní. Pravdou ale je, že už jsem dost rozložená z RDR2 a RDR by mě nejspíše dorazilo.
Tyto detaily se týkají spousty různých věcí. Od možnosti interagovat s předměty, u kterých byste to nečekali (střelíte do pasti na medvědy na stěně a ta se zavře), po chování NPC. Zrovna chování postav vytváří živý svět, ve kterém se pořád něco děje. Například v táboře. Pokaždé, když jsem tam přijela, dělo se něco jiného. Lidé si povídají, hádají se, někdo někoho utěšuje. Vy jim můžete něco říct, co většinou reaguje na poslední události, které se staly. Opravdu to působí, jako že žijí svým životem a ne, že by plnili vývojáři předpřipravené činnosti. Hlavně ze začátku jsem měla pocit, jako kdyby se opravdu tyto scény vůbec neopakovali. Stejně tak při setkání s cizinci a při dalších událostech. Je pravdou, že ke konci po nějakých těch 150 odehraných hodinách jsem již pozorovala opakovaní. Nebylo to však v kempu, tam třeba jen paní Grimshaw opakovaně hubuje dívkám, ale neměla jsem pocit, že by se jednalo o přesně tu stejnou scénu. Stejné scény jsem potkala třeba, když mě napadli z některé skupiny nepřátelských gangů, nebo to byly setkání s cizinci jako unesené ženy, muži potřebující lék, apod.
Nic není dokonalé, tak třeba některé stmívání na mě působilo, jako když vypneš světlo v pokoji. To je ale asi jediná výtka, kterou bych měla ke vzhledu hry.
Příběh této hry mě zasáhl takovým způsobem, jako se to povedlo málokteré hře. I když je Arthur mrzout, který reje do většiny lidí okolo sebe, nakonec jsem si ho zamilovala. Hrála jsem na pozitivní reputaci, což jistě mělo vliv na jeho příběh i různé konkrétní momenty. Některé jeho reakce mě překvapily. Hlavně reakce na smrt jeho blízkých. Vždy působí spíše naštvaně, než že by pro ně truchlil. Ano, vliv má i situace, ve které se nachází. Někdy prostě na truchlení není čas. Hlavně bych řekla, že své pocity potlačuje v sobě, což z něj vlastně dělá uvěřitelnějšího člověka. Většinu příběhu jsem ho viděla jako muže, který by pro své milované udělal cokoli, proto s nimi zůstává (možná jsem ho tak prostě chtěla vidět). O to více mě zaskočilo, když se nechtěl vrátit pro ostatní (ani za Johnem, Abigail a Jackem). Jak by je mohl opustit, jen aby si zachránil svůj krk? Tahle část hry byla jako na houpačce, protože Duch byl ten, kdo trval na návratu k ostatním, a s kým jsem souhlasila. Vzápětí se ale to obrátilo. Dutch se ukázal jako pyšný blb, Artur ten rozumný.
Hrát hru několik let po jejím vydání má jednu velkou nevýhodu. Prostě není možné se vyhnout spoilerům. Z tohoto důvodu jsem od začátku věděla, že Arthurův osud je zpečetěn, že ten plivanec, který by za ideálních podmínek zasáhl jen jeho hrdost, má mnohem tragičtější následky. Ono, i kdybych to neznala, Arthurova smrt by stejně nebyla šokujícím překvapením. Od určitého momentu je jasné, že tuberkulózu neporazí. Když si to uvědomí i on, stává se tím mužem, kterým jsem ho chtěla mít, a kterým jistě chtěl být on. Snaží se napravit své chyby a zachránit své nejbližší. O to je jeho ztráta bolestivější. A to ani nebudu zmiňovat, že nejdříve zemře jeho kůň, kterého jsem zrovna měla Buela. O to více mě to zasáhlo. Byl to vážně good boy. Ale k němu více níže.
Co hra umí opravdu dobře, je představit všechny postavy jako lidi, kteří nejsou ani dobří ani zlý. Ano, pak je tu Micah, kterého jsem od začátku nesnášela, ale to byla výjimka. Často se mi ve hrách stává, že si prostě nepamatuji jména některých vedlejších postav. Ale tady zůstali v mé paměti i srdci všichni členové gangu. I když byli protivní, odměření, nebo líní. Například takový Kieran. Toho jsem si velmi oblíbila. Nejspíše proto, jak hezky se choval ke koním. Na toho byl Arthur podle mě až příliš zlý. V této hře, jako ve Hře o trůny, se nevyplatí mít oblíbené postavy. O to jsou události hry bolestivější a šokující. Dalším ryzím člověkem byl Charles, ale zde je jeho osud naštěstí pozitivní. Vážně jsem se v některých částech o něj bála. On byl jediným, který se zajímal o ztracené členy natolik, že se vždy vrátil a pohřbil je.
Po konci Arthurova příběhu přichází na řadu John. V rámci Epitafu dojde k jeho vzpomínání na proběhlé události. V tomto sestřihu se mi u Johna trošku pomíchaly vousy. Můj John měl vousy dlouhé, ale v sestřihu měl v některých částech vousy krátké.
John splní Abigail její sen, koupí farmu a postaví jim krásný domek. Když už je všechno hotovo a zařízeno, byla jsem zmatená z toho, že v přízemí je obývák, ložnice, kuchyň, koupelna a pokoj, který je evidentně pro Jacka. Následně se mi ještě podařilo najít půdu, která byla evidentě pro Uncla, ale co Charles? Byl obrovskou pomocí při stavbě domu, myslím, že si zasloužil pokoj. Nakonec se rozhodne odjet, ale to v době stavění a zařizování nevěděli, prostě mu pokoj neudělali. Problém s tímto domem mám ještě jeden a to, že nesedí zvenku a zevnitř. V ložnici by měla být střecha jinak a mělo by tam být okno dopředu, které tam není. Z venku je vidět.
Během hlavního příběhu se mi stala velká nepříjemnost, která mohla skončit i tak, že bych hru nemohla hrát dále. Konkrétně to bylo u The Joy of Tobacco . Kvůli ohni mi hra vždy crashla. Nakonec jsem hrála v okně na nejmenší detaily s rozlišením 1024/768. To přineslo problém, že vše bylo na mém monitoru malinké a nic jsem neviděla (a nikoho jsem nemohla trefit). Podařilo se mi dostat dál a naštěstí se nic podobného neopakovalo.
Nebyli jsme ochuzeni ani o velkou dávku vedlejších příběhů. Ty také umí člověka zasáhnout. Pokud mluvím o citovém zasažení, hned mě napadne příběh Hamishe. Hned mi byl sympatický a líbil se mi jeho vztah k Buelovi, jeho koni. I když na něj nadával a vyhrožoval mu, bylo jasné, že jen tak hudruje a nikdy by mu nic neudělal. To se ukázalo i na konci, protože jeho posledním přáním bylo, abych se o Buela postarala. To mi postavilo do prekérní situace. Prostě jsem nemohla toho ubohého koně nechat jeho osudu, ale zároveň jsem měla svou černou arabskou klisnu Night. Nejraději bych ho dala do péče někoho důvěryhodného, kdo by se o něj dobře postaral, ale to možné nebylo. Nakonec jsem si řekla, že ho dám k ostatním koním do stáje, ale nejdříve s ním budu chvíli jezdit a udělám si s ním vztah. Jak jsem pokračovala v příběhu, ne až tak úmyslně jsem vstoupila do poslední části. Neříkám, že ztráta Night by mě nezasáhla, ale Buel byl možná ještě horší. Přeci jen jsem s ním nějaký čas strávila a oblíbila si ho. U tohtoto vedlejší ho příběhu mi přišlo blbé, že jsem tam Hamishe nechala jen tak ležet, Artur ho měl pohřbít. To z jejich skupiny, jak už jsem zmínila, dělal jen Charles, ten se pro všechny vracel a pohřbíval je, i pro Artura. Naštěstí nebyly všechny vedlejší příběhy dramatické, ale řada z nich je i humorná. Ale rozhodně jsou všechny jedinečné.
Součástí hlavních i vedlejších misí je herní mechanika, která mi vadila. Během jejich hraní se mají plnit úkoly. Problém je, že to, jaké úkoly máte splnit, se nedovíte dopředu, ale až po ukončení mise. Pak se dozvíte, zda jste je splnili, a podle toho vás hra ocení bronzovou, stříbrnou, nebo zlatou medailí. Většinou jsou jednoduché. Kdyby je člověk znal, bylo by jejich splnění velmi snadné. Já ve většině případů dostala bronzovou medaili, tedy splnila tak 1 ze všech úkolů. Jak to vidím já, hra se s snaží všemi svými detaily zaměřit na realističnost a vžití se do nabízeného světa. Mechanika těchto úkolů takovýto dojem kazí. Pokud úkoly nesplníte, můžete si misi okamžitě zopakovat, to evidentně narušuje přirozené plynutí hry. Druhým důvodem je to, že jedním z těchto úkolů byl téměř vždy dokončit misi v určitý časový limit. Já přeci nechci pospíchat, abych misi dokončila, co nejdříve. Chci si to projít svým tempem. Medaile jsem se rychle naučila ignorovat.
Již jsem zmínila setkání s cizinci. Cizinci dělají cestování světem zajímavější. Některé se mohou časem opakovat, ale najdou se i unikátní. To, jak na ně budete reagovat, má velký vliv na reputaci Arthura. Abych získala pozitivní reputaci, což bylo mým cílem, jsem se snažila všem pomoci (krom lidí, kteří byli převáženi do vězení, tam jsem si nebyla jistá, co je tou správnou volbou). Bohužel ne vždy všechno vyšlo podle plánu. To si takhle jedu a okolo mě projede muž, který má u sebe na koni unesenou ženu, která volá o pomoc. Neváhala jsem ani vteřinu a muže zabila. Tím jsem samozřejmě vyděsila koně, na kterém jel, a na kterém byla žena. Tu jsem sundala a dala na zem. Před jejím rozvázáním, jsem běžela uklidnit koně. Chudák za nic nemohl a jí by se taky určitě hodil, aby se dostala do bezpeční. Asi mi to trvalo moc dlouho. Najednou okolo jel nějaký člověk, viděl svázanou ženu a hned uháněl a nahlásil mě jako únosce. Pak se to všechno nějak zvrtlo a moje pověst utrpěla, než aby byla vylepšena... Setkání s cizinci ukázaly některé nedokonalosti hry. Nejen opakování. V jednom setkání potkáte muže, který útočí na ženu. Je to nejspíše ve Valentine. Když ho chytíte, můžete ho odnést šerifovi a dát ho do vězení. Inspirovaná tímto setkáním, když mi nějaký muž chtěl ukrást koně, chytla jsem ho, svázala, s tím, že taky půjde do vězení. Bohužel to nefungovalo. Jak sem se přiblížila k městu, najednou byla spousta svědků na to, že jsem ho unesla.
Další náplní hry jsou výzvy a objevování různých věcí ve světě. Výzvy jsou řazeny do jednotlivých kategorií jako Gambler, Herbalist, Survivalist a další. Každá z nich má 10 úrovní. Kvůli dobré pověsti jsem záměrně vynechala kategorii Bandity, ale jinak jsem se je snažila splnit. Pravdou je, že u některých jsem potřebovala trochu poradit, co přesně mám udělat. Pár jich bylo obtížných, ale jinak celkem šly.
Z objevování věcí ve světě jsem nadšená nebyla. Mají se hledat dinosauří kosti, skalní malby, lapače snů, cigaretové kartičky. Pak je také možné snažit se o vyplnění Compendia. To znamená objevit všechny zvířata (koně zvlášť) i ryby, zbraně a další předměty, rostliny a gangy. Jak často zmiňuji, tohle mě nebaví. Zvláště, když není žádné alespoň trochu viditelné vodítko, které by při hledání pomohlo. Tady to znamená detailně prolézt každou píď mapy, nejlépe s tím, že je stále zapnutý lovecký pohled. Ani to podle mě není nic úžasného. Schovat na velkou mapu řadu drobných věcí, které je velmi obtížné najít, dokáže každý. Kdyby vývojáři k nim hráče nějak chytře navedli, bylo by to něco jiného. Jediného navedení jsem si všimla u mrtvol sériového vraha. Navedení bych ocenila, ale nebudu trávit hodiny projížděním každého kousku mapy. Na internetu je k dispozici velmi detailní mapa, kde jsou všechny drobnosti vyznačeny, ale myslím, že ani běhání od bodu k bodu není způsob, jak bych tuhle hru chtěla hrát. Cestování je tak beztak fůra. Je to velký otevřený svět. Na koni se stráví spousta času. Naštěstí alespoň cestování v rámci příběhu je obohaceno o rozhovory, které jej udělají zábavnější. Když dojde rozhovor, většinou následuje cutsécna, kterou se postavy přesunou na místo určení.
Zásadní součástí hry jsou již několikrát zmínění koně. Raději hned sem napíšu upozornění, že pokud nechcete přednášku na téma, jak se správě chovat ke koním, tak raději přeskočte na další odstavec. Bohužel já koně miluji a zajímám se o ně. Díky internetu a youtube jsem v poslední době získala o koních spoustu informací, které mi nikdo, když jsem aktivně jezdila, neposkytl. Ano, mám tyto informace pouze v teoretické rovině, protože se okolo koní již nepohybuji, ale to by s mými aktuálními názory ani nebylo možné. Jediná možnost by bylo mít vlastní koně na vlastním pozemku. Tohle mi mé finanční možnosti nenabízí. Bohužel hra ukazuje spoustu špatných praktik, které se ve světě koní berou jako normální. Chápu, že se jedná pouze o hru, ale tyto věci jsou tak běžné a jsou všude, že je lidé berou jako normální. I já, když jsem byla malá, tak jsem tyto praktiky nezpochybňovala. Proto je důležité na ně upozorňovat. Začala bych s uzdami. Jedinou variantou, která jde použít k sedlu je uzda s udidlem. A to ještě, když si pořídíte vylepšené sedlo, které vylepší staty koně, tak k němu dostanete opravdu hnusné pákové udilo, které ke koním obzvláště kruté. Síla vyvinutá na otěž je přes páku udila několikanásobně (podle jeho délky) přenášena na hubu koně. Animace, které jsou do hry vytvořeny, ukazují Artura trhajícího za otěže. To je velmi špatné. A nelíbí se mi, že si s koněm vytváříte pozitivní vztah, jen proto, že ho párkrát poplácáte, očistíte a nakrmíte, když se k němu jinak chováte hrubě. Chápu, že Arthur je drsný pistolník, který se s ničím moc nepárá, tak u něj správné chování ke koni nebude důležitá věc, ale pak by tam nemělo být to utváření vztahu s koněm. Nejsmutnější je, že se ve hře nachází provazové ohlávky, které jsou pro koně nejlepší. Když kůň nemá sedlo a dáte, že ho chcete vést, má krásnou provazovou ohlávku, no tedy párkrát se mi objevil i war bridle, ale většinou to byla ohlávka. Stačilo by jen uvolnit použití ohlávky i k sedlu. Další věcí, kterou vidím jako problémovou, je ustájení koní ve stájích. Je to jediná možnost, jak si zachovat více, než jednoho koně bez rizika, že vám zmizí. Když použijete jiného koně a zvýší se vám s ním vztah na úroveň 1, pokud máte náhradního koně u kempu, zmizí vám. I když si můžu představovat, že pokud tam nejsem, správce stáje koně vypustí na pastvu, spíše to vypadá tak, že jsou pořád zavření. Kůň je stádové zvíře, které potřebuje být v přímém kontaktu s dalšími koňmi. Také je jeho zažívací ustrojí uzpůsobeno na neustálé pasení se a pohybování se při tom. I když je jen to krok po kroku. To ve stáji možné není. Určitě bych ocenila, kdyby se koně mohli nechat u kempu, jako tam jsou koně ostatních. I když jsem na začátku byla přesvědčená, že si nechám prvního koně a více jich mít nebudu (tak stáj nevyužiji). Nakonec jsem podlehla a pořídila si jich více, ale tomu se budu věnovat níže. Podkovy se ve hře neřeší, i když jsem četla, že koně ze stájí je mají. I když jsou případy, kdy jsou pro koně nutné, je pro koně lepší, je nemít. Podkovy narušují funkci tlumení nárazů, zhoršuje se prokrvení nohou koně a mají ještě spoustu dalších negativ. Správě je ve hře zobrazeno vedení koně. Když koně vedete Arthur drží lano na jeho druhém konci, ne u hlavy koně, jak to dělá spousta lidí, co si myslí, že tím získají nad koněm větší kontrolu.
U koní zůstávám, ale teď z jiného hlediska. Zaměřím se na možnosti, které ve hře jsou a mé zážitky. Postupně se můžete dostat k lepším koním. Ve hře je spousta plemen. Nevýhodou je, že pokud koně vyměníte, musíte s znovu utvářet vztah. Samozřejmě není nutné se hned stávajícího koně zbavovat. Můžeme vlastnit koní více, ale je logické, že nejdůležitější bude jen jeden. Protože se nebudete pořád zastavovat v táboře nebo ve stájích, abyste koně vyměnili. Pokud tedy neroleplayujete a starání se o koně i ve stájích neberete jako součást života. Něco podobného jsem dělala na začátku hry. Po každé, když jsem přijela do kempu, odsedlala jsem koně, očistila ho a nakrmila. Později mě to ale přestalo bavit a tu mojí chudinku jsem ani neodsedlala. Čištění a krmení jsem prováděla převážně během pomalejší jízdy. Na úplném začátku Arthur o svého koně příjde (toho ani nepoznáte) a jede na nějakém, řekněme, náhradním. Pak dostane černého shirského s tím, že ho má prodat a koupit si nového. To jsem přesně udělala. V přesvědčení, že musím koně prodat, abych si mohla pořídit nového, jsem shiráka prodala. Až později jsem se dozvěděla, že se jedná o unikátního koně, který je ve hře jediný a asi by stálo za to si ho nechat. A stáj mi nabídla plnokrevníka zdarma, tak jsem ani peníze nepotřebovala. Zpětně jsem zjistila, že je součástí Ultimátní edice. V tuhle chvíli jsem se tímto netrápila, protože jsem tyhle informace neměla. Úžívala jsem si tedy svou krásnou klisnu plnokrevníka. Pojmenovala jsem jí Moon, protože měla znak, který mi připomínal měsíční srpek, který jen dole přecházel do lysiny. Jinak její zbarvení bylo reverzní černý grošák. Jsou to vlastně černé fleky, které pokrývají téměř celé její tělo a na pár místech prosvítá bílý podklad. No prostě nádherný kůň. Mě se sice více líbí čistí vraníci, ale Moon mě učarovala. Byla jsem přesvědčená, že si jí nechám do konce hry. Žádného jiného koně nepotřebuji, mám toho nejlepšího a nejkrásnějšího. Nakonec jsem podlehla a chytila bílého Araba, a když jsem měla hodně peněz, se kterými jsem stejně nevěděla, co dělat. V kempu už nic vylepšit nešlo. Tak jsem si koupila černého Araba. Úplně posledním koněm byl Buel, ale k to jsem již zmínila. Bohužel chudák Moon skončila ve stáji při snaze zajistit si, co nejlepší a nejrychlejší pohyb po světě.
Nesmím zapomenout na ostatní zvířata ve hře. Ve hře se nachází domestikovaná i divoká. Krom koní si můžete pohladit i pejsky, ale to je vše. Lovení zvířat k získání jídla a surovin je téměř nutností. K získání těch nejlepších surovin je důležité správně volit zbraň, kterou je usmrtíte. K tomu je musíte nejdříve prostudovat. V rámci několika druhů zvířat můžete potkat legendární kousky, které přinesou speciální suroviny a tvorbu speciálního oblečení, ale i cetek, které nabízí nějakou tu výhodu, jako vyšší snášenlivost alkoholu, aj. Legendární jsou i ryby, ale ty mi dělaly velké problémy. Nedokázala jsem podle obrázky poznat, o jakou rybu se jedná, tak jsem nevěděla jakou použít návnadu, a pořád chytala nějaké jiné, než byla ta legendární. U ryb jsem objevila něco, co by se dalo považovat za takovou drobnou chybku. Podařilo se mi to jen jednou u velké ryby. Tato ryba byla blízko břehu a místo, abych jí ulovila na prut, prostě jsem jí odtlačila na břeh, kde byla instantně mrtvá. Krom lovení se dostanete i dalším aktivitám se zvířaty, jako třeba nahánějí ovcí a krav. Ovečky se mi nahánělo dobře, ale krávy dělaly potíže. Pořád se někde zasekávaly.
Bohužel tohle je hra, ve které by člověk mohl strávit stovky hodin hraní, které já nemám. Kdybych je měla, tak bych nejspíše psala naštěstí, ale nemám je. Abych splnila Výzvy 2023 – Karbaník, měla jsem něco málo přes 4 měsíce s tím, že toho času v běžném týdnu na hraní moc není a na konci roku už vůbec ne, což mě donutilo některé části si neužít tak, jak bych chtěla. Ale rozhodně se do hry budu vracet a nepovažuji jí za dokončenou. Ještě dodělám nějaké ty výzvy, nebo si budu jen užívat toho úžasného prostředí.
Když jsem se rozhodovala ohledně hodnocení RDR II, bylo to velmi těžké. Do hry jsem šla s velkým nadšením, jak má být neuvěřitelně dobře udělaná s až absurdními detaily (jako zmenšující se varlata koní v zimě). Pak při hraní jsem se setkala s řadou prvků, které jsou typické pro hry s otevřeným světem, které mě vážně nebaví a k tomu jsem objevila, že ne vše je tak perfektně dotažené, jak se na první pohled může zdát (např. snaha předat zločince šerifovi). To mě přimělo přemýšlet o tom, že si hra nejspíše 100 % nezaslouží. Jenže pak je tu vykreslení postav a jejich příběhy. Hlavně ten Arthurův a jeho konec, který mě hluboce zasáhl. Nemůžu tedy jinak, než nakonec těch 100 % dát.
Nevím, jestli bych si teď neměla znovu zahrát první díl. I když mě příběh zasáhl i při prvním hraní, teď po dohrání RDR2 by to mělo na mě mnohem dramatičtější dopad. Předtím cíle v RDR byli jen nějaký bývalí členové bandy, ke kterým jsem neměla žádný vztah, ale teď znám jejich příběh. Také vztah k Johnovi je přítomen hned od začátku a není třeba si ho budovat během hraní. Pravdou ale je, že už jsem dost rozložená z RDR2 a RDR by mě nejspíše dorazilo.
Pro: Příběh, postavy, hudba, detaily
Proti: Hledání věcí ve velkém otevřeném světě, plnění úkolů a získávání medailí
ViccleinPro: destrukce těl, gunplay, množství obsahu, design prostředí v kombinaci s nádhernou grafikou, příběh a postavy, "náhodné" encountery s NPCs
Proti: šíleně nascriptované mise, utahaný gameplay a jeho jistá monotónnost, neideálně zvolená cinematičnost
AvatharK westernovému žánru síce nemám prakticky žiadny vzťah, ale videohry z tohto prostredia rozhodne majú niečo do seba (možno aj z toho dôvodu, že ich zase nie je tak veľa). Takže keď som videl zábery z Red Dead Redemption 2, hneď som vedel, že to bude hra pre mňa a veruže som sa nemýlil.
Hlavným hrdinom je Arthur Morgan, člen gangu, ktorý vedie Dutch van der Linde. Arthur a jeho priatelia si uvedomujú, že čas psancov sa chýli ku koncu a preto sa rozhodnú zarobiť peniaze v poslednom kšefte a zanechať svet zločinu za sebou. Všetko sa však - ako to už býva - skomplikuje.
Naozaj neviem, čo by som hre vytkol. Má nádhernú grafiku, skvelé misie, silný príbeh aj úchvatný otvorený svet, ktorý pôsobí neskutočne živo. Vidno na tom obrovskú prácu tvorcov, ktorí hru vypiplali do najmenších drobností a je nesmierna zábava ju hrať. Môžete plniť misie, alebo sa len tak preháňať po planinách a lesoch, prepadávať vlaky či obchody, loviť zvieratá (prípadne sa nechať zožrať vlkmi či medveďom), hrať karty v saloone, masakrovať nebohé NPC postavy či prehľadávať zaujímavé zákutia (v ktorých sa dosť často nachádza aj nejaký herný obsah!).
Pochvalu si zaslúži aj scenár, vďaka ktorému sú postavy živé a prekreslené a hráčovi prirastú k srdcu. Týka sa to nielen Arthura, za ktorého hráte, ale aj ostatných členov Van der Lindeho gangu. A samotné vyústenie príbehu je silné a dojemné, možno ide o vôbec najlepší príbeh, s akým som sa v rámci videohier stretol.
RDR2 skrátka v mojich očiach nemá slabinu a kvôli hre som si dokonca zakúpil aj Xbox, aby som si mohol vychutnať prvý diel (RDR 2 nie je sequelom, ale prequelom, takže môžete pokojne začať práve ním) a pobudnúť v jeho svete ešte dlhšie. A keď už to nie je znak skvelej hry, tak neviem, čo ešte.
Hlavným hrdinom je Arthur Morgan, člen gangu, ktorý vedie Dutch van der Linde. Arthur a jeho priatelia si uvedomujú, že čas psancov sa chýli ku koncu a preto sa rozhodnú zarobiť peniaze v poslednom kšefte a zanechať svet zločinu za sebou. Všetko sa však - ako to už býva - skomplikuje.
Naozaj neviem, čo by som hre vytkol. Má nádhernú grafiku, skvelé misie, silný príbeh aj úchvatný otvorený svet, ktorý pôsobí neskutočne živo. Vidno na tom obrovskú prácu tvorcov, ktorí hru vypiplali do najmenších drobností a je nesmierna zábava ju hrať. Môžete plniť misie, alebo sa len tak preháňať po planinách a lesoch, prepadávať vlaky či obchody, loviť zvieratá (prípadne sa nechať zožrať vlkmi či medveďom), hrať karty v saloone, masakrovať nebohé NPC postavy či prehľadávať zaujímavé zákutia (v ktorých sa dosť často nachádza aj nejaký herný obsah!).
Pochvalu si zaslúži aj scenár, vďaka ktorému sú postavy živé a prekreslené a hráčovi prirastú k srdcu. Týka sa to nielen Arthura, za ktorého hráte, ale aj ostatných členov Van der Lindeho gangu. A samotné vyústenie príbehu je silné a dojemné, možno ide o vôbec najlepší príbeh, s akým som sa v rámci videohier stretol.
RDR2 skrátka v mojich očiach nemá slabinu a kvôli hre som si dokonca zakúpil aj Xbox, aby som si mohol vychutnať prvý diel (RDR 2 nie je sequelom, ale prequelom, takže môžete pokojne začať práve ním) a pobudnúť v jeho svete ešte dlhšie. A keď už to nie je znak skvelej hry, tak neviem, čo ešte.
Pro: grafika, otvorený svet, silný príbeh, questy, detaily
Proti: nič
JohnCZ
„You don’t get to live a bad life and have good things happen to you.“ – Arthur Morgan
Už je to několik týdnů, co jsem Red Dead Redemption 2 dokončil a stále se ve mně mísí tolik pocitů, že nenacházím slova, která by hru přesně vystihla. Navzdory tomu, že mě na RDR2 řada věcí trochu štvala, zejména z hlediska dnes již zastaralého designu některých herních mechanik, které Rockstar stále používá, je to jednoduše jedna z nejlepších her minulé dekády a zároveň jak technicky, tak technologicky jedna z doposud nejpropracovanějších her vůbec. Zároveň je to ale hra, která si dělá řadu věcí po svém a nějaké úlitby casual hráči jsou jí ukradené. Což ji ale paradoxně dělá tak dobrou a unikátní. Jen je škoda, že tohoto se vývojáři nedrželi úplně ve všech ohledech, ale o tom později.
„We’re more ghosts than people.“ – Arthur Morgan
První věc, která překvapí hned v úvodu, je neobvykle pomalé tempo. Už jen uzavřenější lineární a nikam nespěchající prolog trvající několik hodin dává hráči nekompromisně najevo, jak moc obsahem nabitý kolos má před sebou a že tady se opravdu na ničem nešetřilo. RDR2 bych přirovnal k dlouhému seriálu. Ale takovému tomu HBO-like quality TV seriálu, který si dává se vším na čas a zároveň kvůli tomu není úplně pro každého. Kdo chce rychlý děj a instantní akci, ten u RDR2 skutečně nepochodí. RDR2 si musí hráč podávat ve větších dávkách, musí mít možnost nechat se pořádně do hry vtáhnout, ztratit se v ní, aby byl schopen si onen živý a neskutečně detailní svět, který si pro hráče tvůrci připravili, naplno vychutnat. Na RDR2 si musí člověk prostě vyhradit čas. Není to titul, který se dá zapnout na půl hodinky 2x za týden. Osobně jsem se hrou strávil tři dlouhé měsíce, dokončil hlavní dějovou linii, téměř všechny vedlejší questy (až na ty s collectibly), nalovil stovky zvířat, našel všechny poklady a snad i navštívil všechna zajímavá místa, která jsou ke hře k vidění. A stejně nemám dost.
„Be loyal to what matters.“ – Arthur Morgan
Zasněžené hory, horské městečko Strawberry, stylový Valentine, vyhřátý Rhodes s červenou zeminou, putování skrze bayou plné agresivních krokodýlů a první procházky ulicemi nočního St. Denis. Mapu jsem prozkoumal křížem krážem a to hned několikrát. Tak dobrý, tak detailní a tak osobitý design prostředí je. Na mnohá místa jsem se opakovaně vracel – čistě proto, že jsem se tam cítil jako doma. A určitě se zase brzy vrátím. Jen tak, projet se na koni, vylézt na nejvyšší horu, ulovit si něco k večeři a upéct si to u táboráku. Z tohoto důvodu mi RDR2 na disku zůstane i dlouho po dohrání.
„Lack of something to feel important about is almost the greatest tragedy a man may have.“ – Arthur Morgan
Všechna ta příroda, rostliny, detailní lesy, realisticky se chovající zvířata, která spolu interagují, namlouvají se, soupeří mezi sebou a loví se navzájem tak, jak ukládá potravní řetězec. A není to jen o zvířatech a měnících se biomech, ale lze si všimnout různorodého geologického složení jednotlivých oblastí. Sever mapy, kde jsou skály a útesy okolo mohutných vodopádů protkány (předpokládám) železnými žilami je naprosto úchvatný. A to ozvučení! Šrumec ve městě. Skřípání prken uvnitř dřevěných srubů. Zvuky lesa! Veškerou zvířenu lze rozeznávat, a teoreticky dokonce i stopovat čistě za pomocí zvuků. Není to lehké, asi jako v reálu, ale jde to, když hráč ví, co má poslouchat a dokáže určit směr, ze kterého volání přichází. Pořád jsem narážel na nové a nové věci. Na neuvěřitelné detaily, ať už vizuální nebo technické, které chtě nechtě berou dech. A pořád jsem neměl dost. Ani po 140 hodinách hraní.
„We can’t change what’s done, we can only move on.“ – Arthur Morgan
Se samotným příběhem je to složitější. Zcela upřímně říkám, od děje jsem čekal trochu víc a zprvu byl trošičku zklamaný. Jenže pak se mi to rozleželo. Ono to je také tím, jak je příběh vystavěn. Je potřeba brát v potaz, že RDR2 se úplně nesnaží o takovou tu tradiční velkou soustředěnou zápletku. Je to serializované vyprávění založené na postavách, na jejich osudech, na jejich cestě životem. Příběh skupiny kočovných psanců, snažících se přežít v rychle měnícím se světě, kde už věci nejdou „po staru“ tak, jako dřív. Po původních obyvatelích není ani památky, pistolníci stárnou a postupně vymírají, bandité jsou pronásledováni zákonem a z divokého západu se pomalu ale jistě stává současná moderní civilizovaná Amerika. Největší síla RDR2 není v příběhu jako celku, ale v silných dílčích momentech, v jednotlivých epizodách a malých radostech a strastech, které Arthur sám nebo společně se svou skupinou na své cestě prožije. Leckdy i v naprostých drobnostech, které klidně může vlastní nepozorností minout, ale které ho formují až do konce. Kupříkladu třeba, když Arthur po celodenní fušce přijede, už za tmy, do tábora, naloží si plný ešus Pearsonovy polévky, sedne s pivkem k praskajícímu ohni, prohodí dvě věty s Tilly, vyslechne si Hoseův životní příběh a nakonec klimbaje se zaposlouchá do tónů Javierovy kytary, jež zrovna vybrnkává Wayfaring Stranger. Na nic z toho nemusí hráč vůbec narazit, ale je to tam. Ta interaktivita, živost a množství obsahu je skutečně hodná obdivu. Stejně jako síla obyčejných životních mouder, která ve hře zazní, a která dávají postavám a celému zážitku ještě další vrstvu hloubky. Taky jste měli depresi z toho, jak se vztahy v týmu postupně zhoršují, jednotliví členové nenávratně mizí, přátelství a s nimi i hudba a veselí se stává minulostí, až se na konci v táboře kromě vzájemné nevraživosti a beznadějného bloumání pořádně nic neděje, lidé se navzájem straní a nikdo spolu už ani pořádně nepromluví? Depresi z toho, že po celou šestou kapitolu přesně víte, kam to celé neomylně směřuje a vy tomu nechcete jít za žádnou cenu naproti, ale ať děláte, co děláte, zabránit tomu nelze? RDR2 je jednoduše hra, která se nehraje, je to hra, která se naplno prožívá. Jenom takto z ní hráč dostane naprosté maximum.
„We’re the thieves, in a world that don’t want us no more.“ – Arthur Morgan
Zajímavá věc je i samotný pacing příběhu, který je prostě… zvláštní. Není špatný, jen je úplně jiný, než by člověk čekal. Do kolen mě třeba dostal fakt, že v momentě, kdy hra na konci šesté kapitoly zdánlivě vrcholí, na hráče ještě čeká tzv. epilog. Člověk by si řekl jedna dvě mise na závěr, ale ono ne. Je to další nášup v délce zhruba dalších dvou příběhových kapitol. To je reálně porce zábavy na dalších minimálně 10 hodin, ne-li více.
„Listen to me. When the time comes, you gotta run and don’t look back.“ – Arthur Morgan
Důvod proč ale nedávám plné hodnocení, které se tu úplně vybízí, je rozpor mezi výše uvedeným a částečně podivnými rozhodnutími designérů. Rozumím tomu, že hra se musí prodat mainstreamu, ale je skutečně škoda, že když se RDR2 na jednu stranu tváří jako simulace a ultimátně imerzivní adventura, která chce naplno zaměstnat všechny hráčovy smysly, design příběhových misí tomu často neodpovídá. Jednoduše řečeno: je to přehnaně akční. Vůbec mi nevadí, že jsou jednotlivé mise lineární, ale je strašná škoda, že často působí jako vytržené z GTA. Kvanta nepřátel, strašná řežba, opakovaně vyvražděné pomalu celé město, arkádové útěky z přestřelek, ve kterých by reálný kovboj skončil jako řešeto bez mrknutí oka, natož aby stihl vytáhnout proklatě nízko zastrčený revolver. Přitom mě beze srandy daleko více bavilo např. pomáhat stavět plot, dojit krávu, honit bejka (oboje bez dvojsmyslu) a roleplayovat ranchera. A tyhle činnosti naopak hra v příběhových misích velice ráda bere rychle z ruky – na úkor akce. Naštěstí, na konci to pak celkem vynahradí.
„Méně je někdy více.“ – JohnCZ
Mohl bych mluvit hodiny a hodiny o zážitcích, které jsem se hrou měl, na co všechno jsem narazil a jak čubrněl, když na mé konání hra naprosto nečekanými způsoby dokázala zareagovat. Ale ono je to asi zbytečné. Tohle si prostě musí zažít každý sám za sebe. Red Dead Redemption 2 v mnoha ohledech, nejen graficky, ale především komplexní živostí otevřeného světa předběhl celou generaci her. Je pouze škoda, že jakkoli je v mnoha ohledech dál než konkurence, v několika dílčích mechanikách je nepochopitelně zase úplně zbytečně pozadu.
„I’m affraid.“ – Arthur Morgan
S Red Dead Redemption 2 herní průmysl definitivně dospěl.
Už je to několik týdnů, co jsem Red Dead Redemption 2 dokončil a stále se ve mně mísí tolik pocitů, že nenacházím slova, která by hru přesně vystihla. Navzdory tomu, že mě na RDR2 řada věcí trochu štvala, zejména z hlediska dnes již zastaralého designu některých herních mechanik, které Rockstar stále používá, je to jednoduše jedna z nejlepších her minulé dekády a zároveň jak technicky, tak technologicky jedna z doposud nejpropracovanějších her vůbec. Zároveň je to ale hra, která si dělá řadu věcí po svém a nějaké úlitby casual hráči jsou jí ukradené. Což ji ale paradoxně dělá tak dobrou a unikátní. Jen je škoda, že tohoto se vývojáři nedrželi úplně ve všech ohledech, ale o tom později.
„We’re more ghosts than people.“ – Arthur Morgan
První věc, která překvapí hned v úvodu, je neobvykle pomalé tempo. Už jen uzavřenější lineární a nikam nespěchající prolog trvající několik hodin dává hráči nekompromisně najevo, jak moc obsahem nabitý kolos má před sebou a že tady se opravdu na ničem nešetřilo. RDR2 bych přirovnal k dlouhému seriálu. Ale takovému tomu HBO-like quality TV seriálu, který si dává se vším na čas a zároveň kvůli tomu není úplně pro každého. Kdo chce rychlý děj a instantní akci, ten u RDR2 skutečně nepochodí. RDR2 si musí hráč podávat ve větších dávkách, musí mít možnost nechat se pořádně do hry vtáhnout, ztratit se v ní, aby byl schopen si onen živý a neskutečně detailní svět, který si pro hráče tvůrci připravili, naplno vychutnat. Na RDR2 si musí člověk prostě vyhradit čas. Není to titul, který se dá zapnout na půl hodinky 2x za týden. Osobně jsem se hrou strávil tři dlouhé měsíce, dokončil hlavní dějovou linii, téměř všechny vedlejší questy (až na ty s collectibly), nalovil stovky zvířat, našel všechny poklady a snad i navštívil všechna zajímavá místa, která jsou ke hře k vidění. A stejně nemám dost.
„Be loyal to what matters.“ – Arthur Morgan
Zasněžené hory, horské městečko Strawberry, stylový Valentine, vyhřátý Rhodes s červenou zeminou, putování skrze bayou plné agresivních krokodýlů a první procházky ulicemi nočního St. Denis. Mapu jsem prozkoumal křížem krážem a to hned několikrát. Tak dobrý, tak detailní a tak osobitý design prostředí je. Na mnohá místa jsem se opakovaně vracel – čistě proto, že jsem se tam cítil jako doma. A určitě se zase brzy vrátím. Jen tak, projet se na koni, vylézt na nejvyšší horu, ulovit si něco k večeři a upéct si to u táboráku. Z tohoto důvodu mi RDR2 na disku zůstane i dlouho po dohrání.
„Lack of something to feel important about is almost the greatest tragedy a man may have.“ – Arthur Morgan
Všechna ta příroda, rostliny, detailní lesy, realisticky se chovající zvířata, která spolu interagují, namlouvají se, soupeří mezi sebou a loví se navzájem tak, jak ukládá potravní řetězec. A není to jen o zvířatech a měnících se biomech, ale lze si všimnout různorodého geologického složení jednotlivých oblastí. Sever mapy, kde jsou skály a útesy okolo mohutných vodopádů protkány (předpokládám) železnými žilami je naprosto úchvatný. A to ozvučení! Šrumec ve městě. Skřípání prken uvnitř dřevěných srubů. Zvuky lesa! Veškerou zvířenu lze rozeznávat, a teoreticky dokonce i stopovat čistě za pomocí zvuků. Není to lehké, asi jako v reálu, ale jde to, když hráč ví, co má poslouchat a dokáže určit směr, ze kterého volání přichází. Pořád jsem narážel na nové a nové věci. Na neuvěřitelné detaily, ať už vizuální nebo technické, které chtě nechtě berou dech. A pořád jsem neměl dost. Ani po 140 hodinách hraní.
„We can’t change what’s done, we can only move on.“ – Arthur Morgan
Se samotným příběhem je to složitější. Zcela upřímně říkám, od děje jsem čekal trochu víc a zprvu byl trošičku zklamaný. Jenže pak se mi to rozleželo. Ono to je také tím, jak je příběh vystavěn. Je potřeba brát v potaz, že RDR2 se úplně nesnaží o takovou tu tradiční velkou soustředěnou zápletku. Je to serializované vyprávění založené na postavách, na jejich osudech, na jejich cestě životem. Příběh skupiny kočovných psanců, snažících se přežít v rychle měnícím se světě, kde už věci nejdou „po staru“ tak, jako dřív. Po původních obyvatelích není ani památky, pistolníci stárnou a postupně vymírají, bandité jsou pronásledováni zákonem a z divokého západu se pomalu ale jistě stává současná moderní civilizovaná Amerika. Největší síla RDR2 není v příběhu jako celku, ale v silných dílčích momentech, v jednotlivých epizodách a malých radostech a strastech, které Arthur sám nebo společně se svou skupinou na své cestě prožije. Leckdy i v naprostých drobnostech, které klidně může vlastní nepozorností minout, ale které ho formují až do konce. Kupříkladu třeba, když Arthur po celodenní fušce přijede, už za tmy, do tábora, naloží si plný ešus Pearsonovy polévky, sedne s pivkem k praskajícímu ohni, prohodí dvě věty s Tilly, vyslechne si Hoseův životní příběh a nakonec klimbaje se zaposlouchá do tónů Javierovy kytary, jež zrovna vybrnkává Wayfaring Stranger. Na nic z toho nemusí hráč vůbec narazit, ale je to tam. Ta interaktivita, živost a množství obsahu je skutečně hodná obdivu. Stejně jako síla obyčejných životních mouder, která ve hře zazní, a která dávají postavám a celému zážitku ještě další vrstvu hloubky. Taky jste měli depresi z toho, jak se vztahy v týmu postupně zhoršují, jednotliví členové nenávratně mizí, přátelství a s nimi i hudba a veselí se stává minulostí, až se na konci v táboře kromě vzájemné nevraživosti a beznadějného bloumání pořádně nic neděje, lidé se navzájem straní a nikdo spolu už ani pořádně nepromluví? Depresi z toho, že po celou šestou kapitolu přesně víte, kam to celé neomylně směřuje a vy tomu nechcete jít za žádnou cenu naproti, ale ať děláte, co děláte, zabránit tomu nelze? RDR2 je jednoduše hra, která se nehraje, je to hra, která se naplno prožívá. Jenom takto z ní hráč dostane naprosté maximum.
„We’re the thieves, in a world that don’t want us no more.“ – Arthur Morgan
Zajímavá věc je i samotný pacing příběhu, který je prostě… zvláštní. Není špatný, jen je úplně jiný, než by člověk čekal. Do kolen mě třeba dostal fakt, že v momentě, kdy hra na konci šesté kapitoly zdánlivě vrcholí, na hráče ještě čeká tzv. epilog. Člověk by si řekl jedna dvě mise na závěr, ale ono ne. Je to další nášup v délce zhruba dalších dvou příběhových kapitol. To je reálně porce zábavy na dalších minimálně 10 hodin, ne-li více.
„Listen to me. When the time comes, you gotta run and don’t look back.“ – Arthur Morgan
Důvod proč ale nedávám plné hodnocení, které se tu úplně vybízí, je rozpor mezi výše uvedeným a částečně podivnými rozhodnutími designérů. Rozumím tomu, že hra se musí prodat mainstreamu, ale je skutečně škoda, že když se RDR2 na jednu stranu tváří jako simulace a ultimátně imerzivní adventura, která chce naplno zaměstnat všechny hráčovy smysly, design příběhových misí tomu často neodpovídá. Jednoduše řečeno: je to přehnaně akční. Vůbec mi nevadí, že jsou jednotlivé mise lineární, ale je strašná škoda, že často působí jako vytržené z GTA. Kvanta nepřátel, strašná řežba, opakovaně vyvražděné pomalu celé město, arkádové útěky z přestřelek, ve kterých by reálný kovboj skončil jako řešeto bez mrknutí oka, natož aby stihl vytáhnout proklatě nízko zastrčený revolver. Přitom mě beze srandy daleko více bavilo např. pomáhat stavět plot, dojit krávu, honit bejka (oboje bez dvojsmyslu) a roleplayovat ranchera. A tyhle činnosti naopak hra v příběhových misích velice ráda bere rychle z ruky – na úkor akce. Naštěstí, na konci to pak celkem vynahradí.
„Méně je někdy více.“ – JohnCZ
Mohl bych mluvit hodiny a hodiny o zážitcích, které jsem se hrou měl, na co všechno jsem narazil a jak čubrněl, když na mé konání hra naprosto nečekanými způsoby dokázala zareagovat. Ale ono je to asi zbytečné. Tohle si prostě musí zažít každý sám za sebe. Red Dead Redemption 2 v mnoha ohledech, nejen graficky, ale především komplexní živostí otevřeného světa předběhl celou generaci her. Je pouze škoda, že jakkoli je v mnoha ohledech dál než konkurence, v několika dílčích mechanikách je nepochopitelně zase úplně zbytečně pozadu.
„I’m affraid.“ – Arthur Morgan
S Red Dead Redemption 2 herní průmysl definitivně dospěl.
Pro: téměř ultimátní imerze, královská hratelnost, rozvážné tempo, ohromující rozsah a kvalita obsahu, pohybový systém a veškeré animace, postavy, dialogy, nejkomplexnější openworld ever, smysluplné aktivity a žádný balast, pro virtuálního trappera splněný sen
Proti: přehnaný důraz na akci, ze začátku trochu krkolomné ovládání a neustálá nutnost brát pušky z koňa, collectibles a challenge si neváží času hráče a bez hintů jsou esencí frustrace, otravný wanted systém
adam.kulhanekMiluji příběhové hry a o příběhu druhého Red Dead Redemption jsem slyšel obrovskou chválu, i proto jsem se na hraní opravdu těšil. Mé začátky s příběhem se však nesly v mírně problémovém duchu, protože jsem měl problém se zapamatováním si jednotlivých postav gangu Van der Linde. Řada z nich se třeba jen na chvíli mihla nebo krátce promluvila a když je později v rámci dialogů někdo jmenoval, tak jsem si dané jméno nedokázal správně zařadit. Hra naštěstí během prvních kapitol nabízí úkoly spojené právě s různými postavami, tak jsem si po čase zvyknul, nicméně prakticky celou první kapitolu jsem v těch jménech plaval. Když jsem pak po dokončení hry opakoval mise první kapitoly kvůli ziskům zlatých medailí, dávalo mi to mnohem větší smysl. Ale to trošku předbíhám.
Příběh hry je svou délkou skutečně monstrózní a současně si drží po celou dobu hraní vysokou laťku kvality. Dojde na vynikající scény a na čekané i nečekané zvraty. Třeba na misi, kdy šel celý gang vymlátit a vypálit Braithwaite Manor asi jen tak nezapomenu, nebo když jsem na začátku páté kapitoly po ztroskotání na ostrově chvíli koukal s otevřenou pusou. To mi v hlavě rezonovaly písmena WTF, myšleno samozřejmě v dobrém, protože něco takového jsem tu fakt nečekal. Dobře mě bavily i mise zábavnějšího charakteru, jako lov "zebry", "tygra" a lva pro "paní" Margaret nebo usmiřování herců z divadla.
Na příběhu hlavně oceňuji dobře napsané postavy a jejich postupné budování. Prim v tomto hraje především Arthur, který je na začátku bezohledný psanec a zcela loajální Dutchovi, kdy se poslušně střemhlav žene do každé "ještě jedné poslední" akce. Postupem času si ale začíná uvědomovat, že ne všechny tyto akce jsou morálně správné a že vlastně takový ve skutečnosti nechce být. Z Dutchova prvního muže a chráněnce se tak postupně stává soucitný muž, který se snaží odčinit své dřívější skutky. Gang ho pak vnímá spíše jako odpadlíka, který řeší věci za Dutchovými zády, což vede až k finální konfrontaci. Ta postupná gradace pro mě byla vynikajícím zážitkem. Vyobrazení ostatních postav také nemá chybu. Třeba takový Mikah Bell na mě ze začátku působil jako totální magor a ke konci jsem ho doslova nenáviděl. Jinými slovy, autoři mě dostali přesně tam, kde mě chtěli mít. :) Hosea mi zase hodně připomínal Franka z Mafie a k Dutchovi jsem měl ze začátku spíše neutrální pocity. Prostě vůdce, který vede gang za svým snem na Tahiti. Jeho budoucí rozepře s Arthurem jsem však očekával. Nakonec ještě musím zmínit moji oblíbenou postavu Sadie Adler, která je na začátku nalezena jako prakticky bezbranná žena truchlící za svého mrtvého manžela a vypálený domov. Postupně se v ní buduje agresivita a touha po pomstě za každou cenu. Po jejím dokončení se z ní ve finále stává lovkyně odměn, která si nebere servítky, ale přitom si zakládá na dobrých hodnotách a pověsti. Prostě badass jak má být.
Určitě se musí vyzdvihnout i rozhovory jednotlivých postav. A to jak v cut scénách, které mají vynikající filmový nádech, tak třeba i při jinak zdlouhavém cestování na koních na potřebné místo. A nebo taky při potloukání se po městech a vlastně i po kempu. To si člověk sem tam vyslechne o nějakých aktuálních problémech ostatních a dalších drbech. Jindy se zase slaví, chlastá, zpívá, atd.
Kromě hlavního příběhu si vývojáři připravili i nějaké vedlejší aktivity. Prim zde hraje především lov, ke kterému jsem si postupem času musel vybudovat vztah, protože mně to ze začátku fakt nešlo a tak mě to vlastně ani moc nebavilo. Perfektní kožešinu jsem tak získal tak akorát ze základní srnky. Postupně jsem tomu dával více šancí a vychytal stopování a hlavně ty správné zbraně. Jinými slovy, není nad to hodinu nahánět zajíce v perfektním stavu s lukem a small game šípy a pak zjistit, že na ně je potřeba varmint puška. :) Podobně jsem to měl i s rybařením, u kterého jsem si pořád nebyl jistý, jestli vše dělám správně. Až při pozdějším lovu legendárních ryb jsem se to pořádně naučil. Další volnočasové aktivity jako poker, blackjack, domino či five finger fillet už byly celkem v pohodě a sem tam jsem si u nich rád odpočinul.
Hru jsem hrál několik let po vydání a vizuál mi i dnes přišel na jedničku. Prostředí vypadá skvěle až s dech beroucími detaily a tak jsem se klasicky čas od času zastavil a kochal výhledy. Líbí se mi, že došlo na zpracování celé řady detailů, které pomáhají vytvářet atmosféru světa a vlastně i jeho živost. Třeba při lovu ptáků u řeky jsem si jednou všiml, že nějaký sokol sletěl k hladině řeky, ulovil rybu a letěl s ní pryč. Je to prkotina, ale efekt k nezaplacení. To vše skvěle podkresluje povedená hudba v čele s vynikajícím songem 'May I Stand Unshaken'. Tu a vlastně celý soundtrack již několik týdnů poslouchám pořád dokola při práci. A až někdy budu doma zase malovat pokoj nebo něco rekonstruovat, určitě si pustím hudbu z budování domu.
Jak už asi plyne z výše napsaného, jsem ze hry a její atmosféry velmi nadšen. Když nepočítám nějaké krátké hry, je to prakticky moje první tří áčková westernová hra a já si její atmosféru velmi užíval. Je zde snad všechno, co bych od westernu očekával. Přestřelky, chlastání a rvačka v Saloonu, zpívání u ohně, přepadení vlaky či banky, desperáti, indiáni, lovci odměn, atd. Avšak ne vše se při hraní třpytilo zlatou barvou. Nejvíce mně vadilo, že byla celá řada věcí až zbytečně zdlouhavá. Akceptoval jsem pomalost cestování na koni, kde kůň holt není auto a dopravit se na druhou stranu mapy chvíli trvá a kůň se po dlouhém cvalu prostě po čase unaví. Jízdou na koni jsem tak trávil opravdu mraky času, ale tohle prostě k westernu patří. Bohužel jsou ve hře zdlouhavé i další věci. Stavění či balení stanu nebo stahování zvířete z kůže mají krásné nepřeskočitelné animace, ale když je vidím po desáté za krátkou chvíli, uvítal bych možnost jejich přeskočení. To samé třeba při hraní pokeru: rozdávání karet, shrabování žetonů, rozdávání domina, prostě stále dokola stejné animace, které trvají. Ale i procházení položek v menu nebo i pitomé potvrzení autosave pozice je zbytečně zdlouhavé.
Další nepříjemností je ovládání. Některé činnosti jsou namapované na stejnou klávesu a mohou se snadno zaměnit. Například jsem pomohl na jednom ranči postřílet bandity. Následně jsem chtěl pokecat s místními, což se dělá pomocí označení daného člověka pravým tlačítkem myši a výběrem potřebné akce. Jenže jsem jaksi zapomněl schovat zbraň, takže jsem místo toho na něj namířil, chlápek se dal na útěk a bounty byla na světě. Nebo éčkem se nasedá na koně, ale současně se pomocí něj při běhu zaútočí na člověka a srazí ho na zem. A co se stane když spěchám a v běhu chci naskočit na koně, vedle kterého postává člověk? Ano, jde po mně celé město a na mě čeká vyplácení dvou až tříciferné částky na nejbližší poště. Chápu, že původní hra byla navržena čistě jen pro ovladače, ale to výchozí namapování kláves mohli trošku optimalizovat.
Když už zmiňuji bounty, přijde mi, že ten systém zločinů je taky trošku přehnaný. Někdo mě přepadne, já ho zastřelím, někdo jiný mě uvidí a hned mám problém se zákonem. Dokonce se mi několikrát stalo, že mě poznali i když jsem měl šátek přes obličej. Tohle jsem ale ve výsledku akceptoval a zvykl jsem si, jsem holt v tomto světě "známá firma" a ve výsledku jsem snad postřílel půlku chlapů z celých států.
Nakonec ještě nesmím zapomenout zmínit tu nejvíc otravnou a neodpustitelnou věc na hře. Vždycky mě totálně naštvalo, když jsem ztratil klobouk. :) Následně si ho sice můžu vzít ze sedla na koni, ale této funkcionality jsem si samozřejmě všiml až ke konci hraní.
Rád se označuji jako kompletionistu, který se snaží hru do maximální míry dokončit s co nejvíce splněnými achievementy a tak jsem se o to pokusil i zde. Ale ten, kdo ty achievementy navrhoval, byl slušný sadista. :) V prvé řadě bylo náročné dokončení všech challenges. Třeba takový herbalist, kdy je na konci potřeba posbírat všechny druhy bylin byl slušný fuckup. Něco podobného bylo s rybami v survivalist, kde je potřeba zase pochytat všechny druhy ryb. To jsem nakonec celkem vychytal tím, že jsem vylovil všechny legendární ryby. Velkou výzvou pak bylo zabíjení perfektních menších zvířat a ptáků na vycpávání (zdravím Chucka Testu), ale to nebylo nic proti úkolu Duchesses and Other Animals. Hledání orchidejí bylo ještě fajn, ale lovení těch ptáků v bažinách byl doslova horor. Navíc mi přišlo, jako by je hra schválně méně spawnovala, když jsem je měl za úkol lovit. Později po dokončení daných misí jsem je pak viděl snad při každé návštěvě bažin. Další náročnější achievementy byly v podobě studování a lovení všech druhů zvířat, což mi nakonec kupodivu nepřišlo až tak hrozné. Jediný problém bylo několik druhů zvířat, které se spawnují jen někdy (asi nejdéle jsem hledal Rio Grande Wild Turkey). A poslední těžší výzvou bylo získání 70 zlatých medailí z hlavních misí, díky kterým jsem si ale s radostí zopakoval mise z prvních kapitol s tím, že jsem si vybíral ty jednodušší kousky, takže jsem je nakonec získal rychleji, než jsem původně čekal.
Ačkoliv dávám přednost single player hraní, nakonec jsem věnoval nějakých 15 hodin i online verzi. Hlavní příběh mě ale zase tak moc nezaujal a přišlo mi, že je hra nadesignovaná tak, že je potřeba trávit hodně času na opakujících se úkolech, než se získá nějaké slušné vybavení. Jinými slovy, všechno tam stojí dost peněz a na základních odměnách z vedlejších misí se zase moc peněz nezíská. I blbý luk tam stojí přes sto dolarů. Celkem zajímavé jsou závody, ale je tam problém v tom, že ostatní hráči už mají ty nejlepší koně, které si já ani nemůžu koupit, protože nemám potřebnou úroveň. Stejně tak se nemůžu ani stát třeba lovcem odměn, protože na licenci potřebuji 15 zlatých cihliček s tím, že za celou dobu online hraní jich mám jen asi 6. I když z vyhodnocení onlinu vynechám celkem časté padání hry, tak jsem se opět ujistil v tom, že online hry pro mě prostě nejsou.
Dlouho předlouho jsem se rozhodoval, jaký udělit hře celkový verdikt. Hraní mě ze začátku tolik nebavilo a dost jsem bojoval s ovládáním. Postupem času jsem se do hraní opravdu hodně zažral, to bylo někdy mezi třetí a čtvrtou kapitolou. Následně jsem už byl skoro jak přibitý k počítači a hltal jsem misi za misí, až mi bylo líto, že vidím závěrečné titulky. Nakonec dávám 100 % a to hlavně z toho důvodu, že i teď, několik týdnů po dohrání, na ten příběh často myslím. Zvláště pak při poslouchání herního soundtracku. Příběh a atmosféra hry na mě prostě zapůsobily jako u málokteré jiné hry.
A na úplný závěr však ale zůstává jedna nezodpovězená otázka: Kde je sakra ten Gavin?
Příběh hry je svou délkou skutečně monstrózní a současně si drží po celou dobu hraní vysokou laťku kvality. Dojde na vynikající scény a na čekané i nečekané zvraty. Třeba na misi, kdy šel celý gang vymlátit a vypálit Braithwaite Manor asi jen tak nezapomenu, nebo když jsem na začátku páté kapitoly po ztroskotání na ostrově chvíli koukal s otevřenou pusou. To mi v hlavě rezonovaly písmena WTF, myšleno samozřejmě v dobrém, protože něco takového jsem tu fakt nečekal. Dobře mě bavily i mise zábavnějšího charakteru, jako lov "zebry", "tygra" a lva pro "paní" Margaret nebo usmiřování herců z divadla.
Na příběhu hlavně oceňuji dobře napsané postavy a jejich postupné budování. Prim v tomto hraje především Arthur, který je na začátku bezohledný psanec a zcela loajální Dutchovi, kdy se poslušně střemhlav žene do každé "ještě jedné poslední" akce. Postupem času si ale začíná uvědomovat, že ne všechny tyto akce jsou morálně správné a že vlastně takový ve skutečnosti nechce být. Z Dutchova prvního muže a chráněnce se tak postupně stává soucitný muž, který se snaží odčinit své dřívější skutky. Gang ho pak vnímá spíše jako odpadlíka, který řeší věci za Dutchovými zády, což vede až k finální konfrontaci. Ta postupná gradace pro mě byla vynikajícím zážitkem. Vyobrazení ostatních postav také nemá chybu. Třeba takový Mikah Bell na mě ze začátku působil jako totální magor a ke konci jsem ho doslova nenáviděl. Jinými slovy, autoři mě dostali přesně tam, kde mě chtěli mít. :) Hosea mi zase hodně připomínal Franka z Mafie a k Dutchovi jsem měl ze začátku spíše neutrální pocity. Prostě vůdce, který vede gang za svým snem na Tahiti. Jeho budoucí rozepře s Arthurem jsem však očekával. Nakonec ještě musím zmínit moji oblíbenou postavu Sadie Adler, která je na začátku nalezena jako prakticky bezbranná žena truchlící za svého mrtvého manžela a vypálený domov. Postupně se v ní buduje agresivita a touha po pomstě za každou cenu. Po jejím dokončení se z ní ve finále stává lovkyně odměn, která si nebere servítky, ale přitom si zakládá na dobrých hodnotách a pověsti. Prostě badass jak má být.
Určitě se musí vyzdvihnout i rozhovory jednotlivých postav. A to jak v cut scénách, které mají vynikající filmový nádech, tak třeba i při jinak zdlouhavém cestování na koních na potřebné místo. A nebo taky při potloukání se po městech a vlastně i po kempu. To si člověk sem tam vyslechne o nějakých aktuálních problémech ostatních a dalších drbech. Jindy se zase slaví, chlastá, zpívá, atd.
Kromě hlavního příběhu si vývojáři připravili i nějaké vedlejší aktivity. Prim zde hraje především lov, ke kterému jsem si postupem času musel vybudovat vztah, protože mně to ze začátku fakt nešlo a tak mě to vlastně ani moc nebavilo. Perfektní kožešinu jsem tak získal tak akorát ze základní srnky. Postupně jsem tomu dával více šancí a vychytal stopování a hlavně ty správné zbraně. Jinými slovy, není nad to hodinu nahánět zajíce v perfektním stavu s lukem a small game šípy a pak zjistit, že na ně je potřeba varmint puška. :) Podobně jsem to měl i s rybařením, u kterého jsem si pořád nebyl jistý, jestli vše dělám správně. Až při pozdějším lovu legendárních ryb jsem se to pořádně naučil. Další volnočasové aktivity jako poker, blackjack, domino či five finger fillet už byly celkem v pohodě a sem tam jsem si u nich rád odpočinul.
Hru jsem hrál několik let po vydání a vizuál mi i dnes přišel na jedničku. Prostředí vypadá skvěle až s dech beroucími detaily a tak jsem se klasicky čas od času zastavil a kochal výhledy. Líbí se mi, že došlo na zpracování celé řady detailů, které pomáhají vytvářet atmosféru světa a vlastně i jeho živost. Třeba při lovu ptáků u řeky jsem si jednou všiml, že nějaký sokol sletěl k hladině řeky, ulovil rybu a letěl s ní pryč. Je to prkotina, ale efekt k nezaplacení. To vše skvěle podkresluje povedená hudba v čele s vynikajícím songem 'May I Stand Unshaken'. Tu a vlastně celý soundtrack již několik týdnů poslouchám pořád dokola při práci. A až někdy budu doma zase malovat pokoj nebo něco rekonstruovat, určitě si pustím hudbu z budování domu.
Jak už asi plyne z výše napsaného, jsem ze hry a její atmosféry velmi nadšen. Když nepočítám nějaké krátké hry, je to prakticky moje první tří áčková westernová hra a já si její atmosféru velmi užíval. Je zde snad všechno, co bych od westernu očekával. Přestřelky, chlastání a rvačka v Saloonu, zpívání u ohně, přepadení vlaky či banky, desperáti, indiáni, lovci odměn, atd. Avšak ne vše se při hraní třpytilo zlatou barvou. Nejvíce mně vadilo, že byla celá řada věcí až zbytečně zdlouhavá. Akceptoval jsem pomalost cestování na koni, kde kůň holt není auto a dopravit se na druhou stranu mapy chvíli trvá a kůň se po dlouhém cvalu prostě po čase unaví. Jízdou na koni jsem tak trávil opravdu mraky času, ale tohle prostě k westernu patří. Bohužel jsou ve hře zdlouhavé i další věci. Stavění či balení stanu nebo stahování zvířete z kůže mají krásné nepřeskočitelné animace, ale když je vidím po desáté za krátkou chvíli, uvítal bych možnost jejich přeskočení. To samé třeba při hraní pokeru: rozdávání karet, shrabování žetonů, rozdávání domina, prostě stále dokola stejné animace, které trvají. Ale i procházení položek v menu nebo i pitomé potvrzení autosave pozice je zbytečně zdlouhavé.
Další nepříjemností je ovládání. Některé činnosti jsou namapované na stejnou klávesu a mohou se snadno zaměnit. Například jsem pomohl na jednom ranči postřílet bandity. Následně jsem chtěl pokecat s místními, což se dělá pomocí označení daného člověka pravým tlačítkem myši a výběrem potřebné akce. Jenže jsem jaksi zapomněl schovat zbraň, takže jsem místo toho na něj namířil, chlápek se dal na útěk a bounty byla na světě. Nebo éčkem se nasedá na koně, ale současně se pomocí něj při běhu zaútočí na člověka a srazí ho na zem. A co se stane když spěchám a v běhu chci naskočit na koně, vedle kterého postává člověk? Ano, jde po mně celé město a na mě čeká vyplácení dvou až tříciferné částky na nejbližší poště. Chápu, že původní hra byla navržena čistě jen pro ovladače, ale to výchozí namapování kláves mohli trošku optimalizovat.
Když už zmiňuji bounty, přijde mi, že ten systém zločinů je taky trošku přehnaný. Někdo mě přepadne, já ho zastřelím, někdo jiný mě uvidí a hned mám problém se zákonem. Dokonce se mi několikrát stalo, že mě poznali i když jsem měl šátek přes obličej. Tohle jsem ale ve výsledku akceptoval a zvykl jsem si, jsem holt v tomto světě "známá firma" a ve výsledku jsem snad postřílel půlku chlapů z celých států.
Nakonec ještě nesmím zapomenout zmínit tu nejvíc otravnou a neodpustitelnou věc na hře. Vždycky mě totálně naštvalo, když jsem ztratil klobouk. :) Následně si ho sice můžu vzít ze sedla na koni, ale této funkcionality jsem si samozřejmě všiml až ke konci hraní.
Rád se označuji jako kompletionistu, který se snaží hru do maximální míry dokončit s co nejvíce splněnými achievementy a tak jsem se o to pokusil i zde. Ale ten, kdo ty achievementy navrhoval, byl slušný sadista. :) V prvé řadě bylo náročné dokončení všech challenges. Třeba takový herbalist, kdy je na konci potřeba posbírat všechny druhy bylin byl slušný fuckup. Něco podobného bylo s rybami v survivalist, kde je potřeba zase pochytat všechny druhy ryb. To jsem nakonec celkem vychytal tím, že jsem vylovil všechny legendární ryby. Velkou výzvou pak bylo zabíjení perfektních menších zvířat a ptáků na vycpávání (zdravím Chucka Testu), ale to nebylo nic proti úkolu Duchesses and Other Animals. Hledání orchidejí bylo ještě fajn, ale lovení těch ptáků v bažinách byl doslova horor. Navíc mi přišlo, jako by je hra schválně méně spawnovala, když jsem je měl za úkol lovit. Později po dokončení daných misí jsem je pak viděl snad při každé návštěvě bažin. Další náročnější achievementy byly v podobě studování a lovení všech druhů zvířat, což mi nakonec kupodivu nepřišlo až tak hrozné. Jediný problém bylo několik druhů zvířat, které se spawnují jen někdy (asi nejdéle jsem hledal Rio Grande Wild Turkey). A poslední těžší výzvou bylo získání 70 zlatých medailí z hlavních misí, díky kterým jsem si ale s radostí zopakoval mise z prvních kapitol s tím, že jsem si vybíral ty jednodušší kousky, takže jsem je nakonec získal rychleji, než jsem původně čekal.
Ačkoliv dávám přednost single player hraní, nakonec jsem věnoval nějakých 15 hodin i online verzi. Hlavní příběh mě ale zase tak moc nezaujal a přišlo mi, že je hra nadesignovaná tak, že je potřeba trávit hodně času na opakujících se úkolech, než se získá nějaké slušné vybavení. Jinými slovy, všechno tam stojí dost peněz a na základních odměnách z vedlejších misí se zase moc peněz nezíská. I blbý luk tam stojí přes sto dolarů. Celkem zajímavé jsou závody, ale je tam problém v tom, že ostatní hráči už mají ty nejlepší koně, které si já ani nemůžu koupit, protože nemám potřebnou úroveň. Stejně tak se nemůžu ani stát třeba lovcem odměn, protože na licenci potřebuji 15 zlatých cihliček s tím, že za celou dobu online hraní jich mám jen asi 6. I když z vyhodnocení onlinu vynechám celkem časté padání hry, tak jsem se opět ujistil v tom, že online hry pro mě prostě nejsou.
Dlouho předlouho jsem se rozhodoval, jaký udělit hře celkový verdikt. Hraní mě ze začátku tolik nebavilo a dost jsem bojoval s ovládáním. Postupem času jsem se do hraní opravdu hodně zažral, to bylo někdy mezi třetí a čtvrtou kapitolou. Následně jsem už byl skoro jak přibitý k počítači a hltal jsem misi za misí, až mi bylo líto, že vidím závěrečné titulky. Nakonec dávám 100 % a to hlavně z toho důvodu, že i teď, několik týdnů po dohrání, na ten příběh často myslím. Zvláště pak při poslouchání herního soundtracku. Příběh a atmosféra hry na mě prostě zapůsobily jako u málokteré jiné hry.
A na úplný závěr však ale zůstává jedna nezodpovězená otázka: Kde je sakra ten Gavin?
DEUDohráno za téměř půl druhého měsíce z důvodu méně času na hraní. Vůbec mě nepřekvapuje, že jde o hru roku 2018. Jakožto milovník westernu jsem si tento skvost nemohl nechat ujít. Tento herní žanr byl vždy na okraji zájmu, ale když už nějaká westernová hra vyšla, šlo obvykle o skvost. Jen si je připomeňme - Outlaws, Desperados: Wanted Dead or Alive a následně třetí díl, Hunt: Showdown, Call of Juarez a mohl bych pokračovat. Upřimně, už si ani nepamatuji, kdy jsem naposledy hrál hru s takto neuvěřitelně prošpikovanou příběhovou složkou. Rockstar si dal skutecně velmi zálezet a celkový způsob jejího zpracování může směle soupeřit s příběhy například z prvních dvou Mafií, prvního Vietcongu nebo z herní ságy Max Payne.
Příběh začíná neúspěšnou bankovní loupeží ve městě Blackwater, kdy je vaše banda donucena stáhnout se do hor a přežívat v nelítostné krajině divokého západu. Ocitáte v kůži Arthura Morgana - westernového drsňáka, který vás společně s ostatními členy bandy bude provázet příběhem. Misí je ve hře přes 100 – hlavních i vedlejších. Budete hledat jednak místa pro táboření, úkryty před mrazem, přepadávat vlaky, osvobozovat kamarády, zajímat nepřátele, rvát se po hospodách, vybírat dluhy, krást dobytek a v neposlední řadě také bojovat s nepřátelskými bandami. Ve vedlejších misích vás obvykle čeká lov zvěře, rybaření, sběr bylin, případně pomoc slabším. Zde máte možnost jim vedle pomoci naopak uškodit ať už okradením či zabitím. Dle vašeho zachování bude růst nebo klesat vaše oblíbenost. Pokud budete mít pověst klaďase, dostanete například lepší ceny u obchodníků, ale nepřátelští psanci si na vás budou víc dovolovat. Pokud provedete závažný zločin, samozřejmě po vás hned půjdou místní strážci zákona. Bude-li odpor eskalovat, musíte počítat i s posilami z okolních oblastí. Co se týče lovu, zvířata po usmrcení samozřejmě stáhnete z kůže a po odvozu do tábora je buď uvaříte a sníte, nebo uskladníte na později. Také můžete přispívat penězi nebo dary do táborové pokladničky, čímž si také zvýšíte vaši reputaci. Především ale můžete táborové úspory proměnit ve vylepšení kvality a množství vašich zásob, stavbu stájí pro koně nebo lodí na rybolov. Můžete rovněž zkusit něco získat hraním pokeru v casinu nebo dokonce pomoci strážcům zákona v boji proti jiným bandám nebo rovnou jít lovit odměny v podobě hledaných psanců.
Krajina je zpracovaná naprosto úchvatně, inspirace v legendárních westernových filmech je zjevná a ve hře najdete místa podobná skutečným ikonickým monumentům v USA. Například jsem si všiml útvarům porobným Monument Valley. Otevřený svět je skutečně obrovský, plný krajinných rozdílů v podobě sněhem zasypaných hor, zamrzlých řek a jezer, smíšených lesů, zurčících vodopádů, velkých jezer jak někde v pokladu na Stříbrném jezeře, strmých skal a v neposlední řadě také vyprahlých a nehostinných pouští. Tam se rozhodně nedoporučuje chodit jen tak nalehko. Samozřejmostí je živoucí civilizace v malých městečkách inspirovanými například ikonickými westerny s Eastwoodem, Tenkrát na Západě nebo třeba Hombre a dalšími. O železnici se ani zmiňovat nemusím, bez ní si divoký západ nedovedu představit. Velice důležitým prvkem je vaše interakce s koňmi. Musíte si k nim vypěstovat vztah, abyste se na své koně mohli spolehnout ve vypjatých situacích když budete muset rychle ujet nebezpečí. Koně je nutné pravidelně krmit, čistit, kartáčovat a poplácávat jej. Kůň vám bude poté víc věřit. Každý kůň se navíc hodí na něco jiného, takže v pozdější fázi hry budete mít například jednoho na práci a druhého na ježdění. Koně se samozřejmě dají rovněž krást, ale samozřejmě s rizikem skončení na šibenici. Ve měste se dá jít popíjet v saloonu, navštívit šerifa a něco si vydělat prací pro něj, zajít na nádražní poštu pro lístky na vlak nebo se vyplatit ze svých hříchů jako kdysi v dobách husitských nebo prodávat ukradené dostavníky plné zboží. Navíc toto vše je součástí hry více hráčů společně s přestřelkami na ostří nože. Hudební doprovod je na nejvyšší úrovni, měl jsem během hraní opakovaně pocit, že slyším Morriconeho nebo Goldsmitha.
Hra má samozřejmě jako port z konzole dost chyb – zejména v podobě průchodu skrz herní menu, kde musíte všechno neustále odklikávat a místo myši používat zejména klávesy. Optimalizace není zejména na procesorech Intel a grafických kartách od NVIDIe nejlepší a vůbec co se týče hardware – hra vyžaduje vyšší třídy grafických karet, budete-li si chtít zahrát na alespoň 60 snímků za sekundu. Pokud si ale pohrajete s nastavením grafiky v menu, dá se hrát okolo 30 FPS i na grafikách nižší střední třídy i méně výkonějších. Nešel bych ale pod ekvivalent 1050 Ti, protože na kartě s méně než 4 GB grafické paměti hra opravdu běhá velmi pomalu. Dalším neduhem je kůň, který se občas zatočí a ze kterého spadnete. Nemluvě o nelogických situacích, kdy po vás někdo bezdůvodně začne střílet, vy se samozřejmě začnete bránit, ale šerif zatkne nebo rovnou zastřelí naprosto nelogicky vás. Přestřelky jsou sice intenzivní, ale na můj vkus extrémně arkádové. Vaše postava vydrží nemožné a zemře až po několika zásazích. I přes zmíněné chyby se ale port z konzole povedl. Chytlavý příběh vás nepustí, dokud hru zdárně nedokončíte. RDR2 si zaslouží nejvyšší hodnocení – autoři skutečně mysleli na hráče a ne jen na svoji kapsu. Hra je klenotem, o kterém se bude mluvit i po letech a bude se i po té době hrát. Takto má vypadat AAA hra a doufám, že se jednou dočkáme na PC například remasteru prvního dílu. Rockstare, děkuji!
Příběh začíná neúspěšnou bankovní loupeží ve městě Blackwater, kdy je vaše banda donucena stáhnout se do hor a přežívat v nelítostné krajině divokého západu. Ocitáte v kůži Arthura Morgana - westernového drsňáka, který vás společně s ostatními členy bandy bude provázet příběhem. Misí je ve hře přes 100 – hlavních i vedlejších. Budete hledat jednak místa pro táboření, úkryty před mrazem, přepadávat vlaky, osvobozovat kamarády, zajímat nepřátele, rvát se po hospodách, vybírat dluhy, krást dobytek a v neposlední řadě také bojovat s nepřátelskými bandami. Ve vedlejších misích vás obvykle čeká lov zvěře, rybaření, sběr bylin, případně pomoc slabším. Zde máte možnost jim vedle pomoci naopak uškodit ať už okradením či zabitím. Dle vašeho zachování bude růst nebo klesat vaše oblíbenost. Pokud budete mít pověst klaďase, dostanete například lepší ceny u obchodníků, ale nepřátelští psanci si na vás budou víc dovolovat. Pokud provedete závažný zločin, samozřejmě po vás hned půjdou místní strážci zákona. Bude-li odpor eskalovat, musíte počítat i s posilami z okolních oblastí. Co se týče lovu, zvířata po usmrcení samozřejmě stáhnete z kůže a po odvozu do tábora je buď uvaříte a sníte, nebo uskladníte na později. Také můžete přispívat penězi nebo dary do táborové pokladničky, čímž si také zvýšíte vaši reputaci. Především ale můžete táborové úspory proměnit ve vylepšení kvality a množství vašich zásob, stavbu stájí pro koně nebo lodí na rybolov. Můžete rovněž zkusit něco získat hraním pokeru v casinu nebo dokonce pomoci strážcům zákona v boji proti jiným bandám nebo rovnou jít lovit odměny v podobě hledaných psanců.
Krajina je zpracovaná naprosto úchvatně, inspirace v legendárních westernových filmech je zjevná a ve hře najdete místa podobná skutečným ikonickým monumentům v USA. Například jsem si všiml útvarům porobným Monument Valley. Otevřený svět je skutečně obrovský, plný krajinných rozdílů v podobě sněhem zasypaných hor, zamrzlých řek a jezer, smíšených lesů, zurčících vodopádů, velkých jezer jak někde v pokladu na Stříbrném jezeře, strmých skal a v neposlední řadě také vyprahlých a nehostinných pouští. Tam se rozhodně nedoporučuje chodit jen tak nalehko. Samozřejmostí je živoucí civilizace v malých městečkách inspirovanými například ikonickými westerny s Eastwoodem, Tenkrát na Západě nebo třeba Hombre a dalšími. O železnici se ani zmiňovat nemusím, bez ní si divoký západ nedovedu představit. Velice důležitým prvkem je vaše interakce s koňmi. Musíte si k nim vypěstovat vztah, abyste se na své koně mohli spolehnout ve vypjatých situacích když budete muset rychle ujet nebezpečí. Koně je nutné pravidelně krmit, čistit, kartáčovat a poplácávat jej. Kůň vám bude poté víc věřit. Každý kůň se navíc hodí na něco jiného, takže v pozdější fázi hry budete mít například jednoho na práci a druhého na ježdění. Koně se samozřejmě dají rovněž krást, ale samozřejmě s rizikem skončení na šibenici. Ve měste se dá jít popíjet v saloonu, navštívit šerifa a něco si vydělat prací pro něj, zajít na nádražní poštu pro lístky na vlak nebo se vyplatit ze svých hříchů jako kdysi v dobách husitských nebo prodávat ukradené dostavníky plné zboží. Navíc toto vše je součástí hry více hráčů společně s přestřelkami na ostří nože. Hudební doprovod je na nejvyšší úrovni, měl jsem během hraní opakovaně pocit, že slyším Morriconeho nebo Goldsmitha.
Hra má samozřejmě jako port z konzole dost chyb – zejména v podobě průchodu skrz herní menu, kde musíte všechno neustále odklikávat a místo myši používat zejména klávesy. Optimalizace není zejména na procesorech Intel a grafických kartách od NVIDIe nejlepší a vůbec co se týče hardware – hra vyžaduje vyšší třídy grafických karet, budete-li si chtít zahrát na alespoň 60 snímků za sekundu. Pokud si ale pohrajete s nastavením grafiky v menu, dá se hrát okolo 30 FPS i na grafikách nižší střední třídy i méně výkonějších. Nešel bych ale pod ekvivalent 1050 Ti, protože na kartě s méně než 4 GB grafické paměti hra opravdu běhá velmi pomalu. Dalším neduhem je kůň, který se občas zatočí a ze kterého spadnete. Nemluvě o nelogických situacích, kdy po vás někdo bezdůvodně začne střílet, vy se samozřejmě začnete bránit, ale šerif zatkne nebo rovnou zastřelí naprosto nelogicky vás. Přestřelky jsou sice intenzivní, ale na můj vkus extrémně arkádové. Vaše postava vydrží nemožné a zemře až po několika zásazích. I přes zmíněné chyby se ale port z konzole povedl. Chytlavý příběh vás nepustí, dokud hru zdárně nedokončíte. RDR2 si zaslouží nejvyšší hodnocení – autoři skutečně mysleli na hráče a ne jen na svoji kapsu. Hra je klenotem, o kterém se bude mluvit i po letech a bude se i po té době hrát. Takto má vypadat AAA hra a doufám, že se jednou dočkáme na PC například remasteru prvního dílu. Rockstare, děkuji!
Pro: nádherně zpracovaný příběh co se týče vizuálu, dabingu, obrovský a nádherný otevřený svět se vším všudy, hudba na nejvyšší úrovni, interakce s koňmi, lov zvěře, železnice, reputace a její vliv na okolí, interakce s NPC ve městech, přestřelky
Proti: kostrbaté ovládání, arkádovější styl hraní, nelogické chování zejména strážců zákona, vyžaduje výkonnější grafické karty, občas zblblý kůň
S4TWTo si takhle lebedím ve Vietnamu, když v tom si všimnu, že jsou zase nějaké Steam slevy, tentokrát halloweenské. A jelikož mám hodného kamaráda, který mi dal k narozeninám kupón na 25 EUR, tak je načase si pořídit zase nějakou novější pecku. A hle, tohle je hra, kterou si musím zahrát, všude jí vychvalují, další z těch must play záležitostí. No dobře a ještě mi 5 EUR zbyde. Hru kupuji, ale ještě zůstává v bezpečí mé knihovničky, jelikož mi zbývá zhruba měsíc cestování po Vietnamu.
Když se konečně vracím na Vánoce domů, tak přemýšlím, co si v příjemném vánočním čase zahrát... Jak přemýšlím, však je to jasný, RDR 2 tu na mě čeká. Ale není to trochu blbý, zrovna v zimní čas hrát western? Co by, aspoň se zase po návratu do ČR zahřeji.
Počkat, western, tak proč jsem po kolena ve sněhu? Nevadí, tak budu mrznout i při hraní. Najednou zjišťuji, že nehraji hru, ale velmi rychle se stávám součástí hry. Tohle se mi stává jen u těch nejlepších kousků a tady mě to pohltilo hned ze startu. Najednou už sedím na koni, je mi zima, venku vichřice, ale musím najít svoje parťáky z naší bandy, tady jde o život a není čas ztrácet čas.
Sníh mi hezky chroupá pod nohama, ale zima je řádná. Počkat, vždyť hraji hru, ale jak vypadá, jak to prostředí funguje a vtahuje. Tahle hra žije a vy žijete s ní. Naštěstí se postupně dostáváme do teplejších částí divokého západu. Tady už mi je to povědomější, na co jsem zvyklý z klasických westernovek, ačkoliv příroda je tu o dost rozmanitější, hory a sníh střídají lesy a velmi živá fauna. Není čas, musíme postavit kemp a začít nějak přežívat a hlavně vydělat pořádný prachy, ať můžeme konečně žít normálně.
Postupně se seznamuji s jednotlivými členy bandy. Počkat, však už je musím znát pár let. Jsou to docela sympaťáci, teda až na to, že jsou to ti nejpodlejší zločinci, ale já jsem vlastně taky zločinec, takže asi proto mi sedí. S jedním z nich se zrovna chystám na lov, snad se nám povede něco ulovit a pak uklohnit. No, povedlo se, dokonce víc, než jsme chtěli, pořád hajzl byl ten medvěd, málem jsme to nepřežili. S kolegou se loučím a zatím si putuji sám krajinou. Měl bych víc zjistit, co budeme dělat dál, když ale tady to vypadá na dobrou oblast pro lov, tak se ještě trochu zdržím...
Sakra, těch hodin uběhlo asi víc, než jsem čekal, nevadí, něco si uklohním na ohni, tu si posbírám nějaké ty bylinky, protože mi došly lektvárky. A hele, po cestě zpátky do kempu jsem potkal nějaké zajímavé lidi. Pořád mě někdo zastavuje, tu zase někdo potřebuje pomoct s hadím uštknutím. V hloubi duše jsem dobrák, tak rád pomohu, ale teď už je vážně čas se vrátit k partě a zase trochu popojet v našem putování... Ale počkat, v kempu je potřeba se trochu postarat, to víte, nikdo to dřevo nechtěl nasekat a koně taky nikdo nenakrmil. Nicméně na večerní popíjení s klukama a nějaký ten taneček s paničkou se čas taky najde, pití je tu dost, takže o zábavu nouze není.
Ráno se sice probouzím z bolehlavem, ale večer za to rozhodně stál, někteří se zase slušně předvedli, já asi nebudu výjimkou. No nic, tak jdeme konečně přepadnout ten vlak, ať... A nebo že bychom zašli nejdřív na ryby? Ještě chvíli času mám, tak třeba se povede zase nějaký úlovek. Jo a ještě mě pár z mých přátel požádalo, jestli jim neseženu nějaké knížky, pomádu a tak. V kempu toho moc nemáme, tak jsem se nabídl, že pomohu. Večeře! Cože? Večeře! Sakra, sundávám sluchátka z uší a vracím se do šedivé reality. Jak dlouho jsem hrál? Asi dlouho.
Takhle nějak bych shrnul to, jak mě hra chytla a až do svého hořkosladkého konce nepustila. Nevím, jak je to možné, ale nikdy jsem se nepovažoval za fanouška westernů či country hudby. Nicméně snad všechny hry a filmy z toho prostředí mě bavily a country si taky rád pustím. Hudba ve hře je tak skvělá, že hned po dohrání jsem si musel soundtrack znovu pustit a vrátit se... Cože, zase jsem na koni? A sakra, jdeme přepadnout dostavník, no nic, masku nasadit a jde se na to!
Když se konečně vracím na Vánoce domů, tak přemýšlím, co si v příjemném vánočním čase zahrát... Jak přemýšlím, však je to jasný, RDR 2 tu na mě čeká. Ale není to trochu blbý, zrovna v zimní čas hrát western? Co by, aspoň se zase po návratu do ČR zahřeji.
Počkat, western, tak proč jsem po kolena ve sněhu? Nevadí, tak budu mrznout i při hraní. Najednou zjišťuji, že nehraji hru, ale velmi rychle se stávám součástí hry. Tohle se mi stává jen u těch nejlepších kousků a tady mě to pohltilo hned ze startu. Najednou už sedím na koni, je mi zima, venku vichřice, ale musím najít svoje parťáky z naší bandy, tady jde o život a není čas ztrácet čas.
Sníh mi hezky chroupá pod nohama, ale zima je řádná. Počkat, vždyť hraji hru, ale jak vypadá, jak to prostředí funguje a vtahuje. Tahle hra žije a vy žijete s ní. Naštěstí se postupně dostáváme do teplejších částí divokého západu. Tady už mi je to povědomější, na co jsem zvyklý z klasických westernovek, ačkoliv příroda je tu o dost rozmanitější, hory a sníh střídají lesy a velmi živá fauna. Není čas, musíme postavit kemp a začít nějak přežívat a hlavně vydělat pořádný prachy, ať můžeme konečně žít normálně.
Postupně se seznamuji s jednotlivými členy bandy. Počkat, však už je musím znát pár let. Jsou to docela sympaťáci, teda až na to, že jsou to ti nejpodlejší zločinci, ale já jsem vlastně taky zločinec, takže asi proto mi sedí. S jedním z nich se zrovna chystám na lov, snad se nám povede něco ulovit a pak uklohnit. No, povedlo se, dokonce víc, než jsme chtěli, pořád hajzl byl ten medvěd, málem jsme to nepřežili. S kolegou se loučím a zatím si putuji sám krajinou. Měl bych víc zjistit, co budeme dělat dál, když ale tady to vypadá na dobrou oblast pro lov, tak se ještě trochu zdržím...
Sakra, těch hodin uběhlo asi víc, než jsem čekal, nevadí, něco si uklohním na ohni, tu si posbírám nějaké ty bylinky, protože mi došly lektvárky. A hele, po cestě zpátky do kempu jsem potkal nějaké zajímavé lidi. Pořád mě někdo zastavuje, tu zase někdo potřebuje pomoct s hadím uštknutím. V hloubi duše jsem dobrák, tak rád pomohu, ale teď už je vážně čas se vrátit k partě a zase trochu popojet v našem putování... Ale počkat, v kempu je potřeba se trochu postarat, to víte, nikdo to dřevo nechtěl nasekat a koně taky nikdo nenakrmil. Nicméně na večerní popíjení s klukama a nějaký ten taneček s paničkou se čas taky najde, pití je tu dost, takže o zábavu nouze není.
Ráno se sice probouzím z bolehlavem, ale večer za to rozhodně stál, někteří se zase slušně předvedli, já asi nebudu výjimkou. No nic, tak jdeme konečně přepadnout ten vlak, ať... A nebo že bychom zašli nejdřív na ryby? Ještě chvíli času mám, tak třeba se povede zase nějaký úlovek. Jo a ještě mě pár z mých přátel požádalo, jestli jim neseženu nějaké knížky, pomádu a tak. V kempu toho moc nemáme, tak jsem se nabídl, že pomohu. Večeře! Cože? Večeře! Sakra, sundávám sluchátka z uší a vracím se do šedivé reality. Jak dlouho jsem hrál? Asi dlouho.
Takhle nějak bych shrnul to, jak mě hra chytla a až do svého hořkosladkého konce nepustila. Nevím, jak je to možné, ale nikdy jsem se nepovažoval za fanouška westernů či country hudby. Nicméně snad všechny hry a filmy z toho prostředí mě bavily a country si taky rád pustím. Hudba ve hře je tak skvělá, že hned po dohrání jsem si musel soundtrack znovu pustit a vrátit se... Cože, zase jsem na koni? A sakra, jdeme přepadnout dostavník, no nic, masku nasadit a jde se na to!
JokerTakže RDR 2 jsem dlouho odkládal a asi třikrát jsem ho začínal od začátku, než jsem ho dohrál až do konce a to i se všemi trofejemi/achievementy. Byla to dlouhá a trnitá cesta, která si ukousla bezmála 300 hodin mého života a byla to neskutečná jízda.
Tentokrát to vezmu trochu jinak. Grafická stránka je dechberoucí a v kombinaci s fungováním světa jako takového, je až neuvěřitelné co vývojáři z rockstaru dokázali. Naservírovali nám neuvěřitelně propracovaný a živý svět, který funguje na reálných základech. Abych to vysvětlil, během své pouti jsem měl ulovit určitý počet ptáků a jelikož se vyskytovali jen na určitých místech, tak jsem je tam jezdil pravidelně a kdykoliv jsem ulovil zvíře a je jedno zda to byl pták nebo cokoliv jiného z fauny, tak se seběhl celý sled událostí, k mršině se nejprve slétly mrchožrouti (vrány, supy, havrani), po chvilce přišli hodovat krysy a občas to přilákalo lišku nebo kojota. Třešničkou na dortu pak bylo, že se mršina v průběhu času rozkládala, až zní zbyly jen kosti a tohle je jen nepatrná část všech detailů co se kolem vás děje (pak jsou zde menší detaily, kterých si všimne pozornější oko a to třeba, že zajíc se schová do kmenu stromu, veverka vyběhne na strom, nebo vačice, která hraje mrtvou). Zkrátka a dobře jedná se o živý a do nejmenšího detailu propracovaný organismus.
Hudební doprovod a celkově zvuky ve hře jsou taky na špičkové úrovni. Hudba jako taková podkresluje atmosféru a přesně ji vystihuje. Ostatní zvuky jsou teprve něco, podle nich poznáte jaké zvíře se v okolí nachází a vždy tam někde je, i když ho zrovna nevidíte. Autoři se zde na tom taky daly velmi záležet a každé zvíře je unikátní. V RDR 2 se nachází přes 100 různých druhů zvěře. Jsou zde býložravci (jeleni, králíci...), všežravci (prasata, mývalové...), predátoři (pumy, vlci medvědi....), plazi a obojživelníci (hadi a žáby) a pak je zde nepřeberné množství ptactva.
Možná to trochu zní, že se hodně rozplývám nad faunou ve hře a je tomu tak, jelikož to co jsem zažil v této hře, jsem nezažil nikde jinde. Z celé fauny jsem byl alergický jen na tři a to na hady (pač ty se vždy objevily, vyplašili mi koně, ten mně shodil a pak mne uštknul had), puma (v nejméně vhodný chvilce mi skočila za krk a zakousla mne) a v polední řadě kůň. Není to tak, že bych neměl rád koně, ale tady to bylo pro mne utrpení, jelikož můj Šemík měl inteligenci houpacího koně a kolikrát se mnou na zádech skočil proti stromu, zakopnul o neviditelnou překážku, nebo při přeskoku přes plot se ve vzduchu z ničeho nic zhroutil a tím nás rozbil oba. Možná je to tím, že jsem s ním jezdil všude (na možnost rychlého cestování jsem přišel až později) a proto jsem si toho všímal, ale přiznám se v posledních pár hodinách jsem ho nesnášel a chtěl pod něj hodit dynamit.
Mechanika hry je zde hodně komplexní a je toho tady hromada co dělat. Jsou zde přestřelky, pěstní souboje, rybaření... Můžete si ulovit jakékoliv zvíře, pak ho stáhnout z kůže a maso si opéct na ohni. Je toho zde tolik, že by 10 stránek nestačilo, takže jen to nejdůležitější. Je zde tzv. DeadEye, což je forma zpomalení času, kdy můžete v klidu zamířit. U zbraní musíte před každým výstřelem natáhnout kohoutek, jinak nevystřelíte. S tím souvisý i to, že svou zbraň musíte čistit, jinak klesá její účinnost a přesnost. Pak zde je (za mne) celkem nešťastně sprint, který jak u koně, tak i u postavy udělaný tak, že musíte opakovaně mačkat jedno tlačítko (X u PS) a mám pocit, že se mi z toho opakovaného a intenzivního mačkání celkem vyviklalo. Pak je zde systém karmy, podle které se k vám chová zbytek světa. Za dobrou karmu se k vám chovají všichni slušně a i obchodníci vám přihodí nějakou slevičku. Při špatné karmě se vás všichni bojí a nedostanete ani žádnou slevu. Dobrou karmu si děláte samozřejmě děláním dobrých skutků, pomáháním ve světě, zdravením občanů, pouštěním ulovených ryb zpět do vody nebo když pobijete členy kuklux klanu. Špatnou karmu zas získáte vraždami, loupením, okrádáním atd. Ale bohužel někdy je to ožehavé, třeba někam jedete omylem koněm najedete do člověka on se naštve a začne po vás střílet, tak ho zastřelíte (první bodíky do špatné karmy), v tom z ničeho nic se objeví svědek co vás běží prásknout, jedete za ním a snažíte se mu to rozmluvit, aby to nikomu neříkal on to odmítne a tak se rozhlídnete zda nikde nikdo není a zastřelíte ho (další bodíky do špatné karmy). Co ale čert nechtěl se tam objeví další svědek co tam před tím nebyl a tak to může pokračovat dál, až se dostanete do města, s karmou v zcela levým rohu, odměnou na vaší hlavu přes 1000 dolarů a celé město vám jde po krku. Toto se mi opravdu stalo.
Příběh se točí okolo Arthura Morgane, který je členem gangu Dutche van der Linda (konkrétně je jeho pravou rukou). Tento gang je po událostech v Blackwateru na útěku, zde se ujímat role Arthura. Příběh je zde celkem utahanej, ale ve výsledku je to dobře, jelikož máte čas se seznámit se všemi postavami a udělat si k nim vztah. Během své cesty zažijete vše co znáte s klasických kovbojek: lovení lidí za odměnu, nahánění dobytka, přepadení vlaku, banky nebo třeba dostavníku. Příběh se dá dohrát za nějakých 70- 100 hodin, záleží jak moc se budete věnovat vedlejším aktivitám.
V poslední řadě je zde multiplayer, kde se můžete věnovat čistě misím v rámci PVE nebo se připojit k PVP. PVP mi ale zde přijde trochu nevyvážené, kdy na lvl 10 klidně potkáte nepřítele na lvl 600 a ten nejen, který má lepší vybavení, zbraně a koně než vy a logicky proti těmto lidem se moc nechytáte a to může být místy vcelku frustrující. Možná je to také tím, že já moc na multiplayer nejsem, takže mne moc nechytnul.
Takže závěrem se jedná o jednu z nejpropracovanějších her, které jsem měl kdy možnost hrát. Má úžasný smysl pro detail a škoda, že takových her není víc. Můžete zde utopit stovky, až tisíce hodin a myslím si, že nebudete litovat. Za mne 96%.
Tentokrát to vezmu trochu jinak. Grafická stránka je dechberoucí a v kombinaci s fungováním světa jako takového, je až neuvěřitelné co vývojáři z rockstaru dokázali. Naservírovali nám neuvěřitelně propracovaný a živý svět, který funguje na reálných základech. Abych to vysvětlil, během své pouti jsem měl ulovit určitý počet ptáků a jelikož se vyskytovali jen na určitých místech, tak jsem je tam jezdil pravidelně a kdykoliv jsem ulovil zvíře a je jedno zda to byl pták nebo cokoliv jiného z fauny, tak se seběhl celý sled událostí, k mršině se nejprve slétly mrchožrouti (vrány, supy, havrani), po chvilce přišli hodovat krysy a občas to přilákalo lišku nebo kojota. Třešničkou na dortu pak bylo, že se mršina v průběhu času rozkládala, až zní zbyly jen kosti a tohle je jen nepatrná část všech detailů co se kolem vás děje (pak jsou zde menší detaily, kterých si všimne pozornější oko a to třeba, že zajíc se schová do kmenu stromu, veverka vyběhne na strom, nebo vačice, která hraje mrtvou). Zkrátka a dobře jedná se o živý a do nejmenšího detailu propracovaný organismus.
Hudební doprovod a celkově zvuky ve hře jsou taky na špičkové úrovni. Hudba jako taková podkresluje atmosféru a přesně ji vystihuje. Ostatní zvuky jsou teprve něco, podle nich poznáte jaké zvíře se v okolí nachází a vždy tam někde je, i když ho zrovna nevidíte. Autoři se zde na tom taky daly velmi záležet a každé zvíře je unikátní. V RDR 2 se nachází přes 100 různých druhů zvěře. Jsou zde býložravci (jeleni, králíci...), všežravci (prasata, mývalové...), predátoři (pumy, vlci medvědi....), plazi a obojživelníci (hadi a žáby) a pak je zde nepřeberné množství ptactva.
Možná to trochu zní, že se hodně rozplývám nad faunou ve hře a je tomu tak, jelikož to co jsem zažil v této hře, jsem nezažil nikde jinde. Z celé fauny jsem byl alergický jen na tři a to na hady (pač ty se vždy objevily, vyplašili mi koně, ten mně shodil a pak mne uštknul had), puma (v nejméně vhodný chvilce mi skočila za krk a zakousla mne) a v polední řadě kůň. Není to tak, že bych neměl rád koně, ale tady to bylo pro mne utrpení, jelikož můj Šemík měl inteligenci houpacího koně a kolikrát se mnou na zádech skočil proti stromu, zakopnul o neviditelnou překážku, nebo při přeskoku přes plot se ve vzduchu z ničeho nic zhroutil a tím nás rozbil oba. Možná je to tím, že jsem s ním jezdil všude (na možnost rychlého cestování jsem přišel až později) a proto jsem si toho všímal, ale přiznám se v posledních pár hodinách jsem ho nesnášel a chtěl pod něj hodit dynamit.
Mechanika hry je zde hodně komplexní a je toho tady hromada co dělat. Jsou zde přestřelky, pěstní souboje, rybaření... Můžete si ulovit jakékoliv zvíře, pak ho stáhnout z kůže a maso si opéct na ohni. Je toho zde tolik, že by 10 stránek nestačilo, takže jen to nejdůležitější. Je zde tzv. DeadEye, což je forma zpomalení času, kdy můžete v klidu zamířit. U zbraní musíte před každým výstřelem natáhnout kohoutek, jinak nevystřelíte. S tím souvisý i to, že svou zbraň musíte čistit, jinak klesá její účinnost a přesnost. Pak zde je (za mne) celkem nešťastně sprint, který jak u koně, tak i u postavy udělaný tak, že musíte opakovaně mačkat jedno tlačítko (X u PS) a mám pocit, že se mi z toho opakovaného a intenzivního mačkání celkem vyviklalo. Pak je zde systém karmy, podle které se k vám chová zbytek světa. Za dobrou karmu se k vám chovají všichni slušně a i obchodníci vám přihodí nějakou slevičku. Při špatné karmě se vás všichni bojí a nedostanete ani žádnou slevu. Dobrou karmu si děláte samozřejmě děláním dobrých skutků, pomáháním ve světě, zdravením občanů, pouštěním ulovených ryb zpět do vody nebo když pobijete členy kuklux klanu. Špatnou karmu zas získáte vraždami, loupením, okrádáním atd. Ale bohužel někdy je to ožehavé, třeba někam jedete omylem koněm najedete do člověka on se naštve a začne po vás střílet, tak ho zastřelíte (první bodíky do špatné karmy), v tom z ničeho nic se objeví svědek co vás běží prásknout, jedete za ním a snažíte se mu to rozmluvit, aby to nikomu neříkal on to odmítne a tak se rozhlídnete zda nikde nikdo není a zastřelíte ho (další bodíky do špatné karmy). Co ale čert nechtěl se tam objeví další svědek co tam před tím nebyl a tak to může pokračovat dál, až se dostanete do města, s karmou v zcela levým rohu, odměnou na vaší hlavu přes 1000 dolarů a celé město vám jde po krku. Toto se mi opravdu stalo.
Příběh se točí okolo Arthura Morgane, který je členem gangu Dutche van der Linda (konkrétně je jeho pravou rukou). Tento gang je po událostech v Blackwateru na útěku, zde se ujímat role Arthura. Příběh je zde celkem utahanej, ale ve výsledku je to dobře, jelikož máte čas se seznámit se všemi postavami a udělat si k nim vztah. Během své cesty zažijete vše co znáte s klasických kovbojek: lovení lidí za odměnu, nahánění dobytka, přepadení vlaku, banky nebo třeba dostavníku. Příběh se dá dohrát za nějakých 70- 100 hodin, záleží jak moc se budete věnovat vedlejším aktivitám.
V poslední řadě je zde multiplayer, kde se můžete věnovat čistě misím v rámci PVE nebo se připojit k PVP. PVP mi ale zde přijde trochu nevyvážené, kdy na lvl 10 klidně potkáte nepřítele na lvl 600 a ten nejen, který má lepší vybavení, zbraně a koně než vy a logicky proti těmto lidem se moc nechytáte a to může být místy vcelku frustrující. Možná je to také tím, že já moc na multiplayer nejsem, takže mne moc nechytnul.
Takže závěrem se jedná o jednu z nejpropracovanějších her, které jsem měl kdy možnost hrát. Má úžasný smysl pro detail a škoda, že takových her není víc. Můžete zde utopit stovky, až tisíce hodin a myslím si, že nebudete litovat. Za mne 96%.
Pro: Příběh, fauna, komplexnost, detaily
Proti: multiplayer (osobní názor), Šemík (váš kůň)
peetrejrOch, toto je snáď najlepšia hra akú som kedy hral. Peckový príbeh, ktorý zloží každého, open world, neskutočná grafika. Príbeh nás zanesie na koniec éry divokého západu. V úvode máme predstavenú hlavnú postavu: odpadlíka Arthura Morgana. On nás svojou charizmou prevedie cez celý príbeh, kde sa aj zasmejete, aj sklamete a aj zaplačete. Hra, ktorá nie je RPG a stále na nej nahráte 50+ hodín, neuveriteľne veľa random encounter misí, nespočetne veľa aktivít (honba za pokladom, lovenie legendárnych zvierat/rýb a ešte veľa mnohého. Pokiaľ vás však nebaví byť dobrák od kosti, tak sa dá isteže siahnuť aj po väčšom dobrodružstve. A to je zločin. Môžete vykrádať vlaky a obchody. No však vykrádaním si moc nezarobíte, takže radím príbehové heisty. Hra má 6 kapitol, každá nejak iná a každá nadväzuje na tu predošlú. Mapa je strašne veľká ale časom sa v nej naučíte orientovať aj bez minimapy. Rdr2 je úžasná hra, ktorá mi zmenila život a prinútila má zamyslieť sa nad hodnotami života. Avšak táto hra má aj multiplayer, ktorý má skvelý potenciál. Strávil som na ňom nespočetne veľa hodín, ale keď ste tak level 100, nemáte už čo robiť. Ešte smutnejšie je, že na multiplayer Rockstar Games vykašľali. Hádam aspoň táto obeta bola pre GTA 6.
AdieuV první řadě bych chtěl smeknout klobouk, že Rockstar dokázal vrazit takové peníze do vývoje hry, jejíž setting a určité nároky na vyspělost hráče zřejmě nepatří k těm potenciálně nejlukrativnějším. Všechny prostředky, dlouhý čas vývoje, stejně jako otrocká práce, kterou jejich korporát dokázal ze zaměstnanců na tvorbě RDR2 vytřískat, stojí za možná vůbec nejmonumentálnějším dílem v historii počítačových her.
Bůh je v detailech, říkal Mies van der Rohe. A tímto se řídil i Rockstar, když neskutečná míra promyšlených detailů jejich westernového open-worldu nepřestává ani po letech hráče fascinovat; zmínit by se jich dal nespočet, od maniakálního designu architektury a nádherných brázd ve sněhu, až po bezprecedentní maličkosti typu změny velikosti zornic hlavního hrdiny dle okolního světla a přivírání víček při rychlé jízdě. YouTube je plné nekonečných souhrnů těchto propracovaných a přitom tak snadno opominutelných prvků, tudíž nechci zbytečně vyjmenovávat.
Těžko si po hraní RDR2 ovšem užít jízdu na koni v jiných hrách. Hlavní devizou přitom není sám o sobě dokonalý motion-capture, ale především uvěřitelný pocit z jízdy, odvislý třeba i od propracované fyziky, kdy svou roli hraje váha samotného zvířete či kinetická energie, stejně jako fakt, že kůň není neživý objekt, má vlastní hlavu a může reagovat nepředvídatelně, pokud je ve stresu. To zvířátko je prostě úžasné a hráč si k němu dokonce vytvoří takový vztah, že když závěrem hry mého Gina smrtelně postřelili a Arthur se s ním jako chlap loučil, zaleskla se nějaká ta manly tear.
Melancholické téma hry - totiž konec romantických idejí v počátcích prosperující, industrializované společnosti Nového světa - považuji za mně velmi blízké a mnohokrát jsem byl nadšen, jak schopně jej tvůrci rozvíjí. Oni tu historii znají a milují, stejně jako krásno. Není divu, že onen zesnulý manžel Mary jmenoval se Barry Linton, jakožto nenápadné přitakání milovníkům Kubrickova Barryho Lyndona, snad nejkrásnějšího kinematografického díla vůbec.
Vnímavější postavy gangu samy mnohokrát zmiňují, jak si připadají, totiž že do moderního světa nepatří, jako nějaké relikty starých a nevratných časů, a asi není divu, když živoucím reliktem byl již Wild Bill Hickok, který zemřel nějakých dvacet let před počátkem RDR2. Zdejší Van der Lindeův gang romantických anarchistů (v teorii) a sprostých zlodějů a vrahů (v praxi) dal mi skrze hráčovy sympatie vzpomenout na Vančurovu Marketu Lazarovou, kde jsou vypravěčem lapkové oslavováni pro jejich nespoutanost.
V mnoha ohledech je RDR2 hra až gurmánsky pomalá. Jiná dynamika k 19. století naprosto patří a třeba to pro netrpělivé hráče nesnesitelné, ovšem ve skutečnosti naprosto skvělé designové rozhodnutí, že každé ulovené zvíře je v detailní animaci třeba stáhnout z kůže a nestačí akt odbít pouhým kliknutím tlačítka, dělá z RDR2 mnohem naturalističtější, syrovější a v realitě zakotvené dílo, než bych od Rockstaru, jejichž hlavní série GTA cílí především na teenagery odkojené attention spamem, vůbec kdy očekával.
Nabízí se otázka, nakolik byla skutečnost, že se podobné věci implementovaly, výsledkem štěstěny a dobrého osudu. Na hře je totiž velmi patrné, že nebyla od počátku tvořena při jednotné vizi a množství kvalit získala až v pozdějších fázích vývoje. Což s sebou samozřejmě přináší i značnou nekonzistenci, kdy se asi nejprve vytvořil open world a jednotlivé systémy včetně populárních ptákovin typu crafting, a až pak bylo - DÍKYBOHU - rozhodnuto, že hra bude značně narativnější a adventurnější, zaměřená více na charaktery. A v tom se povedla nesmírně! Ovšem narazila v rámci své nekonzistence na tzv. „ludonarativní disonanci“ tak silně, jako málokterý jiný tak kvalitní titul. Zmíněný termín označuje konflikt mezi příběhem a tím, co se odehrává v rámci samotného gameplaye.
Chápu samozřejmě, že hlavní trh zde byl konzolový a nebýt konzolového trhu, nikdy by nejspíš nebylo možné nasypat tolik prostředků a vytvořit tak masivní a krásný svět. Ale konzole nejsou skrze své ovládání platformou pro střílečky, tudíž tamější akční systémy bývají tvořeny jinak, a co bych povídal, mnohem mělčeji a stupidněji. Neberte si to, konzolisti, osobně, miluji motocyklové simulátory a hraji je pouze na gamepadu, nicméně co je to skvělý kill se střelnou zbraní, o tom si můžete nechat leda tak zdát.
Zpět k věci - v RDR2 se tento mor manifestuje v podobě tzv. „Dead eye“ - což je jen x-té označení pro bullet time -, aby si i chudák s páčkou mohl připadat jako velký pistolník. To s sebou samozřejmě nese obrovskou výhodu pro hráče a možnost vystřílet při troše šikovnosti (v případě konzolí bych se nedivil spíše auto-aimu) vše instantně na heaďáky; a proto se kruh uzavírá v klasické Rockstar designové formuli, která zní: „Kluci chtějí střílet, čím více nepřátel, tím lépe.“
Ve výsledku to znamená, že hlavní hrdina jest bullet sponge a má superhrdinskou výhodu, aby mohl snadno střílet nekonečné zástupy debilních nepřátel ve fúzi Maxe Paynea s Moorhuhn. Toto je nacpané všude, i tam, kde by opravdu nemuselo. Vždy se musí něco podělat, abyste mohli trefit 20 dalších heaďáků, a vlastně i když vše vyjde, tak to znamená akorát méně mrtvých. A zatím hlavní hrdina přemýšlí narativně o dobru a zlu, o moralitě svého jednání a jeho důsledcích... Jediné, co akční část RDR2 vykupuje, je slušný pocit ze zbraní a především brutální a naturalistické násilí. Není náhodou, že nejlepší kill, který jsem zde zažil, bylo reflexivní ustřelení palice brokárnou člověku, jenž na mě vyskočil zpoza stolu - bez dead eye.
Co znám tento svět, méně bych se divil zjevení hry, která by byla celkově takto mělká, nikoliv pouze v jednom aspektu, a to pravděpodobně v obavách z přijetí a prodejů, kdyby byla ještě méně akční. V nějakém jiném, ideálním světě jistě existuje RDR2, kde vzácné a smrtící přestřelky splňují hardcore parametry a kde hru zdobí více a především smysluplnějších RPG prvků (než zdejší honor systém).
Ale i tak RDR2 považuji za podivuhodné umělecké dílo, jedno z těch, na které se už nezapomíná. Závěr hlavního příběhu má fakt grády, div jsem při tom tanci nerozmlátil klávesnici, jak zběsile jsem klikal. A pak byl tak krásně odměněn za to, že jsme si s Arthurem rozuměli...
Bůh je v detailech, říkal Mies van der Rohe. A tímto se řídil i Rockstar, když neskutečná míra promyšlených detailů jejich westernového open-worldu nepřestává ani po letech hráče fascinovat; zmínit by se jich dal nespočet, od maniakálního designu architektury a nádherných brázd ve sněhu, až po bezprecedentní maličkosti typu změny velikosti zornic hlavního hrdiny dle okolního světla a přivírání víček při rychlé jízdě. YouTube je plné nekonečných souhrnů těchto propracovaných a přitom tak snadno opominutelných prvků, tudíž nechci zbytečně vyjmenovávat.
Těžko si po hraní RDR2 ovšem užít jízdu na koni v jiných hrách. Hlavní devizou přitom není sám o sobě dokonalý motion-capture, ale především uvěřitelný pocit z jízdy, odvislý třeba i od propracované fyziky, kdy svou roli hraje váha samotného zvířete či kinetická energie, stejně jako fakt, že kůň není neživý objekt, má vlastní hlavu a může reagovat nepředvídatelně, pokud je ve stresu. To zvířátko je prostě úžasné a hráč si k němu dokonce vytvoří takový vztah, že když závěrem hry mého Gina smrtelně postřelili a Arthur se s ním jako chlap loučil, zaleskla se nějaká ta manly tear.
Melancholické téma hry - totiž konec romantických idejí v počátcích prosperující, industrializované společnosti Nového světa - považuji za mně velmi blízké a mnohokrát jsem byl nadšen, jak schopně jej tvůrci rozvíjí. Oni tu historii znají a milují, stejně jako krásno. Není divu, že onen zesnulý manžel Mary jmenoval se Barry Linton, jakožto nenápadné přitakání milovníkům Kubrickova Barryho Lyndona, snad nejkrásnějšího kinematografického díla vůbec.
Vnímavější postavy gangu samy mnohokrát zmiňují, jak si připadají, totiž že do moderního světa nepatří, jako nějaké relikty starých a nevratných časů, a asi není divu, když živoucím reliktem byl již Wild Bill Hickok, který zemřel nějakých dvacet let před počátkem RDR2. Zdejší Van der Lindeův gang romantických anarchistů (v teorii) a sprostých zlodějů a vrahů (v praxi) dal mi skrze hráčovy sympatie vzpomenout na Vančurovu Marketu Lazarovou, kde jsou vypravěčem lapkové oslavováni pro jejich nespoutanost.
V mnoha ohledech je RDR2 hra až gurmánsky pomalá. Jiná dynamika k 19. století naprosto patří a třeba to pro netrpělivé hráče nesnesitelné, ovšem ve skutečnosti naprosto skvělé designové rozhodnutí, že každé ulovené zvíře je v detailní animaci třeba stáhnout z kůže a nestačí akt odbít pouhým kliknutím tlačítka, dělá z RDR2 mnohem naturalističtější, syrovější a v realitě zakotvené dílo, než bych od Rockstaru, jejichž hlavní série GTA cílí především na teenagery odkojené attention spamem, vůbec kdy očekával.
Nabízí se otázka, nakolik byla skutečnost, že se podobné věci implementovaly, výsledkem štěstěny a dobrého osudu. Na hře je totiž velmi patrné, že nebyla od počátku tvořena při jednotné vizi a množství kvalit získala až v pozdějších fázích vývoje. Což s sebou samozřejmě přináší i značnou nekonzistenci, kdy se asi nejprve vytvořil open world a jednotlivé systémy včetně populárních ptákovin typu crafting, a až pak bylo - DÍKYBOHU - rozhodnuto, že hra bude značně narativnější a adventurnější, zaměřená více na charaktery. A v tom se povedla nesmírně! Ovšem narazila v rámci své nekonzistence na tzv. „ludonarativní disonanci“ tak silně, jako málokterý jiný tak kvalitní titul. Zmíněný termín označuje konflikt mezi příběhem a tím, co se odehrává v rámci samotného gameplaye.
Chápu samozřejmě, že hlavní trh zde byl konzolový a nebýt konzolového trhu, nikdy by nejspíš nebylo možné nasypat tolik prostředků a vytvořit tak masivní a krásný svět. Ale konzole nejsou skrze své ovládání platformou pro střílečky, tudíž tamější akční systémy bývají tvořeny jinak, a co bych povídal, mnohem mělčeji a stupidněji. Neberte si to, konzolisti, osobně, miluji motocyklové simulátory a hraji je pouze na gamepadu, nicméně co je to skvělý kill se střelnou zbraní, o tom si můžete nechat leda tak zdát.
Zpět k věci - v RDR2 se tento mor manifestuje v podobě tzv. „Dead eye“ - což je jen x-té označení pro bullet time -, aby si i chudák s páčkou mohl připadat jako velký pistolník. To s sebou samozřejmě nese obrovskou výhodu pro hráče a možnost vystřílet při troše šikovnosti (v případě konzolí bych se nedivil spíše auto-aimu) vše instantně na heaďáky; a proto se kruh uzavírá v klasické Rockstar designové formuli, která zní: „Kluci chtějí střílet, čím více nepřátel, tím lépe.“
Ve výsledku to znamená, že hlavní hrdina jest bullet sponge a má superhrdinskou výhodu, aby mohl snadno střílet nekonečné zástupy debilních nepřátel ve fúzi Maxe Paynea s Moorhuhn. Toto je nacpané všude, i tam, kde by opravdu nemuselo. Vždy se musí něco podělat, abyste mohli trefit 20 dalších heaďáků, a vlastně i když vše vyjde, tak to znamená akorát méně mrtvých. A zatím hlavní hrdina přemýšlí narativně o dobru a zlu, o moralitě svého jednání a jeho důsledcích... Jediné, co akční část RDR2 vykupuje, je slušný pocit ze zbraní a především brutální a naturalistické násilí. Není náhodou, že nejlepší kill, který jsem zde zažil, bylo reflexivní ustřelení palice brokárnou člověku, jenž na mě vyskočil zpoza stolu - bez dead eye.
Co znám tento svět, méně bych se divil zjevení hry, která by byla celkově takto mělká, nikoliv pouze v jednom aspektu, a to pravděpodobně v obavách z přijetí a prodejů, kdyby byla ještě méně akční. V nějakém jiném, ideálním světě jistě existuje RDR2, kde vzácné a smrtící přestřelky splňují hardcore parametry a kde hru zdobí více a především smysluplnějších RPG prvků (než zdejší honor systém).
Ale i tak RDR2 považuji za podivuhodné umělecké dílo, jedno z těch, na které se už nezapomíná. Závěr hlavního příběhu má fakt grády, div jsem při tom tanci nerozmlátil klávesnici, jak zběsile jsem klikal. A pak byl tak krásně odměněn za to, že jsme si s Arthurem rozuměli...
Pro: GREET
Proti: ANTAGONIZE
ajneTak můj stý komentář – přemýšlel jsem, kterou hru jím odměnit, a nakonec musím uznat, že málokterá si to zaslouží jako RDR2. Tedy když i já, který jinak téma divokého západu nijak nemusím, zůstanu u hry přikovaný, tak to už musí něco znamenat.
Jako čistý PCčkář bohužel nemohu srovnávat a znát návaznosti s prvním dílem, který nebylo možné si na této platformě zahrát. Jinak hodnotím pouze sólo příběhovou linku, multiplayer nehraju.
A když už jsem to načal, tak u příběhu i rovnou zůstanu. Ten je naprosto excelentní. Hlavní postava hry má vybudovanou obrovskou osobnost a charisma, a hráč s ní postupně prožívá veškerá rozhodnutí a zvraty. Zde bohužel, ač by si to spousta hráčů nepochybně přálo, není stejně jako u série GTA jakkoli příběh ovlivnit. Můžete se snažit jak chcete, ale události příběhu jsou pevně dané, a ačkoli je většinou na výběr z několika misí, ty hlavní stejně musíte odehrát všechny, maximálně se můžete rozhodnout, v jakém pořadí se ty aktuálně aktivní berou. Tedy ačkoli by mnoho hráčů rádo odvrátilo velmi emotivní Arthurův konec, je to nezvratné. A opravdu geniální tah od tvůrců, kteří nám naservírují postavu, se kterou se hráč sžije, později ji nechají těžce onemocnět a nakonec v naprosto epickém konci ji nechají umřít, včetně našeho vypiplaného koně...to bolelo, Rockstare… Načež aby hráče trochu překvapili, tak spustí epilog za „novou“ hlavní postavu, která nás zavede tématicky trochu jinam, abychom nakonec zase skončili mezi přestřelkami a konečně zaslouženou pomstou. Co je velmi zajímavé, že samotný epilog nám nabídne poměrně zajímavou část herních hodin. V čase, ve kterém stihne hráč projít nemalou část her celou, tak tady strávíme jen v samotném epilogu.
Ostatní postavy hry jsou napsané výborně, ať už od členů gangu, kde si každý také drží svoji osobnost, po různá náhodná setkání a menší postavy.
Kromě hlavních misí hra servíruje i hromadu nepovinných vedlejších, které jsou ale často právě ty nejzajímavější. K dispozici je i několik „akutních“ drobných misí, tedy těch, které se aktivují poblíž hráče na mapě, a pokud hráč jim nevěnuje pozornost, bývají pryč (ale většinou se zase později objeví). Mise, ať už hlavní či vedlejší jsou dobré až skvělé. Máme tu přehršel různých úkolů s naprosto minimálním opakováním, tedy Bethesdí 100x dojdi tam a sem, zastřel vše a pojď zpátky se nekoná. Hurá.
Pokud jde o prostředí a grafiku, tak to je doslova nádherné a zcela upřímně, při prvním spuštění hry v zasněžených horách jsem skoro nevěřil vlastním očím. Detaily jsou naprosto dechberoucí, a prostředí zcela dokonale funguje. Tohle Rockstar prostě umí. Herní mapa je obrovská, a nabízí nám různé typy prostředí, mezi kterými postupně proplouváme s příběhem. Skoro až neuvěřitelné je množství detailů, které hráč ani kolikrát nepostřehne, ale dohromady tvoří živoucí prostředí. Třeba když hráč zastřelí zvíře a nechá jej ležet – když se v průběhu následujících dní k němu vrací, tam zdechlina zůstává stále na místě, načež postupně začíná být oklobána mrchožrouty, následně začne hnít, až nakonec z ní zůstane pouhá kostra. Stačí se podívat na YouTube, kde jsou videa shrnující tyto drobné detaily, a je jich opravdu nespočitatelně.
Zvuky a dabing jsou excelentní také, vše zní a působí jak má. Od hlasů postav po zvuky počasí, zvířat atp.
Ovládání hry je zcela bezproblémové, kromě plnění úkolů má hráč k dispozici mnoho rozptýlení, ať už různé stolní hry či jiné aktivity. Možnost chytit si vlastního koně, ochočit si jej a vypiplat je již takovou třešničkou na dortu.
Jsem si zcela vědom toho, že můj komentář nezmiňuje ani zlomek veškerých možností a detailů, které hra nabízí. A ani to nejde, protože je snad ani není možné všechny poznat a zapamatovat si je.
Skončím tedy jen jednoduchým shrnutím – Red Dead Redemption 2 je jedna z nejlepších her na světě, a to zcela právem. Nádherná grafika, srdceryvný příběh a neuvěřitelný cit pro detail tvoří jeden z nejlepších herních zážitků. Spolu s třetím Zaklínačem a Kingdom Come se usadila na absolutní top v mém osobním herním žebříčku, tedy hry, které si kdykoli odehraju znova a rád.
Jako čistý PCčkář bohužel nemohu srovnávat a znát návaznosti s prvním dílem, který nebylo možné si na této platformě zahrát. Jinak hodnotím pouze sólo příběhovou linku, multiplayer nehraju.
A když už jsem to načal, tak u příběhu i rovnou zůstanu. Ten je naprosto excelentní. Hlavní postava hry má vybudovanou obrovskou osobnost a charisma, a hráč s ní postupně prožívá veškerá rozhodnutí a zvraty. Zde bohužel, ač by si to spousta hráčů nepochybně přálo, není stejně jako u série GTA jakkoli příběh ovlivnit. Můžete se snažit jak chcete, ale události příběhu jsou pevně dané, a ačkoli je většinou na výběr z několika misí, ty hlavní stejně musíte odehrát všechny, maximálně se můžete rozhodnout, v jakém pořadí se ty aktuálně aktivní berou. Tedy ačkoli by mnoho hráčů rádo odvrátilo velmi emotivní Arthurův konec, je to nezvratné. A opravdu geniální tah od tvůrců, kteří nám naservírují postavu, se kterou se hráč sžije, později ji nechají těžce onemocnět a nakonec v naprosto epickém konci ji nechají umřít, včetně našeho vypiplaného koně...to bolelo, Rockstare… Načež aby hráče trochu překvapili, tak spustí epilog za „novou“ hlavní postavu, která nás zavede tématicky trochu jinam, abychom nakonec zase skončili mezi přestřelkami a konečně zaslouženou pomstou. Co je velmi zajímavé, že samotný epilog nám nabídne poměrně zajímavou část herních hodin. V čase, ve kterém stihne hráč projít nemalou část her celou, tak tady strávíme jen v samotném epilogu.
Ostatní postavy hry jsou napsané výborně, ať už od členů gangu, kde si každý také drží svoji osobnost, po různá náhodná setkání a menší postavy.
Kromě hlavních misí hra servíruje i hromadu nepovinných vedlejších, které jsou ale často právě ty nejzajímavější. K dispozici je i několik „akutních“ drobných misí, tedy těch, které se aktivují poblíž hráče na mapě, a pokud hráč jim nevěnuje pozornost, bývají pryč (ale většinou se zase později objeví). Mise, ať už hlavní či vedlejší jsou dobré až skvělé. Máme tu přehršel různých úkolů s naprosto minimálním opakováním, tedy Bethesdí 100x dojdi tam a sem, zastřel vše a pojď zpátky se nekoná. Hurá.
Pokud jde o prostředí a grafiku, tak to je doslova nádherné a zcela upřímně, při prvním spuštění hry v zasněžených horách jsem skoro nevěřil vlastním očím. Detaily jsou naprosto dechberoucí, a prostředí zcela dokonale funguje. Tohle Rockstar prostě umí. Herní mapa je obrovská, a nabízí nám různé typy prostředí, mezi kterými postupně proplouváme s příběhem. Skoro až neuvěřitelné je množství detailů, které hráč ani kolikrát nepostřehne, ale dohromady tvoří živoucí prostředí. Třeba když hráč zastřelí zvíře a nechá jej ležet – když se v průběhu následujících dní k němu vrací, tam zdechlina zůstává stále na místě, načež postupně začíná být oklobána mrchožrouty, následně začne hnít, až nakonec z ní zůstane pouhá kostra. Stačí se podívat na YouTube, kde jsou videa shrnující tyto drobné detaily, a je jich opravdu nespočitatelně.
Zvuky a dabing jsou excelentní také, vše zní a působí jak má. Od hlasů postav po zvuky počasí, zvířat atp.
Ovládání hry je zcela bezproblémové, kromě plnění úkolů má hráč k dispozici mnoho rozptýlení, ať už různé stolní hry či jiné aktivity. Možnost chytit si vlastního koně, ochočit si jej a vypiplat je již takovou třešničkou na dortu.
Jsem si zcela vědom toho, že můj komentář nezmiňuje ani zlomek veškerých možností a detailů, které hra nabízí. A ani to nejde, protože je snad ani není možné všechny poznat a zapamatovat si je.
Skončím tedy jen jednoduchým shrnutím – Red Dead Redemption 2 je jedna z nejlepších her na světě, a to zcela právem. Nádherná grafika, srdceryvný příběh a neuvěřitelný cit pro detail tvoří jeden z nejlepších herních zážitků. Spolu s třetím Zaklínačem a Kingdom Come se usadila na absolutní top v mém osobním herním žebříčku, tedy hry, které si kdykoli odehraju znova a rád.
RomeoDohrát tento nářez mě vyloženě bolel. Už v podstatě před koncem první části mi krvácelo srdce. Kdo by chtěl opustit svět, kde je možné snad ÚPLNĚ VŠECHNO? Kam se hrabe GTA. Tady ti koně dokonce kadí! Morbidní vložka: Člověk může vykrvácet po střelené ráně, jde ho sledovat podle krvavé stopy a pak i po pár dnech vidět, jak se tělo rozkládá. Příběh netřeba popisovat, to je absolutní špica hodna zfilmování, veškerá tématika, od lásky, věrnosti, zrady, ztráty všeho, lesk a bída divokého západu a touha po svobodě. Všechno nebo nic. Pomáhat a být milován, nebo zabíjet a být nenáviděn. Ulovit si zvířata a nechat si udělat fajnové oblečení a ochočit si divoké koně. Tahle hra je prostě tak sakramentsky správná a zatím nedostižná.
Pro: Grafika, příběh, hratelnost, jde tu dělat fakt všechno, neskutečná práce s detaily
Jako odvěký milovník westernů jsem se na žádnou jinou hru nikdy natěšil tolik jako právě na Red Dead Redemption 2. Moje očekávání byla obrovská a teď když jsem tohle megalomanské dílo herního průmyslu téměř po roce konečně dohrál musím říct, že nejsem zklamaný, spíše naopak. RDR2 byl skutečně mimořádný herní zážitek. Mimořádný zejména tím, že (alespoň v mých očích) definitivně posunul videohry na úroveň plnohodnotných kulturních medií dnešní doby jako jsou film, literatura či televizní produkce.
Rockstar zde totiž přišel s příběhem, kterému se svou hloubkou a rozsahem mohou za poslední dekádu rovnat možná jen ty skutečně nejlepší seriály. Samozřejmě, že příběh jako takový není zase až tolik nápaditý nebo originální, ale je podán tak poutavě a citlivě, že musí po závěrečných titulcích snad v každém zůstat pocit něčeho opravdu výjimečného.
V čem RDR2 podle mého nemá v herním světě konkurenci jsou jednotlivé postavy. Od hlavních hrdinů, přes vedlejší charaktery až po téměř bezvýznamné NPC jsou v podstatě všechny postavy naprosto skvěle napsány a také zahrány. Třešničkou na dortu je pak samotný hlavní hrdina, Arthur Morgan, který aspiruje na jednoho z nejlepších, ne-li nejlepšího protagonistu historie videoher. Všechna čest Rogeru Clarkovi za jeho úžasný dabing.
Artové stránce hry není rovněž co vytknout. Grafika a celý svět amerického západu konce 19. století jsou naprosto dech beroucí. Ani nevím kolikrát jsem se jen tak zastavil a vychutnával si pohled na zasněžené vrcholky hor, travnatá údolí, vyprahlé pouštní kaňony, temné bažiny nebo ulice velkoměsta – to všechno a mnohem více svět RDR2 nabízí. Vynikající je taky hudba, která skvěle podkresluje jednotlivé mise.
Když už jsem se zmínil o kráse a rozmanitosti světa, ve kterém se hra odehrává, tak je na místě dodat, že ten svět je navíc skutečně zábavný a osobně jsem strávil nespočet hodin jen jeho prozkoumáváním. Na každém rohu vás čeká něco zajímavého – vedlejší questy, náhodné události (např. přepadení dostavníku, závody na koni apod.), lovná zvěř, nepřátelské gangy atd. A vedlejší questy tu nejsou jen nějaký balast, ale opravdu plnohodnotné a zajímavé herní momenty. Zkrátka open world podle mého gusta.
Příběhem samotným hráč proplouvá prostřednictvím hlavních misí. Ty jsou upřímně řečeno často celkem přímočaré – zpravidla spočívají v tom, že přijedete na určené místo, tam určeným způsobem zlikvidujete několik nepřátel, následuje zvrat a potom zlikvidujete další skupinu nepřátel. Při soubojích si vystačíte víceméně se třemi tlačítky. Jakákoliv invence a kreativita se vůbec nepřipouští, a pokud se pokusíte být nápaditý (např. místo toho, abyste si to během přestřelky kráčeli prostředkem ulice a schytávali to ze všech stran, jak od vás hra očekává, rozhodnete se vylézt na nejbližší věž a střílet pěkně odtamtud), hra vás za to okamžitě ztrestá (např. umře váš kumpán z gangu – mise neúspěšná). Tahle chvílemi až absurdní nesvoboda při plnění jednotlivých misí je pro mě asi jediným výrazným nedostatkem hry. I když jsou jednotlivé přestřelky, kterých jsou ve hře mraky, celkem zábava, rozhodně nejsou předností téhle jinak skvělé hry.
Jinak je ale RDR2 téměř dokonalá hra, která dokáže bavit i po několika měsících hraní. A kdo by to čekal, že tolik očekávané znovuzrození westernového žánru bude mít na svědomí videohra. Ale stalo se a Rockstaru se podařilo to v čem selhalo nespočet seriálů, filmů i knih v posledních 30 letech. Tedy vrátit tenhle žánr, byť jen třeba na chvíli, zase na vrchol.
Rockstar zde totiž přišel s příběhem, kterému se svou hloubkou a rozsahem mohou za poslední dekádu rovnat možná jen ty skutečně nejlepší seriály. Samozřejmě, že příběh jako takový není zase až tolik nápaditý nebo originální, ale je podán tak poutavě a citlivě, že musí po závěrečných titulcích snad v každém zůstat pocit něčeho opravdu výjimečného.
V čem RDR2 podle mého nemá v herním světě konkurenci jsou jednotlivé postavy. Od hlavních hrdinů, přes vedlejší charaktery až po téměř bezvýznamné NPC jsou v podstatě všechny postavy naprosto skvěle napsány a také zahrány. Třešničkou na dortu je pak samotný hlavní hrdina, Arthur Morgan, který aspiruje na jednoho z nejlepších, ne-li nejlepšího protagonistu historie videoher. Všechna čest Rogeru Clarkovi za jeho úžasný dabing.
Artové stránce hry není rovněž co vytknout. Grafika a celý svět amerického západu konce 19. století jsou naprosto dech beroucí. Ani nevím kolikrát jsem se jen tak zastavil a vychutnával si pohled na zasněžené vrcholky hor, travnatá údolí, vyprahlé pouštní kaňony, temné bažiny nebo ulice velkoměsta – to všechno a mnohem více svět RDR2 nabízí. Vynikající je taky hudba, která skvěle podkresluje jednotlivé mise.
Když už jsem se zmínil o kráse a rozmanitosti světa, ve kterém se hra odehrává, tak je na místě dodat, že ten svět je navíc skutečně zábavný a osobně jsem strávil nespočet hodin jen jeho prozkoumáváním. Na každém rohu vás čeká něco zajímavého – vedlejší questy, náhodné události (např. přepadení dostavníku, závody na koni apod.), lovná zvěř, nepřátelské gangy atd. A vedlejší questy tu nejsou jen nějaký balast, ale opravdu plnohodnotné a zajímavé herní momenty. Zkrátka open world podle mého gusta.
Příběhem samotným hráč proplouvá prostřednictvím hlavních misí. Ty jsou upřímně řečeno často celkem přímočaré – zpravidla spočívají v tom, že přijedete na určené místo, tam určeným způsobem zlikvidujete několik nepřátel, následuje zvrat a potom zlikvidujete další skupinu nepřátel. Při soubojích si vystačíte víceméně se třemi tlačítky. Jakákoliv invence a kreativita se vůbec nepřipouští, a pokud se pokusíte být nápaditý (např. místo toho, abyste si to během přestřelky kráčeli prostředkem ulice a schytávali to ze všech stran, jak od vás hra očekává, rozhodnete se vylézt na nejbližší věž a střílet pěkně odtamtud), hra vás za to okamžitě ztrestá (např. umře váš kumpán z gangu – mise neúspěšná). Tahle chvílemi až absurdní nesvoboda při plnění jednotlivých misí je pro mě asi jediným výrazným nedostatkem hry. I když jsou jednotlivé přestřelky, kterých jsou ve hře mraky, celkem zábava, rozhodně nejsou předností téhle jinak skvělé hry.
Jinak je ale RDR2 téměř dokonalá hra, která dokáže bavit i po několika měsících hraní. A kdo by to čekal, že tolik očekávané znovuzrození westernového žánru bude mít na svědomí videohra. Ale stalo se a Rockstaru se podařilo to v čem selhalo nespočet seriálů, filmů i knih v posledních 30 letech. Tedy vrátit tenhle žánr, byť jen třeba na chvíli, zase na vrchol.
Dlouho jsem po RDR2 pokukoval (bohužel neopatrně a prozradil jsem si části děje), až jsem se před zimou odhodlal koupit a strávit u hraní cca 70 hodin. Dohrána příběhová linka a všechny vedlejší mise.
Chvály je všude (oprávněně) napsána spousta, taxativně bych mohl vyzdvihnout děj, neuvěřitelně živé prostředí, různé vedlejší úkoly a aktivity, za mě dokonalá grafika, animace postav i zvířat, soundtrack, rozmanité mise, do detailu propracovaná fauna a flora, ručně psaný/kreslený deník, celkově velice uvěřitelná atmosféra té doby, žádné podstatné bugy (!) atd. atd.
Rozepsal bych se však nad tím, co mě vytáčelo a co jsem v recenzích moc často nečetl. Nejméně mě bavilo paradoxně samotné hraní hlavních příběhových mísí. A to zejména z důvodu primitivní obtížnost, z velké části zapříčiněno overpowered schopností dead eye. Jakmile vás to hra naučí, každá přestřelka pak probíhá podle stejného scénáře. "Pauznete" si hru, naklikáte hlavy nepřátel, spustíte palbu a jdete dál. Vývojáři se snaží zvýšit obtížnost enormním množstvím nepřátel (tipuji, že jich za hru zabijete mnoho stovek, možná až tisíc). Ve výsledku se tedy z příjemně pomalé, až relaxační hry stávají jatka - na straně nepřátel. Ani nevzpomínám, že bych musel v průběhu mise doplňovat zdraví, natož staminu. Na druhou stranu jsem žvýkal tabák (= doplňoval dead eye) během každého nabíjení.
Nejsmutnější na tom je, že to všecho by se dalo vyřešit jednoduchou možností změny obtížnosti (práce na jeden den), kdy by například byl omezen dead eye (například menší zpomalení času) a bylo by to vykompenzováno polovičním počtem nepřátel. Přestřelky by pak působily věrohodněji, jednotlivé souboje by představovaly aspoň nějakou výzvu, padaly by i výstřely vedle - ale tak nějak si představuji tu pravou atmosféru westernu. Celou hru bych si tak užil ještě mnohem více a neměl jen pocit, že jsem jen nesmrtelné vraždící monstrum, i když se nás hra snaží přesvedčit o opaku.
Můžete namítnout, že kdo chce, může si sám přidat na obtížnosti a dead eye nepoužívat. Ano, to jsem zkoušel a výsledkem byla naopak moc vysoká obtížnost - kvůli tomu, že nepřátel je prostě mnoho a jdou na vás často ze všech směrů, takže v reálném čase nestíháte.
Další věcí je nefungující ekonomika. Hra obsahuje tolik lootu (kdo se hru chystá hrát, doporučuji tím neztrácet čas), že chvíli po začátku hry jsem měl tolik peněz, že by to i v dnešní době stačilo na spokojený život. Nicméně brzy zjistíte, že vám ty peníze vlastně na nic nejsou. Nic, co jde koupit, tak nepotřebujete. Celou hru jsem si plnohodnotně vystačil se základním revolverem a s opakovačkou (ani nevím, jaké to byly typy). Hra vás nemotivuje si kupovat nebo vylepšovat zbraně, koně (rozdíly jsou minimální), natož oblečení, nebo jídlo. Což je škoda, že protože ve hře existuje nespočet možností úprav, craftingu apod.
Nevím, jestli je to tím, že nejsem úplně zkušený a pravidelný hráč, nicméně docela dlouho mně trvalo, než jsem pochopil mechaniku inventáře/kolečka, přepínání, výběr zbraní apod. I nyní mně však neustálé losování zbraně v úložišti koně přijde zbytečný nesmysl. Navíc hrou vás doprovází stručná nápověda v levém horním rohu, kde se jasně vysvětlí, co nového se stalo a k čemu to slouží. Bohužel se občas stalo, že jsem to přehlédl a nepřišel jsem na to, jak to zobrazit znovu.
Dále mě mrzí, že skoro polovina mapy se vám odemkne až ke konci hry a její potenciál je v zásadě nevyužitý. Bohužel, mohl se tam příběh přesunout dříve, navíc, když východní půlku máte za tu dobu projetou křížem krážem.
Jako poslední negativum bych chtěl zmínit přesvícenou noc. Rozdíl oproti dne je v zásadě ten, že na obloze místo slunce září stejně intenzivně měsíc. Dokážu si představit mnohem lepší atmosféru, kdyby noci byly temnější, nešlo tolik vidět a vy museli používat například lampu.
Tak jako tak je to pro mě nejlepší hra za mnoho let. Být ve hře alespoň jednoduchá možnost změny obtížnosti (menší vliv Dead Eye nebo klidně žádný + méně nepřátel), možná bych hodnotil i nejlepší hra vůbec.
Chvály je všude (oprávněně) napsána spousta, taxativně bych mohl vyzdvihnout děj, neuvěřitelně živé prostředí, různé vedlejší úkoly a aktivity, za mě dokonalá grafika, animace postav i zvířat, soundtrack, rozmanité mise, do detailu propracovaná fauna a flora, ručně psaný/kreslený deník, celkově velice uvěřitelná atmosféra té doby, žádné podstatné bugy (!) atd. atd.
Rozepsal bych se však nad tím, co mě vytáčelo a co jsem v recenzích moc často nečetl. Nejméně mě bavilo paradoxně samotné hraní hlavních příběhových mísí. A to zejména z důvodu primitivní obtížnost, z velké části zapříčiněno overpowered schopností dead eye. Jakmile vás to hra naučí, každá přestřelka pak probíhá podle stejného scénáře. "Pauznete" si hru, naklikáte hlavy nepřátel, spustíte palbu a jdete dál. Vývojáři se snaží zvýšit obtížnost enormním množstvím nepřátel (tipuji, že jich za hru zabijete mnoho stovek, možná až tisíc). Ve výsledku se tedy z příjemně pomalé, až relaxační hry stávají jatka - na straně nepřátel. Ani nevzpomínám, že bych musel v průběhu mise doplňovat zdraví, natož staminu. Na druhou stranu jsem žvýkal tabák (= doplňoval dead eye) během každého nabíjení.
Nejsmutnější na tom je, že to všecho by se dalo vyřešit jednoduchou možností změny obtížnosti (práce na jeden den), kdy by například byl omezen dead eye (například menší zpomalení času) a bylo by to vykompenzováno polovičním počtem nepřátel. Přestřelky by pak působily věrohodněji, jednotlivé souboje by představovaly aspoň nějakou výzvu, padaly by i výstřely vedle - ale tak nějak si představuji tu pravou atmosféru westernu. Celou hru bych si tak užil ještě mnohem více a neměl jen pocit, že jsem jen nesmrtelné vraždící monstrum, i když se nás hra snaží přesvedčit o opaku.
Můžete namítnout, že kdo chce, může si sám přidat na obtížnosti a dead eye nepoužívat. Ano, to jsem zkoušel a výsledkem byla naopak moc vysoká obtížnost - kvůli tomu, že nepřátel je prostě mnoho a jdou na vás často ze všech směrů, takže v reálném čase nestíháte.
Další věcí je nefungující ekonomika. Hra obsahuje tolik lootu (kdo se hru chystá hrát, doporučuji tím neztrácet čas), že chvíli po začátku hry jsem měl tolik peněz, že by to i v dnešní době stačilo na spokojený život. Nicméně brzy zjistíte, že vám ty peníze vlastně na nic nejsou. Nic, co jde koupit, tak nepotřebujete. Celou hru jsem si plnohodnotně vystačil se základním revolverem a s opakovačkou (ani nevím, jaké to byly typy). Hra vás nemotivuje si kupovat nebo vylepšovat zbraně, koně (rozdíly jsou minimální), natož oblečení, nebo jídlo. Což je škoda, že protože ve hře existuje nespočet možností úprav, craftingu apod.
Nevím, jestli je to tím, že nejsem úplně zkušený a pravidelný hráč, nicméně docela dlouho mně trvalo, než jsem pochopil mechaniku inventáře/kolečka, přepínání, výběr zbraní apod. I nyní mně však neustálé losování zbraně v úložišti koně přijde zbytečný nesmysl. Navíc hrou vás doprovází stručná nápověda v levém horním rohu, kde se jasně vysvětlí, co nového se stalo a k čemu to slouží. Bohužel se občas stalo, že jsem to přehlédl a nepřišel jsem na to, jak to zobrazit znovu.
Dále mě mrzí, že skoro polovina mapy se vám odemkne až ke konci hry a její potenciál je v zásadě nevyužitý. Bohužel, mohl se tam příběh přesunout dříve, navíc, když východní půlku máte za tu dobu projetou křížem krážem.
Jako poslední negativum bych chtěl zmínit přesvícenou noc. Rozdíl oproti dne je v zásadě ten, že na obloze místo slunce září stejně intenzivně měsíc. Dokážu si představit mnohem lepší atmosféru, kdyby noci byly temnější, nešlo tolik vidět a vy museli používat například lampu.
Tak jako tak je to pro mě nejlepší hra za mnoho let. Být ve hře alespoň jednoduchá možnost změny obtížnosti (menší vliv Dead Eye nebo klidně žádný + méně nepřátel), možná bych hodnotil i nejlepší hra vůbec.
Pro: Audiovizuálno, příběh, soundtrack, smysl pro detail - všeho, komplexnost, bez bugů
Proti: OP dead eye = nulová obtížnost střelby a kvůli tomu hordy nepřátel, nevyužitá část mapy
StarletkaNaprosto unikátní herní zážitek, po stránce příběhu, postav, hratelnosti i audivizuálního zpracování. Ale úplně ze všeho nejvíc se mi líbila celková imerze. V této hře totiž nic nedostanete zadarmo a nic nelze jen tak halabala odbýt nebo obejít. Kde by jiná hra hodila cutscene, tady vás žádá o asistenci, což se v dnešní době už opravdu moc nevidí. Stejně tak je osvěžující nebýt žádný polobůh, který si může dělat co chce kde chce s kým chce bez jakýchkoliv následků a vaše rozhodnutí a styl hraní tak ovlivňují nejen konec, ale i samotný průběh děje a jen ještě víc přidávají k celkovému pocitu realističnosti (dokonce i takový fast travel není žádný teleport, ale čistá jízda na koni).
Příběh plný zvratů, emocí a sekvencí, ze kterých vám běhá mráz po zádech, a za který by se nemusel stydět žádný film nebo seriál, snad ani netřeba komentovat. A řeknu vám, poslední šestá syrová kapitola, absolutně převracející pohled na předchozí dění, kterou jsem prakticky celou projela se slzami na krajíčku i za krajíčkem, je kapitola sama pro sebe, a kdybych už předtím neměla 100% hodnocení, tak jej za ni zvednu. Všemu dopomáhají postavy, kterých je vám sice představeno tolik, že je od sebe na začátku ani nerozeznáte, ale všechny jsou tak kvalitně a lidsky napsané, že si k nim velmi rychle vybudujete vztah (Arthura si nejde nezamilovat) a budou pro vás jako rodina. Jejich vzájemné interakce v campu se pak řadí k výčtu toho nejlepšího, co tato hra může nabídnout.
Určitě je potřeba také zmínit neuvěřitelně živý svět a nepřeberné množství zábavných vedlejších aktivit, jež vás přímo lákají projít si každé zákoutí. A upřímně ani po těch současných 84 hodinách hraní mě nepřestalo bavit i jen tak si jezdit divočinou, nasávat atmosféru a kochat se (výlet do hor je nepopsatelná nádhera).
Asi nejčistější 100% hodnocení, které jsem kdy v životě něčemu dala.
Příběh plný zvratů, emocí a sekvencí, ze kterých vám běhá mráz po zádech, a za který by se nemusel stydět žádný film nebo seriál, snad ani netřeba komentovat. A řeknu vám, poslední šestá syrová kapitola, absolutně převracející pohled na předchozí dění, kterou jsem prakticky celou projela se slzami na krajíčku i za krajíčkem, je kapitola sama pro sebe, a kdybych už předtím neměla 100% hodnocení, tak jej za ni zvednu. Všemu dopomáhají postavy, kterých je vám sice představeno tolik, že je od sebe na začátku ani nerozeznáte, ale všechny jsou tak kvalitně a lidsky napsané, že si k nim velmi rychle vybudujete vztah (Arthura si nejde nezamilovat) a budou pro vás jako rodina. Jejich vzájemné interakce v campu se pak řadí k výčtu toho nejlepšího, co tato hra může nabídnout.
Určitě je potřeba také zmínit neuvěřitelně živý svět a nepřeberné množství zábavných vedlejších aktivit, jež vás přímo lákají projít si každé zákoutí. A upřímně ani po těch současných 84 hodinách hraní mě nepřestalo bavit i jen tak si jezdit divočinou, nasávat atmosféru a kochat se (výlet do hor je nepopsatelná nádhera).
Asi nejčistější 100% hodnocení, které jsem kdy v životě něčemu dala.
Pro: IMERZE, EMOCE, příběh, postavy, hratelnost, audiovizuál, svět, vedlejší aktivity
Proti: konec vás před skokem do epilogu nenechá vydýchat, jak mám teď hrát cokoliv jiného?
suKuba
85 Z RDR 2 vám spadne brada. Ve všem. Míra detailu v herním světě je až absurdní a postavy na vás budou reagovat, když nebudete mít dostatečně teplé oblečení nebo jen když do někoho vrazíte nebo někomu odseknete.
Svět RDR 2 budete věřit, že je to živoucí svět.
Navíc svět, který ještě před "nextgen" konzolemi vypadá "nextgen".
I když nejsem fanoušek divokého západu, hru jsem si užil a mrazilo mě v zádech při každém příběhovém zvratu a postavy si zamiloval nebo je z duše nenáviděl. Je to lidský příběh. Který můžete okořenit ještě tím, že se budete chovat jako nevycválané hovado a vrah nebo jako čestný pistolník. I když...
Svět RDR 2 budete věřit, že je to živoucí svět.
Navíc svět, který ještě před "nextgen" konzolemi vypadá "nextgen".
I když nejsem fanoušek divokého západu, hru jsem si užil a mrazilo mě v zádech při každém příběhovém zvratu a postavy si zamiloval nebo je z duše nenáviděl. Je to lidský příběh. Který můžete okořenit ještě tím, že se budete chovat jako nevycválané hovado a vrah nebo jako čestný pistolník. I když...
Pro: grafika, příběh, živoucí svět
Proti: nic
Wettek98Herní výzva 2021 - 5. Pořádný pařan (Hardcore)
Legendy divokého západu. Pro mě vždy naprosto úžasně zajímavé a tak úžasně nevyužíté téma her, které bylo zachyceno snad jen v sérii Call of Juarez a GUN. Přitom téma tak strašně obsáhlé a otevřené. To vše dokud nevyšla legenda všech legend Red Dead Redemption 2.
Čím začít u hry, která má všechno? Celý příběh začíná poměrně nevinně. Letmé představení postav, nastínění problému a žádného řešení. Prvních pár úkolů je až nepříjemně táhlých a hra se zdá, že až přešlapuje na místě. To všechno dokud nepadne kouzelné označení s popiskem Chapter II a před hráčem se otevře svět neobyčejných možností. Jakmile hráč dostane do rukou volnost, kdy je jen a pouze na něm jestli bude zkoumat okolní lesy, místní město nebo se vydá daleko za hranice až do velko města doby Saint Denis. Všudy přítomná atmosféra, děj okolí a obecně pocit, že by ten svět vlastně žil i bez vás a často i lépe… to je k nezaplacení.
Hra není určena pro rychlíky, kteří se do hry pustí na 15 minut denně, naopak velmi odmění ty, kteří k ní zasednou klidně i po další pauze, ale naprosto u ní ztratí hlavu na několik hodin. Kdy naposledy se stalo, že hlavní příběhové mise se naopak zdají být spíše omáčkou a až "rozptylují" od hraní? Tím se však dostáváme k dalšímu důležitému aspektu hry, kterým je příběh. Dlouho jsem se u hraní tak nebavil a netrápil zároveň. Dyť už samotný název "Redemption" má ve hře 100 a jeden význam s gradujícím příběhem, který ačkoliv je čitelný takřka od poloviny hry, donutí člověka přemýšlet, proč je sakra svět takový jaký je.
Hratelnostní stránka je opět na velmi dobré úrovni. S každým lze komunikovat, s každým lze promluvit, pochválit případně urazit a každý reaguje jinak. Jak jsem již zmiňoval, svět žije. Svět žije bez nás a bude dlouhou dobu trvat než vznikne další hra, kde jejím největším lákadlem není splnit hlavní příběh nebo postřílet co nejvíce chlápků s blbýma řečma. Ale jen tak se probudit, dát si v kempu ranní kávu, nasednout na koně, pozorovat svět kolem a užívat si scenérie, které hra nabízí.
Na samotný závěr mi dovolte jeden nesouhlas. Pár let zpátky jsem v jedné videorecenzi od nejmenované skupiny slyšel u recenze upozornění: "Red Dead Redemption 2 není nejlepší hra všech dob, ačkoliv vám mnozí budou tvrdit, že ano". Za mě musím však konstatovat, že Red Dead Redemption 2 je neskutečné mistrovské dílo, které je vrcholem nejedné generace konzolí, ale minimálně herního desetiletí a ano jsem schopen tvrdit, že Red Dead Redemption 2 je skutečně tou nejlepší a nejlépe propracovanou hrou, kterou jsem měl tu čest hrát a od které se mi tak strašně těžko odchází. Vím, že napsaný text neni ani tak recenzí jako spíš subjektivním herním pocitem, ale věřím, že ti, kteří u hry stráví desítky ne-li stovky hodin určitě pochopí. Přesun k dalším open world hrám asi nikdy nebyl tam moc složitý, jako v tomto případě…
Hodnocení: 100 %
Legendy divokého západu. Pro mě vždy naprosto úžasně zajímavé a tak úžasně nevyužíté téma her, které bylo zachyceno snad jen v sérii Call of Juarez a GUN. Přitom téma tak strašně obsáhlé a otevřené. To vše dokud nevyšla legenda všech legend Red Dead Redemption 2.
Čím začít u hry, která má všechno? Celý příběh začíná poměrně nevinně. Letmé představení postav, nastínění problému a žádného řešení. Prvních pár úkolů je až nepříjemně táhlých a hra se zdá, že až přešlapuje na místě. To všechno dokud nepadne kouzelné označení s popiskem Chapter II a před hráčem se otevře svět neobyčejných možností. Jakmile hráč dostane do rukou volnost, kdy je jen a pouze na něm jestli bude zkoumat okolní lesy, místní město nebo se vydá daleko za hranice až do velko města doby Saint Denis. Všudy přítomná atmosféra, děj okolí a obecně pocit, že by ten svět vlastně žil i bez vás a často i lépe… to je k nezaplacení.
Hra není určena pro rychlíky, kteří se do hry pustí na 15 minut denně, naopak velmi odmění ty, kteří k ní zasednou klidně i po další pauze, ale naprosto u ní ztratí hlavu na několik hodin. Kdy naposledy se stalo, že hlavní příběhové mise se naopak zdají být spíše omáčkou a až "rozptylují" od hraní? Tím se však dostáváme k dalšímu důležitému aspektu hry, kterým je příběh. Dlouho jsem se u hraní tak nebavil a netrápil zároveň. Dyť už samotný název "Redemption" má ve hře 100 a jeden význam s gradujícím příběhem, který ačkoliv je čitelný takřka od poloviny hry, donutí člověka přemýšlet, proč je sakra svět takový jaký je.
Hratelnostní stránka je opět na velmi dobré úrovni. S každým lze komunikovat, s každým lze promluvit, pochválit případně urazit a každý reaguje jinak. Jak jsem již zmiňoval, svět žije. Svět žije bez nás a bude dlouhou dobu trvat než vznikne další hra, kde jejím největším lákadlem není splnit hlavní příběh nebo postřílet co nejvíce chlápků s blbýma řečma. Ale jen tak se probudit, dát si v kempu ranní kávu, nasednout na koně, pozorovat svět kolem a užívat si scenérie, které hra nabízí.
Na samotný závěr mi dovolte jeden nesouhlas. Pár let zpátky jsem v jedné videorecenzi od nejmenované skupiny slyšel u recenze upozornění: "Red Dead Redemption 2 není nejlepší hra všech dob, ačkoliv vám mnozí budou tvrdit, že ano". Za mě musím však konstatovat, že Red Dead Redemption 2 je neskutečné mistrovské dílo, které je vrcholem nejedné generace konzolí, ale minimálně herního desetiletí a ano jsem schopen tvrdit, že Red Dead Redemption 2 je skutečně tou nejlepší a nejlépe propracovanou hrou, kterou jsem měl tu čest hrát a od které se mi tak strašně těžko odchází. Vím, že napsaný text neni ani tak recenzí jako spíš subjektivním herním pocitem, ale věřím, že ti, kteří u hry stráví desítky ne-li stovky hodin určitě pochopí. Přesun k dalším open world hrám asi nikdy nebyl tam moc složitý, jako v tomto případě…
Hodnocení: 100 %
Pro: Atmosféra, příběh, volnost, autenticita, grafické zpracování, herní pocit, živý svět, možnosti, open world
Proti: Vyžaduje trpělivost (první část), neslouží k zábavě na pár minut, je těžké se od hry přesunout dál...
BosperRed Dead Redemption 2 dle mého úsudku reprezentuje v herním průmyslu "Definitvní edici" westernového světa. Už první díl byl do detailu vytvořený svět divokého západu, který dvojka posunula ještě mnohem dál. A je propracovanější více než kdy předtím. Dokáže vás vtáhnout tak, že na několik dní zapomenete na reálný svět okolo vás. Ostatně mě se něco takového stalo, když se na pulty 26.10. 2018 dostala tato herní kovbojka.
Možná mě někteří z vás budou považovat za blázna, ale když jsem si v den vydání vyzvedl RDR 2 pro Xbox One a dorazil s ním domů, po nainstalování jsem se od hry neodtrhl téměř pět dní. A to je taktéž doba, za kterou se mi jí podařilo dohrát. Ano bylo to pět dní kdy jsem jen hrál, jedl, spal, hrál, jedl spal.....a tak to šlo stále dokola. Samozřejmě na osobní hygienu jsem nezapomněl aby jste si nemysleli, že po dohrání jsem vypadal a smrděl jak nějaký chudý farmář z West Elizabeth. Zkrátka dlouho se mi nestalo aby mě nějaká hra vtáhla tak moc, že jsem nebyl schopen dělat nic jiného. K mému štěstí jsem tehdy měl týden volno jinak bych hru zřejmě hrál mnohem déle.
Westernový svět v RDR 2 je oproti prvnímu dílu vskutku obrovský. Mapa je tentokrát alespoň 2x tak větší a přidává mnoho nových lokací, ale zároveň také ubírá. Mé milované Mexiko z prvního dílu bylo bohužel odstraněno což je veliká škoda. Zároveň, ale chápu že pro příběh by tato lokace byla zbytečná, jelikož i v New Austinu už v příběhové části trávíte minimum herního času. Postava Arthura Morgana za kterého hrajete, se vám vryje pod kůži a já s ním prožíval příběh silněji než s jakoukoliv jinou herní postavou za kterou jsem hrál. A obvzláště na konci kdy začne hrát píseň "That's the way it is" a vy jedete na svém hřebci splnit svůj poslední úkol. Tento herní moment by pro mě jeden z nejsilnějších. Mimo hlavní příběhovou linii, je zde klasicky mnoho vedlejších aktivit a misí. Věcí které zde můžete dělat je nepřeberné množství a i po dohrání je tedy stále co dělat. Můžete lovit zvěř, stahovat ji z kůže, rybařit, chytat psance, hledat poklady, opíjet se v baru, vykrádat domy, přepadnout vlak, hrát karty a tak dále. Svět působí velmi živě a uvěřitelně. Vše je od prvního dílu dotaženo k dokonalosti a třešničkou na dortu je opravdu nádherná grafika. Jen samotná procházka lesem, nebo projížďka na koni vás okouzlí.
Pokud však máte v singleplayeru většinu věcí splněno čeká na vás Online verze. Zde už jsem za poslední rok strávil podstatně více času. Online nabízí nekonečné množství zábavy a doplňuje hru o několik věcí navíc. Například si zde můžete vybrat jakou roli vaše postava bude hrát. Můžete být prodejce, lovec odměn, přírodovědec, sběratel nebo výrobce pálenky. Levelujete si jednak svou postavu a také své povolaní. Postupně se vám odemyká různé vybavení, zbraně a oblečení. Tempo je zde razantně pomalejší než v singleplayeru a na začátku nemáte zhola nic. Jste jen otrhaný vagabund, který má jen základní zbraň, koně a žádné peníze. Dokonce i ceny některých zbraní a vybavení jsou v online verzi podstatně větší. Trvá tak poněkud déle než se vypracujete. Online však nabízí svět pro hráče, kteří rádi tráví čas na divokém západě a žijí si svůj život psance nebo lovce. Je to zkrátka výborný simulátor westernového světa.
Hře nemám co vytknout. Nadchla mě ve všech směrech a stále si jí užívám. Příběh jsem dohrál na konzoli a když jsem si pořídil výkonnější počítač začal jsem hrát Online verzi na něm. 100% za nejlépe zpracovaný svět divokého západu co nám může herní průmysl nabídnout. A myslím, že dlouho zde nic lepšího ani nebude.
Možná mě někteří z vás budou považovat za blázna, ale když jsem si v den vydání vyzvedl RDR 2 pro Xbox One a dorazil s ním domů, po nainstalování jsem se od hry neodtrhl téměř pět dní. A to je taktéž doba, za kterou se mi jí podařilo dohrát. Ano bylo to pět dní kdy jsem jen hrál, jedl, spal, hrál, jedl spal.....a tak to šlo stále dokola. Samozřejmě na osobní hygienu jsem nezapomněl aby jste si nemysleli, že po dohrání jsem vypadal a smrděl jak nějaký chudý farmář z West Elizabeth. Zkrátka dlouho se mi nestalo aby mě nějaká hra vtáhla tak moc, že jsem nebyl schopen dělat nic jiného. K mému štěstí jsem tehdy měl týden volno jinak bych hru zřejmě hrál mnohem déle.
Westernový svět v RDR 2 je oproti prvnímu dílu vskutku obrovský. Mapa je tentokrát alespoň 2x tak větší a přidává mnoho nových lokací, ale zároveň také ubírá. Mé milované Mexiko z prvního dílu bylo bohužel odstraněno což je veliká škoda. Zároveň, ale chápu že pro příběh by tato lokace byla zbytečná, jelikož i v New Austinu už v příběhové části trávíte minimum herního času. Postava Arthura Morgana za kterého hrajete, se vám vryje pod kůži a já s ním prožíval příběh silněji než s jakoukoliv jinou herní postavou za kterou jsem hrál. A obvzláště na konci kdy začne hrát píseň "That's the way it is" a vy jedete na svém hřebci splnit svůj poslední úkol. Tento herní moment by pro mě jeden z nejsilnějších. Mimo hlavní příběhovou linii, je zde klasicky mnoho vedlejších aktivit a misí. Věcí které zde můžete dělat je nepřeberné množství a i po dohrání je tedy stále co dělat. Můžete lovit zvěř, stahovat ji z kůže, rybařit, chytat psance, hledat poklady, opíjet se v baru, vykrádat domy, přepadnout vlak, hrát karty a tak dále. Svět působí velmi živě a uvěřitelně. Vše je od prvního dílu dotaženo k dokonalosti a třešničkou na dortu je opravdu nádherná grafika. Jen samotná procházka lesem, nebo projížďka na koni vás okouzlí.
Pokud však máte v singleplayeru většinu věcí splněno čeká na vás Online verze. Zde už jsem za poslední rok strávil podstatně více času. Online nabízí nekonečné množství zábavy a doplňuje hru o několik věcí navíc. Například si zde můžete vybrat jakou roli vaše postava bude hrát. Můžete být prodejce, lovec odměn, přírodovědec, sběratel nebo výrobce pálenky. Levelujete si jednak svou postavu a také své povolaní. Postupně se vám odemyká různé vybavení, zbraně a oblečení. Tempo je zde razantně pomalejší než v singleplayeru a na začátku nemáte zhola nic. Jste jen otrhaný vagabund, který má jen základní zbraň, koně a žádné peníze. Dokonce i ceny některých zbraní a vybavení jsou v online verzi podstatně větší. Trvá tak poněkud déle než se vypracujete. Online však nabízí svět pro hráče, kteří rádi tráví čas na divokém západě a žijí si svůj život psance nebo lovce. Je to zkrátka výborný simulátor westernového světa.
Hře nemám co vytknout. Nadchla mě ve všech směrech a stále si jí užívám. Příběh jsem dohrál na konzoli a když jsem si pořídil výkonnější počítač začal jsem hrát Online verzi na něm. 100% za nejlépe zpracovaný svět divokého západu co nám může herní průmysl nabídnout. A myslím, že dlouho zde nic lepšího ani nebude.
IceCreamYouScreamTak jsem se tím po nekonečných odkladech taky konečně prokousal. Hodně dlouho se ve mě mlely pocity, jestli si mám RDR2 zamilovat kvůli postavám a dechberoucímu světu, nebo ho zavrhnout kvůli totálně zhovadělýmu těžkopádnýmu a stupidně překombinovanýmu ovládání. Naštěstí první stránka převážila všechny negativa, i když kvůli nim nemůžu prostě jen tak dát hře 100/100. Pro ty co to zajímá se pokusím být co nejstručnější.
RDR2 je pro mě zjevením na poli open-world her. Zjevení v tom smyslu, že mi konečně nějaká hra ukázala, že se dá vytvořit smysluplný, živý a až neuvěřitelně uvěřitelný open-world, který přitom není zamořen tunou dementních side questů, generických postav a nesmyslných kolektiblů, které vám vývojáři cpou do chřtánu horem dolem. Všechny open-worldy, co jsem doteď hrál, působily dojmem, že vývojáři nejdříve vytvořili obří mapu a pak do ní beze smyslu nalili tunu obsahu. RDR2 naopak působí dojmem, že vývojáři byli nuceni vytvořit co největší mapu jen proto, aby se do ní s dostatečnými rezervami vešlo tolik originálních úkolů, misí a situací, kolik jen bylo možné. Svět Red Dead Redemption 2 mě prostě dostal. Naprosto pohlcující zážitek, který jsem ještě nezažil. Svět působí neuvěřitelně živě, plasticky, je plný pohybu, života, dechberoucích scenérií a drobných momentů obyčejných lidí. Na každém kroku narážíte na nové a originální situace, které dodávají světu na uvěřitelnosti a naprosto běžně se mi stávalo, že jsem se na několik hodin ztratil pouze v bloumání po krajině, zabýval se náhodnými setkáními, šel chytat ryby, zahrát poker, objevil nějaké tajemství, omylem našel nějakou vzácnost a přitom se v příběhu neposunul ani o 1% a přitom se mi za 70 hodin nestalo, že bych něco viděl dvakrát. Co se týče stavby světa a jeho výplně, RDR2 NEMÁ na poli open-worldových her konkurenci. Tečka.
Příběhová stránka se mi taky dost líbila, dávkování a tempo příběhu je pomalejší ale víceméně smysluplné, což mi perfektně vyhovuje. Postavy jsou fenomenální, i když sem tam jsou jejich akce poněkud diskutabilní. Skvěle napsané dialogy, perfektní voice-over a dynamika postav a jejich vývoj. Ze začátku jsem se trošku bál, že se mi hra bude snažit násilím cpát, abych si oblíbil postavy, které se mi od začátku příčily, ale naštěstí tomu tak nebylo. Dynamika vztahů mezi jednotlivými postavami je skvělá a dobře odpovídá vývoji příběhu. Padouši zůstávají padouchy a z protagonistů se stávají hrdinové. Arthur Morgan je pak jednou z nejlépe napsaných a zahraných postav, které jsem měl to štěstí přes videohry poznat. Vývoj jeho chování a proměna charakteru způsobená situacemi, ve kterých se ocitne, je perfektně zpracována na ideálním pomezí mezi lehkým klišé a srdcervoucím rytířským příběhem. Myslím, že ne náhodou jsem měl při hraní podobné pocity, jako kdysi z původní Mafie a k Arthurovi si vytvořil podobný vztah jako k Tomovi. Dva muži, kteří si uvědomí, že bezmezná loajalita není všechno a že přátelství netrvají věčně.
Pokud bych se měl vyjádřit k náplni misí, tady už trošku sklouzávám od chválení a začnu si mírně stěžovat. I když je drtivá většina misí originální a líbila se mi, začátkem 5. kapitoly jsem si začal všímat receptu, který jsem už od té doby nemohl nevidět a začínal mě rozčilovat čím dál víc. Ať jakákoliv mise začínala jakkoliv, nakonec všechny stejně skončily brutální přestřelkou a skoro-genocidou poloviny města. Ještě bizarnější jsou pak ty mise, kdy se začátek tváří, že děláte něco smysluplného: chystáte past, plížíte se, plníte obyčejnou pochůzku, jen aby se vzápětí stejně všechno zvrtlo a vy jste najednou nuceni OPĚT všechno řešit pomocí olova. Tak mě do hajzlu nechce všechny postřílet rovnou, na co si to teda hrajeme? Jsem přesvědčen, že kdybych měl zadání mise "Sleduj tyhle roztomilý koťátka jak si hrajou", stejně by mise nakonec skončila přestřelkou. Skladba hlavních misí je ve většině případů 45% jízda na koni, 45% střílení a 10% perfektních dialogů a filmových scén. Bohužel, té nejlepší části je nejméně. Střelba je zpracovaná podobně jako v GTA, což pro mě osobně není pozitivum. Nechci rozhodně říct, že se mi všechny přestřelky nelíbily. Pár vyloženě westernových šarvátek mě dost nadchlo, ale celkově na mě toho střílení a zabíjení bylo až příliš, zvlášť ke konci hry, kdy už mi to opravdu doslova lezlo krkem a modlil jsem se, ať to skončí. O to víc jsem si ale užíval vedlejší civilní úkoly s pro Rockstar typickým výběrem magorů a podivínů, které akční zážitek příjemně ředí a hlavně vůbec nepůsobí vedlejším dojmem.
No, co mi vadilo bylo (stejně jako v případě GTA:V) ovládání, které je podle mě naprosto nesmyslně překombinované a neintuitivní. Těžkopádné ovládání postavy: pokud chcete sebrat malý předmět ze stolu, musíte se natáčet dobrou minutu. Pokud těch předmětů na stole leží víc, nemáte ani šanci. Dementní radiální menu, do kterého musíte lézt furt dokola kvůli blbý konzervě nebo honit pořád dokola loadout zbraní. Zlaté prase za normální inventář. Fungování analogové páčky taky v Rockstaru evidentně nikdo nepochopil. Můžu jít buď ultra pomale NEBO pomale. Pro běh musím mačkat tlačítko (díkybohu se dá i jen držet) ale nemáme k dispozici nic mezi chůzí a sprintem. To samé s koněm, pro jízdu musíte neustále mačkat tlačítko. Vrcholem stupidity jsou pak mise, kde máte někoho honit, ale i kdybyste se umačkali k smrti, stejně uprchlíka nechytíte dřív, než projdete všemi naskriptovanými scénami a hra vám to dovolí. Prostě se mi hra dobře nehrála, ale naštěstí mě otevřený svět tolik oslovil, že jsem se donutil na to zvyknout.
Posledních pár poznámek na závěr. Skvělá hudba: jak ambient, tak soundtrack. Moc se mi líbilo zpracování pokeru a blackjacku a taky rybaření. Absolutně skvělé nasvícení, které skryje i nedokonalé textury na PS4 verzi. Zpracování obličejů podle mě mohlo být lepší, ale animace na mě působily i tak velmi dobře.
Kolem a kolem, RDR2 není bez chyb, ale mezi open-worldy zaručeně to nejlepší, co si můžete zahrát.
PS: Ve hře nejsou ponča. Jako fakt, Rockstare?
RDR2 je pro mě zjevením na poli open-world her. Zjevení v tom smyslu, že mi konečně nějaká hra ukázala, že se dá vytvořit smysluplný, živý a až neuvěřitelně uvěřitelný open-world, který přitom není zamořen tunou dementních side questů, generických postav a nesmyslných kolektiblů, které vám vývojáři cpou do chřtánu horem dolem. Všechny open-worldy, co jsem doteď hrál, působily dojmem, že vývojáři nejdříve vytvořili obří mapu a pak do ní beze smyslu nalili tunu obsahu. RDR2 naopak působí dojmem, že vývojáři byli nuceni vytvořit co největší mapu jen proto, aby se do ní s dostatečnými rezervami vešlo tolik originálních úkolů, misí a situací, kolik jen bylo možné. Svět Red Dead Redemption 2 mě prostě dostal. Naprosto pohlcující zážitek, který jsem ještě nezažil. Svět působí neuvěřitelně živě, plasticky, je plný pohybu, života, dechberoucích scenérií a drobných momentů obyčejných lidí. Na každém kroku narážíte na nové a originální situace, které dodávají světu na uvěřitelnosti a naprosto běžně se mi stávalo, že jsem se na několik hodin ztratil pouze v bloumání po krajině, zabýval se náhodnými setkáními, šel chytat ryby, zahrát poker, objevil nějaké tajemství, omylem našel nějakou vzácnost a přitom se v příběhu neposunul ani o 1% a přitom se mi za 70 hodin nestalo, že bych něco viděl dvakrát. Co se týče stavby světa a jeho výplně, RDR2 NEMÁ na poli open-worldových her konkurenci. Tečka.
Příběhová stránka se mi taky dost líbila, dávkování a tempo příběhu je pomalejší ale víceméně smysluplné, což mi perfektně vyhovuje. Postavy jsou fenomenální, i když sem tam jsou jejich akce poněkud diskutabilní. Skvěle napsané dialogy, perfektní voice-over a dynamika postav a jejich vývoj. Ze začátku jsem se trošku bál, že se mi hra bude snažit násilím cpát, abych si oblíbil postavy, které se mi od začátku příčily, ale naštěstí tomu tak nebylo. Dynamika vztahů mezi jednotlivými postavami je skvělá a dobře odpovídá vývoji příběhu. Padouši zůstávají padouchy a z protagonistů se stávají hrdinové. Arthur Morgan je pak jednou z nejlépe napsaných a zahraných postav, které jsem měl to štěstí přes videohry poznat. Vývoj jeho chování a proměna charakteru způsobená situacemi, ve kterých se ocitne, je perfektně zpracována na ideálním pomezí mezi lehkým klišé a srdcervoucím rytířským příběhem. Myslím, že ne náhodou jsem měl při hraní podobné pocity, jako kdysi z původní Mafie a k Arthurovi si vytvořil podobný vztah jako k Tomovi. Dva muži, kteří si uvědomí, že bezmezná loajalita není všechno a že přátelství netrvají věčně.
Pokud bych se měl vyjádřit k náplni misí, tady už trošku sklouzávám od chválení a začnu si mírně stěžovat. I když je drtivá většina misí originální a líbila se mi, začátkem 5. kapitoly jsem si začal všímat receptu, který jsem už od té doby nemohl nevidět a začínal mě rozčilovat čím dál víc. Ať jakákoliv mise začínala jakkoliv, nakonec všechny stejně skončily brutální přestřelkou a skoro-genocidou poloviny města. Ještě bizarnější jsou pak ty mise, kdy se začátek tváří, že děláte něco smysluplného: chystáte past, plížíte se, plníte obyčejnou pochůzku, jen aby se vzápětí stejně všechno zvrtlo a vy jste najednou nuceni OPĚT všechno řešit pomocí olova. Tak mě do hajzlu nechce všechny postřílet rovnou, na co si to teda hrajeme? Jsem přesvědčen, že kdybych měl zadání mise "Sleduj tyhle roztomilý koťátka jak si hrajou", stejně by mise nakonec skončila přestřelkou. Skladba hlavních misí je ve většině případů 45% jízda na koni, 45% střílení a 10% perfektních dialogů a filmových scén. Bohužel, té nejlepší části je nejméně. Střelba je zpracovaná podobně jako v GTA, což pro mě osobně není pozitivum. Nechci rozhodně říct, že se mi všechny přestřelky nelíbily. Pár vyloženě westernových šarvátek mě dost nadchlo, ale celkově na mě toho střílení a zabíjení bylo až příliš, zvlášť ke konci hry, kdy už mi to opravdu doslova lezlo krkem a modlil jsem se, ať to skončí. O to víc jsem si ale užíval vedlejší civilní úkoly s pro Rockstar typickým výběrem magorů a podivínů, které akční zážitek příjemně ředí a hlavně vůbec nepůsobí vedlejším dojmem.
No, co mi vadilo bylo (stejně jako v případě GTA:V) ovládání, které je podle mě naprosto nesmyslně překombinované a neintuitivní. Těžkopádné ovládání postavy: pokud chcete sebrat malý předmět ze stolu, musíte se natáčet dobrou minutu. Pokud těch předmětů na stole leží víc, nemáte ani šanci. Dementní radiální menu, do kterého musíte lézt furt dokola kvůli blbý konzervě nebo honit pořád dokola loadout zbraní. Zlaté prase za normální inventář. Fungování analogové páčky taky v Rockstaru evidentně nikdo nepochopil. Můžu jít buď ultra pomale NEBO pomale. Pro běh musím mačkat tlačítko (díkybohu se dá i jen držet) ale nemáme k dispozici nic mezi chůzí a sprintem. To samé s koněm, pro jízdu musíte neustále mačkat tlačítko. Vrcholem stupidity jsou pak mise, kde máte někoho honit, ale i kdybyste se umačkali k smrti, stejně uprchlíka nechytíte dřív, než projdete všemi naskriptovanými scénami a hra vám to dovolí. Prostě se mi hra dobře nehrála, ale naštěstí mě otevřený svět tolik oslovil, že jsem se donutil na to zvyknout.
Posledních pár poznámek na závěr. Skvělá hudba: jak ambient, tak soundtrack. Moc se mi líbilo zpracování pokeru a blackjacku a taky rybaření. Absolutně skvělé nasvícení, které skryje i nedokonalé textury na PS4 verzi. Zpracování obličejů podle mě mohlo být lepší, ale animace na mě působily i tak velmi dobře.
Kolem a kolem, RDR2 není bez chyb, ale mezi open-worldy zaručeně to nejlepší, co si můžete zahrát.
PS: Ve hře nejsou ponča. Jako fakt, Rockstare?
Pro: Svět, postavy, příběh, hudba, "stranger" mise
Proti: Ovládání, přemíra akce a střelby, střelba samotná
ReleonPřiznám se, že z počátku jsem k této hře přistupoval docela rezervovaně, první díl mě příliš nezaujal a nejsem ani přívržencem posledního GTA, které mě nebavilo tolik jako předchozí díly. Když už jsem se k ní konečně dostal, dokázal bych ji zhodnotit snad jediným slovem - dokonalé! A tím by mohlo mé hodnocení končit.
Popravdě ale asi nepřestanu obdivovat brilantní práci vývojářů, kteří hru vypiplali do posledního detailu snad po všech stránkách a přinesli, alespoň dle mě, vůbec nejpropracovanější hru za poslední roky. Abych našel výtku, musel bych být neskutečný hnidopich a směřovat ji snad jen k tomu již tolikrát proklínanému modelu Rockstaru, kdy se spustí další mise, když jedna skončí, nebo se spustí mise sama přiblížením se k určitému místu apod. A další výtku směřovat jen k závěru hry, kdy dojde ke střelbě na jistou osobu, která i po několika zásazích klopýtá pár kroků, aby pak spadla. Jinak je to naprosto dokonalá hra a těším se, až si ji rozehraji znovu.
Popravdě ale asi nepřestanu obdivovat brilantní práci vývojářů, kteří hru vypiplali do posledního detailu snad po všech stránkách a přinesli, alespoň dle mě, vůbec nejpropracovanější hru za poslední roky. Abych našel výtku, musel bych být neskutečný hnidopich a směřovat ji snad jen k tomu již tolikrát proklínanému modelu Rockstaru, kdy se spustí další mise, když jedna skončí, nebo se spustí mise sama přiblížením se k určitému místu apod. A další výtku směřovat jen k závěru hry, kdy dojde ke střelbě na jistou osobu, která i po několika zásazích klopýtá pár kroků, aby pak spadla. Jinak je to naprosto dokonalá hra a těším se, až si ji rozehraji znovu.
Pro: Všechno
Proti: Samostatně se spouštějící mise, nerealistická část závěru
berry1009Dohrát tuto hru trvalo asi tři čtvrtě roku. Ne, není zase tak dlouhá, ale pauzy během hraní dlouhé poměrně byly. Ze začátku přišlo nadšení ze skvělé hry. Čas ubíhal rychle, a pak hráč zjistí, že vlastně jenom hodinu stopoval medvěda a pár veverek. A příběh mezitím v klidu počkal.
Po pár desítkách hodin se gameplay trochu ohraje. I v příběhu se gameplayově jedná o stále stejné věci: přijdu, brutálně se prostřílím, zabiju půl města a dostanu se pryč. Pak se vrátím a jsem v pohodě. A město vlastně taky. Samotný příběh je ale na velmi vysoké úrovni. Vývoj postav je dobře zaznamenatelný a je vidět, že se děj posouvá, i když techniky zůstavají stále stejné.
Co je na této hře dle mě nejvíce obdivuhodné, je obrovský svět, který je jednak plný a je v něm stále co objevovat a dělat, a hlavně téměř dokonale otestovaný. Ano, ještě se mi nestalo, že bych v takto obrovské hře nenarazil na skoro jediný bug. A to včetně klasických propadů do textur. A že možností, kde se může cokoliv pokazit, je opravdu spoustu.
Pokud vás nebaví příběh, je tu totiž spoustu vedlejších čiností, kterým se můžete věnovat. Je libo hodiny lovit? Může být. Chcete si jen trochu zagemblit? Proč ne! A co cesta bandity? Samozřejmost. Pak jsou tu ostatní challenge, collectibles, points of interest, spousta vedlejších questů... A vše funguje jak má.
Oproti tomu počítejte s tím, že budete neustále střílet, a pokud budete šikovní jako já, tak také padat z koně na sto způsobů. Naštěstí kůň přežije téměř vše, což je trochu divné, ale díky bohu za to.
Celkově musím před vývojáři smeknout klobouk, s jakou precizností hru zpracovaly. Je vidět, že si opravdu vyhráli, a za cenu hry dostanete opravdu desítky hodin zábavy. Je však tak rozsáhlá, že pokud si nebudete dávat pauzy, může začít nudit. Nemyslím si tedy, že bych se vrhal do rozsáhlé online hry, stejně jako si nemyslím, že ji budu hrát znova. Rozhodně však mohu Reda Deada doporučit a času u hry nelituju.
Po pár desítkách hodin se gameplay trochu ohraje. I v příběhu se gameplayově jedná o stále stejné věci: přijdu, brutálně se prostřílím, zabiju půl města a dostanu se pryč. Pak se vrátím a jsem v pohodě. A město vlastně taky. Samotný příběh je ale na velmi vysoké úrovni. Vývoj postav je dobře zaznamenatelný a je vidět, že se děj posouvá, i když techniky zůstavají stále stejné.
Co je na této hře dle mě nejvíce obdivuhodné, je obrovský svět, který je jednak plný a je v něm stále co objevovat a dělat, a hlavně téměř dokonale otestovaný. Ano, ještě se mi nestalo, že bych v takto obrovské hře nenarazil na skoro jediný bug. A to včetně klasických propadů do textur. A že možností, kde se může cokoliv pokazit, je opravdu spoustu.
Pokud vás nebaví příběh, je tu totiž spoustu vedlejších čiností, kterým se můžete věnovat. Je libo hodiny lovit? Může být. Chcete si jen trochu zagemblit? Proč ne! A co cesta bandity? Samozřejmost. Pak jsou tu ostatní challenge, collectibles, points of interest, spousta vedlejších questů... A vše funguje jak má.
Oproti tomu počítejte s tím, že budete neustále střílet, a pokud budete šikovní jako já, tak také padat z koně na sto způsobů. Naštěstí kůň přežije téměř vše, což je trochu divné, ale díky bohu za to.
Celkově musím před vývojáři smeknout klobouk, s jakou precizností hru zpracovaly. Je vidět, že si opravdu vyhráli, a za cenu hry dostanete opravdu desítky hodin zábavy. Je však tak rozsáhlá, že pokud si nebudete dávat pauzy, může začít nudit. Nemyslím si tedy, že bych se vrhal do rozsáhlé online hry, stejně jako si nemyslím, že ji budu hrát znova. Rozhodně však mohu Reda Deada doporučit a času u hry nelituju.
Pro: Obrovský, živý a funkční svět, grafika, atmosféra, příběh
Proti: Opakující se techniky, roztahanost
H34DFascinující, jak jedno vývojářské studio může již téměř 20 let vydávat stejnou hru stále dokola, a přitom tím pokaždé zhotovit jedinečné mistrovské dílo (předstírejme, že Manhunt neexistuje). Zlé jazyky hovoří, že Red Dead Redemption je vlastně „jen“ GTA na divokém západě, avšak z mého úhlu pohledu být přirovnán k jedné z nejlepších a nejúspěšnějších herních sérií všech dob v jiném, vzrušujícím prostředí, není příliš velkou urážkou. RDR2 se hraje prakticky stejně jako GTA, jednoduše si z něj bere to nejlepší, to osvědčené. Místo auta nasednete na koně, místo dechberoucího velkoměsta brázdíte panenskou přírodou, pomalu prostupujete knižním příběhem a užíváte i filmových cutscén. K nekonečnému množství misí přibývá nepřeberné množství vedlejších aktivit. Desítky a desítky hodin je stále co dělat, co si užívat, co prozkoumávat a zkoušet.
V dnešní době už nedokáže áčkovou hru spíchnout řada nadšenců během půl roku ve sklepě domu svých rodičů, peníze začínají být nepříjemně přímou úměrou úspěchu hry. Samozřejmě i za miliony se dá udělat velký průser, ale chci tím říct, že na RDR2 jsou peníze vidět – myšleno v tom nejlepším slova smyslu. Propracovanost každého nejmenšího detailu, a přitom monstrózní délka i šířka hry vyžaduje tolik lidské programátorské síly, tolik profesionálů i z jiných oblastí, že jejich symbiotické setkání u jednoho projektu působí jako menší zázrak. A přesto ho Rockstar dokáže s periodou několika let znova a znova opakovat…
Na RDR2 mě kromě očividně nádherného vizuálu fascinovaly i zvuky, neboli stránka videoher, které jsem v minulosti věnoval spíše podprůměrnou pozornost. V RDR2 dotahují atmosféru a požitek ze hry k dokonalosti, vdechují krajině život.
Příběh hry ve mně jemně doznívá i několik dní po dohrání. Ano, najdete v něm řadu klišé, ale víte, co je taky klišé? Hledat si své místo k životu v západní Americe na konci 19. století. Nemohu setřást ten mrazivý pocit, když hledanému muži dáte před zajetím moment na rozloučení a on za doprovodu temné hudby říká svému synovi, ať se dívá jinam, až jej budete poutat. Rezonuje ve mně proslov jeptišky ke zločinci, který na sklonku života zpytuje svědomí, ve znění: „Take a gamble that love exists and do a loving act.“ Co kdybychom si pro jednou vzali z videohry ponaučení a řídili se tím?
V dnešní době už nedokáže áčkovou hru spíchnout řada nadšenců během půl roku ve sklepě domu svých rodičů, peníze začínají být nepříjemně přímou úměrou úspěchu hry. Samozřejmě i za miliony se dá udělat velký průser, ale chci tím říct, že na RDR2 jsou peníze vidět – myšleno v tom nejlepším slova smyslu. Propracovanost každého nejmenšího detailu, a přitom monstrózní délka i šířka hry vyžaduje tolik lidské programátorské síly, tolik profesionálů i z jiných oblastí, že jejich symbiotické setkání u jednoho projektu působí jako menší zázrak. A přesto ho Rockstar dokáže s periodou několika let znova a znova opakovat…
Na RDR2 mě kromě očividně nádherného vizuálu fascinovaly i zvuky, neboli stránka videoher, které jsem v minulosti věnoval spíše podprůměrnou pozornost. V RDR2 dotahují atmosféru a požitek ze hry k dokonalosti, vdechují krajině život.
Příběh hry ve mně jemně doznívá i několik dní po dohrání. Ano, najdete v něm řadu klišé, ale víte, co je taky klišé? Hledat si své místo k životu v západní Americe na konci 19. století. Nemohu setřást ten mrazivý pocit, když hledanému muži dáte před zajetím moment na rozloučení a on za doprovodu temné hudby říká svému synovi, ať se dívá jinam, až jej budete poutat. Rezonuje ve mně proslov jeptišky ke zločinci, který na sklonku života zpytuje svědomí, ve znění: „Take a gamble that love exists and do a loving act.“ Co kdybychom si pro jednou vzali z videohry ponaučení a řídili se tím?
kntboiK této hře nemám ani jednu negativitu. Velká mapa, western styl mi absolutně sedl. Předobjednával jsem před rokem na PS4, dohrál jsem hru x-krát a v plánu to mám i teď na PC. Podle požadavků bych hru měl v pohodě rozjet na 1080p Ultra, ale víme, že hra není dobře optimalizovaná. Dost se těším na multiplayer, jak během roku postoupil. Za mě rozhodně výhodná koupě.
Čekali jsme dlouho, ale dočkali jsme se :-)
Edit1 (6.12.2019) Performance:
sestava:
GEFORCE GTX 1660Ti OC
16 GB RAM
AMD Ryzen 5 3600
High-ultra detaily 1920x1080 65-90fps
Edit2(7.12.2019)
60 fps této hře dodávají šmrnc, zkoušel jsem dát FULL Ultra detaily a měl jsem 30fps, tak jsem si vzpomněl na PS4, jak se mi to vždycky hryzalo :D :D Online mě baví, zatím si vydělávám dolary, 13.12. má vyjít obří update, kde si budete moct postavit vlastní pálenici, takže pomalu ale jistě R* přidávají obsah tak jak to bylo u GTA 5 :-) Občas mě nasere nějaké děcko, které je o měsíc hraní napřed a potřebuje si honit ego. Hlavy střílí ani netuším jak. Mohli přidat nějaké nastavení, že po přihlášení do onlinu, se automaticky aktivuje "defense mod".
Čekali jsme dlouho, ale dočkali jsme se :-)
Edit1 (6.12.2019) Performance:
sestava:
GEFORCE GTX 1660Ti OC
16 GB RAM
AMD Ryzen 5 3600
High-ultra detaily 1920x1080 65-90fps
Edit2(7.12.2019)
60 fps této hře dodávají šmrnc, zkoušel jsem dát FULL Ultra detaily a měl jsem 30fps, tak jsem si vzpomněl na PS4, jak se mi to vždycky hryzalo :D :D Online mě baví, zatím si vydělávám dolary, 13.12. má vyjít obří update, kde si budete moct postavit vlastní pálenici, takže pomalu ale jistě R* přidávají obsah tak jak to bylo u GTA 5 :-) Občas mě nasere nějaké děcko, které je o měsíc hraní napřed a potřebuje si honit ego. Hlavy střílí ani netuším jak. Mohli přidat nějaké nastavení, že po přihlášení do onlinu, se automaticky aktivuje "defense mod".
morlunDlouho jsem přemýšlel co chci vlastně za komentář napsat, a dlouho jsem nedokázal vyplodit ani jednu jedinou větu. Ne že by ta hra neměla co říci, právě naopak. Je toho v ní tolik o čem by se dalo povídat. Nemá ale smysl se tu rozepisovat o detailně propracovaném světě (i přes možnost využití fast travelu jsem si vše rád "odklusal poctivě sám"), o hratelnosti (zábavná, i když tu Rockstar opakuje oblíbené více nepřátel, více střílení, více zábavy), grafice (člověk stále žasne nad některými scenériemi) či hudbě (správně "westernová"). O tom už psali jiní a je to i patrné z jakéhokoliv gameplaye co si člověk pustí.
Co mě nejvíce překvapilo, to je příběh a postavy, zejména hlavní protagonista. RDR 1 je stále v mých herních restech, takže od Rockstaru mám nahráno jen GTA. A tam šlo vždy spíše o zobrazení stereotypů než o nějak mistrně prokreslené charaktery. Tentokrát se ale scénáristé snažili a představili nám Arthura Morgana, obyčejného chlapíka, kterému nejde o nic jiného než o přežití gangu. Celkově je příjemné když tentokrát nejde o záchranu světa či vesmíru, ale o osudy jedné skupiny (dobře napsaných) lidí na hraně zákona. Zpátky ale k Arthurovi. Na začátku postava, která jen slepě plní úkoly, na konci smutný sympaťák, který se zařadil mezi mé nejoblíbenější herní postavy. Zlom samozřejmě přišel se zjištěním že má TBC, šestá a zároveň finální kapitola tím nabrala úplně nový spád, a člověk plně cítil ten neutěšený stav. Velké překvapení se mi pak naskytlo během mise s náčelníkem indiánů. Arthur tam najednou prohodí že měl syna a že ho zabili. Žádná srdceryvná cutscéna, žádné srdceryvné vyprávění, prostě jen konstatování.
Hodně jsem ocenil i vedlejší úkoly. Kolikrát jsem se na ně těšil i více než na hlavní příběhové. Obvykle se v nich člověk setká se zajímavými charaktery (a není to většinou jen jedno setkání) a navíc pomáhají s poznáváním hlavní postavy. Takhle bych si to představoval ve všech hrách s otevřeným světem. Pak se tu samozřejmě najdou i úkoly "sbírací" (kartičky z cigaret, fosilie atd.), ty jsem ale s klidnou duší ignoroval.
Ne že bych chtěl tvrdit že je hra dokonalá a bez chyb, menších či větších. Lineárnost misí, dle mého zbytečný crafting, pomalejší rozjezd, sem tam nějaké nelogičnosti související s otevřeným světem a podobně. Ale celkový výsledek a dojem ze hry je tak obdivuhodný, že to člověk pomalu ani nevnímá.
Tohle je velká hra, a hodně dobrá hra. A já si ji užil. That's The Way It Is.
Co mě nejvíce překvapilo, to je příběh a postavy, zejména hlavní protagonista. RDR 1 je stále v mých herních restech, takže od Rockstaru mám nahráno jen GTA. A tam šlo vždy spíše o zobrazení stereotypů než o nějak mistrně prokreslené charaktery. Tentokrát se ale scénáristé snažili a představili nám Arthura Morgana, obyčejného chlapíka, kterému nejde o nic jiného než o přežití gangu. Celkově je příjemné když tentokrát nejde o záchranu světa či vesmíru, ale o osudy jedné skupiny (dobře napsaných) lidí na hraně zákona. Zpátky ale k Arthurovi. Na začátku postava, která jen slepě plní úkoly, na konci smutný sympaťák, který se zařadil mezi mé nejoblíbenější herní postavy. Zlom samozřejmě přišel se zjištěním že má TBC, šestá a zároveň finální kapitola tím nabrala úplně nový spád, a člověk plně cítil ten neutěšený stav. Velké překvapení se mi pak naskytlo během mise s náčelníkem indiánů. Arthur tam najednou prohodí že měl syna a že ho zabili. Žádná srdceryvná cutscéna, žádné srdceryvné vyprávění, prostě jen konstatování.
Hodně jsem ocenil i vedlejší úkoly. Kolikrát jsem se na ně těšil i více než na hlavní příběhové. Obvykle se v nich člověk setká se zajímavými charaktery (a není to většinou jen jedno setkání) a navíc pomáhají s poznáváním hlavní postavy. Takhle bych si to představoval ve všech hrách s otevřeným světem. Pak se tu samozřejmě najdou i úkoly "sbírací" (kartičky z cigaret, fosilie atd.), ty jsem ale s klidnou duší ignoroval.
Ne že bych chtěl tvrdit že je hra dokonalá a bez chyb, menších či větších. Lineárnost misí, dle mého zbytečný crafting, pomalejší rozjezd, sem tam nějaké nelogičnosti související s otevřeným světem a podobně. Ale celkový výsledek a dojem ze hry je tak obdivuhodný, že to člověk pomalu ani nevnímá.
Tohle je velká hra, a hodně dobrá hra. A já si ji užil. That's The Way It Is.
SeekerRed Dead Redemption 2 to nemá ve srovnávní s bráškou GTA úplně jednoduché. Vzhledem k době, v jaké se odehrává, nemá k dispozici takový arzenál pestrých prvků jako moderní městská akce v 21. století. Žádné motorky, auta, nákladní vozy, letadla, helikoptéry, kola, rádio. Jen koně a vlaky. O to víc se snaží ale vypilovat k dokonalosti to, co mu zbývá. A že mi nejednou spadla úžasem čelist. Ať už při grafických detailech přírody, animacích, úžasném rozhlehém světě, který ani trochu nepůsobí genericky, nebo provázaností postav, děje a událostí ve světě vůbec.
Gameplay samotný mi už tak revoluční nepřijde. Vlastně jsem se víc bavil spíš u GTA V, což je ale z velké části dáno opět dobovým zasazením. Příběh pro mě začal nabírat zajímavější směr až s příchodem ztroskotání na ostrově Guarma a nevím, jestli jsem divný, ale epilog mě bavil snad ještě víc, než hlavní hra. Možná je to taky tím, že mně postava Dutche ke konci už začínala docela dost vadit a unavovat a samotný příběh mi úplně nesednul. Sympaťák Arthur mi ale bude rozhodně chybět.
I tak toho RDR2 ve mě hodně zanechal. V mnoha ohledech jde o výjimečný počin. Nad detailním světem zůstává rozum stát, ale ty absolutní hodnocení úplně nesdílím.
Gameplay samotný mi už tak revoluční nepřijde. Vlastně jsem se víc bavil spíš u GTA V, což je ale z velké části dáno opět dobovým zasazením. Příběh pro mě začal nabírat zajímavější směr až s příchodem ztroskotání na ostrově Guarma a nevím, jestli jsem divný, ale epilog mě bavil snad ještě víc, než hlavní hra. Možná je to taky tím, že mně postava Dutche ke konci už začínala docela dost vadit a unavovat a samotný příběh mi úplně nesednul. Sympaťák Arthur mi ale bude rozhodně chybět.
I tak toho RDR2 ve mě hodně zanechal. V mnoha ohledech jde o výjimečný počin. Nad detailním světem zůstává rozum stát, ale ty absolutní hodnocení úplně nesdílím.
eiserikRockstar nezklamal a dorazil i s vynikajicí westernovkou Red Dead Redemption s nejlepší grafikou vůbec a doladěnými detaily až do posledního. Co mě nezklamal je příběh, který je od Rockstar opravdu jiný, než na který jsme zvyklí. Příběh opravdu působí na emoce a hru jsem občas hrál s jedním nádechem. Prostě paráda. :)
Když se projeví nemoc Arthura Morgana, už to mě zarazí, že by hlavní postava měla být v takovém ohrožení života, a když pak při boji zemře, jsou to opravdu nečekané části scénáře, které bych od Rockstar nečekal.
I když se hodnocení nijak nemění, na hře musím vytknout příliš přehnanou hledanost šerifem.
Mapa je propracovaná, vedlejší mise s onlinem též, tedy hru hodnotím 90%.
Když se projeví nemoc Arthura Morgana, už to mě zarazí, že by hlavní postava měla být v takovém ohrožení života, a když pak při boji zemře, jsou to opravdu nečekané části scénáře, které bych od Rockstar nečekal.
I když se hodnocení nijak nemění, na hře musím vytknout příliš přehnanou hledanost šerifem.
Mapa je propracovaná, vedlejší mise s onlinem též, tedy hru hodnotím 90%.
Pro: Příběh, grafika, detaily, hratelnost, emoce, mapa
Proti: Hledání šerifem - wanted
P.AceSkvělá hratelnost v živém a rozlehlém světě se strhujícím příběhem. Výtečná grafika s excelentním hudebním doprovodem. Obrovská interaktivita s prostředím – veškerá vaše rozhodnutí, rvačky, zabití atd. budou mít vliv, jak vás budou lidé vnímat na daném místě. Propracované zbraně a jejich rozsáhlé modifikování, crafting, lov, střelba a originální side-questy skvěle zprostředkovaly pocit Divokého západu. Příběh tohoto titulu je rozsáhlý, plný akčního napětí a o jeho konec se odvíjí od vašich rozhodnutí. May this game stay unshaken.
Pro: Otevřený svět, Audiovizuální stránka, Smysl pro detaily, Zbraně, Crafting
Proti: Lineární řešení misí
Platformy a hodnocení
Poslední hodnocení
giantmace
Dromed
Nosfer631
Longin
Statistiky
- Id hry:
- 14815
- Odkaz:
- http://dbher.cz/h14815
- Přidána:
- 05.05.2018
6 let a 205 dní
- Hodnocení:
- 432 (30-100 %)
- Komentářů:
- 48
- Oblíbenost:
-
46
108
-
83
350
- Návštěvnost:
- 147493× (celkem)
- 1181× (poslední měsíc)
- 297× (poslední týden)
- 53× (dnes)
Pro: Grafika, příroda, hodně lovné zvěře, detaily snad úplně ve všem, zábavné mise, vývoj postav, hudba
Proti: Správa zbraní je trochu komplikovaná, Jsou části mapy kde se ani v příběhu nepodíváte