Tato hra od japonských vývojářů mě mile překvapila. Krásné prostředí, roztomilý kočko-pes, který občas leze na nervy svým chováním ale vy ho prostě i tak milujete :D Kamera je ale dost mimo. Obraz se vám otáčí jak on sám chce a když jste na vašem příteli, občas nevidíte kam vlastně jdete.
Komentáře
SeekerZpočátku může působit jako zvláštní hra, kterou doprovází pomalé tempo vyžadující dostatek trpělivosti. Nikam nespěchá a občas je vidět, že si dává na čas vysloveně záměrně. Spíš než o akci je hra o budování vztahu s podivným, ale hodně roztomilým zvířetem Tricem, což je taková přerostlá obří kočka s prvky dravce. Příběh se rozvíjí velmi pomalu a vlastně dvě třetiny hry se na první pohled nic zvláštního neděje, ale vše vyústí v grandiózní dojemné finále.
Bohužel jinak skvělou hru kazí dlouhá řada neodpustitelných problémů. Ostudně špatný framerate na PS4 Pro mě doprovázel celou dobu hraní a přisuzuji mu několik mých špatně odhadnutých skoků, kvůli kterým jsem skončil po rozeběhnutí v propasti. Za mou herní kariéru jde o asi vůbec nejhorší framerate, jaký jsem na PS4 zažil. Hlavní postava malého chlapce, za kterého hrajete, předvádí místy velmi nepřirozené podivné gymnastické kousky. Velmi neohrabané ovládání mi dělalo potíže provést to, co jsem zamýšlel a vztekal jsem se u něj v podstatě celou hru. Místy se projevuje tragická kamera, která zabere scénu z velmi nevhodného pohledu klidně i během připravené cutscény, pokud jsem předtím stál zrovna na nevhodném místě. Trica jsem si hodně oblíbil a je samozřejmě hlavním a jediným tahounem celé hry, ale musel jsem si zvykat na jeho velmi nerozhodné chování, kterému vše neuvěřitelně dlouho trvá a půl hodiny přemýšlí, stejně jako můj kocour, který neví, jestli chce být radši doma nebo venku. Můj rozkaz pochopí nebo provede až se zpožděním několika desítek vteřin a mám tak pocit, že jen tahle část natáhla herní dobu o několik desítek minut. I tak jde svým způsobem o jedinečnou hru a pokud hledáte zajímavý umělecký kousek a dokážete odpustit horší ovládání, závěrečné titulky vás snad přesvědčí, že nešlo rozhodně o ztracený čas.
Bohužel jinak skvělou hru kazí dlouhá řada neodpustitelných problémů. Ostudně špatný framerate na PS4 Pro mě doprovázel celou dobu hraní a přisuzuji mu několik mých špatně odhadnutých skoků, kvůli kterým jsem skončil po rozeběhnutí v propasti. Za mou herní kariéru jde o asi vůbec nejhorší framerate, jaký jsem na PS4 zažil. Hlavní postava malého chlapce, za kterého hrajete, předvádí místy velmi nepřirozené podivné gymnastické kousky. Velmi neohrabané ovládání mi dělalo potíže provést to, co jsem zamýšlel a vztekal jsem se u něj v podstatě celou hru. Místy se projevuje tragická kamera, která zabere scénu z velmi nevhodného pohledu klidně i během připravené cutscény, pokud jsem předtím stál zrovna na nevhodném místě. Trica jsem si hodně oblíbil a je samozřejmě hlavním a jediným tahounem celé hry, ale musel jsem si zvykat na jeho velmi nerozhodné chování, kterému vše neuvěřitelně dlouho trvá a půl hodiny přemýšlí, stejně jako můj kocour, který neví, jestli chce být radši doma nebo venku. Můj rozkaz pochopí nebo provede až se zpožděním několika desítek vteřin a mám tak pocit, že jen tahle část natáhla herní dobu o několik desítek minut. I tak jde svým způsobem o jedinečnou hru a pokud hledáte zajímavý umělecký kousek a dokážete odpustit horší ovládání, závěrečné titulky vás snad přesvědčí, že nešlo rozhodně o ztracený čas.
Pro: umělecký kousek s pomalejším tempem a skvělým příběhem
Proti: špatné ovládání, tragická kamera, žalostný framerate
GarretKreativní ředitel Japan Studia byl údajně překvapený, jak silné pouto si hráči vytvořili s koněm Argo v Shadow of Colossus. Osobně jsem jím byl taky unešený a věnoval mu celý třetí odstavec v komentáři. Autoři dokázali simulovat chování živého tvora do neskutečně reálné podoby. U The Last Guardian chtěli jít ještě dál. Stvořili křížence griffina a dvou nejoblíbenějších domácích mazlíčků, který je alfou a omegou celé hry - Trico.
Interaguje se svým okolím a chová se přesně tak, jak by se od správného kočkopsa dalo čekat. Zaujme ho kaluž vody, ve které se nadšeně vyválí, kouká kolem sebe, škrábe se za krkem a stříhá ušima, čmuchá, kňučí a ošívá se, občas si vyžaduje pozornost a chce pohladit, jindy je potřeba ho uklidnit. Trico se většinu času pohybuje sám, nezávisle na hráči, ale v některých momentech je potřeba mu gestikulací naznačit, co udělat.
Někdy poslechne, někdy nechápavě kouká. Pozorovat Trica a jeho eskapády je vděčné pro přísedící. Snad poprvé v historii hra zaujala i moji přítelkyni, která skoro celé hraní sledovala a dle jejích slov to bylo lepší a napínavější než film. A jestli je skvělé TLG sledovat, není skvělé jej ovládat.
Když se ve hře, založené na pohybu a skákání, nedá pořádně ani běžet rovně, je tady něco špatně. Ovládání je jedna velká tragédie a může to být jedna z věcí, kvůli které spousta hráčů sekne s gamepadem. Kamera krouží kolem postavy, ale je zoufale pomalá a když se někam rozběhnu, chvíli ji trvá, než mě vůbec dožene. Zároveň reaguje s velkým zpožděním na pohyb a po vyhnutí analogové páčky trvá celou vteřinu, než se dá do pohybu. Často jsem sebou třískal do všeho okolo, než se mi podařilo nasměrovat chlapce správným směrem. Vytáčela mě i herní mechanika, při které je potřeba asi stopadesátkrát zmáčknout tlačítko na gamepadu (jakékoli), aby se chlapec vysmeknul ze sevření nebo aby se restartoval checkpoint. Díky tomu jsem se párkrát uchýlil raději k tvrdému ukončení hry a jejímu znovuspuštění...
Přes ovládací peripetie ale musím smeknout poklonu autorům, protože se jim skutečně podařilo vytvořit mimořádný herní zážitek. Originální a zajímavé zasazení, se spoustou úžasných momentů. Vzájemná důvěra obou protagonistů je budována postupně a zatímco na začátku působí nejistě a vrtošivě, ke konci už je bezmezná a silně emotivní.
ona: "Skoč! On tě chytí!"
já: "Nechytí, nemám tu výzvu na obrazovce a doteď jsem se chytal jen jeho chlupů, tam nedoskočím."
ona: "Dívej se, jak na tebe kouká těma očima, dává ti najevo, že mu máš věřit!"
já: "Pff, to určitě..."
...
Chytil mě.
Hodnocení: ✰✰✰✰
Interaguje se svým okolím a chová se přesně tak, jak by se od správného kočkopsa dalo čekat. Zaujme ho kaluž vody, ve které se nadšeně vyválí, kouká kolem sebe, škrábe se za krkem a stříhá ušima, čmuchá, kňučí a ošívá se, občas si vyžaduje pozornost a chce pohladit, jindy je potřeba ho uklidnit. Trico se většinu času pohybuje sám, nezávisle na hráči, ale v některých momentech je potřeba mu gestikulací naznačit, co udělat.
Někdy poslechne, někdy nechápavě kouká. Pozorovat Trica a jeho eskapády je vděčné pro přísedící. Snad poprvé v historii hra zaujala i moji přítelkyni, která skoro celé hraní sledovala a dle jejích slov to bylo lepší a napínavější než film. A jestli je skvělé TLG sledovat, není skvělé jej ovládat.
Když se ve hře, založené na pohybu a skákání, nedá pořádně ani běžet rovně, je tady něco špatně. Ovládání je jedna velká tragédie a může to být jedna z věcí, kvůli které spousta hráčů sekne s gamepadem. Kamera krouží kolem postavy, ale je zoufale pomalá a když se někam rozběhnu, chvíli ji trvá, než mě vůbec dožene. Zároveň reaguje s velkým zpožděním na pohyb a po vyhnutí analogové páčky trvá celou vteřinu, než se dá do pohybu. Často jsem sebou třískal do všeho okolo, než se mi podařilo nasměrovat chlapce správným směrem. Vytáčela mě i herní mechanika, při které je potřeba asi stopadesátkrát zmáčknout tlačítko na gamepadu (jakékoli), aby se chlapec vysmeknul ze sevření nebo aby se restartoval checkpoint. Díky tomu jsem se párkrát uchýlil raději k tvrdému ukončení hry a jejímu znovuspuštění...
Přes ovládací peripetie ale musím smeknout poklonu autorům, protože se jim skutečně podařilo vytvořit mimořádný herní zážitek. Originální a zajímavé zasazení, se spoustou úžasných momentů. Vzájemná důvěra obou protagonistů je budována postupně a zatímco na začátku působí nejistě a vrtošivě, ke konci už je bezmezná a silně emotivní.
ona: "Skoč! On tě chytí!"
já: "Nechytí, nemám tu výzvu na obrazovce a doteď jsem se chytal jen jeho chlupů, tam nedoskočím."
ona: "Dívej se, jak na tebe kouká těma očima, dává ti najevo, že mu máš věřit!"
já: "Pff, to určitě..."
...
Chytil mě.
Hodnocení: ✰✰✰✰
IceCreamYouScreamNo, asi si připravte mínuska, protože já jdu na váš klenot kydat hnůj. The Last Guardian je hra, kterou bych vážně chtěl mít rád, ale i když jsem se opravdu a upřímně snažil, tak to nejde.
Hra mě oslovila svým vizuálem, a protože podobné umělecké tituly vyhledávám, docela jsem se těšil. The Last Guardian je moc pěkná hra, prostředí je zajímavé, detailní, sedla mi i jemná stylizace a výrazná architektura. Navíc hra nabízí zajímavý minimalistický příběh a potenciál pro netradiční herní mechanismy, skrz zapojení vašeho čtyřnohého kamaráda Trica. Tohle všechno je super a samo o sobě se mi hodně líbilo, jenže... hehe, taková drobná maličkost... ono se to nedá hrát.
Ovládání, a bohužel i kamera, trpí na zpozděnou odezvu, která je od oka přibližně půl sekundy. Při prvním spuštění jsem si byl zcela jistý, že se jedná o bug, zapříčiněný zpětnou kompatibilitou na PS5. S úžasem jsem pak zjistil, že zpoždění na vstupu je ve hře zcela záměrně. Přitom se nejedná o zpoždění, které by způsobovala nějaká animace, jako třeba ve hrách od Rockstaru, ale po stisknutí páčky je půlsekundová prodleva, PAK se teprve spustí animace, a pak spadnete z útesu nebo narazíte do zdi. To stejné platí i pro otřesnou, dementní kameru, pro kterou nenacházím už žádné racionální vysvětlení. V kombinace s 30FPS je tak hra na samotné hranici hratelnosti, a často až za ní. V GTA nebo Red Deadu se to snese, protože tam přeskočíte plot 4x za celu hru, ale v plošinovce? Zpožděný vstup na ovládání? Děláte si ze mě srandu?
Aby toho nebylo málo, ovládací schéma je taky nejspíš dílem náhodného generátoru vstupů. Skok na △, interakce na O, a tlačítkem, kterým se v každé jiné hře skáče nebo leze: X - se PUSTÍTE římsy. Tady podle mě existuje jediné vysvětlení, a to to, že vývojáři sami nikdy žádnou hru nehráli... no ale na tohle ovládání se dá na rozdíl od zalagované hry zvyknout a ve finále mi vadilo nejmíň.
Samotná hra je pak založena na fyzikálním enginu a je vidět, že to měla být největší deviza hry jako takové. Ani to tu ale není bez problémů, fyzika funguje správně asi tak v 50% procentech případů, a na každou situaci, kdy vás něčím ohromní, přijde jiná, kdy se fyzika zblázní a chování předmětů, nebo samotného hrdiny působí spíš tragikomicky - počínaje ragdoll efektem chlapce na hřbetě bojujího Trica až po propady do textur nebo špatné kolize objektů.
Samotný Trico je pak tou nejlepší a zároveň nejhorší součástí hry. Váš čtyřnohý kamarád se chová skoro až neuvěřitelně autenticky, jako váš živý domácí mazlíček. Z jeho výrazů poznáte, že má strach, že je naštvaný, že chce pohladit, že je zmaten nebo že si chce hrát. Chování a animace pohybů jsou velmi realistické a skoro nejde si tohoto opeřeného blbečka nezamilovat, i když vám bude z hraní dělat peklo. Protože stejně jako vaše domácí kočka, Trico nerozumí jedinému vašemu povelu - prostě věrnost realitě každým coulem. Přimět Trica udělat něco, co chcete, se mnohdy zdá jako nadlidský úkol. Nespočítám, kolikrát jsem stál na okraji římsy, přímo před obrovským průchodem na druhé straně propasti, ukazoval, dupal, křičel... nepochopil. Trico na vás bude tupě zírat, nebo se otočí a jde někam jinam, při troše štěstí na třetí pokus pochopí, že když ukazujete tady na tu bránu, myslíte tím tady tuhle bránu. A stejně je vám pak líto, když někdo tohohle opeřeného dementa začne lechtat oštěpem v ledvinách...
Zajímavý příběh a pěkná vizuální stránka, ani uvěřitelný společník u mě nevyváží to, jak špatně se hra hraje jako taková. Možná tíhnu k přehnané kritice, protože jsem zároveň hrál It Takes Two, což je vlastně hodně podobný koncept - plošinovka, kde se bez kooperace nikam nedostane, stejně jako Trico bez chlapce a chlapec bez Trica (pun intended). Ale ovládání je tu přesné, rychlé, intuitivní, jak má u plošinovky být... No, ale co Japonci vědí o plošinkovách, že...? (smutný sakratistický smích) Je škoda, že mi tak pěkný umělecký zážitek dokáží zkazit tak otravné technické chyby. Přitom Japan Studio dokázalo, že dobré plošinovky dělat umí (viz. Astro), tak co se proboha stalo v tomhle případě?
Hra mě oslovila svým vizuálem, a protože podobné umělecké tituly vyhledávám, docela jsem se těšil. The Last Guardian je moc pěkná hra, prostředí je zajímavé, detailní, sedla mi i jemná stylizace a výrazná architektura. Navíc hra nabízí zajímavý minimalistický příběh a potenciál pro netradiční herní mechanismy, skrz zapojení vašeho čtyřnohého kamaráda Trica. Tohle všechno je super a samo o sobě se mi hodně líbilo, jenže... hehe, taková drobná maličkost... ono se to nedá hrát.
Ovládání, a bohužel i kamera, trpí na zpozděnou odezvu, která je od oka přibližně půl sekundy. Při prvním spuštění jsem si byl zcela jistý, že se jedná o bug, zapříčiněný zpětnou kompatibilitou na PS5. S úžasem jsem pak zjistil, že zpoždění na vstupu je ve hře zcela záměrně. Přitom se nejedná o zpoždění, které by způsobovala nějaká animace, jako třeba ve hrách od Rockstaru, ale po stisknutí páčky je půlsekundová prodleva, PAK se teprve spustí animace, a pak spadnete z útesu nebo narazíte do zdi. To stejné platí i pro otřesnou, dementní kameru, pro kterou nenacházím už žádné racionální vysvětlení. V kombinace s 30FPS je tak hra na samotné hranici hratelnosti, a často až za ní. V GTA nebo Red Deadu se to snese, protože tam přeskočíte plot 4x za celu hru, ale v plošinovce? Zpožděný vstup na ovládání? Děláte si ze mě srandu?
Aby toho nebylo málo, ovládací schéma je taky nejspíš dílem náhodného generátoru vstupů. Skok na △, interakce na O, a tlačítkem, kterým se v každé jiné hře skáče nebo leze: X - se PUSTÍTE římsy. Tady podle mě existuje jediné vysvětlení, a to to, že vývojáři sami nikdy žádnou hru nehráli... no ale na tohle ovládání se dá na rozdíl od zalagované hry zvyknout a ve finále mi vadilo nejmíň.
Samotná hra je pak založena na fyzikálním enginu a je vidět, že to měla být největší deviza hry jako takové. Ani to tu ale není bez problémů, fyzika funguje správně asi tak v 50% procentech případů, a na každou situaci, kdy vás něčím ohromní, přijde jiná, kdy se fyzika zblázní a chování předmětů, nebo samotného hrdiny působí spíš tragikomicky - počínaje ragdoll efektem chlapce na hřbetě bojujího Trica až po propady do textur nebo špatné kolize objektů.
Samotný Trico je pak tou nejlepší a zároveň nejhorší součástí hry. Váš čtyřnohý kamarád se chová skoro až neuvěřitelně autenticky, jako váš živý domácí mazlíček. Z jeho výrazů poznáte, že má strach, že je naštvaný, že chce pohladit, že je zmaten nebo že si chce hrát. Chování a animace pohybů jsou velmi realistické a skoro nejde si tohoto opeřeného blbečka nezamilovat, i když vám bude z hraní dělat peklo. Protože stejně jako vaše domácí kočka, Trico nerozumí jedinému vašemu povelu - prostě věrnost realitě každým coulem. Přimět Trica udělat něco, co chcete, se mnohdy zdá jako nadlidský úkol. Nespočítám, kolikrát jsem stál na okraji římsy, přímo před obrovským průchodem na druhé straně propasti, ukazoval, dupal, křičel... nepochopil. Trico na vás bude tupě zírat, nebo se otočí a jde někam jinam, při troše štěstí na třetí pokus pochopí, že když ukazujete tady na tu bránu, myslíte tím tady tuhle bránu. A stejně je vám pak líto, když někdo tohohle opeřeného dementa začne lechtat oštěpem v ledvinách...
Zajímavý příběh a pěkná vizuální stránka, ani uvěřitelný společník u mě nevyváží to, jak špatně se hra hraje jako taková. Možná tíhnu k přehnané kritice, protože jsem zároveň hrál It Takes Two, což je vlastně hodně podobný koncept - plošinovka, kde se bez kooperace nikam nedostane, stejně jako Trico bez chlapce a chlapec bez Trica (pun intended). Ale ovládání je tu přesné, rychlé, intuitivní, jak má u plošinovky být... No, ale co Japonci vědí o plošinkovách, že...? (smutný sakratistický smích) Je škoda, že mi tak pěkný umělecký zážitek dokáží zkazit tak otravné technické chyby. Přitom Japan Studio dokázalo, že dobré plošinovky dělat umí (viz. Astro), tak co se proboha stalo v tomhle případě?
Pro: Vizuál, architektura, animace, Trico, příběh
Proti: Ovládání, kamera, Tricova umělá inteligence, fyzikální engine
FSolid6Emoce,to je asi to slovo co nejlépe vystihuje Last Guardian.A hlavně kvůli nim stojí za to si tenhle specifický zážitek zahrát,prožít a nechat se okouzlit jeho světem.Bohužel hra trpí dlouhou řadou nedostatků,které brání tomu aby se z téhle hry stala legenda jako ve své době z Ico nebo Shadow of the Collossus.Guardian neustojí srovnání se současnou velkou produkcí AAA her,ovšem jako duchovní nástupce klasik z PS2 funguje dokonale.
JohnCZ
Znáte to. Jednou za čas se objeví hra, která prostě sedne a je perfektní i přesto, že není třeba vůbec dokonalá. The Last Guardian má řadu problémů, především technického rázu, kterými se dá titul velmi lehko sestřelit a asi i chápu, že je ne každý moderní hráč snese. Na druhou stranu má The Last Guardian něco, co řadě a především AAA her chybí - srdce (jakkoli to může znít jako klišé fráze).
Netajím se tím, že od her očekávám zážitky. Něco, co mi jiné médium nemůže dát. Samozřejmě, rád hraju i pro samotné hraní, ale to, co od her skutečně nejvíce očekávám, mi dá nějaký titul jen jednou za čas. Shadow of the Colossus mě teprve čeká a v minulosti jsem hrál Ico, kterému se The Last Guardian po technické stránce v lecčems podobá. Ač mě Ico příliš neohromil, The Last Guadian nadchl. Co za to může? Bezpochyby, oproti předchůdci, rozvitější mytologie a především kočko-psovitá-slepka Trico a jeho postupně se vyvíjející vztah s malým klukem, jenž ho na cestě doprovází.
Zprvu hra působí hodně jako Ico. Podobné prostředí, plno hnědých chodeb, trochu zastaralý design. Na hře je vidět, že se na ní makalo fakt dlouho a postupně se mění hráči před očima. Rozjíždí se pomaleji, ale každou hodinou je hra po vizuální stránce lepší a co začíná jako komorní variace na Ico, původně snad i plánovaná ještě na PS2, končí jako epická audiovizuální podívaná. Hra je v první řadě 3D plošinovka v hávu akční adventury. Jakmile jsem si zvykl na nepříliš citlivé ovládání a pošukanou kameru, začal jsem si ji náramně užívat. The Last Guardian mě vrátil do doby, kdy šplhání vyžadovalo nějaký um. Do doby, kdy blbě stočená analogová páčka znamenala skok do temných hlubin. Design je navíc super v tom, jak málo blbuvzdorný je a často jsem se vlastní vinou zasekl na několik dlouhých minut a prostě nemohl najít cestu. Bravo. Je fajn hrát hru, kde každá římsa není označená barvou tak, aby byla vidět i na půl kilometru. Samozřejmě to tu a tam znamená několikaminutový zásek a kecal bych, že jsem v některých chvílích netoužil po nějakém tom hintu. Paradoxně nejvíc nepříjemně jsem zakysnul v samotném závěru, a to rovnou 2x. Ten jde po stránce designu dost originální a neočekávanou cestou. Stačila chvilka nepozornosti a už jsem nevěděl, co po mě hra chce. Naštěstí se hra automaticky, velmi často a ve správné momenty ukládá (oproti Ico). Zajímavé pro mě bylo i zjištění, že hra neobsahuje žádné klasické puzzly. Veškeré překážky vychází z prostředí a za celou dobu jsem neměl pocit, že by mi tvůrci postavili do cesty něco, co bych označil jako samoúčelný videoherní puzzle, který do designu úrovně přirozeně nezapadá. Díky!
Ale zpátky k tomu nejdůležitějšímu. Trico je boží! Dost možná nejlepší zvířecí společník, kterého jsem ve hrách zažil (change my mind). Zejména proto, že Trico se skutečně chová jako zvíře a aktivně reaguje na podněty. Jeho animace - od drobností jako je peří až po samotný pohyb - jsou precizně detailní, jak ty skriptované, tak i ty nahodilé. A hlavně jich je tolik, že se okatě neopakují, jak bývá u her zvykem. Trico působí živě a má uvěřitelnou osobnost. Líbí se mi, jak tvůrci zvládli nedostatky v AI přetavit ve svůj prospěch. Když dám Tricovi rozkaz, zvíře cosi zamručí, chvíli hlavou skenuje okolí (AI zřejmě vyhodnocuje) a poté teprve provede požadovaný úkon. Občas Trico udělá něco jiného, občas neudělá nic, občas mě sestřelí ocasem do propasti. Stále se ale chová jako zvíře. Díky tomu mi ani občasné výpadky v AI a celková nepředvídatelnost Tricova chování vůbec nevadila.
O příběhu lze říct bez spoileru něco jen horko těžko. Výstavbou je to jednoduchá japonská pohádka, která má ale jednak dost originální art design, jednak nechává prostor vlastním interpretacím a jednak náramně funguje po stránce emocí. Důležitý podíl na tom má i krásný orchestriální soundtrack, který zlehka podbarvuje herní sekvence a vyloženě dominuje těm filmovým.
The Last Guardian na mě zapůsobil. Zapůsobil na mě tím, jak moc mě dokázal do sebe vtáhnout. Tak, jako to kdysi uměly v dětství některé filmy. A já se rád vracím do dětských let. Do doby, kdy neznalost světa a jeho pravidel nebránila vlastní představivosti a touze po dobrodružství. Z tohoto důvodu (a taky proto, že jde Trico poňuchňat), nejsou pro mě výše uvedené nedostatky nikterak podstatné.
Netajím se tím, že od her očekávám zážitky. Něco, co mi jiné médium nemůže dát. Samozřejmě, rád hraju i pro samotné hraní, ale to, co od her skutečně nejvíce očekávám, mi dá nějaký titul jen jednou za čas. Shadow of the Colossus mě teprve čeká a v minulosti jsem hrál Ico, kterému se The Last Guardian po technické stránce v lecčems podobá. Ač mě Ico příliš neohromil, The Last Guadian nadchl. Co za to může? Bezpochyby, oproti předchůdci, rozvitější mytologie a především kočko-psovitá-slepka Trico a jeho postupně se vyvíjející vztah s malým klukem, jenž ho na cestě doprovází.
Zprvu hra působí hodně jako Ico. Podobné prostředí, plno hnědých chodeb, trochu zastaralý design. Na hře je vidět, že se na ní makalo fakt dlouho a postupně se mění hráči před očima. Rozjíždí se pomaleji, ale každou hodinou je hra po vizuální stránce lepší a co začíná jako komorní variace na Ico, původně snad i plánovaná ještě na PS2, končí jako epická audiovizuální podívaná. Hra je v první řadě 3D plošinovka v hávu akční adventury. Jakmile jsem si zvykl na nepříliš citlivé ovládání a pošukanou kameru, začal jsem si ji náramně užívat. The Last Guardian mě vrátil do doby, kdy šplhání vyžadovalo nějaký um. Do doby, kdy blbě stočená analogová páčka znamenala skok do temných hlubin. Design je navíc super v tom, jak málo blbuvzdorný je a často jsem se vlastní vinou zasekl na několik dlouhých minut a prostě nemohl najít cestu. Bravo. Je fajn hrát hru, kde každá římsa není označená barvou tak, aby byla vidět i na půl kilometru. Samozřejmě to tu a tam znamená několikaminutový zásek a kecal bych, že jsem v některých chvílích netoužil po nějakém tom hintu. Paradoxně nejvíc nepříjemně jsem zakysnul v samotném závěru, a to rovnou 2x. Ten jde po stránce designu dost originální a neočekávanou cestou. Stačila chvilka nepozornosti a už jsem nevěděl, co po mě hra chce. Naštěstí se hra automaticky, velmi často a ve správné momenty ukládá (oproti Ico). Zajímavé pro mě bylo i zjištění, že hra neobsahuje žádné klasické puzzly. Veškeré překážky vychází z prostředí a za celou dobu jsem neměl pocit, že by mi tvůrci postavili do cesty něco, co bych označil jako samoúčelný videoherní puzzle, který do designu úrovně přirozeně nezapadá. Díky!
Ale zpátky k tomu nejdůležitějšímu. Trico je boží! Dost možná nejlepší zvířecí společník, kterého jsem ve hrách zažil (change my mind). Zejména proto, že Trico se skutečně chová jako zvíře a aktivně reaguje na podněty. Jeho animace - od drobností jako je peří až po samotný pohyb - jsou precizně detailní, jak ty skriptované, tak i ty nahodilé. A hlavně jich je tolik, že se okatě neopakují, jak bývá u her zvykem. Trico působí živě a má uvěřitelnou osobnost. Líbí se mi, jak tvůrci zvládli nedostatky v AI přetavit ve svůj prospěch. Když dám Tricovi rozkaz, zvíře cosi zamručí, chvíli hlavou skenuje okolí (AI zřejmě vyhodnocuje) a poté teprve provede požadovaný úkon. Občas Trico udělá něco jiného, občas neudělá nic, občas mě sestřelí ocasem do propasti. Stále se ale chová jako zvíře. Díky tomu mi ani občasné výpadky v AI a celková nepředvídatelnost Tricova chování vůbec nevadila.
O příběhu lze říct bez spoileru něco jen horko těžko. Výstavbou je to jednoduchá japonská pohádka, která má ale jednak dost originální art design, jednak nechává prostor vlastním interpretacím a jednak náramně funguje po stránce emocí. Důležitý podíl na tom má i krásný orchestriální soundtrack, který zlehka podbarvuje herní sekvence a vyloženě dominuje těm filmovým.
The Last Guardian na mě zapůsobil. Zapůsobil na mě tím, jak moc mě dokázal do sebe vtáhnout. Tak, jako to kdysi uměly v dětství některé filmy. A já se rád vracím do dětských let. Do doby, kdy neznalost světa a jeho pravidel nebránila vlastní představivosti a touze po dobrodružství. Z tohoto důvodu (a taky proto, že jde Trico poňuchňat), nejsou pro mě výše uvedené nedostatky nikterak podstatné.
Pro: minimalistický příběh, který má duši; velmi chytlavý mix oldschool a moderní hratelnosti, celkový umělecký design a monumentální pocit z prostředí, hudba, Trico a jeho animace a s drobnými výhradami i AI, absence klasických soubojů a puzzlů
Proti: pomalejší rozjezd, bídná optimalizace (vegetace způsobuje masivní dropy), (ne)citlivost ovládání, kamera a její "resetování"
Marcia M.Herní výzva 2019 - 7. "Hra roku"
To je tak nádherný umělecký kousek! Nemůžu začít jinou větou. Trico je kouzelné stvoření, svět kolem ztvárněn velkolepě a pečlivě a hudební doprovod vynikající. A ta práce se světlem! I přes všechny problémy s kamerou, ovládáním, fps dropy a přes momenty, kdy mi trošičku docházela trpělivost, jsem ze hry paf. Jsem paf z toho, jak můžou být hry pojaty, a když už si myslím, že jsem viděla všechno, přijde zase něco nového, co mě dokáže vytrhnout z omylu.
Trico je krásná potvůrka. Ani nevím jak jej popsat. Nejspíš jako čtyřnohého opeřence s tlamou a dlouhým ocasem, roztomilýma velkýma ušima, smutnýma očima a ptačíma nohama. A nesmím zapomenout na růžky a křídla. Taky je pěkně tvrdohlavý, neposlouchá, občas si jen tak dělá co chce. Zpracovaný je opravdu krásně, chová se uvěřitelně a chvílemi byste ho nejradši přerazili. Ale stejně mu to nakonec vše odpustíte, třeba při pohledu jak se vesele cáká v kaluži. A pokud jste mezi šťastlivci, kteří se dostali ke sběratelce a tím pádem i k jeho sošce, upřímně Vám gratuluju... a závidím!
Emoce. Emoce s Vámi cloumají. Nejen protože je Trico tak roztomilou bytostí, ale protože máte před očima dechberoucí výhled, v uších Vám zní vítr a procítěný hudební doprovod, který vznikl pod vedením hudebního génia Takeshiho Furukawi. V některých momentech se možná neubráníte ani vhrknutí slz do očí. Já se tomu tedy nevyhla, a to několikrát. Nemusí to však být jen o dojmutí, smutku, rozplývání se a radosti. Vzhledem ke zmíněné kameře a ovládání můžete chytit taky pěkného rapla. Mě nechytl, ale nutno podotknout, že jsem hráč nadmíru trpělivý.
To nejdůležitější již bylo řečeno, ani nevím co víc napsat, protože dojmy ze hry stále ještě vstřebávám. Je to zážitek, krásný unikátní zážitek, na který budu dlouho vzpomínat a ráda si ho po nějaké době připomenu. Třeba na nové generaci konzolí (doufám ve zpětnou kompatibilu). Shadow of the Colossus ve formě remasteru mám také za sebou. Teď ještě aby oznámili remaster na ICO a jsem nadšená. Jen pro pořádek, hru jsem dohrála za nějakých 14 hodin během dvou dní, kdy mi ten druhý zbývala necelá hodina do konce. Jo, takhle pěkně jsem se do hry už nějakou dobu nezažrala.
To je tak nádherný umělecký kousek! Nemůžu začít jinou větou. Trico je kouzelné stvoření, svět kolem ztvárněn velkolepě a pečlivě a hudební doprovod vynikající. A ta práce se světlem! I přes všechny problémy s kamerou, ovládáním, fps dropy a přes momenty, kdy mi trošičku docházela trpělivost, jsem ze hry paf. Jsem paf z toho, jak můžou být hry pojaty, a když už si myslím, že jsem viděla všechno, přijde zase něco nového, co mě dokáže vytrhnout z omylu.
Trico je krásná potvůrka. Ani nevím jak jej popsat. Nejspíš jako čtyřnohého opeřence s tlamou a dlouhým ocasem, roztomilýma velkýma ušima, smutnýma očima a ptačíma nohama. A nesmím zapomenout na růžky a křídla. Taky je pěkně tvrdohlavý, neposlouchá, občas si jen tak dělá co chce. Zpracovaný je opravdu krásně, chová se uvěřitelně a chvílemi byste ho nejradši přerazili. Ale stejně mu to nakonec vše odpustíte, třeba při pohledu jak se vesele cáká v kaluži. A pokud jste mezi šťastlivci, kteří se dostali ke sběratelce a tím pádem i k jeho sošce, upřímně Vám gratuluju... a závidím!
Emoce. Emoce s Vámi cloumají. Nejen protože je Trico tak roztomilou bytostí, ale protože máte před očima dechberoucí výhled, v uších Vám zní vítr a procítěný hudební doprovod, který vznikl pod vedením hudebního génia Takeshiho Furukawi. V některých momentech se možná neubráníte ani vhrknutí slz do očí. Já se tomu tedy nevyhla, a to několikrát. Nemusí to však být jen o dojmutí, smutku, rozplývání se a radosti. Vzhledem ke zmíněné kameře a ovládání můžete chytit taky pěkného rapla. Mě nechytl, ale nutno podotknout, že jsem hráč nadmíru trpělivý.
To nejdůležitější již bylo řečeno, ani nevím co víc napsat, protože dojmy ze hry stále ještě vstřebávám. Je to zážitek, krásný unikátní zážitek, na který budu dlouho vzpomínat a ráda si ho po nějaké době připomenu. Třeba na nové generaci konzolí (doufám ve zpětnou kompatibilu). Shadow of the Colossus ve formě remasteru mám také za sebou. Teď ještě aby oznámili remaster na ICO a jsem nadšená. Jen pro pořádek, hru jsem dohrála za nějakých 14 hodin během dvou dní, kdy mi ten druhý zbývala necelá hodina do konce. Jo, takhle pěkně jsem se do hry už nějakou dobu nezažrala.
Pro: Animace, budování vztahu s Tricem, hudba, osvětlení, příběh, Trico tak jak je, umělá inteligence, zpracování a pojetí světa
Proti: Neposlušná kamera/ovládání i Trico můžou být frustrující, občas nějaké to technické zaškobrtnutí a fps dropy (2. revize základní PS4 verze)
Když vyšel Last Guardian, tak jsem o hraní vlastně vůbec neuvažovala. Hra mi přišla hezká a Trico hrozně roztomilý, ale to bylo vše. Jenže jsem blázen do sbírán herních sošek a figurek, a když jsem viděla sběratelskou edici, která byla zlevněná na polovinu, neodolala jsem.
Musím říct, že mě hra překvapila. Od začátku jsem se nad Tricem úplně rozplývala. Líbil se mi vztah kluka a Trica, jak spolu komunikují, atd. Celkově chování Trica mi přišlo dobré a uvěřitelné, např. jak má radost, když se z chodeb dostane ven, jak se snaží dostat se za klukem, nebo třeba, že občas vůbec neposlouchá a nespolupracuje. Trico je prostě úžasný a bylo mi hrozně líto každého zranění, které kvůli mně utrpěl. Hlavně tedy konec byl opravdu drsný, chudák Trico. Jsem u toho skoro brečela. Nemám ráda, když se ve hrách, filmech, atd. ubližuje zvířátkům a většinou se snažím podobným příběhům vyhýbat.
Hádanky a puzzle ve hře mi vcelku přišly pěkně zpracované a také nápověda, když se člověk zasekl. Nápověda je formou, že kluk, jako dospělí, to říká jako vzpomínku. Ale nemůžu říct, že by mi nápověda vždycky pomohla a já se nikde nezasekla. To bude spíše moje chyba. :)
Co se týká grafické stránky, je hra hezká, ale určitě se nedá považovat za nějaký klenot. Některé hry vycházející ve stejném roce jsou úplně někde jinde.
Měla jsem problémy zvyknout si na ovládání hry, neustále jsem si pletla seskakování/přikrčení a skok. Dle mého názoru není úplně intuitivní (aspoň pro mě). Co mě hlavně vadilo, bylo lezení po Tricovi. Kluk se někdy držel, někdy pustil, ale vždycky přesně naopak, než jsem to potřebovala. Také mi často lezl úplně jinam, než jsem se snažila dostat. Dále také to, že když umřete, musíte odstranit všechny znaky, které postupně přibývají na obrazovce. Když se nezačne hned, tak je jich hodně a zbavuje se jich špatně.
Hra se mi líbila, ale asi nebudu mít potřebu si jí zahrát znovu. Jednou to stačilo.
Musím říct, že mě hra překvapila. Od začátku jsem se nad Tricem úplně rozplývala. Líbil se mi vztah kluka a Trica, jak spolu komunikují, atd. Celkově chování Trica mi přišlo dobré a uvěřitelné, např. jak má radost, když se z chodeb dostane ven, jak se snaží dostat se za klukem, nebo třeba, že občas vůbec neposlouchá a nespolupracuje. Trico je prostě úžasný a bylo mi hrozně líto každého zranění, které kvůli mně utrpěl. Hlavně tedy konec byl opravdu drsný, chudák Trico. Jsem u toho skoro brečela. Nemám ráda, když se ve hrách, filmech, atd. ubližuje zvířátkům a většinou se snažím podobným příběhům vyhýbat.
Hádanky a puzzle ve hře mi vcelku přišly pěkně zpracované a také nápověda, když se člověk zasekl. Nápověda je formou, že kluk, jako dospělí, to říká jako vzpomínku. Ale nemůžu říct, že by mi nápověda vždycky pomohla a já se nikde nezasekla. To bude spíše moje chyba. :)
Co se týká grafické stránky, je hra hezká, ale určitě se nedá považovat za nějaký klenot. Některé hry vycházející ve stejném roce jsou úplně někde jinde.
Měla jsem problémy zvyknout si na ovládání hry, neustále jsem si pletla seskakování/přikrčení a skok. Dle mého názoru není úplně intuitivní (aspoň pro mě). Co mě hlavně vadilo, bylo lezení po Tricovi. Kluk se někdy držel, někdy pustil, ale vždycky přesně naopak, než jsem to potřebovala. Také mi často lezl úplně jinam, než jsem se snažila dostat. Dále také to, že když umřete, musíte odstranit všechny znaky, které postupně přibývají na obrazovce. Když se nezačne hned, tak je jich hodně a zbavuje se jich špatně.
Hra se mi líbila, ale asi nebudu mít potřebu si jí zahrát znovu. Jednou to stačilo.
Pro: Trico
OndrejVasicek.czAž budu někomu chtít ukázat, že hry opravdu nejsou jen o násilí, střílení či ztrátě času, ale dokážou být pravým uměním, poběží jim u mě The Last Guardian.
Jak jinak nazvat dílo, které probudí zvědavost, hravost, naučí trpělivosti a znovu objeví um jen tak mlčky zírat dlouhé chvíle, sedět a žasnout nad těmi drobnými detaily, tou uvěřitelností a přirozeností? Jak jinak pojmenovat interaktivní zážitek, který vyvolá reálné silné emoce? Jak nazvat stav, kdy vznikne citové pouto k imaginární bytosti? Jak jednoduše popsat příběh, který duševně obohatí za hranice klišé fráze, příběh, který má moc člověk změnit k lepšímu?
Pokud i při sepisování těchto pár řádků, více jak měsíc po dohrání, musím zadržovat slzy … a selžu, měl jsem tu čest setkat se s pravým uměním.
Herně i technicky by se dalo Guardianovi vytknout lecos. Určitě hra nesedne každému, ale ten zbytek hře odpustí nad poměry dost a bude odměněn něčím, co se ve hrách běžně nevidí.
Jak jinak nazvat dílo, které probudí zvědavost, hravost, naučí trpělivosti a znovu objeví um jen tak mlčky zírat dlouhé chvíle, sedět a žasnout nad těmi drobnými detaily, tou uvěřitelností a přirozeností? Jak jinak pojmenovat interaktivní zážitek, který vyvolá reálné silné emoce? Jak nazvat stav, kdy vznikne citové pouto k imaginární bytosti? Jak jednoduše popsat příběh, který duševně obohatí za hranice klišé fráze, příběh, který má moc člověk změnit k lepšímu?
Pokud i při sepisování těchto pár řádků, více jak měsíc po dohrání, musím zadržovat slzy … a selžu, měl jsem tu čest setkat se s pravým uměním.
Herně i technicky by se dalo Guardianovi vytknout lecos. Určitě hra nesedne každému, ale ten zbytek hře odpustí nad poměry dost a bude odměněn něčím, co se ve hrách běžně nevidí.
Pro: vše okolo Trica - AI, animace, zvuky; hudba ve stylu Thomase Newmana;
Proti: občasné technické obtíže; systémové nároky (Pro 4k nedává)
St_JayPřed Last Guardianem jsem nehrál ani Ico ani Shadow of the Colossus, takže to byla moje první zkušenost s tvorbou Fumito Uedy. Do hry jsem šel s tím, že by se mělo jednat o poněkud citlivější zážitek, než je v herním průmyslu zvykem, a za sebe musím uznat, že jsem to z toho opravdu cítil.
Středobodem hry je okřídlený kočko-pes, Trico, se kterým se v roli malého kluka, ztraceného v neznámem chrámovém komplexu, postupně seznamujete, zvykáte si na sebe, pomáháte si a snažíte se dostat z komplexu pryč a současně i zjistit, co se to tady děje a kde jste se tu vzali.
Přitom Tricovi sem tam nacházíte jídlo, sem tam ho podrbkáte, sem tam z něj vytáhnete zapíchnutý oštěp, a on se Vám odměňuje tím, že Vás začne víc poslouchat, že se o Vás bojí a když může, snaží se Vám pomoct. Vůbec nejvíc se mi na hře líbilo právě to, že na mě Trico nepůsobil naskriptovaně, ale opravdu jako zvíře (jakkoliv stále v mantinelech lineární naskriptované hry). A tak na mě občas jen zmateně koukal, když jsem poskakoval kolem a snažil jsem se mu špatně vysvětlit, že bych potřeboval, aby udělal tohle nebo ono, občas jsem mu nadával a pak si ho šel usmiřovat (ačkoliv on nevěděl, že jsem mu nadával, ale já se cítil špatně) a vůbec jsem nad ním moc nepřemýšlel jako nad shlukem polygonů, ale jako nad zvířecím parťákem.
Líbil se mi i fakt, že hrajete za malého kluka a hra to dostatečně reflektuje, takže s nepřáteli se nemáte šanci "na férovku" nijak vypořádat (maximálně do nich žduchnout a utéct). Pokud Vás chytí, snažíte se jim vysmeknout tím, že mačkáte všechna tlačítka na ovladači jako zběsilí (což mám tendenci automaticky dělat v obdobných situacích i v jiných hrách).
Technická stránka hry mě nijak neurazila, což komentuji s ohledem na fakt, že jsem po vydání vnímal určitou hlasitou (možná) menšinu, která si stěžovala, že hra vypadá jako z dob Playstation 2. Jelikož jsem ale velký blázen do krásně zpracovaných animací, už od prvních videí jsem děsně hltal pohyb kluka (například běh po schodech má tak krásnou animaci!). A samozřejmě i Tricovy animace jsou úžasný (když přítelkyně viděla, jak se chystá někam skočit, komentovala to slovy, že přesně takhle ten skok vyměřuje i naše kočka). Jedinou výtkou by tak mohlo být relativně stále stejné prostředí.
Celkově by mohla být hra i o kousek kratší (o hodinu méně pobíhání v hnědých chodbách), ale v zásadě jsem si hru užil a pár momentů mi opravdu na dlouho zůstane v paměti.
Středobodem hry je okřídlený kočko-pes, Trico, se kterým se v roli malého kluka, ztraceného v neznámem chrámovém komplexu, postupně seznamujete, zvykáte si na sebe, pomáháte si a snažíte se dostat z komplexu pryč a současně i zjistit, co se to tady děje a kde jste se tu vzali.
Přitom Tricovi sem tam nacházíte jídlo, sem tam ho podrbkáte, sem tam z něj vytáhnete zapíchnutý oštěp, a on se Vám odměňuje tím, že Vás začne víc poslouchat, že se o Vás bojí a když může, snaží se Vám pomoct. Vůbec nejvíc se mi na hře líbilo právě to, že na mě Trico nepůsobil naskriptovaně, ale opravdu jako zvíře (jakkoliv stále v mantinelech lineární naskriptované hry). A tak na mě občas jen zmateně koukal, když jsem poskakoval kolem a snažil jsem se mu špatně vysvětlit, že bych potřeboval, aby udělal tohle nebo ono, občas jsem mu nadával a pak si ho šel usmiřovat (ačkoliv on nevěděl, že jsem mu nadával, ale já se cítil špatně) a vůbec jsem nad ním moc nepřemýšlel jako nad shlukem polygonů, ale jako nad zvířecím parťákem.
Líbil se mi i fakt, že hrajete za malého kluka a hra to dostatečně reflektuje, takže s nepřáteli se nemáte šanci "na férovku" nijak vypořádat (maximálně do nich žduchnout a utéct). Pokud Vás chytí, snažíte se jim vysmeknout tím, že mačkáte všechna tlačítka na ovladači jako zběsilí (což mám tendenci automaticky dělat v obdobných situacích i v jiných hrách).
Technická stránka hry mě nijak neurazila, což komentuji s ohledem na fakt, že jsem po vydání vnímal určitou hlasitou (možná) menšinu, která si stěžovala, že hra vypadá jako z dob Playstation 2. Jelikož jsem ale velký blázen do krásně zpracovaných animací, už od prvních videí jsem děsně hltal pohyb kluka (například běh po schodech má tak krásnou animaci!). A samozřejmě i Tricovy animace jsou úžasný (když přítelkyně viděla, jak se chystá někam skočit, komentovala to slovy, že přesně takhle ten skok vyměřuje i naše kočka). Jedinou výtkou by tak mohlo být relativně stále stejné prostředí.
Celkově by mohla být hra i o kousek kratší (o hodinu méně pobíhání v hnědých chodbách), ale v zásadě jsem si hru užil a pár momentů mi opravdu na dlouho zůstane v paměti.
Pro: Trico, animace, vztah s Tricem, příběh
Proti: místy frustrace z "neposlušného" Trica; relativně stále stejné prostředí (spousta hnědých chodeb)
Platformy a hodnocení
Poslední hodnocení
-
S4TW
PS4
70
20 hodin -
BINGMAN
PS5
60
66 dní -
tomasino97
PS5 6079 dní -
teuwik
PS4
100
173 dní -
nakashi222
PS4
75
316 dní
Statistiky
- Id hry:
- 13272
- Odkaz:
- http://dbher.cz/h13272
- Přidána:
- 03.11.2017
7 let a 24 dní
- Hodnocení:
- 44 (40-100 %)
- Komentářů:
- 10
- Oblíbenost:
-
7
20
-
3
44
- Návštěvnost:
- 9846× (celkem)
- 36× (poslední měsíc)
- 8× (poslední týden)
- 0× (dnes)
Pro: Hezké prostředí, roztomilý zvířecí kamarád, který vám v průběhu hrypomáhá
Proti: Špatné otáčení kamery, dělá si co chce